Číslo 188.

v

Praze, dne 11. července 1900.

Ročník IV.

Redakco, alminietrace a srpedice: Praha, Pštrossova olice, číslo 200 —m Nefrankované dopisy se nepřijímají, rukopisy se nevracejí Hezapečetěnéreklamace jsou porta prosty. Inserty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujeme výhody Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vzdy o dvanácté ho- dině polední. Jednotlivé číslo za 8 h. Telefon redakce č. 1126.

KAl

UCKt

Ll.

Předplatné rvo a donávk měsíčně . . . .. čtvrtletně . . . K celoročně.. .. K 38.60 Pro tuzemsko poštou: měsíčně..... K 8.— čtvrtletně ... K 9.— celoročně... . K 36.— Předplatné do cixozem- ska: Německa a Srbska: čtvrtletně ... K 12.— celoročně.... K 48.— Předplatné do Ameriky, Franoie, Švýcarska, Ita- ie, Belgie a Anglie: čtvrtletně ... K 18.20 celoročně ... K 52.80 Telef. administrace li26.

Prahu

Slunce vychází ve 4 hodiny 4 minuty ráno. Slunce zapadá v 8 hodin 6 minut večer.

Středa:

S v. Pia I., papež

Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně u sv. Ludmily na Vinohradech od 8.—11. t. m.

Starokatolické hnutí.

V Praze dne 10. července. Vzhledem k tomu, že se pan lška nazývá fa- rářem starokatolíků v Praze, aby dělal propa- gandu německému nedochůdčeti v českém národě, je na čase stať následující; Bylo a jest dosud zvykem národa našeho ho- niti se po všem, co jest cizí Tak tomu bylo již ve středověku, kdy králové čeští i šlechta česká pěstovali mrav a zvyky i řeč německou, aby se tak přiblížili k velikému národu a vyvýšili se nad obecný lid. Tak tomu bylo hlavně za válek hu- sitských, které povstaly pro učení sestavené podle cizího anglikánského Viklifa. Neméně se to osvědčilo však za války 30leté, kdy protestantští stavové povolali za vládce svého čizince - Be- dřicha, zimního krále, který nic jiného neměl na starosti, nežli aby se bavil a tupil národ český, a když bylo nebezpečí, prchl zbaběle do ciziny. — Tehdy objevilo se též pravé smýšlení protestantů, že volali dokonce i Švédy, aby potlačili národ český, jenž ve své většině Inul ke katolické víře. A přece právem varuje starodávný pisatel: »Nechvalno nám v Niemcech iskati (iškati) pravdu.« Dějiny jsou prý učitelem života, avšak u če- ského národa to nemá platnosti, poněvadž ten do- sud po cizích lesklých tretkách baží a se shání a tím opovrhuje svým vlastním osvědčeným majet- kem a právem. Různí ptáčkové bouřliváčkové dosud nebyli poučeni, že právě války husitské při- vedly svým bratrovřažedným bojem pro cizí učení národ druhdy bohatý do nemalé chudoby, že ná- rod kdysi vzdělaný poklesl ve vzdělanosti, umění a vědách, že spustošeny byly drahocenné památky stavitelské a písemné a že děsným způsobem zpu- stošena byla vlasť naše, tak že ta slavná doba ná- roda má až příliš veliké stíny. Neméně tomu bylo i za války 30leté, kdy k vůli cizímu králi a Lu- throvu učení nářod náš byl náležitě zdecimován, germanisován a otevřena tak dráha k nadvládě německé, která se dosud u nás rozpíná. A přece vše marno! Hydra nenasytné cti- žádosti, uražená ješitnost a sebevědomá pýcha jednotlivých lidiček přece chce nás okrášliti opět

cizím peřím, které má býti vsazeno do národního pouzdra, aby tak nemyslící a lehkověrní lidé sedli tím více na lep různým dobrodruhům, kteří v ci- zině i ve vlasti působí našemu národu ostudua hanbu nemalou. Je to hnutí starokatolické, které v těchto dnech právě chystá se k boji proti — skále ! Jak směšným jest tento zápas! Byli tu již velikáni vynikající učenností a — zbožným životem,a přece se jim nepodařilo zničiti tu skálu Petrovu, na níž jest vystavěna církev katolická, poněvadž její základy nejsou z tohoto světa, nýbrž původu božského. Že přece však poukazujeme na ty štva- nice náboženské, děje se pouze z té příčiny, aby- chom poukázali na jejich nicotnost, zlomyslnosta bezdůvodnost. Starokatolické hnutí jest bez odporu pů- vodu německého. Zakladatelem tohoto učení jest probošt dr. Döllinger, který brojil proti ne- omylností papežské hlavně z toho důvodu, že ne- byl pozván k sněmu vatikánskému, poněvadž se považoval za autoritu ve věcech víry. Tedy ura- žená ješitnost byla toho příčinou, že hnutí to bylo vzbuzeno, pýcha pak bránila ješitnému učenci, aby se vrátil do lůna církve, když pozoroval, že chybil a když se nevyplnilo jeho očekávání, že katolický svět se rozštěpí na dva tábory, jako tomu bylo za doby Luthrovy. A také v Čechách se ho přidrželi nejdříve Němci. Byl to hlavně Nittl, který pro mnohé po- klesky na žádost svého patrona hraběte Thuna musil se beneřicia vzdáti a ten stal se šířitelem tohoto nového učení ve Warusdorfě, kteréž město jest sídlem a hnízdem starokatolictví v Čechách. Tehdy tamní kaplan Ambrož Opitz svým půso- bením protichůdným, jak se tvrdí, rozčeřil ještě více tento odboj, tak že jej podporovali bohatí to- várníci z nepřátelství vůči katolické církvi; a jen touto materielní podporou bylo možno hnutí tomu se rozšířiti a založiti tam samostatnou starokato- lickou duchovní správu. Avšak Nittl dočkal se za svoje působení černého nevděku od svých sou- věrců. Byl totiž dán v 60. roce věku svého do výslužby, a to z té příčiny, poněvadž 60. rokem životním prý začíná sešlost věkem, kdy není tedy člověk schopen zastávati svůj úřad. Na jeho místo

byl dosazen jiný odpadlý kněz Miloš Čech, bý- valý kaplan českodubský, který také k vůli coeli- bátu () odvrátil se od církve. M. Čech byl svého času velikým národovcem a staral se o českou menšinu v Č. Dubě, působil také jako spisovatel český, zejména jeho humo- resky vynikají původností, avšak všecko to zapřel a přidal se k německé církvi Jeho rodný bratr a básník český Svatopluk Čech má asi z něho malou radost, že se zpronevěřil svému ná- rodu. Ale to již tak bývá, kdo zapře víru, stává se i zrádcem svého národa. Milosch Czech však byl také povýšen na »biskupa«, an působí jako správce rozsáhlého »biskupství«, které čítá v Čechách 12—15.000 starokatolíků. Dlažno nazvati smutným úkazem, že právě čeští kněží rozmnožují řady duchovních správců starokatolických, ač vědí, že jest to německá církev a že třeba jim zapříti také nejdříve vlastní řeč. Jsou to ovšem případy řídké a nečetné, avšak různí Schindelarzové, Depridové, Przibilové a jiní odřezanci působí našemu národu pramalou čest. Konečně měl Iška státi se kolportérem staro- katolicismu v národě českém a to v době, v níž jeví se největší antagonismus mezi Němci a Čechy. Zdá se to býti psychologickou hádankou, jež ovšem snadno se vysvětluje. V Němcích i v Čechách se jeví radikální, církvi nepřátelské hnutí. Doba naše je protináboženská a k násilným převratům naklo- něná. Celý svět podobá se dnes sopce ku kata- strofálnímu výbuchu jako nabité. V každé říši to vře, v každé je mnoho výbušné látky. Tu jednu dobrou stránku do sebe má povstání čínské, že pozornost celého světa na sebe obracuje a tím palčivost mnohých věcí v Evropě zmírňuje. Je- diným již pilířem sociálního řádu v Evropě je katolická církev. A proto, hrrr na ní! Katoličtí národové jsou dnes ještě hlavní oporou oltářů a trůnů a proto Wolfovci snaží se vší mocí katolické národy od Říma odvrátiti. »Pryč od Říma!« je heslem německých nacionálů, »Pryč od Říma!« je heslem i českých radikálů. Iška pracuje věrně do rukou nejen českým radikálům, ale i Wolfovcům. My při tom divíme se jen tomu, že může u nás ještě býti někdo, jenž by chtěl Iškovi vsednouti na jeho německou vějičku. Kterak

Vzpomínky z pobytu Jeho kníž. Milosti nejdůstojnějšího pána Leona svob. pána Skrbenského ve věčném městě a v jižní Italii o letošní jubilejní pouti. (Dokončení.)

V pomerančovém sadu. Poslední příhoda na moři. Jednou náš arcipastýř, aby si nadešel a vyhnul se jednotvárným vysokým zdem, jimiž vedla cesta vešel do jednoho sadu v St. Angellu. Dvéře kamenné ohrady zahradní našel náhodou otevřeny. Bývají totiž pravidelně závorou zabedněny tak, že přístup do sadu a k zahradnímu stavení není tak snadný. Zvonku, kterým bys se někoho dovolal, u dvéří nenajdeš. Místo zvonku mají však dvéře jiný apparát signálový, který ostatně v celé Italii i ve velikých městech zdomácněl Jest to malá železná kovadlinka připevněná na dvéřích, na níž leží kla- dívko, pohybující se kol osy. Kdo chce, aby mu bylo otevřeno, musí tímto kladívkem tak dlouho bušiti na kovadlinku, až někoho přivolá. Trvá to někdy dosti dlouho. Mnohdy vzbouří bušením dříve celé okolía deset kolemjdoucích vysloví dříve své politování, nežli se dovolá toho, komu vlastně znamení platí. Náš arcipastýř užil tedy vzácné příležitostia vkročil do stinného sadu. Zlatožluté dvoce obtěžká- valo skloněné větve pomerančových stromů a citronů. Jinde už bělostné kalíšky květů svým množstvím skoro zakrývaly zeleň listů a vydychovaly omamující vůní do vzduchu nasyceného teplým vlhkem. I ja- ponská mišpule (nespolo di Glappone) honosila se opodál svým uzrávajícím ovocem, ukazujíc je v chu- máčcích na hustolistých větvích. Uprostřed se bělelo obytné stavení.

Náš arcipastýř se ubíral zelenou klenbou stromo- vých korun k místu, kde pracoval nějaký jinoch, okopávaje stromy. Poznav arcibiskupa z Cocumelly, ustal od práce. »Mohl bych tudy projíti na druhou stranu?« tázal se ho náš arcipastýř. Jinech nabídnul se hned ochotně, že povede. Leč v tu chvíli stál tu již ctihodný kmet a zval arci- pastýře, aby prodlel v zahradě v besídce, do níž ho hned uváděl. Stála na pokraji hluboké prorvy, na je- jímž dně se potůček řinul bujnou zelení k nedalekému »Jste majitelem této zahrady?« tázal se kmeta náš arcipastýř. »Jenom část mi patří,« zněla odpověď, »ostatní mají příbuzní, každý svůj díl, jaký zdědil po otci.« Při tom ukazoval prstem na meze dílců. Náš arcipastýř patře na krásné ovoce stromůa pestré květy kol besídky, děl ku starci: »Váš kraj je vskutku krásný !« Kmet v zanícení na to: »Nostro paese un pa- radiso, ma — il gorerno cel' ha fatto inferno.« (Naše země je ráj, ale — vláda nám učinila z něho peklo.) A z oka jeho jakoby plamen vyšlehnul. »Ukládá vám snad přílišná břemena?« pokra- čoval arcipastýř. »Nesnesitelná, monsignore; za měřici (moggio) musíme platiti 100 lir (90 korun) daně.« A zamysliv se na okamžik, počal vyprávěti o zlatých starých ča- sech za vlády Bourbonů. Bylo mu 78 let. S přítomnými poměry nemohl se spřáteliti. Co náš arcipastýř takto hovořil se starcem, kde se vzal tu se vzal — houf malých, roztomilých dětí se svými matkami. Všichni byli z příbuzenstva kme- tova, jenž příbuzenské svazky přišlých přátel objasňoval.

moři.

Dle obleku všech bylo lze souditi na zámožnost rodiny. Náš arcipastýř poděliv všechny obrázkem, jejž si hned pozorně prohlíželi, chystal se k odchodu. Stařeček však prosil, aby poshověl a přijal ně- kolik pomerančů z jeho zahrady; při tom pokynul jinochovi. Tento uchopiv se kmene, po čtyrech jak veverka se vyšplhal ke koruně, ulomil celou snět obalenou nápadně velikými pomeranči, spustil se zase dolů a podával našemu arcipastýři, jenž chtěj nechtěj musil tento objemný dárek přijati. Dopro- vodiv pak až k východu, rozloučil se slovy: »Il Signore v'accompagni« (Pán Bůh vás provázej.) — Jedna z posledních vyjížděk, kterou konal náš arcipastýř po moři, byla 21. května ráno ráno. Na- tale odrazil od břehu a v malé chvíli houpala se Michela na širém moři. Byli jsme asi malé půl ho- diny od břehu, když Natale najednou se tázal: »Ne- zapomněl jste něčeho doma, Excellence?« »Nikoliv«, odvětil arcipastýř; »proč myslíte ?« Natale upíraje bystrý zrak svůj ku břehu, od- kud jsme vyjeli, odpovídal: »Vidím někoho v pří- stavu a volá za námi; — nyní opět mává rukou, bude to piccolo Raffaele.« Náš arcipastýř pokynul, aby ustál ve veslování a díval se sám ku břehu. Na šedé skále nebylo lze ničeho rozeznati. Toliko vítr donášel táhlé, slabé volání: »Na- tááálééé!« Natale nyní potvrdil, že je to piccolo Raffaelea nabízel se: »Mám obrátiti?« Náš arcipastýř, znaje povahu dobrých těch lidí a věda, že někdy jen z pouhé ochoty nadě- lají křiku pro nic za nic, uznal za dobré pokračovati v započaté vyjížďce. Leč netrvalo dlouho a ukázalo se, že piccolo Raffaele nadarmo nevolal na Natale, aniž s prázdnou