#1
alto_textblock
#1
13. července 1913.
#2
alto_textblock
#2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 190.
#4
alto_textblock
#4
Strana 11
#5
alto_textblock
#5
Patisk vyhrazen
#6
alto_textblock
#6
OBSAH:
z Wojkowiez J. Touha znavené duše
Weiner R.: Mirella.
Kovanda St.: Monolog-
Z Boccacciova „Decameronu“: Kázán
bratra Cipolly. Slepičí hostina.
#7
alto_textblock
#7
Touha znavené duše.
»Když Svět tě znavi a zrani,
když citiš bolest pouř —
kam chtěla bys duše, kam chtěla bys duše
kam chtěla bys plout?a
#8
alto_textblock
#8
»»Kams v zámořské kraje,
kde jiné vše zraje,
kams do daleka,
kde něco jiného, krásného lásku mou čeká-
tam chtěla bych konat svou pouť...««
»Když Země stiži tod křídla,
tobě, jež miluješ let —
kam chtěla bys duše, kam chtěla bys duše,
kam chtěla bys duše —
kam chlěla se rozletět?«
#9
alto_textblock
#9
»»Kams v nadhvězdnou řik,
do nesmirných výší . ..
až v nekonečno —
přeletět celé daleké, daleké věčno,
v jiný, tak toužený, ozdálený svět... le
#10
alto_textblock
#10
Jan z Wojkowicz
Ze sbírky k tisku připravené »Sny a touhy
#11
alto_textblock
#11
Mirella.
Napsal Richard Weiner.
#12
alto_textblock
#12
„Mirella-ál Celou Italii jsem prošel, o
Milána do Capuy, po silnicích zaprášených
v alejích palmových bloudil. A také jsem po
ledovcích kráčel a také šel po březích hor-
kého moře. I severák rozšlehal líce moje
sirocco ústa má rozpálil.
Ale mé srdce, to netečně bilo, hledají
tebe, Mirella-á!
A když tebe nenašlo, řeklo, žes zemřela
a zatvrdilo se docela, Mirella!
Pak nehledalo již a neštkalo ani, nebyl
nic, Mirella-á!
Leč docela naději ztrativ, našel jsem te
be, má lásko.
Rci však, čím jest mi to, přišla-lis de
beznaděje?“
Jest to komediant, toulavý milenec, prine
bosák? Kdo tu zpívá?
Pět lidí v ulici poslouchá a deset hlav
vychyluje se s oken. Okna jsou jasně osvě-
tlena a za jedním, hle, na krbu malý klobou-
ček a závoj: a oba byly rychle strženy. A v tom
okně stojí dva.
Ale jest jiné okno a to je zastřeno hed-
vábnou zelenou záclonou. Jest do široka
rozevřeno, a možná, že také za ním hoří malá
lampa. Než člověka nevidět. Na okně jest
vása. Bílé pivoňky hledí zvědavě do ulice.
Mirella-ál
Zpívá barytonem a doprovází se na ky-
taře. A doprovod zní hluše a všechno je jake
improvisace. — Má na hlavě klobouk do špi-
čky a za pentlí kolkolem jsou nastrkana sle-
pičí pírka. Možná, že to není ani komediant
ani toulavý milenec, ni princ, ni bosák; možná
že jest to blázen.
„Přišla jsi o dva dny pozdě — tehdy jsem
ještě doufal, třeba že moje naděje nebyla pla-
menem nikdy, třeba že moje naděje byla vždy
chlad a chlad.
Rci však, čím jest mi to, našel-li jsem te
až dnes?
Vzácného rodu, ač zemřelas na věky pro
mě, ještě čníš nade mě: i stín tvůj mě nesmě-
lým činí: požádat ho, aby rád mě měl, netrou
fám si.
Po horkém dni se chystalo k dešti. A ně-
kolik velikých krůpějí, které těžce dopadly
rozehnalo posluchače. Přistupovali spěšně
platili mu; šest měděných peněz, v papír za-
balených, prozradilo se dopadem na dlažbu
Když všichni odešli, přistoupil jsem já
A opáčil jsem jeho dík, řka: „Na mně jest.
abych poděkoval.“ Jak na mě pohleděl udi-
ven, spatřil jsem, že je mladý a krásný. Leč
jedno oko bylo zakalené a mrtvé.
„Líbila se vám tedy má píseň?
„Vždyť jsem vám za ni poděkoval.“ —
Před námi byla nyní dlouhá, dlouhá ulice;a
aniž jsme si co řekli, kráčeli jsme jí jeden po-
dle druhého.
„Musím ji znáti, nebo nezpívám jiné.A
třebas jsem měnil slova den za dnem, píseř
je vždy táž. A nemůže ani býti jinak, nebot
jest pravdou. Ale co nyní, kdy zemřela i tate
Mirella? Po dva dny již hledám a nenalézám
náhrady.
„I tato Mirella?“
„, ano, dobře jste slyšel. Kolik tisíc mi
lenek — a každá se nazývala Mirella. Zdá
se vám to nemožné. Ale tam, v mém domově
tam není jiného ženského jména. Každáje
Mírella, každá je krásná, vznešeného rodu —
a jak podobna byla jedna druhé. A všechny
mi pomřely — i tato. Chcete, abych vám on
vyprávěl? Prokažte mi milost a chtějte. Nebot
ve vypravování prožiji znovu tuto lásku, jež
byla poslední. Dovolíte?
Usmál jsem se jeho „dovolíte“ a němě při-
svědčil.
„V mém životě,“ pravil, „obraznosti při-
padal veliký podíl. Proto jest ona vždy hoto-
va přispěti mně. Věřte mí: mluvím-li vám
Mirelle, je to, jako bych jí nikdy nebyl ztratil
jakoby její jasná krása ještě zářila na zemi
jako bych se s ní ještě procházel shovívavým
večerem.
„Proč jste pravil, že byla poslední milen-
kou tato Mirella? Vždyť bylo jich už tolik
jedna podobna druhé, říkáte. Což nelze najít
jiné?“
A on, znetrpělivěv:
„Vaše otázka způsobuje mi bolest. Vždyt
jsem řekl, že mi všechny pomřely: po této
poslední není již ženy toho jména, ani té
krásy, ani té vznešenosti — není obdoby s tě-
mi, jež bývaly — —“ A po chvíli: „Leč ta
nejposlednější byla nejmilejší. Jako bych byl
věděl, že, minuv ji, půjdu už jen docela tma-
#13
alto_textblock
#13
vou cestou. Jakoby to byly říkaly její oči.
které jsem poznával jen podle chvění, jež se
zmocnilo břečťanového listí v hustém živém
plotu, jímž na mě patřila, když jsem bez ustá-
ní dnem i nocí bloudil kolem její utěšené za-
hrady, trápě se netečnou nadějí, že vyjdea
říkaje tiše a jednotvárně, jako naučenou
úlohu, její jméno: Mirella. A když večer jsem
zatušil, že řekla dobrou noc, odcházejíc do
domu, tu bylo mi, žeje to předzvěstí rozluky
se vším, se vším. Ačkoli v noci jsem jí by
nejblíže, ačkoliv, když svítily hvězdy do fia-
lové tmy, vydávané zemí, nejvíce mi náležela
Mirella. Neboť tehdy alespoň jsem mohl spa-
třiti dům, když ona v něm dlela. 6 ano, bylo
třeba jen vystoupiti na návrší, abych jej spa-
třil. Byl ochoz kolem dokola a napříč zele-
nými hedvábnými záclonami, jimiž byl zavě-
šen, protékalo sporé světlo. A vláčné chvění
záclon prozrazovalo místo, kde právě dlela,
procházejíc se. Snad byly dosti průsvitné, aby
jimi spatřila mou silhouetu, když jsem spí-
nal ruce směrem k ní. Někdy se vzedmuly
více — a tu jsem miloval Myšlenku, že mi
odpovídá stejným gestem. Neboť to byl vrchol
mého štěstí. — Ale jednoho dne marně jsem
pátral po jejím neznámém pohledu, a když
nastal večer, neucítil jsem zavanutí slova,
které bývalo tak sladké, ač dotklo se mne
vždy jen jako předtucha zlého ortele. Marně
jsem obcházel zahradu a marně jsem po něm
pátral. Bývalo dříve, že přišlo ke mně, právě
když doznívalo bučení stád, zavíraných do
stájí, když poslední dítě zacházelo do domu,
ještě na zápraží se ohlížejíc po opouštěném
hřišti, když břitce zazněl ve vsi poslední úder
kovářův. Toho dne však dávno již přešli tito
vyprovázeči dne, ale noc se mi nechtěla při-
bližiti. Jakoby nekonečné šedé šero jí bránilo.
Ale pak konečně, když vyšly hvězdy, za-
doufal jsem, že jsem jen přeslechl (ač i to
byla zrada; ale den byl tehdy tak krásný, tak
mnohotvárný) a vystoupil na návrší. Než spa-
třil jsem záclonu na ochozu nehybnou, splý-
vající v ostrých, jako zkamenělých záhybech.
a tu jsem pochopil, že je všemu konec. My-
slíte, že této lásce jen? Nikoliv — všemuí
Pak srdce moje nehledalo jíž a ani neštkalo
— Mirella-á —“ zazpíval větu své písničky
„neboť popatřte: všechny před ní zemřely
když jsem je byl opustil, ale ona, poslední Mi-
rella, sama mi odešla zrádně. A proto by
všemu konec.“
„Podivná láska, zvolal jsem — snad po-
směšně, jež bloudí kolem zahrad. Nelíbíte se
mi jako milovník, ač krásně zpíváte. Jakže
vy jste nespatřil své poslední milenky;či
spíše: vy jste miloval nespatřenou? Kdybyste
byl ve dne vyšel na svou rozhlednu, mohl jste
ji viděti v zahradě. Tak aspoň byl by jednal
sentimentální milovník; ale silný byl by vešei
a objal. Kam však zařaditi vás?“
„Myslíte, že jsem váhavý? Vy sám byl
byste špatným milovníkem, kdybyste nevě-
děl, že váháme se přiblížiti skutečnosti, která
se svojí dokonalostí blíží naší představě.A
prcháme před vtělením nejblažšího snu. Jak
tedy mohl jsem vejíti?“
„Kterak jste však věděl — nespatřiv jí?“
„Tak jistě věděl, tak svatě — ach, jaká
to byla jistota! Nuž, abych dopověděl: Bylo
pravda — zemřela. Nu — a tak chodím svě-
tem, zpívam: zpívám o ní — a je to píseňo
všech Mirellách, o všech, jež pro mě žily
které jsem opouštěl — příliš lačný změny.
Všechny bez jedné zemřely pro moji zradu
poslední odešla před časem a pomstila své
soudružky. Neboť nyní už ani hledat nemohu
Ale podivné je, vidíte, ona přece chodí svě-
tem. Viděl jste okno, v němž stály pivoňky?
Bylo jako vymřelé — nevěřte zdání: ona jest
jistě za záclonou.
Teď horečně svíral moje rameno; pak se
těžce do mne zavěsil, jako nešťastný do příte-
le. Ale já věřil teď pevně, že jdu s bláznem
— a bylo mi úzko v dlouhé liduprázdné ulici.
Bylo mi, jakoby i tma se do mne zavěsila.
stejně jako on. A bezděčně, snad abych nabyl
docela jistoty, otázal jsem se ho tíše:
„Což jste neřekl, že zemřela?“
„Ach, ano, vykřikl zoufale, zemřela jak
všechny její družky. — Můj bože, vždyť žádná
z nich nežila. Není-li mrtvo vše, co nemá an
počátku?
„Přeludy jste miloval?“
„Nikoliv — vzdálené princezny. Kd
stvořil surový zákon, že i v té cudné mé
lásce je trestána nevěra?! Kdo mohl býti tak
zlý, aby mě vyhnal z mých vysněných lásek
do této dlouhé ulice? — Tam, v onom okně
s pivoňkami musí býti —; jaké neštěstí, že
již nedovedu zrcadliti ji jinak do svého srdce
než podobnu ženám příliš zemským.
Tu odpověděl jsem mu s tichou výčitkou
„Proč jste pohrdal lidskou láskou? Hle, vaše
neštěstí.“
I odvrátil hlavu, krásnou svoji hlavu,
smutným a cudným posunkem ukázal na svoje
mrtvé oko:
„Tak svatá jest lidská láska. Mohu ji při-
jmouti — já nedokonalý? O Mirelle však jsem
mohl sníti — nebylo jí; milovati jsem ji moh
— nebyloť jí; klamati jsem ji směl, ježto ne-
byla a zemřela, nebyvši. A nyní o ní zpívám
do otevřených prázdných oken, do prázdna
prostoru, do mrtvé měsíčné tváře. Ale píseř
do prázdna — toť vše, co mám. Byl jsem sám
sám, sám — a teď jsem trestán za zbožnění
lásky.
Nyní prošli jsme ulicí a stanuli na veli-
kém prostranství. Kolkolem obklopeno vyso-
kým a hustým křovím, tvořícím podloubí, byl
ve tmě jako jícen nekonečna. Neřekl již slova
ke mně. Zastavil se a zazpíval:
„Kdybych tisíc let bloudil a podstoupi
ochotně útrapy všechny, ani stínu tvého již
nezahlédnu,
kdybych tisíc let žil, už nebudu kráče
jarem.
Už nebudu vůni vdechovat a neuzřím pe-
strost již nikdy.
kdybych tisíc let žil, nezvím, kdo že tolik
se msti.
Leč já, prchaje, zvolal jsem: „Láska.“
#14
alto_textblock
#14
Monolog.
#15
alto_textblock
#15
Napsal Stanislav Kovanda.
#16
alto_textblock
#16
Jsem lenoch. Jest to jediná vlastnost, již
na mně lze vytknouti. Jinak vypadám jako
hmota „bez tvaru, chuti, barvy i zápachu.
Škodolibí o mně říkají, že mně bylo líno vy-
tvořiti někde na svém těle a obličeji rýhu neb
vrásku, protože jsem kulatoučký jako právě
uhnětená hrouda másla. Možná, že tak bylo
Nenamáhám se nikdy přiměti lidí, aby změnil
o mně názory. Jsem se vším spokojen. Ostatně
čertí-li se bližní na mne, tedy ne proto, že
jsem lenoch, ale že mám svatý a blažený vnitř-
ní pokoj, jehož oni při vší své pracovitosti.
při svých snahách, a jak vše to jmenují, marně
vždy budou hledati.
Rozčiloval jsem tím už za mlada své pro-
fesory. Co se nastarali, aby mi vštípili lásku
ku práci, co se navykládali o pravé kořenné
chuti, jíž dodává činnost životu! Nedbal jsem
Napřed mne chtěli za to zničiti. Osm let trval
ten zápas, při němž se potila ovšem pouze
jedna strana. A vyšel jsem z něho vítězem.
Dali mi černé na bílém, že jsem — zralý pro
život, a dodali ústně, poklepávajíce mi na ra-
meno: „Máte to, co se zove charakterem. Ne-
měníte svých vlastností, odoláváte všem vli-
vům. Vyslovujeme vám svůj obdiv a přejeme
mnoho zdaru v dalším životě? Druhové moji
tvrdili, že to byla ironie na mou lenost. Sou-
hlasil jsem s nimi, ježto se vystříhám všech
slovních půtek.
S maturitním vysvědčením vodili mne po
úřadech. Kdyby mně nebylo lito krásné leno-
sti, mohl bych pořádati přednášky — o úřa-
dech. Tolik jsem jich poznal. Ježto jsem byl
všude bezplatným praktikantem (zač by mne
byli také platili?), nezažil jsem nikde lítosti.
když mne propustili. Ostatně leckde se dost
přičiňovali, aby mne naučili práci. Mohu říci.
že se tak starávali o moji úřadní činnost, že
samí za celý den nehnuli pérem. Nešlo to však
ani u berního úřadu ani u soudu ani u financů
ani — ani —, doplňte si dvanáct takových
„ani“ dalšími vám známými úřady; uhodnete
bezpečně, neboť provedli se mnou pokus všu-
de. Když nestačila posléze moje nečinnost an
u ministerstev na minimum u protekčních syn-
ků tam obvyklé, uznali moji rodiče, že se ve
hodím k úřadnické kariéře.
Vyznávám, že jsem si tehdy mile oddychl
Neboť ačkoliv jsem nikde nic nevykonal, již
tyto náběhy ku práci byly pro mne velmi na-
mahavé a ohrožovaly moje zdraví.
Osvěžilo mne jedině oněch pět let, po kte-
roužto dobu moji rodiče stáli bezradně nade
mnou, nevědouce, co se mnou počíti. Ležel
jsem střídavě na divaně a na posteli a přijímal
potravu, jen abych nezahynul. Styděl jsem se
i za tuto péči a nevraživě jsem pociťoval po
obědě a po večeři — že žaludek můtj pra-
Bylo skutečným uměním, nalézti pro mne
způsob života, jenž by se hodil k mé lenosti
A nebýti velmi příjemné náhody, že moji ro-
diče dědili po bohatém strýci z Argentiny
(rcete sami, zdali nemá už dnes kdekdo
Evropě bohatého strýce v Argentině, Mexiku
nebo Brasilii!), byl bych se snad na konec musi
dáti do učení ke knihaři nebo podobnému ře-
meslníku. Dědictví osvěžilo celý život mých
rodičů a setřelo též příhanu s mé lenosti. Ač-
koliv jsem po celé měsíce nehnul ani prstem.
a bylo-li nutno jísti, zvedaje lžici se tvářil, ja-
kobych vznášel těžká závaží, přece jen dvacet-
krát za den byl jsem napomenut, abych se
zbytečně nenamáhal. Neboť jsme byli tak bo-
hati, že jsem směl býti až do krajnosti liným
Vše se shromažďovalo kolem mne v láskyplné
starostlivosti, jakobych hověl sesláblým údům
po nejtěžší nemoci. Bylo mi blaze, tak blaze,
že jsem si vždy čtvrt hodiny rozmýšlel, mám-li
otevříti oči.
Abych přece něčím byl (neboť rodičům
mým se zželelo, zejména když jsme zbohatli.
oné nesmírné práce, již jsem věnoval svému
vzdělání), vložili za mne velký peněžitý podí
do dobře zavedené továrny a dali mi natisk-
nouti visitky: společník firmy atd. Toto atd.
neznamenalo nic, ale vzbuzovalo úctu u všech
kdož visitku spatřili, neboť neměli jistoty, zdal
se nezanáším ve svých pokojích vědeckou
nebo jinou tajnou činností. Vskutku však nové
povolání neukládalo mi žádných povinností,
nanejvýš tu, abych se nestaral, co s mými pe-
nězi v továrně podnikají. Čtvrtletně mi vyplá-
celi tantiémy, peníze však šly rukama mých
rodičů, neboť odepřel jsem si i tu rozkoš, abych
se staral o hromádku nepohodlného kovu.
Žel! že blaženosti mé hrozila pohroma.
Kdežto mně vadila lenost, abych se stal skrb-
líkem, rodiče moje upoutalo vnadidlo peněz.
i usmyslili si, aby příliv jejich zvýšili, že mne
ožení. Ježto pak továrník, jehož jsem byl spo-
lečníkem, byl svoboden a ucházel se o ruku
jedné z dcer milionáře stavitele B., uznáno
poradě rodinné za nejjednodušší, abych se po-
čal zajímati o druhou. Vymlouval jsem se, pro-
testoval, marně. Posléze dopustili se násilí.
stáhli mne s divanu, oblékli a vedli k nevěstě
právě tak, jako se vodí rozmazlené děcko po-
prvé do školy.
Byla to asi božská podívaná! Seděl jsem.
vzdoruje všemu řečnění svých rodičů, kteř
za mne chtěli vzbuditi zájem nevěstin o mo
osobu, a ježto nerad vypadám hloupě, už už
byl bych se zřekl své lenosti a ukázal světu.
že nejsem takový, jaký jsem právě byl. O
tohoto (jistě pro mne smrtelného) násilí za-
chránila mne duševní omezenost mojí nevěsty
jež v nehybné masse mojí postavy viděla vše-
chny půvaby muže, jakého si vysnila, a ni-
kterak se nevzpěčovala, korunovati moje ná-
mluvy úspěchem.
Hráli se mnou jako s loutkou, jíž zvedaj
na drátech tuce a delšími, těžšími lany pohy-
bují nohama. Na konec ustanovili den i ho-
dinu, kdy pojedu v černém obleku, abych
společně s továrníkem požádal oficiálně z
sňatek.
#17
alto_textblock
#17
cuje.
#18
alto_textblock
#18
Vidíte, že jsem dosud mládencem. Měl
na mne výborně políčeno, ale ryba se jím vy-
smekla, když už myslili, že má háček v hrdle.
Onoho jitra došel můj továrník za nevěstou
sám a obdržel manželský slib od jedné za
hořkého pláče druhé. Mne totiž nepodařile
se vyvléci na bílý den. Byl jsem pohřížen
tak hluboký spánek, že mne nebylo lze zbu-
Fřestál jsem ovšem proto mnoho nepři-
jemností, ale riskoval jsem vše, jen aby mi
neuvízl na krku těžký mlýnský kámen —
manřelství. Jaká by to byla lopota! Nehleďme
k obřadům svatebním! Předepsali svatebn
cestu bez lokajů, bez komorných. Ano, mladý
manželi o stodesíti kilogramech, přiber ku
břemeni, jež sám v sobě představuješ, ještě
vak s toiletními potřebami, osmi reservními
spodničkami, haldou bílého prádla, dvěma
korsety a čtyřmi úplnými úbory — kromě
všelijakých talismanů a rodinných lehkých
i nelehkých památek, jež nutno přec vzíti
ssebou na tak významnou výpravu. Konečně
uložíš vak a tři nebo čtyři menší krabice do
coupé. I. tř. (chtěl jsi svěřiti tu práci poslu-
hovi, ale v očích nevěstiných se zaleskla per-
lička, slzička lítosti a bolestného v tobě zkla-
mání) a myslíš, že budeš míti svatý pokoj po
152 km. Neklamej sel V nejbližší stanici ve
dvou minutách, na něž se rychlovlak zastaví.
musíš v buffetu koupiti housku se šunkou; do-
nésti ve vlastních rukou, zněl přeněžný roz-
kaz a všechen cit ti leze ven z brdla, když
musíš s objemným korpusem seskakovati s
stupínku na perron jako baletka, kdežto dý-
cháš a funíš jako nemotorný hroch. V příšti
stanici běžíš opět pro něco, zas a zase, takže
ti připadá, že tvoje nevěsta dráždí jen proto
své chuti, aby tě prohonila jako jelena nebo
jiné rychloběžné zvíře.
Nekreslil jsem si svoji budoucnost ani
píď dále, neboť už z tohoto počátku manžel-
ského soužití (jistě ještě ne nejnamáhavějšího
vyvstával mi pot na čele.
Proto jsem se držel zuby nehty pelesti
aby mne přece jen neoblékli a neuvrhliv
úplný zmar. A když mi připomínali, jaký bo
a jaké zahanbení jsem způsobil své nevěstě
byly mi zcela lhostejny jejich plačtivé tirády
Jen když tu dál ležím a spím, nevyrušen z
svého životního pořádku.
Továrník se ovšem mohl oženiti. Je lehký
jako pírko a zvykl práci. Avšak jsem jist, že
dojde ke mně za pár let a řekne mi: „Zdráv
leželi!“ Řekne to se závistí, neboť bude u
utahán a vystřízlivěn z manželských slastí
kdežto já tu budu ještě svěží jako májová
řetkvička. Bude jej páliti jako smrtelná rána
pomyšlení, že mohl také tehdy raději se mnou
zaspati.
Ostatně nedojímá mne jeho osud. Neuklá-
dám si ani té práce, abych kontroloval.
správně-li mi platí tantiémy — proč byl bych
zvědav, zdal: snad právě v tuto chvíli běhá
před postelí ženinou, hýčkaje plačící děcko?
Jsem lenoch, miluji a do posledního důsledk
provádím toto své životní poslání. Je pln
slasti, jíž nikdy nepoznají ti, kteří ..
Nu, nechci vás urážeti. Možná, že i vaše
práce jest jen maskou, pod níž si velmi rád
zalenošíte.
#19
alto_textblock
#19
diti.
#20
alto_textblock
#20
Z Boccacciova „Decameronu“
#21
alto_textblock
#21
Na památku 600. výročí autorova narození z vlaštiny
přeložil dr. V. Jiřina.
[„Decameron“ přeložil již dr. Karafiát v r. 1891
Poněvadž však tento překlad, nehledíme-li k jeho
zastaralosti, je znám svou nedostatečností, doufáme.
že přítomné práce moderního překladatele ukáž
nám přednosti proslulého vlašského vypravěče te-
prve v pravém světle. Za vkusný výběr děkujeme
autoru příležitostného essaye, na nějž odkazujeme.
Pozn. red.)
#22
alto_textblock
#22
Kázání bratra Cipolly.
(Dne VI. povídka 10)
Certaldo, jak mohli jste snad slyšeti, je
hrad ve Val d'Elsa, ležící v kraji, který, ač
maličký, byl druhdy obýván vznešenými
bohatými lidmí. Kamž, protože tam byla tučná
pastva, navykl si po dlouhou dobu docházeti
vždy jednou do roka sbírat almužny od hlup-
ců jeden mnich Svatého Antonína, jehož jmén
bylo bratr Cipolla (cibulka), který tam býval
velmi rád vídán snad spíše pro své jméno.
než pro svoji pobožnost, neboť ona půda rod
nejproslulejší cibulky z celé Toskány. Byl pak
ten bratr Cipolla postavou pomalý, zrzavých
vlasů a veselého obličeje, a nejlepší kopa n
světě: a kromě toho, nemaje žádných vědo-
mostí, uměl výborně a pohotově mluviti, že
kdo ho neznal, nejen by byl v něm ctil vel-
kého řečníka, nýbrž byl by řekl, že to je sán
Tulio ), nebo snad Quintiliano“) a byl témě
všech lidí z kraje buď kmotrem, buď přitelem
nebo chráněncem. A ten dle svého obyčeje
příšel tam jednou v měsíci srpnu, v neděli do-
poledne, když sešli se všichni dobří mužía
ženy z okolních vesnic na mši do farního
chrámu, a uzdálo se mu, že nastal vhodný čas
i vystoupil do popředí a řekl:
„Pánové a paní, jak vite, je vaším oby-
čejem posílati každoročně chudým velmožné-
ho pána Svatého Antonína desátek z vaší pše-
nice a ovsa a to každého, ať málo má či mno-
ho, dle možnosti a zbožnosti jeho, aby vám
blažený Svatý Antonín hlídal voly a osly
vepře i ovce vaše; a kromě toho máte platiti
a obzvláště ti, kteří v našem tovaryšstvu jsou
zapsáni, malý poplatek, který každý rok jed-
nou se platí. K vybrání těch věcí jsem vyslán
od svého představeného, od jemnostpána opa-
ta; a proto po deváté, až uslyšíte hlaholiti
zvony, vyjdete ven z kostela, kde vám dle
obyčeje budu kázati, a budete líbati kříž;
kromě toho (poněvadž vás znám, že jste vši-
chni velmi oddaní velmožnému pánu Svatému
Antonínovi) ze zvláštní milosti ukáži vám pře-
svatý a krásný ostatek, který jsem sám při-
nesl přes moře ze svaté země: je to brko
z křídla archanděla Gabriela, jež zůstalo v
komnatě Panny Marie, když přišel jí zvěsto
vat do Nazaretu.
#23
alto_textblock
#23
t. j. Marcus Tullius Cicero.
) Ouintilianus, řečník a advokát
Pozn, překl.
#24
alto_textblock
#24
Po těch slovech zmlknul a vrátil se k
čtení mše. Když toto bratr Cipolla říkal, byli
v kostele mezi množstvím jiných dva mladíci
velmi pálení, z nichž jeden se jmenoval Gio-
vanni del Bragoniera, druhý Biagio Pizzini. Ti
nejdříve smáli se trochu ostatku bratra Cipol-
ly, také proto, že byli jeho důvěrní přáteléa
stejně mazaní jako on, a shodli se, že s tím
brkem provedou mu žert. A poněvadž vědělí,
že bratr Cipolla snídal ve hradu se svým pří-
telem, vydali se na cestu, jakmile zvěděli, že
za stolem už sedí, a odebrali se do hospody,
kde bratr se ubytoval, s úmyslem, že Biagio
zapřede rozhovor se sluhou Cipolly a zatím
Giovanni bude hledati v jeho věcech ono brko,
jež mu chtěli vyfouknouti, aby viděli, co řekne
pak lidu. Mělť bratr Cipolla sluhu, kteréhož
někteří nazývali Jindra Velryba a jiní Jindra
Břidil, někteří mu říkali Jindra Vepřek; ten
pak byl tak špatný člověk, že není možné, že
by byl Lippo Topo“) tolik toho provedl. O
něm často zvykl vtipkovat bratr Cipolla se
svou společností a říkával: Můj sluha má de-
vět takových chyb, že kterákoliv z nich sa-
mojediná, kdyby ji byl měl Šalamoun nebo
Aristoteles nebo Seneka, byla by stačila
k úplnému zničení veškerých jejich ctností,
moudrosti a svatosti. Pomyslete si tedy, jaký
to je člověk, když jich má devět a nemá ani
ctnosti, ani moudrosti, ani svatosti. A když
byl někdy tázán, které jsou to věci, seřadil je
do rýmů a říkal: Povím vám je: chlap je líný,
plný špíny, lhář a nedbalec, neposlucha, rou-
havec, bezbožník, bezhlavec, necuda na ko-
nec; kromě toho oplývá jinými neřestmi,o
nichž jest lépe pomlčeti. Ale nejsměšnější jeho
vlastnost je, že všude chce si namluviti ženu
a najmouti dům; a poněvadž má mohutný, čer-
ný namaštěný vous, domnívá se býti tak
krásný a roztomilý, že každá žena, která ho
spatří, do něho se zamiluje. A protože je vil-
ný, válel by se rád se všemi sudy. Ale je
pravda, že mně velmi pomáhá; nikdo nemůže
se mnou tak tajně promluviti, aby on nevy-
slechl svůj díl; a stane-li se, že jsem na něco
tázán, chytí ho takový strach, že bych snad
nedovedl odpověděti, že ihned odpoví sám
podle toho, jak uzná za slušné.“ Tomu sluho-
vi, zanechav jej v hostinci, nařídil bratr Ci-
polla dobře hlídati, aby nikdo nedotknul se
jeho věcí a obzvláště ne jeho vaků, v nichž
měl uloženy svaté věci. Ale Jindra Břidil,
který toužil více po kuchyni než slavík po
zelené větvičce, a obzvláště, když věděl, že
je tam nějaká kuchařka, zahlédnuv v kuchyni
hostince kyprou a malou služku, špatně sta-
věnou, s prsy, jež podobaly se dvěma koší-
kům od hnoje, ošklivou v tváři, celou uma-
zanou, zamaštěnou a učmouzenou, opustil po-
koj bratra Cipolly a všechny jeho věci a vrhl
se na ni jako sup na zdechlinu; a ačkoliv bylo
to v srpnu, usedl si u kamen a pustil se s ní,
jež jmenovala se Nuta, do řeči a namlouval
jí, že je onaký ženich a že má více než devět-
krát sto tisíc zlatníků, bez těch, které dluhu-
je, jichž ostatně je maloučko, a že umí dělat
a říkat tolik věcí jako kterýkoliv pán. A bez
ohledu na svoji čepici, na níž bylo tolik mast-
noty, že by byl mohl z ní navařiti polévky
pro chudinu, na svoji rozbitou kazajku, jež
byla na límci a pod pažemi smaltovaná špí-
nou, vyšperkovaná tolika skvrnami a pestřejší
než tatarské nebo indiánské prapory, a ne-
dbaje svých děravých bot a rozdrbaných pun-
čoch, chvástal se před ní, jakoby byl nejméně
pánem Castiglionu, že chce ji ošatiti a vypě-
stovati, vysvoboditi ji z té bídy, a ačkoliv ona
sama nemá ani vindry, že on zajistí jí krásné
jmění. A napovídal toho ještě mnoho, ale
všechno mluvil do větru, ač říkal to velmi
vřele a dařilo se mu jako při většině jeho
podnikání.
Oni dva mladíci zastihli Jindru Vepřka,
zaměstnaného okolo Nuty. Byli tím velmi
uspokojeni, neboť měli polovic námahy uše-
třeno, neřekli ničeho a vkročili do pokoje
bratra Cipolly, který nalezli otevřený, a první
věc, která jim padla do ruky při prohledává-
ní, byl vak s brkem. Když jej otevřeli, na-
lezli malou krabičku zaobalenou ve velkém
kusu jemného sukna; když ji otevřeli, nalezli
v ní brko z ocasu papouška, o němž se domní-
vali, že je ono, jež slíbil ukázati Certalde-
ským. A zajisté mohl za oněch časů snadno
očekávati, že tomu budou věřiti, poněvadž
tehdy ještě nepronikly do Toskánska pestré
změkčilosti Egypta, leda nepatrně, ale po-
zději hojně celou Italii zaplavily; ale byly-l
v některé části Italie trochu známy, v onom
kraji obyvatelé téměř vůbec jich neznali. Ne-
boť žilo tam ještě pokolení dřevní počestno-
sti, které nejen nikdy nevídělo papoušků, ale
ani si nepamatovalo, že by bylo někdy o nich
něco slyšelo. Mladíci měli radost, že ono brko
nalezli, i vzali je, a aby nenechali krabičku
prázdnou, naplnili ji uhlím, jež zahlédli v kou-
tu pokoje. Pak ji zase zavřeli a vše uvedli do
stavu, jak to bylo, odešli vesele s brkem, ne-
jsouce zpozorováni a očekávali, co asi řekne
bratr Cipolla, až najde místo brka uhlí.
Když uslyšeli muži a ženy, že uzří
po deváté brko z peruti archanděla Gabriela,
vrátili se po mši domů: a sdělil to soused sou-
sedu, kmotra pověděla kmotře, i sešlo se ke
hradu tolik mužů a žen, že sotva se tam ve-
šli, a očekávali toužebně, až spatří to brko.
Když se bratr Cipolla dobře nasnídal a tro-
chu si schrupnul, vstal chvili po deváté a vi-
da, že sešel se velký zástup vesničanů, aby
uviděl slíbené brko, poslal vzkaz, aby Jindra
Břidil tam přišel vyzvánět a přinesl mu
vak. Ten odtrhl se s námahou od kuchyněa
Nuty a odebral se tam se žádanými věcmi;
přišel na místo oddychuje těžce, protože pří-
lišné pití vody zvětšilo objem jeho těla; na
rozkaz bratra Cipolly stoupl si do dveří ko-
stela a začal silně zvoniti. Tam pak spustil
bratr Cipolla kázání, když všechen lid se
shromáždil, nezpozorovav, že mu bylo něco
z jeho věcí vzato. A po dlouhých řečech, jež
hodily se mu na jeho mlýn, přiblížil se k oka-
#25
alto_textblock
#25
***) Lippo Topo byl patrně maliřem. Není o něm
zpráv. leda to, že v testamentu učinil odkazy mnoha
tisíců skudů, jichž neměl, a když se ho tázali, jak
má býti uskutečněna jeho poslední vůle, odpověděl-
Zde je tečka! (Z toho vlašské přísloví: Qui sta
punto.)
Pozn. překl.