Strana l.

ŽENSKÝ LIS.

Čísio 20.

»Nevěřiti přísaze? To je něco nového! Co svět světem stojí — Bůh přísahu zavedl a křivo- přísahu těžce tresce.« »A ještě k tomu přísahu sirotka!« volá ví- tězně Kazimierzova, »sirotě ukřivditi je tolik, jako prostěradlo s oltáře ukradnouti!« Výmluvnost a slzy kanoucí jí po tváři zne- náhla jí získávají srdce všech. Nyní — místo před hlavním oltářem osamělo úplně, všichni tlačí se u vchodu chrámového, netrpěliví, po- drážděni tím výjevem, jaký nastane při příchodu snoubenců. Někde vylézají i na lavice, přivlékají z koutů židle, drží se korouhví. Světlá, rozcuchaná hlava Honorčina tvoří nyní světlý bod přitahující oči veškerého zástupu chtivého divadla, lačného po skandálu, byť jej vykoupila žena slzami! Honorka stojí však stále pohřížena v mlčení jakoby nepozorovala netrpělivost a rozčilení, které způsobila. Dívá se na svíce mihající se u oltáře a jako blesk mihne se před ní minulý rok, v němž tolik bolestí a zármutku utrpěla.

Vidí pana Theodora, jak za pultem se na ni dívá pohledy, které jakoby vroucí vodu do jejích žil vlévaly. Když ji paní, u níž dříve sloužila, poslala pro suchary k čaji, běžela s radostía před dveřmi cukrárny stála dlouho neosmělujíe se vejíti a osloviti pana Theodora, který jí při- padal jako světec na obrázku v jasu lesknoucích se zrcadel, která zdobila stěny bufetu. Imponoval jí nesmírně, ač Honorka nepatřila zcela mezi nesmělá děvčata a nejednoho chlapce konečně zcela »odstavila«, když mezi nimi došlo k hádce. Avšak vůči Theodoru zapomínala na jazyk v ústech a stála před krámem všecka planouc, zajíkajíc se a trousíc po zemi měďáky v hrsti sevřené. On mhouřil oči, usmíval se, žertoval — uvyklý vítěžství nad ženami, s nedbalostí hezkého samce. I o mnoho později, když již seděl s ní v pozdní hodině v ztuchlém ovzduší pivnice neb v dusivé atmosféře podstřeší, — Honorka — vždy zůstá- vala nesmělou, zaraženou jeho spanilostí, jakoby dušenou — s očima plnýma slz, neodvažujíc se hnouti, učiniti jediný pohyb, hlasitěji oddechnouti. (Pokračování. )

Různé

zprávy

Blahoslavení chudí! . . . Úžasným výsměchem na tato slova, jimiž chtějí klerikálové osladiti nema- jetným chudobu, jest tento přiběh, odehravší se v obci Dobřívě v okresu rokycanském: Tam živila se žebrotou Anna Kuncová, matka dvou dětí. Když pak se žebračka ta těžce rozstonala, tu tatíkové, vládnoucí v obci, místo abv jí zaopatřili suchou, čistou světnici, ubytovali ji — v chlévě, kde ležela bez pomoci plné čtyry týdny, čímž utvořily se jí na těle bo- láky, v jejichž hnisu se červy jen jen hemžily!!! Když již zdraví její bylo zcela podlomeno, byla od- vezena do nemocnice v Plzni plna špíny a hmyzu! Tam za krátko přes všechno úsilí lé- kařů, skonala jako výmluvná žaloba na tu dnešní »křesťanskou« společnost, která sta mílionů ročně vyhází na vojáky, ale která nepostará se o to, aby sestárlí a onemocnělí členové její nemusili v zlých dobách hynouti hladem, nedostatkem zdravého bytu a ošetření! Soudruh Pravoslav Ve- selý v bratrské »Záři« k případu tomuto podotýká: »Tu a tam jeví se v obcích dobrá vůle, k práci ne- schopným život ulehčiti. Není však peněz. Příjmy mno- hých obcí jsou tak skrovné, že nedovolují větších vydání. Avšak takových prostředků, k ja- kým sáhla obec dobřivská, nesmí býti nikde použito. Slušný a čistý příbytek může každá obec svým nešťastným po- skytnouti! Má-li vláda dobrcu vůli ulev ti chu- dým obcím, má-li dobrou vůli zameziti žebrotu, chce-li hnisající ránu vyléčiti a případům dobřívským přítrž učiniti, chce-li zlé účinky výměnků, ve- doucí az k vraždám, z mariti, nechť přikročí

co nejrychleji k zavedení starobního a invalldního pojišťování. Nejsvrchovanější potřeba ho rozhodně vyžadujel« A ještě blahoslavení chudí!. . . V obci Kruhu u Jilemnice podřezala manželka dělníka Anna Horáčková svým třem dítkám břitvou krky, načež si zasadila sama nožem několik ran. K tomuto hroznému činu, k čemuž jest třeba už toho největšího zoufalství, dohnala ji bezměrná bída, jež dostoupila v rodině její takového stupně, že se svými dětmi neměla již po tři dny co jísti!. .. A pak ještě přijde takový napasený panáček a začne s vysoka vykládati, jak jsou blahoslavení ti chudí! Liga A5. Matky, ženy a dcery, takto se zachází na vojně s vašimi syny, muži a otci! Všechny časo- pisy o tom oznamují: »Strojvůdce státních drah Josef Raus z Borku u Rokycan nastoupil koncem minu- lého měsíce vojenskou službu jako záložník v Plzni. Byl povážlivě churav a přinesl si od civilního lékaře vysvědčení, že je ke službě neschopným. Nebyl však domů pro- puštěn, nýbrž poslán do Rokycan k vykonávání služby. Hlásil se i tu, že je churav, že trpí srdečními křečmi. Lékař zeměbranecké posádky dr. Eisenschim mel hrubě jej odbyl jako simulanta.. . Jednou chudáka v pravém slova smyslu vyhodil! Dne 3. t. m. zachvácen byl Raus křečmi. Bolestí svíjel se po zemi. Vojáci rozběhli se po městé, aby vyhledali vojenského lékaře. Konečně v jednom hostinci — bylo to večer — nalezen vrchní vojenský lékař dr. Kriegerstein. Týž však se rozkřikl, a by mu