#1
alto_textblock
#1
Románová příloha „Národních Listů“ k číslu 1. ze ane 2. ledna 1900.
#2
alto_textblock
#2
Různé zprávy.
#3
alto_textblock
#3
= Co jest žurnalista? O této otázce roze-
slal pařížský »Gaulois« u příležitosti zahájení tamní
školy žurnalistů dotazníky slavným žijícím spisova-
telům. Podáváme tu některé z došlých odpovědí
Adolf Brisson praví: »Žurnalista jest nejlepší a zá-
roveň nejhorší ze všeho na světě. Činí dobré, ale
zlé, šíří pravdu aneb i blud. Záviďte mu, neboť smí
svobodně pronášet své myšlenky. (Jen že ne všude!)
Litujte ho, neboť nejvyšším napjetím sil spotřebuje
více energie a talentu, než by potřebovalo dílo, stvo-
řené pro věčnost. Povolání naše vyžaduje schopností
a připouští chyby, jež vlastně náleží toliko mládí.
Kdyby společnost byla řádně organisována, musilo
by být umožněno, aby žurnalisté nekonali svoje po-
volání déle než do 50. roku. V tomto věku měli by
jít na odpočinek, vstoupit do kláštera anebo osno-
vati tragedie. Ovšem musily by jim býti poskytnuty
prostředky, aby mohli žít bez starostí.« — Jules
Claretie praví: »Žurnalista jest voják,« narážeje na
výrok Balzacův. »Zurnalista jest myšlenka na po-
chodu, jako voják ve válce« a pokračuje: »Sestár-
ne-li, počítá s hrdostí svoje rány. Měl by vlastně
vědět vše, na každý způsob však má hledět, dovědět
se vše. Bojuje-li za myšlenku, má se vzdát oněch
urážek, jež možno považovati za kule dum-dum
v polemice. Jest ovšem hrozné, muset mít každého
dne novou myšlenku, ale rovněž prosté a správné
jest, míti po celý svůj život jedinou myšlenku: býti
spravedliv.« — Raymond Poincarré zabývá se po-
drobněji a šprýmovným způsobem výrokem Balza
covým: »Myšlenka na pochodu.« Užívaje ho na
různé druhy žurnalistů, praví střídavě: »Šílenství
v běhu«, pak »Lež na procházce«, pak »Utrhání na
okružní cestě«, pak »Hloupost na letním sídle«.
= Milanský proces. Ze zpráv, jež jsme při-
nesli o procesu proti vrahům senátora Notarbartola
jest patrno, že dávno již tu nejde o osoby vrahů,
nýbrž o ty, kdož vraždu objednali. Zejmena jde tu
o zjištění fakta, že vráhové, vystoupivší z vlaku na
stanici Altavilla, v domě jakéhos Barone očistili se
od krve a převlékli se. V únoru 1893 vykonány
v tomto domě policií třikráte domovní prohlídky.
Zabavené zkrvavené šaty, jak známo, později zmi-
zely a policejní inspektor di Basilio byl v procesu
usvědčen, že byl k tomu napomocen. Rodina Barone
dosud tvrdošijně zapírala, že poskytla vrahům útulku,
nalezené krvavé stopy pocházely prý od čerstvého
masa a poněvadž zkrvavené předměty byly odstra-
něny, nemohla býti povaha skvrn chemicky zjišťěna.
Poněvadž také jiné osoby, jakýs Salvatore Dolcea
stařičký inženýr Mattei, kteří svého času zmiňovali
se o velmi povážlivých doznáních rodiny Barone,
popřely jako svědkové pod přísahou tyto údaje, ale
při tom se zapletly v četné odpory a odporovaly vý-
pověděm jiných svědků, vzniklo proti nim značné
podezření, až konečně došlo k sensačnímu odhalení.
Bratr zavražděného Giovanni Notarbatolo udal, že
zesnulý appellační rada palermský, kn. Alliata,
krátkou dobu po vraždě vedl jej k inženýru Mattei-
mu, jenž mu pod pečetí tajemství chtěl přispět, aby
nalezl stopu vrahů. Inženýr, známý jakožto muž na-
prosto spolehlivý a počestný vypravoval mu, že
vrahové v domě Baroneových se převlékli a že pak
na svlečené zkrvavené šaty položeno bylo syrové
maso, tak že četnící při domovní prohlídce neměli
#4
alto_textblock
#4
nijakého podezření. Jako svůj pramen udal Mattei
Salvatora Dolce, jenž opět to zvěděl od Bartona, ne-
vlastního syna Baroneova. Když Notarbartolo udal
věc policii, nejmenovav podle svého slibu, od koho
tuto zprávu má, pravili mu, že úřady nemohou ni-
čeho podniknout, nevědí-li, s kým mají co činit. Na
to se dal Mattei pohnout a napsal jmena Dolcea
Bartone na kus papíru, jenž předložen policejnímu
řediteli a pak vrácen. Později, když se veřejně
tvrdilo, že Mattei o zločinu ví, domníval se Notar-
bartolo, že není více vázán svým slibem a způsobil,
že též inženýr v procesu vyslechnut. Až do poslední
chvíle Mattei, Barone, Bartone a Dolce a více než
70letá paní Baroneová přese všechny domluvy a přese
všechno poukazování na pravděnepodobnost a lživost
svých výpovědí tvrdošijně zapírali. Následkem toho roz-
hodl soud, aby pro nalehavé podezření křivého svědectví
byli vzati do vazby. To konečně přimělo Matteia, že
prohlásil: »Ano, jest pravda, co pan Notarbartolo
tvrdí. Giuseppe Dolce (zesnulý strýc Salvatorův a
spolumajitel statku Matteiova, na němž hospodaří
Barone-ová) vypravoval mi, že ví od Bartonea, že
vrahové se v domě Barone-ově očistili od krve. Ne-
chtěl jsem to povědět z bázně před Maffií. Po zatčení
Barone-ově pravil mi Bastone, že mu bylo vyhrožo-
váno smrtí, abych prý mlčel, jinak povede se mi
právě tak jako senátoru Notarbartolovi.« — Po tomto
doznání byl Mattei vazby sproštěn, zatím co ostatní
spílali mu zrádců a náruživě mu klnuli. — Ostatně
šíří se kruh obviněných vždy více. Mimo posl. Paliz-
zola, jenž jak známo zatčen následkem okolností,
zjištěných v průběhu procesu, byl těžce zkompromi-
tován výpověděmi svědků posl. Ignazio Fili-Astolfono
z Licatu v provincii Girgenti, člen nejvyššího kasač-
ního soudu v Palermu. Kn. Tasca di Cuto tvrdí
otevřeném listě, zaslaném časopisům, že má pádné
důkazy, že Fili-Astolfono jest náčelníkem Maffie. Mi-
nistr spravedlnosti dal prohlásit v poloúřadních li-
stech, že zjedná průchod spravedlnosti i proti tomuto
poslanci, třeba že zastával úřad tak vysoký. Ostatně mi-
lánský proces v nejbližších dnech, po skončení výslech
svědků, bude prozatím přerušen, poněvadž jest třeba
nového vyšetřování proti posl. Palizzolovi a hlavnímu
jeho spoluvinníku Giuseppu Fontanovi, jenž, jak jsme
již oznámili, doznal, že vražda spachána byla návo-
dem Palizzolovým.
= Se zlámaným vazem. Lékaře v Younker
zajímá neobyčejně případ, který se jim těchto dnů
naskytnul. Do hospitálu sv. Josefa přihlásíl se 60letý
John Moriarty z Dobbs Ferry a byl odkázán na od-
dělení dra. O'Neilla. Když pak se ho lékař tázal, co
mu schází, tu Moriarty odpověděl, že má zlámaný
vaz a doložil, že vykonal cestu šesti anglických mil
pěšky. Dr. O'Neill a dr. Talman nemocného pro-
hlédli, a shledali, že má skutečně vaz zlámaný
mimo to, že jest na levé straně ochromen. Lékaři
nemohou pochopiti, jak mohl Moriarty za takových
okolností vůbec choditi. On vypravoval, že před pěti
týdny spadl s lešení 20 stop vysokého a že teprve
po 14 dnech nabyl zase vědomí. Jakmile se zotaví,
provedou lékaři operaci, aby jeho zlomenou páteř
opravili.
= »Vynálezci«. Z Paříže se oznamuje: Dva
důmyslní výtečníci, 37letý Catulo Peccioli a 24letá
Maria Montanariova, oba, jak již jmena jejich na-
značují, pocházející ze slunné Italie, byli spolu spo-
jeni vzájemnou náklonností, jakož i, a to hlavně,
#5
alto_textblock
#5
společnými zájmy ve příčině získání peněz. Pro-
středky, jichž užívali k dosažení tohoto jinak velmi
chvalitebného cíle, nebyly právě nejkalejší. Dalť Pec-
cioli ve všech možných řečích vytisknouti prospekt,
v němž podle vzoru telegrafie bez drátu vychvaloval
nový svůj vynález fotografie bez přístrojů. Po za-
slání pěti franků slibovali poslati brožurku, v níž by
bylo lze nalézti vše, čeho třeba vědět o novém vy-
nálezu. Rozumí se, že vše to byl pouhý švindl. Ale
»obchod« dařil se znamenitě, neboť vědychtivý svět.
chtěl co možná nejdříve ukojit svoji zvědavost a
každodenně docházelo Pecciola a jeho družky na
300 dopisů s pěti franky. Na konec však vyuálezce
fotografie bez přístrojů chtěl obeznámit se svým vy-
nálezem též Nový svět a to byla jeho zkáza. Poně-
vadž se mu ve Štarém světě tak znamenitě dařilo,
chtěl získati nových úspěchů i za mořem. Zatím
jakýs nedočkavý zákazník nemohl se dočkat zaslání
brožury, udal věc policii a ta dopadla onehdy důmy-
slný párek právě ve chvíli, kdy dostal 392 poštov-
ních poukázek po 5 fr.
= Předhistorické nálezy v Makedonii.
Ruský archeologický ústav v Cařihradě objevil blíže
stanice Sorovič na trati Soluň-Monastir pohřebiště z
tak zvané doby halistattské. Nalezeno tu 222 hrobů
z velkých kamenů, obklíčených kulatou kamennou
zdí. Pět až šest z těchto hrobů pro svoji značnou
velikost jsou patrně hroby pohlavárů. Mrtvoly byly
pohřbeny, nikoliv spáleny, zbytky kostí byly dobře
zachovalé. K nim přidáno bylo několik kusů zlatých
šperků, hrnčířské výrobky s geometrickými ozdo-
bami, jantarové předměty, dále železné zbraně.
Z bronzu jsou figurky koní a ptáků, náramky, jeh-
lice, naušnice, korále a nádobí. Z 897 kusů dostane
archeologický ústav polovici. Pánové Farmakovskij a
Vasiljev, kteří řídili vykopávání, připravují o nálezu
publikaci.
= Následky útěku šejdíře Millera. Útěk
zlodějského »bankéře« Wm. Millera, o jehož kouscích
jsme se onehdy zmínili, bude míti pro náčelníka
detektivů v Brooklyně, polic. kapitána Reynoldsa,
nepříjemné následky, neboť bude bezpochyby sesa-
zen a mimo to dojde snad též k reorganisaci broo-
klynské policie. Někteří demokratičtí detektivové,
kteří se nyní v podřízeném postavení nalézají, po-
šilhávají po úřadu náčelníka detektivů, a bude-li jen
trochu možno zodpovědnost za útěk Millera uvaliti
na bedra kapitána Reynoldsa, jest jeho osud zpeče-
těn. Reynolds jest totiž republikán. Reynolds zdrá-
hal se při výslechu odpovídati na otázky, kde se
Miller nyní zdržuje. Nejvíce jej rmoutí, že jest po-
dezříván z nepoctivosti a že Millerovi dopomáhal
k útěku. »Jsem již 27 roků ve službách města,«
pravil Reynolds, »a nikdo nemůže o mně říci, že-
jsem jen jediný centík nepoctivým způsobem vydě-
lal.« Zdá se, že Miller nebude vůbec nikdy dopaden
a lidé, které napálil, musí se vzdáti naděje, že snad
někdy k svým penězům zase přijdou, aneb že se
jim dostane toho zadostučinění, že uvidí zlodějského
bankéře za mřížemi.
=»Už je tu zas!« Šprýmovná historka vy-
pravuje se právě mezi kloboučníky pařížskými.
U příležitosti světové výstavy roku 1867 vydal se
hodný jakýs občan z malého městečka ve vzdále-
ném departementu do Paříže a pořídil si u známého
kloboučníka v ulici Rivoli nový cylindr. Minuly
32 roky, aniž milý občánek z venkova měl příle“
#6
alto_textblock
#6
— 60 —
#7
alto_textblock
#7
— 57 —
#9
alto_textblock
#9
t ollevýilen l o
#10
alto_textblock
#10
bdlol
#11
alto_textblock
#11
»9l5arév d10e
#12
alto_textblock
#12
IX.
#13
alto_textblock
#13
Jan Storm konal odpoledne poprvé návštěvy. Proto
dostavil se ve flanelové košili do komnaty, kde na něho
čekal kanovník v patentních usněných botách a kozličích
rukavičkách a jeho dcera Felicity v hedvábných krémo-
vých šatech a pérovém kloboučku. Když usedli do ko-
čáru, pravil kanovník: »Vy si naprosto škodíte, Mr.
Storme. Věřte mi, býti pěkně oblečen, to jest důležitou
věcí pro mladého muže, který si razí cestu v Londýně.
Kočár zastavil u domu, jenž se zdál býti pouze z
rohem.
»To jest dům paní Makraeové,« šeptal kanovník.
»Američanka — vdova po millionáři. Její dcera — brzy
ji uvidíte — provdá se do jedné z nejlepších našich an-
glických rodin.«
1 e
Kráčeli vzhůru po bílém schodišti za lokajem,
modře oděným. Shora dolehal z pokojů zvuk hlasů.
»Kanovník — e — Wealthy, a — e — hm —
důstojný Mr. Storm !«
Šumot hlasů se zmírnil a malá žena s jasnou tváří,
okázale oděná, pokročila ku předu a vítala je s vyznače-
ným důrazem. Bylo mnoho jiných dam v pokoji, avšak
jen jediný pán. Tento, stoje na druhém konci a drže
v ruce koflík čaje s místičkou, vtiskl si na oko monokl,
pohledl napříč na Jana a pak řekl cosi dámě, jež seděla
v křesle vedle něho. Dáma se chichikala. Jan Storm po-
hledl na muže, jakoby s mnstinktivní jistotou, že jej musí
poznati, až jej opět uvidí. Byl zapadlý ve vysokém, tu-
hém límci a byl spíše ošklivý; velký, štíhlý, něco přes
třicet let; světlovlasý, s měkkýma, ospalýma očima a
s bezduchým výrazem, avšak příjemný; hodil se do
#15
alto_textblock
#15
inley
#16
alto_textblock
#16
Křestan.
#17
alto_textblock
#17
a když jste se na ni podívali znovu, pozorovali jste,
že rovnováha jejího života byla kýmsi v nepořádek
uvedena.
Po obědě vstoupily dívky do omnibusu a jely stále
dále na východ, sedíce naproti sobě ve voze a smějíce
se, rozmlouvajíce spolu hlasitě uprostřed udivených ostat-
ních pocestných. Ale přijely do špatných, ošklivých ulie
se zelinářskými vozíky u patníků a s přísežnými a tru-
chlivými hřbitovy uprostřed chudých zelených tyček, jež
se snažily vypadati jako stromy, a tu myslila Glory, že
bude lépe, když se vrátí.
Jely zpět po parníku temžském z kterési stanice
mezi dokami. Parník sbíral pasažéry na všech stanicích
po řece, u londýnského mostu vstoupila na loď kapela.
Když pluly pod st.-paulským mostem byla loď natlačena
lidmi, kteří jeli na západ podívati se na slavnosti na po-
čest narozenin a kapela hrála: »A její zlaté vlasy splý-
valy v zadu. .«.
V jedné chvíli byla Glory divá radostí, v příštím
okamžiku jako by náhle její veselost uhasla. Slunce za-
padalo za věž westminsterskou do čarovného ohnivého je-
zera a vypadalo to jako západ slunce v Peelu, jen že
světla dole, jež se třpytila a mihala, byla okna a ne vlny
a temný hukot nebyl šumot mohutného moře, nýbrž šumot
mohutných millionů.
Vystoupily u westminsterského mostu a šly do ča-
jovny na čaj. Když vyšly ven, byla již úplná tma, i vy-
stoupily na střechu omnibusu. Avšak město bylo nyní
osvětleno plynem a elektrickými světly, jež vrhala začá-
teční písmena královnina a Whitehall byl plničký kočárů,
jež jely k úřadnímu přijímání. Glory chtěla býti uprostřed
toho života, sestoupily proto dolů a šly, vedouce se.
15