#1
alto_textblock
#1
Ročník XXXXIV.
#2
alto_textblock
#2
V Praze, ve středu dne 28. prosince 1904.
#3
alto_textblock
#3
Číslo 358.
#4
alto_textblock
#4
Na ranní a odpol. Hist,
předplání se
v Praze v admínistrani
na měsíe . . . . ..
na čtvrt leta . . . . 6 K —
s dvojí čonášken
na mě síe
za čivrt leta . . . . 7 K 50h
ve alislkách: 2 K 90
Ba něsíe . .
P'oštou:
na čtvrt leta . . . . 9 K 60
s dvojí zásílkot
měsí
na čtvrt leta . . . 1 K eon
#7
alto_textblock
#7
V drobném prodejit
ranní číalo o sobě . . . za
. . nazh
ožpoladní
Ve filialkách na venkověi
ranní číalo. . . . . . .
odpolední . . . . . . . . Bh
Inseráty
plstí se hotově napře
Přečplacení a ieserty přijímá admisi-
strace v Marinnské ulici č. 3.
Tam nacházají se tál redakne
tiskárna a expedlce „Nárudnich Lista“
Rukoplny se novracsjl.
#8
alto_textblock
#8
Onešní číslo pro Prahu Je o 10 stranácb.
#9
alto_textblock
#9
Válka.
#10
alto_textblock
#10
L. Z Petrohradu, 27. prosince. V 8 hod
38 minut večer. (Původní telegram zvláštního
zpravodaje »Národních Listů«.) Ve shro-
máždění moskevského zemstva po
přečtení carského úkazu a úřadníko
komuniqué, dnes vydaného, žádal pre-
sident jeho, prine Trnbeckij, aby
směl telegrafovati do Petrohradu, že
shromáždění jest příliš vzrušeno
že přeje si uzavření porad, anoť shle-
dává nemožným nyní pracovati.
(Ostatní telefonické a telegrafické zprávy viz
na straně 4.)
#11
alto_textblock
#11
Odchod Körbrův nebo rozpu-
štění říšské rady vídeňské?
#12
alto_textblock
#12
V prvních pěti minutách po známém hlaso
vání v rozpočtovém výboru parlamentu víden
ského dr. Körber, nemoha opanovati vnitřn
vzrušení své, opověděl odvetu svou, že co nej
dříve stane se rozhodnutí v nejdůležitější otázce
vnitřní politiky, vše ostatní, co se stalo, že jes
věcí zcela vedlejší. O těchto slovech jeho roz-
předly se úvahy ve všech časopisech a jedno-
myslný výsledek těchto úvah, pro dra. Körbra
buď příznivých neb nepříznivých, zněl, že ne-
zbývá, než buď aby odstoupila nynější vláda ví
deňská, aneb aby byl rozpuštěn parlament.
Poněvadž pak ministerský předseda prorokoval
rozhodnutí pro nejbližší dobu, napjal obeenou
zvědavost k posledním dnům tohoto roku. Nej
prve se myslilo, že ke dni 28. t. m., ještě na den
nebo na dva dni bude svolán parlament, jakst
k poslednímu pokusu. Nestalo se tak. Do konce
roku 1904 zbývají už jen čtyři dni. To jest vy
měřená lhůta pro tak zvané státní nezbytnosti.
které mají býti vyřizovány buď ústavně aneb ne-
ústavně, když to jinak nejde, ale které konečně
vyřízeny býti musejí. Mezi nimi jest v první řade
státní rozpočet na příští rok. K vůli němu nyní
už beze vší pochyby bude do státního „brejglu“
vložen válec s melodií paragrafu čtrnáctého. Ten
vykoná zase svou, už několikrát osvědčenou po
vinnost. Však mezi státními nezbytnostmi stoji
v první řadě a už na šestý rok také národo
hospodářské nové vyrovnání s Uherskem. V tom-
to směru paragraf čtrnáctý ústavy prosincové
z r. 1867 posud nebyl připoután na skřipec a
eezí noieddanějšími přívrženci absolutismu
není nedostatek pochybovačův, bylo-li by této
monarchii zdrávo, kdyby nové vyrovnání mezi
oběma polovinami říše bylo provedeno na zá-
kladě paragrafu, o jehožto právní moci ústava
uherská pranic neví. A přece už svrchovaný čas,
aby konečně se hnulo ku předu i novým vyrov-
náním rakousko-uherským. Tu pan dr. Körber
stojí před úkolem, jenž patrně mu působí ne-
malé rozpaky. Situace, v níž jmenované vyrov-
nání se octlo, jest koncem roku 1904 s obou
stran velice obtížná a zhatěná. Prorokovaloť se
že ke dni 28. prosinci, tedy k dnešku, sejde se
i parlament uherský, aby předně povolil hr
Tiszovi rozpočet na několik měsíců roku přištího
a za druhé, aby učinil nějaké opatření, jímž by
váznoucí jednání o novou národohospodářskou
dohodu se západní polovicí této říše bylo na-
vázáno a na půdě uherské ústavy dále udržo-
váno. Tím časem není ani slechu, že parlamen
uherský do nejbližší soboty by se sešel; na
opak oznamuje se, že bude svolán až po Novém
#13
alto_textblock
#13
roce, tak že rok 1904 pro jednání o nových
úmluvách hospodářských mezi Vídní a Pešt
dle všeho už je ztracen. Za takových svízelných
poměrův nebylo by divu, kdyby pana dra. Kör-
bra náhle opouštěla dobrá nálada, v níž s roz-
po čtovým výborem říšské rady vídeňské byl se
rozešel. Z nejbližšího okolí jeho už včera roz-
letěly se zprávy a stihly i de Prahy, že minister-
ský předseda dnes podá žádost za propuštění
celého ministerstva svého. Tato novina dochá-
zela víry, jsouc podporována zprávou, že
panovník zkrátil lhůtu svého pobytu v rodinném
kruhu na Walsee a že již pozejtří se vrátí do
Vídně. Uvažuje se, že tento návrat panovníkův
do sídelního města, mimo prvotní program, jes
v nejtěsnějším spojení s krisí ministerskou.
Bývá obyčejem, že listy vládní popírají
samu možnost blížícího se odchodu některého
ministra z úřadu se vší houževnatosti potud, po-
kud propuštění jeho není ohlášeno ve „Wiener
Ztgu.“ Proto není se diviti, že v týchž listech v-
vrací se všechny zprávy, jakoby pan dr. Körber
buď sám, anebo se svými kollegy již pomýšlel
na odchod ze své úřadovny. Pro posouzení si-
tuace, v níž se nalezá na samém sklonku
r. 1904, postačí, že odchod jeho z předsed-
nictví vládního právě v těchto dnech vážněji se
bere do rozpočtu i v těch kruzích, které po pět
let mu sloužily s nejvěrnější vytrvalostí. Sama
„Neue Freie Presse“ na Boží hod vánoční uve-
řejnila článek, zaslaný prý ji vynikajícím vůd-
cem německé strany lidové a jednající o politi-
ckých poměrech, které v Rakousku nastaly po
hlasování v rozpočtovém výboru parlamentu cis-
lajtanského. Vynikající vůdce lidové strany ně-
mecké plnou měrou potvrzuje náš výrok, že pan
dr. Körber vůbec si nepřeje, aby parlament se
dostal opět k nějaké dělnosti, ba že dělá všecko,
aby tuto jeho dělnost učinil nemožnou a kdyby
se objevila, aby ji ihned zmařil. Jakožto důvody
pro tento svůj výrok, jenž pro dra. Körbra jest
nejtěžší obžalobou se strany naskrze přátelské
mluvčí lidové strany německé, „Neue Freie
Presse“, uvádí předně jeho jednání v rozpočto-
vém výboru a za druhé fakt, že dr. Körber
schválně už po delší čas svolává parlament do
Vídně, vždy v takovou dobu, kdy delší jeho za-
sodání už napřed jest vyloučeno, tak že k žádné
větší a plodné práci ani dostati se nomůže. Mimo
tyto výčitky, odůvodněné nepopíratelnými udá-
lestmi, vůdce německé strany lidové také již
mluví o odchodu dra. Körbra z úřadu ministor-
ského jako o něčem, o čemž té chvíle
lze mluvit a připojuje toliko poznámku, že není
možno v tom okamžení s určitostí říci, jak
dlouho ministerstvo Körbrovo ještě zůstane při
vládním veslu. Ještě před čtvrt rokem, zvláště
pak po jednání, jakéhož dr. Körber se opováži
vůči sněmu království českého, všeliká pochyb-
nost, že by kdy mohl přestat být náčelníkem ví-
deňské vlády, v kruzích, za něž mluví „Neue
Fr. Presse“, byla naprosto nepřípustná. Tvrdilo
se v ní se zvláštní okázalostí, že dr. Körber
jest jakožto náčelník ministerstva pro Rakousko
nezbytný a nenahraditelný.
Dnes již tento článek víry v německém
katechismu bledne, místo něho věří se však
v možnost, že dr. Körber ministrem vídeňským
být přestane. Ba, v kruzích těchto věřícíchví
se již i to, kdo ho nahradí. Budeť prý
to zase jen jiné ministerstvo úřad
nické, které ve Vídni vystřídá
vládu Körbrovu.
Tak hluboko sahá rána, zasazená ministrem
Körbrem ústavnímu životu rakouskému v zá-
sadé pravé ústavnosti, že dle výroku nejvěrněj-
ších jeho přátel někdejších ani po něm nena-
stal by ve vnitřní politice rakouské obrat a ná-
#14
alto_textblock
#14
vrat k pravým řádům parlamentním, Hle nichž
vláda má býti sestavena ze členův, náležejících
k většině zastupitelsíva říšského. Nové mini-
sterstvo úřadnické, jež by přišlo po Körbrovi,
zajisté bylo by vhod oněm stranám národním
politickým, kteréž ze zřízení a trvání vlády Kör-
brovy jedině měly užitek a výhody všeliké. Tyto
strany, vidouce již blizkou možnost, že dr.
Körber s předsednictvím v ministerstvě se roz-
loučí, přejí si pokračování jeho soustavy vládní
ibez jeho osoby. Kdy osoba jeho konečně zmizí
s politického obzoru vnitrorakouského, závisí
prý jedině na mocných činitelích, kteři stojí
nad ním.
Však věc dosti zajímavá: O těchto mocných
činitelích, jedině rozhodujících o dalším osudu
páně Körbrově, vůdce německé strany lidov
v „Neue Freie Presse“ vykládá, že ani oni
vlastně nevědí, co pan dr. Körbe
chce, ale že pokládají jeho setrvání v úřadě
za nutno, poněvadž prý v první řadě jim jde
o to, aby bylo skoncováno národohospodářské
vyrovnání s Uherskem a poněvadž se zdá býti
chytřejší, aby v činnosti nynější vlády Körbrovy
timto směrem dále se pokračovalo, než aby vy-
jednávání s novou vládou vídeňskou musilo za-
číti znova. Dle úsudku německého lidovce jest
tedy vyrovnání s Uherskem té chvíle jediný
orientační bod pro posouzení situace, v níž pan
dr. Körber se nalezá. Patrně nestalo se na mí-
stech nejvyšších do té chvíle rozhodnutí, dopo-
ručuje-li se užiti v otázce nového vyrovnání ra-
kousko-uherského téhož paragrafu čtrnáctého.
jenž ve vnitřní politice rakouské sice koná ve-
liké zázraky, ale vzhledem k ústavě uherské by
mohl selbati. V této otázce ani hr. Štěpán Tisza
při nejlepší vůli své nemůže dáti té chvíle určité
odpovědi.
#15
alto_textblock
#15
Z moderní Anglie.
#16
alto_textblock
#16
VII.
#17
alto_textblock
#17
(Parlament.)
Snad nejkrásnějším obrazem londýnským
je pohled z Temže k Westminster Bridge
Parlamentu, když z mlh vynořuje se jako palác
fantastický nesmírně průčelí budovy se štihlou
věží »eloek-touer«, připomínající ladnost italské
campanile, st umočenou rázně anglickou gotikou
a s massivní, slavnostní věží Victoria tower,
nebo když u barevném přísvitu jednoho z těch
západů nad londýnským »poolem«, v nichž
vroubí se mlhavý výpar řeky, těžký, dýmový
výdech lomozného města s tichým vyjasněním
oranžové a fialové oblohy — Turner pinzit —
zjevuje se průčelí Parlamentu v plné nádheř
své splendidní gotiky, tak jemně rozčleněné
šthlým nervovím sloupů a zahrocených výběžko
nad střechami.
Dojem krajinářský je velkolepý, nezapo-
menutelný v těch barvách a světlech Londýna
a Temže, ať již se soudí co koliv o architektuře
a bohatosti stylu. Okolí Parlamentu z jedné
strany je malebné a efektní. Kdybychom při-
pluli do Londýna parníkem a vjeli do jeho
přístavu tak rušného, pestrého, obrovského, měli
bychom uprostřed toho největšího skladiště
světa též vznešený dojem velikosti a moci
Anglie při spatření Parlamentu na přehu. Takový
je vjezd do Benátek od moře. Byl by to úchvat-
nější vstup nežli ve špíně a hluku nádraží
Victoria, podobného obrovské kulně. Kolem
Parlamentu žene se jeden z hlavních proudů
neklidného a spěšného života londýnského. Na
velké křižovatce mezi St. George Street, Victoria
Street, Whitehallu a mostu westminsterského
kypí jeden z nejprudších vírů města.
#18
alto_textblock
#18
Elegantní Victoria Street, ulice bankovníeh
a velkoobchodních paláců sbíhá se s Whitehal-
lem, kde sídli nejvyšší úřadové Velké Britanie
i s demokratickou veselou čilosti mostu West-
minsterského. Krásné a památné středisko Lon-
dýna. Na jedné straně tichá a velebná sláva
opatství Westminsterského a na druhé straně
majestátní Parlament . . . A hned vedle na
nároží Parliament Streetu čpící a čmoudící krá-
mek a kamínka pouličního prodavače smažených
ryb a podezřelých ustřic.
Když jsem se ubíral do Parlamentu v ná
ladě povznešené — do kterého jiného parla-
mentu bylo by možno jíti v takové náladě ? —
neopomenul jsem se na Parliament Squaru po-
kloniti sochám pěti státníků, kteří utvořili ny-
nější velikost Anglie a z nichž někteří jako
Robert Peel byli muží geniálními a jiní muž
originálními jako ten ctižádostivý dandy Beacons-
field a druzí: lord Palmerston, lord Derby
George Canning byli tak znamenitými a moudrými
muži, že by to v Rakousku nikdy nepřivedl
na ministry.
Učinil jsem mimovolný a marný poku
vniknouti do Parlamentu bránou vedouci do sln
pro komise. Ochotný a monumentálně zavalitý
policeman upozornil mne na bránu Štěpánskou,
vedoucí do House of commons (dolní sně-
movna).
Nebudu líčit budovu Parlamentu, bylo by
to nudné — a pak ji ani dobře neznám. Jak-
mile jsem do ni vkročil, ztratila pro mne pů-
vab, který zevně vyvolala její silhueta, mohutně
pitoreskní a měl jsem smysl jen pro život,
osoby a děj vnitřku. Dekorace byla vedlejší
Jen jsem vrhl trochu roztržitý pohled do obro-
vitého Westminster Hallu s překrásnou dřevěnou
klenbou.
Jakýsi puritánský, přísný chlad vane z t
ohromné prostory, podobající se vyklizené kathe-
drále. Jaké to jeviště tragedil, královských tra-
gedií! Zde odsoudili Karla I. a Karla Stuarta
a odsud vyšel jako lord Protektor drsný, zamra-
čený Cromwell, oděný v purpuru, zde nejvyšš
soud rozhodoval o osudu Sira Thomasa Moora.
Warren Hastingse a jiných velmožů, známýeh
z historie a svédomitě zaznamenaných v »Bae-
deckru«, Joanu i Ward-Lockovi. Po nastolen
krále pod osmisetletou dřevěnou klenbou West-
mister Hallu pořádá se velký korunovační ban-
ket, při němž jako při mnohých podobných
veřejných událostech oficiálních spojuje se an-
glická volnost s nejupjatější španělskou etiketou
a nejtheatralnější ceremoniálností staré Francie
Ve vestibulu a kuloarech parlamentu bylo
hlučno a živo. Obvy klá tvárnost podobných míst
Unuděně, mrzutě neb skroušeně čekající návštěv-
nici. Přebíhající sluhové, posličkové, úřadníci
Dámy, sedící na lavicích, zastřené závoji aší
řící pronikavý dech parfumu. Muží velice ele-
gantní i velmi ošumělí. Poslanci přicházejí, leda-
byle, s rukama v kapsách, bodře a protektorsky.
s pravici napřaženou k vlidnému shakehandu.
nebo důležitě, upjati a vážní. Tak zajímavý
shon, že nemám ani času prohližeti jakési freský
historicko-náboženské, ostatně velmi akademické.
Vzpomínám si, že kdesi jsem též zahlédl sochý
Burka, Foxe, Johna Russella a Gladstona aji
ných politických velikánů anglických.
Vlasť Foxova, Cobdenova a Gladstonova
udržela ještě prestiž, moc a slávu parlamentu.
Přirozeno v zemi nejsvobodomyslnější, nejkon-
stitučnější, kde vládne vůle národa v paláci
velkolepějším nežli je králův Buckingham Palace-
Parlament anglický není jen maskou konstituce,
jako u nás, ani bursou hazardních a krko-
#19
alto_textblock
#19
lomných spekulací politických jako Palác Bour-
bonský. V Anglii nevládnou suverenně byrokrati
ani dvorské camarilly pod maskou konstitucea
již dávno v londýnském Parlamentu jsou za-
bedněny dvéře, jimiž posílala vláda své vojáky.
aby krotili neb i zatýkali příliš odbojné, či jak
se nyní řiká obstrukční poslance. Anglický par-
lament zachoval si nejen svou moc, též svou
duševní a mravní superioritu. Je to shromáždění
gentlemanů, kteří dovedou vyměňovati nejkraj-
nější názory a vášnivě polemisovat, ale formou
inteligentů a dobře vychovaných lidí. Nadávky
z krčem a zpustlé rvačky sem se dosud ne-
vedraly. Anglický parlament v tomto ohledu stojí
nad rakouským tak vysoko, jako nějaký klub
gentlemanů v Pall Mall nad vulgární pivnicí.
Plukovník sir Howard Vincenti, vynikající
člen strany liberálních unionistů, jejž jsem po-
znal v saloně dámy stejně duchaplné a vzdě-
lané jako roztomilé, byl mým velmi ochotným
průvodcem v Parlamentě. Sympatický, energický
muž štihlé, dosud svižné postavy a tváře jemné.
připomínající spíše umělce neb učence nežl
bývalého vojáka. Byl velmi horlivým agitátorem
pro nynější přátelskou dohodu s Francií. P
návštěvě anglických poslanců v Paříži byl
jedním z hlavních mluvčích.
Vysvětlil mi některé zvláštnosti parlamentu,
o němž vydal malého průvodce pod titulem
»How we are governed« (Jak se u nás vládne)
a zavedl mne na galerii cizinců.
»Náš parlament má sice největší budovu,«
pravil Sir Howard Vincent, »ale sněmovní sln
je malá, stísněná. Představte si, že je v ní jen
asi 430 sedadel a členů dolní sněmovny je 669.
A na galerii je též těžko dostat se. Není tam
více místa než pro 130 osob, což je velmi
málo pro 38 millionů obyvatelů Velké Britanie
pro 350 millionů ostatních obyvatelů císařatví!e
Zasedací síň je skutečně stísněná. Její
čtverhrannost, bohatá ornamentace gotická, la-
vice poslanců bez stolků, malá prostora upro-
střed, před trůnem a stolem speakrovým a mezi
oběma stranami se liší úplně od amfiteatrál-
ních, rozložitých, světlých prostor parlamentů
jiných. Poslanci sedí vedle sebe v lavicích jako
školáci, nemají před sebou stolků s kupami tisko-
pisů a knih, mezi nimiž jsou zákonníky, jízdní
řády i pikantní romány.
Poznámky si piší na kolenách a mají-
při řeči své zapotřebí nějakých dokumentů, po-
loží si js vedle sebe na lavici. Ministři a che-
fové opposice, kteří sedí v první řadě lavic po
pravici a levici speakra (předsedy), kladou při
řeči své poznámky na stůl předsednický, n
němž kromě zákonů a přesýpacích hodin leží
zlaté žezlo speakrovo. Poslanci přicházejí, po-
sedávají, ale nebaví se hlasitě. Mluví se- stlu-
meně. Někteří sedí s klobouky na hlavách, jež
sejmou jen, když povstanou nebo když jsou
osloveni řečníkem či předsedou. Sál byl skoro
plný a galerie rovněž. V zamřížovaných ložich
seděly dámy. Byla zajímavá debata o záležito-
stech koloniálních a o otázce východní. Mla-
distvý lord Percy, podsekretář pro záležitosti
zahraniční, odpovídal na interpellaci opposiční
ve příčině Tibetu. Bez posuňku a beze všeho
pathosu a vzrušení mluvil příjemným, jasným
hlasem velmi obratně a klidně. Projevy souhlasu
neb odporu zaznívaly na galerii stlumeně, byly
pronášeny skoro polohlasitě a ospale. Pak mlu-
vil vůdce liberálů Campbell-Bannermann rovněž
klidně, umírněně, chladně. Mimo okamžiky vel-
kých debat v anglickém parlamentu se mnoho
neřeční. Vládne spíše tón konversační.
Václav Hladík
#20
alto_textblock
#20
FEUILLETON.
#21
alto_textblock
#21
Z naší novodobé minulosti.
Dle svých upomínek a zápisků vypravuje dr. Servác
Heller.
#22
alto_textblock
#22
V době absolutismu.
#23
alto_textblock
#23
XXVII
#24
alto_textblock
#24
(Nezdar války nepřekvapil. — Jak s
stal Gyulay vrchním velitelem.
První a hlavní chyba rakouského ve
dení. — Posměch z nezdaru. — Kempe
novo jubileum. — Severní záře. — Ote
vření novoměstského divadla.
Italská válka z roku 1859 byla pro Ra-
kousko naprostým fiaskem: ona značila doko-
nalý nezdar jeho zbraní a plný neúspěch jeho
strategů; však ona byla ještě něčím více
zdreující porážkou jeho politiky na venek a jeho
vládní soustavy uvnitř. Nie nebylo přirozenějšího
a dějinně logičtějšího, než tato válečná pohroma;
ona z myslících lidí u nás nikoho nepřekvapila
a ona také nikoho z osvícených mužů ne-
zarmoutila. Překvapeni byli jenom byrokraté
vojenští hodnostáři, kteří v obmezené staro-
rakouské pýše bezmyšlenkově soudili, že bude
a musí býti Gyulayova výprava jenom pokra-
čováním a dovršením vítězoslavného tažení mar-
šálka Radeckého, přeblížejíce, že příšel jiný
vojevůdce a — což nejvíce vážilo — že
přibyl k Piemontu nový odpůrce: napoleonská
F rancie.
Co se týče nástupce maršálka Radeckého,
soudilo se také v Praze, v zasvěcených kruzíeh
a všude, kam slechy z těchto kruhů pronikaly.
že učiněna volba nešťastná. Tvrdilo se sice, že
maršálek Radecký sám hraběte Gyulaye z
svého nástupce doporučil, ale nepřikládána tomu
žádná váha, ba snad ani víra. Byloť pravdě
podobno, neli zjevno, že Radecký Gyulaye
doporučil za svého nástupce jenom jakožto gu
vernéra v Lombardsku a Benátsku, neboť Gyu-
lay byl v létech 1848 a 1849 guvernérem
v Terstu a na illyrském, jakož i dalmatském
pobřeží a zlskal si v této hodnosti důvěry
starého maršálka i císaře; ale jakožto vojevůdce
byl Gyulay veličinou zhiola neznámou, nebot
#25
alto_textblock
#25
on neměl nikdy ani příležitosti, aby se v tom
oboru, třebas jenom jakožto velitel nějakého
malého oddilu osvědčil. Takový byl tedy duch
v Rakousku: poněvadž byl Gyulay přísnýa
řízný jakožto guvernér, uznán za nejlepšího
kandidáta pro hodnost vrchního velitele armády
ve válce. V armádních kruzích byli by v čele
armády nejraději viděli polního zbrojmistra
Hessa, o němž známo bylo, že byl původcem
šťustných bitevních plánů z let 1848 a 1849,
jež samými úspěchy věnčeny byly a Radeckému
tolik slávy zjednaly. Ve Vídni soudili však,že
věci dobře půjdou, když dostane Gyulay po-
mocníky, kteří v létech 1848 a 1849 pod R-
deckým a Hessem školu prodělali, a takž dal
vrchnímu veliteli plukovníka Kuhna za náčel-
níka generálního štábu a plukovníka Poscha-
chera za generálního ubytovatele. Že tito zajist
nadaní mužové nedovedli nahradit, co Gyu-
layovi scházelo, ukázal celý průběh války.
Nejvíce hned začátek. Rakousko překvapilo
prudkým a příkrým přerušením diplomatického
jednání nikoli sice Piemont, ale ovšem Francii
a získalo tím nad oběma spojenci značnou vý
hodu. Francouzské armádní sbory, jež pro ital
skou výpravu byly určeny, byly — když ra
kouské vojsko sardýnskou hranici překročilo
ještě velmi neschůdnými Alpami a mořem o
bojiště vzdáleny a takž měli Rakušané skoro
dvojnásobnou přesilu. Rakouské vedení mohl
bezpečně počítati, že uplyne 14 dní, ne-li tri
neděle, než francouzské vojsko s to bude sar-
dýnské armádě vydatně ku pomoci přispěti
vědělo tedy zcela přesně, kdy a kam plnou si-
lou vrhnouti se má, aby výhodu své počátečné
převahy v hotový, pevný zisk proměnilo a tím
předem již si nahradilo, co později mu bud
scházeti. Bylo totiž obecně zjevno, že se pomě
sil docela obrátí a že rakouská armáda proti
téměř dvojnásobné přesile se ocíti, jakmile oba
odpůrci se srazí. Bylo tedy okolnostmi zcela
jasně předepsáno, že se musí času využiti tak,
aby nabytým ziskem nahrazeno bylo, čeho po-
zději na síle se bude nedostávat. Proto bylo
pochopitelno, proč Rakousko své odpůrce po-
dáním ultimata překvapilo, ale proto bylo po-
zději tím méně pochopitelno, ba zůstalo téměř
hádankou, proč rakouské vedení výhody času
#26
alto_textblock
#26
a výhody značné počátečné přesily náležitě
vlastně vůbec nevyužilo.
Dne 29. dubna překročilo rakouské vojsko
řeku Tesin. Nepřítel nestavěl se nikde na odpor
a přece urazili Rakušaně za 4 dni jenom
míle cesty. Pak postupovalo se více nebo měně
zvolna dále až do 17. května, kteréhož dne
u Montebella první srážka se stala, jež rakou-
skému postupu vůbec konec učinila. Pak nadešel
začátek konce . ..
Ještě nebyla válka nikterak rozhodnuta a
Pražané zpívali již — ovšem že jenom, když
před policií bezpečnými se cítili — na vůdce
rakouské armády posmě né písničky. Texty
těchto písniček vytratily se mi docela z paměti,
neboť nezdály se mi dosti cennými, abych si je
zaznamenal. Vím jenom, že se jedna z nich
zpívala jako známá píseň »Šelť jest jeden do
Jičína, kupovati« atd. a že začínala veršíky:
Šelť jest jeden od Milána
bojovati, haha, bojovati;
Piemont a město Turin
dobývati, haha, dobývati . . .
a že jiná, už docela vulgární odrhovačka začí-
nala nechutnou apostrofou: »Pane Gyulay —
co pak dělaj'« . . . Vůbec brousil si lid praž-
ský vázaným i nevázaným způsobem vtip na
nešťastném generálovi, jehož tragickým osudem
bylo, že se dal komandovati k velkému úkolu
k němuž se naprosto nehodil. Ostatně šeptalo
se již tehda také v Praze, že byl Gyulay je-
nom zodpovědným velitelem a tedy jakýms
takřka biblickým kozlem, na nějž by se po pří
padě složily hříchy cizl.
V šumu, jejž začátek války přese všechnu
absolutismem zaviněnou ochablost veřejného ducha
způsobil, nedošla téměř žádného povšimnutí tatc
malá událost, jež byla charakteristickou znám
kou doby a dalším příznakem tehdejší naší po
kleslosti národní. Dne 1. května slavil jubileun
své 50leté vojenské služby podmaršálek baro
Kempen z Fichtenstamu, náčelník nejvyššího
policejního úřadu a generální inspektor žandar-
merie, po Bachovi největší potentát tehdejšíh
Rakouska, zvaný železnou metlou absolutní libo-
vlády. Tolo jubileum oslavila také dvě ryze če-
ská města: Pardubice, kdy Kempen se narodi
a Tábor, kde baron čásť svého mládí ztrávi
#27
alto_textblock
#27
udělily mu čestné měšťanství a zaslaly mu zvlášt-
ními depulacemi skvoslné diplomy. Nad tím
jsme my, mladíci, do jisté míry užasli, ale ne-
překvapilo nás nikterak, že město Jihlava svému
»dobrodinci« zvláštním poselstvem zaslalo hol-
dovací adressu — vždyť měl baron Kempen
tehda již několikátý rok v Jihlavě pomník na
náměstí, jež po něm bylo nazváno.
#29
alto_textblock
#29
Z upomínek na rok 1859 nedá se vytlačiti
obraz velkolepé severní záře, kteráž se v neděli
dne 21. dubna o půl 10. hodiny objevila na
severní obloze, v Praze zrovna nad Letnou.
Nádherný tento světelný zjev sáhal jasně bílými,
jako plamennými sloupy nebo pruhy od obzoru
až k zenithu oblohy a zdál se chvílemi pohy
bovati, jakoby zlehka plápolal a občas zasev
celé soustavě se kolisal. Mezi jasně sálavými
byly pruhy narudlé a tedy temnější. Celý obraz
této severní záře byl tím ostřejší a zřetelnější,
ježto celá ostatní obloha zůstala temna. Jenom
k zenithu čili vysokému středu oblohy bylo
určitě vidět hvězdy různé velikosti; jinak bli-
kaly toliko hvězdy prvního nebo druhého řádu
velmi mdle, tak že je pouze chvílemi bylo zříti.
K 11. hodině vyšly od jihozápadu mraky
zastřely také severní čásť oblohy; teprv k1.
hodině s půlnoci se zase vyjasnilo, ale severní
záře nebyla již tak jasna a sálava. Ještě o půl
2. hodině bylo ji sice znamenat, avšak o dří-
vějším mihotu barev a sršení paprsků nebylo
již ani stopy. Záře tato byla viděna po celých
Čechách a také v zemích sousedních. Že zn
samorostlí mudrci a proroci předpovídali krve-
proliti a válku, nebylo za známých okolnost
tehdejších nikterak s podivením a vzbuzovalo
jenom veselost; zajímavější byla již vzpomink
starých zpytatelů povětrnosti a pilných badatel
v odložených kalendářích, že taková severn
záře v Čechách nebyla vidéna od roku 1830
a že takovéto záři podobný zjev v Čechách po
zorován byl dne 16. června 1846, zrovna v den.
kdy kardinál hrabě Mastai Feretti (Pius IX.) za
papeže zvolen byl.
Tři dni na to, o velikonoční pondělí, dne
25. dubna, zahájeny byly hry v novém tehdej
ším obrovském Novoměstském divadle, jež zbu
#30
alto_textblock
#30
dováno bylo v rozsáhlé zahradě, rozložené na
prostranství, kde nyní stojí Nové německé di-
vadlo a domy od nároží Sadové ulice až k tu-
nelu dráhy Františka Josefa. První představení,
odpoledne, bylo české a druhé, večerní něme-
cké. České představení mělo zahajovací dialo-
gieký proslov »Z pěti století«, jejž k otevřent
Novoměstského divadla složil Gustav Píleger.
Dvě musy: musa činohry (pí. Kolárová) a musa
zpěvu (pl. Pešková) vyprávěly ve střídavém ver-
šovaném hovoru stručnou historii českého di-
vadla a vypravování jejich bylo provázeno ži-
vými obrazy. Témito živými obrazy byly znázor-
něny vynikající výjevy: z Mastičkáře (ze XIV.
století), z »Judity« rytíře Konáče z Hodištkova
(z XVI. stoleti) z dramatu »Ludmila« (ze XVII.
stolet!), z »Loutníci« (z XVIII. stoleti), potom
z divadelních kusů XIX. století: z »Virginies
od Turinského, ze »Soběslava« od Kliepery,z
»Jiříkova vidění« od Tyla, z »Magelony« od J.
J. Kolára a z »Dimitria Ivanoviče« od Ferd.
Mikovce. Poslední tři živé obrazy musily být
opakovány. Na konec byli pí. Kolárová a paní
Pešková jakož i ředitel Thomé bouřlivě vyvo-
láni. Po Pílegrově proslovu s živými obrazy se-
hrána veselohra »Karel Skreta, český maliře
od Věnceslava H. Svobody. Návštěva nebyla
přiliš valna. Očekávaný veliký nával se nedo-
stavil, což přičítáno »emauzské pouti«, jež asi
čásť očekávaného obecenstva na Dobytčí trhk
perníkovým boudám odlákala. Takové bylo
tehdejší naše obecenstvo: ani zahajovací před-
stavení v novém velikém divadle nedovedlo ho
plnou silou upoutat!
#31
alto_textblock
#31
V divadlech nebylo té doby ještě valně bez-
pečno, zejmena co se týče případu ohně. Však
toho široké obecenstvo nikdy nevzpomínalo, je-
nom úřady povolávaly časem, když novinami
prošla zpráva o nějakém divadelním požáru,
odborné znalce, aby uvažovali, jakým způsobem
by se nebezpečí ohně v divadle dalo zmenšiti.
A takž pojal i zemský stavovský výbor český,
když ve stavovském divadle na Ovocném trhu
přestavba se prováděla, myšlenku, aby pořízen
byla opona, kteráž by v připadě nebezpeči hle-
diště od jeviště tak oddělila, že by oheň na