Ročník XXXXIX.

V Praze, ve čtvrtek II. února 1909.

Číslo 42.

Na ranní a večerní listy předpláci ze V Prazo v administrasi na mčsje. . . . . . 2 K — pl na čtvrt leta . . . . 6 K — h s dvoli donáškou na měsic. . . . . . na čtvrt leta . . . . 7 K 62h ve filiálkách na měsic. . . . . . 2 K 30h Poštou- na měsíe na čtvrt ieta ! : ! . 9 K 60b s dvoji zásilkou na mřsle ek na čtvrtieta

Vůči druhému vydání vlády Bienerthovy. »Ministerstvem konejšivým« (Ministerium der Beruhigung) nazývá vládní »Fremden blatt« právě přestavěný kabinet Bienerthův Ale dojem, jaký zjev jeho rázem na zástupce veliké většiny národův rakouských učinil — jest pravým — opakem upokojen Veškeří slovanští poslanci — ani Polákův nevyjímaje, tuší v něm ducha sobě úpor ného, německo-nacionálně reakcionářského Už složení jeho křivdí veliké většině slovan ských národův co nejurážlivěji. Pouze4 Slované zasedati budou v ministerské radě neparlamentního toho ministerstva vedle9 Němcův. A přece jest Slovanů v říši skoro jednou tolik co Němců, totiž 14,554 000 proti 8,461.500 Němcům. Však nedosti na tom; ale Němcům ať barvy německo-nacio- nální nebo křesťansko-sociální přidělil par Bienerth, ponechav sobě opět hodnost před sedy ministerstva, nejdůležitější obory státní správy, jako ministerstvo vnítra ně- meckému byrokratu Haerdtlovi, mini sterstvo spravedlnosti německému na cionálu štyrskému Hochenburgovi ministerstvo vyučování německému liberálov hraběti Stürgkhovi, ministerstvo ob chodu známému »příteli« našeho národa. dosavadnímu předsedovi poslanecké sně movny luegrovci Weiskirchnerovi. ministerstvo železnic německému ústavo- věrci dru. Wrbovi, ministerstvo veřej ných prací německému konservativci technikovi Rittovi, ministerstvo země- brany německému gen. Georgovi ministerstvo německého krajans tv — Všeněmci Schreinerovil Naproti tomu pouze Polák Bilinsk (na něhož však polští národovci mnoho na- dávají) ulovil portefeuille financí, jakož

Abrahamowicz zůstal ministrem krajanem polským a dr. Začek ministrem krajanem českým, kdežto politicky málo významné ministerstvo orby v tomto kabinetě. Bie- nerthově přijal »umírněný český profesora pražské university, Staročech dr. Bráí který náhodou čtyři dni před tím, kdy as jmenování svého ještě netušil, zkritisoval v »Union« (6 února) jazykové před- lohy Bienerthovy velice nepříznivě. Na- psal o nich doslovně: »On (Bienerthi) označil předlohy ty za jakýsi druh rozsudku, kte- rýmž nalezen střed mezi požadavky obou protivných táborů. Ano, jakýsi střed! Jen že pohříchu až přílišný střed mez nároky (Němců), majícími za cil prosté zachování výsad via facti stvo řených, a mezi požadavky p rovnoprávném nakládání, spočí- vajícími rovněž na starodávných, ani germanisujícím absolutismem formálně nezru- šených právech, jakož i na novodo- bém zásadném uznání r. 1848 i r. 1867 Ve vládní osnově jazykové jest k tomuto stanovisku privilegovanosti (Němců němčiny) hojně ochot a to nikoli nedůležitých. Při tom zavedla okolnost, že vláda chtě- jíc upravit otázkujazykovou po- dle přání Němcův, nepřipustila přirozené a samozřejmé stejno- sti v řešení jejím v Čech ách ja ko na Moravě, ku číro groteskním d ůs led kům; tak na př. smí počátecký okresní soud německým okresním soudům v Čechách do- pisovati po česku, ale za to nesmí českým okresním soudům v Telči neb Da čicích (na Moravě), kde aby Němce s lucer- nou pohledal, dopisovati jinak, než po ně- mecku. Ku jakým pak nestvůrám okresů a krajů dospěl tvůrce těchto návrhů!« ..

Podiviv se pak, že Němci přes to vše ještě osmělují se tvrditi, jakoby vládní ty osnovy poskytovaly neoprávněné koncese tuž bám českým, končil prof Bráf těmito slovy »Pokud bude tohoto, ať zdvořile dím, urážlivě nerakouského slova »koncese« užíváno o polo vičatém splňování pouhých nároků rovnoprávných, potud schází pro míru slibné rozřešení velkého národního sporu po třebné rakouské východiskor« Právem zabývati se bude potom všechna myslící naše veřejnost otázkou, jak mohl prof. Bráf přijati nabídku ministerského portefeuillu v kabinetu Bienerthově, dok u není slechu, že budou ony národu na- šemu tak nebezpečné předlohi odstraněny neb aspoň odsunuty až do řádnějšího sečtení národ ností v Čechách v roce příštím po vyslechnutí hlasu sněmu království če- ského, jemuž i dle názoru právníka tak slo- vutného, jakým jest prof. dr. Randa, je- dině náleží právo dávatikrálov- ství českému zákony o právech zemských jazyků jeho a nikdy žádné radě říšské, poněvadž tato dle platné ústavy má se zabývati zákonodárně pouze záležitostmi všem královstvím a ze- mím společnými, jakouž přece zákon toliko země české se týkající naprosto není

Rovněž dovozuje dr. Randa stejně jasně z pádně, jako druhdy učinil prof. Madejsk (ve zprávě většiny jazy kového výboru sně movny poslanecké o návrhu Wurmbrandově). kterak není říšská rada naprosto oprávněna sdělávat zákony ku provádění čl. XIX. státního zá- kladního zák. o rovnoprávnost národův a jazyků národních, čemuž nasvědčuje také praxe: »Nejen že svým časem poslanecká sněmovna zamítla jazykový návrh Scharschmiedův pro nekom petentnost říšské rady, ale také vešker posavadní zákony a nařízen o užívání jazyků zemských bývaly upravo- vány toliko zemskými zákony nebo zem- skými nařízeními, od obnoveného zřízení a po zemský zákon z 8. dubna 1818 a po Stremayrova, Gautschova i Claryova nařízení tato poslednější jsou proto jen také ve sbírce zemských zákonů pro Čechy vy hlášena« Ale co jest u nás možné! V týž den včerejší, 10. února t. r, kdy právník tak věhlasný jako prof. Randa dovozoval ve zmí něném denníku pražském neoprávne- nost rady říšské a hájil jasné právo sněmu českého i v zemském vý- boru království českého, konserva tivní velkostatkáři hlasovali s Něme proti stejně znějícímu návrhu dra. Škardy! — Pánové hr. Schönborn, dr. Buriana zemský maršálek prine Ferdinand Lobko- vie neuznávají, že jedinému sněmu králov- ství českého náleží stanoviti zákonem zem

ským právo obou zemských jazyků ve veřejné správě vlasti naší, nýbrž kloní se k názorů Němcův Eppingra a dra. Werunského, žeo tom mají rozhodovati na říšské radě zá stupci jiných zemí a národův !! Toliko o krajském zřízení má prý roz hodovat český sněm a podávat dobrozdání o rozhraničení okresů soudních, však ničeho více. Skvostní to zajisté autonomisté a státo právníci čeští — »až do těch hrdel a statků« Byla rovnost hlasů: české stanovisko hájil 4 přísedicí čeští: dr. Škarda, Karel Adámek dr. Pinkas a Žďárský. Proti návrhu Škardovu hlasovali pak Němci Eppinger, Werunski a naši historičtí: hr. Schönborn a kanovník dr. Burian. Náleželo rozhodovati zemskému maršálkovi princi z Lobkoviců, který kdys tak rázně akcentoval státoprávní sta- novisko konservativní slechty »vůč každékoliv vládě« Včera však hlasem svým rozhodl pro ne oprávněné centralistické stanovi- sko na úkor svézákonnosti země české a sněmu jejiho. Žasneme na tímto úpadkem epigonův někdejší historick šlechty, která by věru jakživa nebyla vídeň ské radě říšské přiznala kompetenci k okle šťování rovného práva jazyka českého ve veřei ných úřadech země české. Ale přes to všechno nelekáme se nikte rak věcí příštích. Neboť národ český je bohudík dnes tak probuzen a tak bdělý,že stačí sobě i bez pánů velkostatkářů uhájít svého dobrého práva ve vlastech svých trvale a vítězně

Ministerstvo Bienerthovo č.ll. Z Vídně, 10. února. Ministerstvo Bienerthovo II. bude zejtre v úřadním listě videňském vyhlášeno Dnes večer rozloučil se bar. Bienerth se správei jednotlivých resortů, pokud nahražen budou ministry definitivnimi. V sobotu vzati budou noví členové kabinetu císařem do přisahy a téhož dne koná se první porada nového kab Ministerstve Bienerthovo II. má již několik jmen. Samo nazývá se „ministerstvem admini. strativnh“, v dnešní noté „Fremdenblattu“ ve- černího si osvojile predikát: „ministerstvo upo kojovací“. Všeobeenou jest záhadou, kdo ze jmonovanýcl členů II. kabinetu Bienovtliova nr býti elementem upokojovacím. Nejspíše pan t tulární dvorní rada Ritt, ministr veřejných prací který se dostal do Vídně, jak se proslýchá, as stejnou cesiou, jakou se dostal svob. p. Jas jako ministr orby do kabinetu Thunova. Na vče- rejším dvorním plesu rozšířen byl a došel sou- hlasu jiný titul pro II. kabinet Bienerthův: „mi nisterstvo exhumovaných“. Ministerstvo má tedy hodně jmen, ale nemá žádného programu, nema žádného cíle vidítelného, nemá žádné podstaty. Sestaveno bylo výhradně bar. Bienerthem Členové, kteří přejdou z prvního kabinetu Bie nerthova do druhého, dověděli se o nových svých kolegách buď z novin, anebo teprve dnes Prijeti dostalo se novému kabinetu Biener thovu tak špatného, jako ještě snad žádnému ministerstvu jinému. Možno-li věřiti hlasům ně meckých aspoň t. zv. liberálů, jsou velice roze zlení, poněvadž též oni nebyli vzati na potaz Kolo polské zasedalo dnes večer a musí s vyčkati, zdali setrvá na původním svém odporu Máme o tom velmi vážné a důvodné pochyby- nelu.

Všeobecný, jednomyslný a hluboký jest odpo u Čechů, Slovinců, Chorvalů a soclálních demo kratů. Podobá se po událostech dnneš ních, že dojde ve sněmovně posla- necké ke koalici, jaké se tam nikdo ne- nadál. Zakládá se totiž velký blok proli celému kabinetu bar. Bienertha v nynějším jeho slo- žení, blok, ve kterém by se nalézali: svar „Centra“ (58 poslanců), čeští agrárníci (28 po slunců), Český klub (20 poslaneů), čeští radiká lové (12 posl.), sociální demokraté (89 posl.). moravská strana lidová (4 posl.) — dohro mady 211 poslanců, nehledě k Vlachům a k ukrajinským Rusům. Také bez obou těchto posledních skupin jest oposice 210hlasová sil- nou dosti, aby nejen čelila kabinetu ve všech jeho parlamentních podnicích, nýbrž připravila vládě Bienerthově porážku při první příležitost také bez obstrukce. O taktice obstrukční nestal se dnes ještě žádnou stranou slovanskou usne seni. Taktický postup naopak zůstaven byl dob pozdější.

Učiněny dnes velmi vážné počátky k ali anci mezi všemi jilvoslovanskými a všemi český mi poslanci. Pozoruhodno jest, že čeští kleri kálové jsou nejen účastni této anabase, nýbrž že ji do jistě míry způsobili a vedou. Jest to psychologicky a politicky pochopitelno a vy světlitelno. Vychází totiž nyní na jevo, že jes faktem, co bylo divno domněnkou, že svaz slo Vanského „Centra“ založen byl ad hoc na pro spěch prvního kabinotu Bienortbova, by byl no- jen oporou jeho, nýbrž také jádrem jeho armá dy. Ovšem tvůrcové svazu slovanského „Cen- tra“ oddávali se naději, že vláda bar. Bienortla by eventuálníí služby honorovala portefeuillem anebo portefeuilly. Nyní však bar. Bienerth se- stavil si dofinitivní kabinet, aniž by vůbec byo s kýmkoli ze slovanského svazu jednal a pro mluvil. Takové ignorování jmenovaného svazu vše elny členy jeho do krajní máry rozezlilo V dnošní schůzi svazu poslanců českých kleri kálové chtěli odvoditi z ignorování toho oka mžité důslodky, od kterých upušténo zatím je dině z toho důrodu, poněvadž nebyly by na prospěch věci české a slovanské, nýbrž jen jedině na prospěch bar. Bienertha

Německo-francouzská dohoda o Marokku. Na politickém obzoru se vyjasnilo. Aspoř na západě, kdažto na východě dusud se kup hrozivé, elektřinou prosycené mraky. Dvě vel moci, které olázka marocká přivedla několikráte do nebezpečného napjetí, uznaly konečně z dobré, odstraniti tuto stálou závadu míru mezi národního. Marocký spor dospívá ke konci Francie a Německo učinily dalekosáhlý a vý znamný čin, který vllá Evropa se zadostuči něním V pařížské sněmovně učinilo dohodnuti ma rocké velmi příznivý dojem. Zejména D e cassé a Jaurěs byli obklopeni žurnalisty dotazujícími se na mínění bývalého ministra z hraničních věcí a vůdce socialistů, kteří ně kolikráte rozhodujícím způsobem zasáhli do de- baty o maroeké otázne. Delcassé prohlásil, že dohoda učiní silný, morální dojem, Marocká otázka octla s opět v hranicích, jež neměla nikdy překročiti Jaurěs projevil uspokojenl, že je tak vzdá leno mnohé nebezpečí pro mír. Ale má za to, že konkurence mezinárodních pod

V drobném prodeji ranní číslo o sobě . . za 8h večerni . . . za 4h Vo filiálkách na venkově ranni čislo . . . . . . večerní . . . . . . . . 6h Inseráty platí se hotově napřed- Přadplšeení a insorty přijimá administrace v Marisnské ul., 3. Tam nacházeji se téi redskce, liskárna a expedice „Národních Listů“ Rukopisy se novracsjl

nikatelů, kteří se vrhnou na Marokko, vyvolá různé třenice. Proslýchá se, že bude podána inter- pelace, jež však nemá způsobiti oblíží vládě, ale docíliti přesněji objasnění určitých všeobec- ných míst dohody. Ozývají se též nedůvěřivé hlasy, že snad Francie při hospodářské soutěži s Némeckem více ztrati nežli politicky získá. Tato nedůvěra je ovšem přirozená a nalézá ohlas i v německých kruzích, kde podobně mnozí hledí na francouzskou konkurenci. Celkem je nálada dobrá a klidní politikové jsou pře- svědčeni, že obě zemé mohou býti zcela spokojeny. V »Tempsu« je uveřejněno několik inter- viewů vynikajících osobnosti polilických i diplo- matických. Ministr zahraničních věcí Pichon pravil: »Tato dohoda je závěrečný výsledek předehozích událostí, v nichž jen lituji, že již dříve nebyly takto skoncovány. Jsem pře- svědčen, že dohoda v každém ohledu od- povídá požadavkům situace v Německu, Francii a v Marokku. Obě vlády měly jen jediný úkol: dorozuměti se o tom, aby byly o dstraněn všechny možné příčiny k záplet- kám a dáti oběma státům, co jejich různé zájmy požadují. Formule, kterou našli státní sekrelář baron Schoen a vyslanoc Ca m- bon, vyhovuje úplně. Žádná událost nemohla býti prospěšnějšl všeobe- nému míru. Musím vysloviti jen uznání smířlivému minění, jež Německo při projednávání této choulostivé záležitosti dalo na jevo.«

Vyslanec německý kníže Radolin pro- hlásil mimo jiné: »Věřím, že není víc možný nějaký konflikt, když zájmy obou zemí jsou tak podrobně definovány. Né- mecko a Francie nemusí se již obávati nižád- ného sporu pro Marokko. Když nějaká záleži- tost byla tak dlouho diskutována a když ko- nečně došlo k dohodnuti, jest tento výsledek trvalý. Vliv této potěšitelné události bude silný a mocněji se jevící v Marokku. Oba státy shledávají v tomto dorozumění důkaz, že lze s dobrou vůli rozřešiti všecky kon- ťlikty, které se mohou vyskytnouti při hájení společných politických a hospodářských zájmu všech velmocí.« Kníže Radolin vřelými slovy chválil upřimnost a ochotu, kterou projevil P- chon při tomto díle míru. Španělský vyslanec pravil: »Není pochyby. že německo-frahcouzské oblíže od pěti lel pře- kážely upravení marvekých věcí. Musím s těšit, že tyto oblíže jsou odstra- nény. Ovšem Španělsko zúčastní se též do- hody německo-francouzské formou, která ještě není ustanovena.« Ruský vyslanec Nelido projevil potěšení nad dohodou, jež je velkým upevněním míru. Hrabě Khewenhüller doutá, že Rakousko-Uhersko nynější rozluštění tím přivětivěji uvitá, poněvadž se příčiňovalo dosíci dorozumění mezi Francií a Německem. Francouzské veřejné mínění celkem vltá dohodu přiznivě. »Temps« uveřejáuje několik článků, věnovaných historii jednání, analyse dohody mínění vyslanců, jak je výše citujeme. Pařižský list prohlašuje dohodu za velkou a šťasl- nou událost. Všechno, co je vysloveno v ujednání, je tak prosté a rozumné, že se ptáme, jak bylo možné potřebovati 4 léta nežli se došlo k tomuto závěrku. Konec marockého sporu může být historickým dnem evropské politik y. Boj o rovnováhu sil.

FEUILLETON. V Praze, dne 10. února. (Pan Adolf.) Nemnoho času zbude nám ku prohlédnuší města a jeho znamenitostí — zbývají nám pouze tři, čtyři hodiny, nežli „Osmanie“ vydá se na cestu další. Spokojíme se tím, že jen letmo všimneme si smyrenskýeh pamětihodností, alespoň těch nejdůléžitějších. Abychom pak ani na chvilku nebyli v po chybnostech o tom, cože i ve Smyrně, jakož asi na Východě všude jest právě tím předním a nejdůležitějším, čeho nelze jen tak zhola mi- nouti a obejiti, dává zkušený zástupce agentury Cookovy obratně vklouznouti připravenému bak šiši do neméně již připravené ruky muže v úřadn uniformě, jenž při vylodění prohlíží a zkoumá či vlastně má prohlížet a zkoumati cestovní průkazy přibylých. Jiný muž stojí v celnici, při praven, že se bude třeba půl hodiny přehra- bávati v kufřiku cestujícího nedovtipy. Ani onen muž bakšišem nijak se neurazí a stopí jej v kapse s takovou dovedností, že zdá se, že celý svůj život cvičil se jen v umění, eskamoto- vati jej z cizí kapsy do své. Líbí se mi u bak šiše že v zemi Osmanů vždy a za všech okolnost vystupuje zřejmě, s otevřeným hledím a vždy pod svým pravým jménem. U nás na Západě se naň člověk zhusta ani nedoptá: dnes dá s pseudonym „disposiční fond“, zítra je „příspě- vek na výdaje k dobročinným účelům“ neb „provisí“ a pozátří — kdož může vědět, kteral se náš bakšiš bude zváti pozítří!

Po kratičkém tom obřadě vklouznuti bak- šiše do rukou mužů, vždy horlivých v takovém zaměstnání mimoúřadním, ani nás nikdo vše tečně neplal se s Homerem: „Kdož jste cizinci, a zkad jste po vlhké přijeli dráze zdali za dllem svým nebo na plano pouze těkáte - (Odysseia, III. 75. a IX. 252) a již za chvili, abychom času nemařili, usedáme do vozu, abychom se tedy městem trochu po rozhlédli. Dlouhá dcera Albionu s koženým pou zdrem na housle počítá, jsou-li na voziku vše cka její zavazadla. Jsou. Záslupce Cookův, spása naše v té zmaten vlavě přístavního Babylonu, předává ná.

v ochranu a péči muži s fézem na hlavě a ry šavým knírem pod nosem, průvodčímu cizinců Němci rodem. Průvodčí ujišťuje nás, že je vel mi obeznalý ve všem, spolehlivý a že přede včírem prováděl dva Němce, jednoho barona a jednobo hraběte — „javol, majn her“, dušuje se na to. Představuje se nám jen křestním jme nem — Adolf se jmenuje — a s chloubou vy práví, že i v nějaké německé příruční cestovní knížce je řeč o něm, o panu Adolfovi. A po znovu, i když na slovo mu věříme a nijak neod porujeme, sesiluje pravdivost svého tvrzen svým, jak se zdá, oblíbeným „javěl, majn her“ Pan Adolf usedá si tedy ke kočímu, jenž rovněž na hlavě má féz, velmi starožitný, pa- trně ještě z doby pohanské, kol boků uvázaný pestrý, zmuchlaný cár, košili na prsou rozhale nou, je při tom bos a vůbec asi mnoho nedba o zbytečnou parádu a vůbec o světskou mar nost. A již vůz, nějaký vzdálený příbuzný na šich zánovnějších fiakrů, tryskem žene v hlu čící vír nábřeží, jež moře do dálky vroubí o němž náš pan Adolí svědomitě vykládá,ž je hlavní tepnou celé Smyrny, že dlouhé jest přes tři kilometry, že tudy i tramway jezdí o jednoho konce ke druhému, a že nábřeží to zove se Marina. Marina, javól, majn her.

Vida, hned jsme zas učenějšími. Ale hor- livý pan Adolí nepřestává na jedné, hned zas ukazuje nám znamenitost druhou. Tak jako pražský drožkář, veze-li cizince Ferdinandovou třídou a dojede-li k ulici Karoliny Světlé, nikdy neopomene jich upozornit na budovu policejního ředitelství, při níž cizinci i při nejryzejšín nadšení pro krásu a malebnost Prahy nedo vedou vypátrat, proč vlastně jsou na tuto zna menitost upozorňováni — tak i pan Adolf uka- zuje nám ihned na místní druhou zajímavost. na dům, zabradou obklopený a podobný veliké kasárnické ville, jehož vchod střežen vojáky je to palác pašův, generálního guvernéra. Pan Adolf horlivě vykládá, nachýlí se s kozlíku do vozu a poněkud stlumí hlas. Zde bydlí zástupce padišahův, jejich místodržitel, vali, náčelnik vilajetu aidinského, kteréžto oblasti hlavním městem jest fikorodá Smyrna. Díváme se po fádním průčelí, jehož zajímavosti nikterak ne- lze se dopátrat, po dlouhých řadách bíle hustě zamřížovaných oken — „nedobře jest býti člověku samotnému“, myslí si zajisté i pan

generální guvernér sandžaků Smyrny, Saru- chanu, Aidinu, Denisly a Mentešé, osoba úřadní a mocný pán, a aby se mu ve velkém domě a při úředních starostech nestýskalo, zalidnil s komnaty svého konaku věrnými svými manžel- kami, jichž jest okrouhlý počet osmadvacet, t.j právě dva tuety, počitají-li se manželky n tucty. „Javol, majne hern, má dvacet osm pani- ček a tam,“ ukazuje rukou, „jsou okna harému. javěl, majne hern,“ ubezpečuje poznovu pan Adolf, blažen tím, že může upozornit na sku- tečnou znamenitost. Dvacet osm věrných manželek pod jednu střechou... nu což, jsou v říši padišahově bla žení věřící, kdož mají žen počet ještě větší, ale konečně, když muž rozvážný a moudrý jen po někud se uskrovní — Záhy z Mariny, živé a hlučné, po níž roze seto plno kaváren a kavárniček, odbočuje vůz do uliček zamlklejších a těsných, křivých a špi- navých, ze čtvrti Franků, Evropanů, ocitám se ve čtvrti turecké. Skutečně, velmi turecké- Po čemsi nadmíru hrbolatém a kostrbatém, e zdejší domorodci omylem bezpochyby považuj ze dláždění, příkře vede cesta křivolakými uli čkami do srázného vrchu. Každé chvíle se zdá že něktorý z těch schátralých a spuchřelých domků v sebevražedném úmyslu vrhne se po kola vozu, aby dobrovolně ukončil trápení své marastické, beznadéjné staroby.

A hle, dobří, staří známí: i cařihradští psi mají zde svou filiálku. Po skupinách i jednoulivě přecházejí i plahoči se hrbolatou cestou, neb líně stočení v klubka povalují se uprostře cesty, právě tak ubozí, hladoví a bez pána, jak psi ve Stambulu. Totiž, jsou-li to skuteční psi kdož vi? Neboť ani jeden z nich nemá náhubku ani jeden z nich nechřasti na obojku plechovou známkou — hrdou legitimací, že řádně mag - strátu plati předepsané daně... ale jinak ovšen jsou podobni psům vůbec a cařihradským zvlášť Pan Adolí ubezpečuje však mne pochybovač ného, že jsou to skuteční, zaručeně praví psi — cařihradská jejich centrála má prý své zástupee po celém Orientě. Pan Adolí je muž zkušený a ve Smyrně žije již přes dvacet roků — „ja vól, majn her,“ — nezbývá, nežli mu věřit Ale, jaký tedy zde ve Smyrně i v Cařibrad mají magistrát, bůh sul Spuchřelé, stářím zčernalé a všelijak zpro- hýbané domečky se zabedněnými okenicemi nuzná obydlí moslemínů, přilepeny jsou k úboči vrchu Pagos, jenž vypiná se nad městem a n němž podnes vidět zbytky pradávných opevnění Za pobanských dob i veliký cirkus tu stá val — na jeho programu zhusta bývalo tehdy velice oblibené číslo, pálení křesťanů. A před- stavení nebyla nikterak znázorněna snad jenom kinematografem, oživenými fotografiemi do- vedně a divadelně scenovaných výjevů — tekla při nich skutečná krev následovníků Kristových. kteř tehdy ještě nežili z tučných prebend a ne- jezdili ve zlatých kočárech. Za cesara Mark Avrela, jenž, jak mi panAdolf vysvětlil, taky už je nebožtíkem, zde v cirku upálen byl sv. Poly- karp, o němž se dí, že byl žákem sv. Jana přítelem sv. Ignáce. Podstoupil smrt mučední- ekou r. 155. nebo 156. — laskavý čtenář račiž si z těch dvou, v letopisech uváděných dát, jedno vybrat.

Porůznu cestou vyskytne se malý, vždy ne- ohraničený a vždy stejně ubohý mohamedán ský hřbitůvek s povalenými a již snad po věky nakloněnými sloupky a s osamělými cypřišem. někdy jen dva tři zašlé náhrobky tisknou s v zákoutí uličky, kdekoli, kde pro dva, ti mrtvé zbylo místo, v mezerách mezi zehátra- lými, na pohled vymřelými domky. Drobný ko- minek vyčnívá po straně stavení, jak bývá při obydelních vozích potulných komediantů. Někdy kmitne se bosý, otrhaný člověk ve fézu, jinde dva tři lidé stojí pospolu, kouři cigarety, ne- mluví a cizinci sotva že věnují ledabylý pohled. Žalostně umrněná děťátka sedí uprostřed ulice, přikrou cestou stoupá soumar s vrchovatým ná kladem palivového dříví, drobných, neoloupu ných polínek, bitý a poháněný osmahlým, prosto vlasým klučiskem. Olevrou se dvířka smutného zabedněného domku, z nichž, zavřevši za sebou a džbánek majíc v rukou, vyjde hubená ženská postava. Trhne sebou, zaslechne a zahlédne opo- dál cízince a chvatně stáhne si šat přes hlavu vrásčitou rukou přidržuje si jej před očima tváří otočí se ke zdi na tak dlouho, pokud ci- zinci nepřejdou. Pan Adolí vysvětluje nám, c ostatně již víme, že mosleminská žena —a tato, soudé po sehnuté postavě a vrásčité ruce. byla již velmi stará — nedovolí cizímu muži aby ji pohloděl do tvářo. „Javól, majn her“,

Míjime poslední slaveni, cesta stala se ne- sjízdnou a přikrou, že raději slézáme s vozu Ohlížíme se za sebe — vyhlidka opravdu ča- rovná, pan Adolf nás ubezpečuje, že přede- včírem velmi se líbila i panu baronovi i panu hraběti, jeho krajanům — „javól, majn her“, znovu se na to dušuje. Vyhlídka na moře i zátoku mořskou stále se rozšiřuje, stále širším je obzor, stále širšíje modravá hladina vod. Přístav s nesčíslným po- čtem kaiků i lodie i plachetních lodí, s několika většími loděmí i zakotvenou „Osmanií“ ležt v dolině pod námi. A jakási velká, ponurá lod z obzoru se blíží a za ní ve slunci na modravé pláni třpyti a bělá se dlouhý, rozvířený pruh rozpěněných vod a již z dalekého obzoru znači dráhu, kudy projela. A pod námi, na svahu hory a dále k zeleným rovinám rozkládá se čer- venavá Smyrna, a nad ploché střechy domůi domočků porůznu vyčnívají klonby dvaciti, pra- vidlem jen velmi chudičkých mešit, štíhlé vížky minaretů, věže chrámů katolických i armén- ských, protestaniských kaplí i románské stavby řeckých církví. A mezi tím zahrada místem se zazelená a smutně čnějí k jasnömodrému nob tmavé cypříše. A zrak poznovu vrací se k da- leké, šíroširé pláni mořo, po níž roztroušené, vzdálené plachetní lodice zdají se pouhými svět- lými tečkami.

Do přístavu, jenž teď celý rozložen v dálce před námi, doplula loď, jejíž běh prvé byli jsme sledovali. O stráně hory třeskne a zachvěje se ohlas dělového výstřelu — to cizí válečná l ohlašuje své přistání. Čekali dnes ruskou pan céřavou loď, vysvětluje pan Adolí, a již dojela a pozdravuje, jak u válečných lodí zvykem — „javól, majn her“. A již rána za ranou hřmí vzduchem a dole v přístavě, kde stanul ruský obrněnec, vždy v krátkých přestávkách za se- bou zašlehne blesk ohně, vychrlí se nový bílý kolouě dýmu, zatřeskne rána, vzduch zachvěje se otřesem vypálené salvy a zvukový náraz, do- letěv ke skalám hory, letí přes moře střecha vraci se k moři několikerou ozvěnou. Pan Adolí, hodný člověk, tváří se velmi spokojeně, jakoby to vše byl schválně pro nas B. K. tak zařídil . ..