Strana 2. Číslo 161

KATOLICKÉ LISTY

Dne 14. června 1900.

přání. Hádá se to i ono. Ale co jeden časopis pro- hlašuje za věc jistou a zaručenou, druhý prohlašuje zas za pouhou smyšlénku a báji. Může-liž býti vět- šího důkazu, že něco kladného nemůže říci vlastně ni- kdo, a že nejbližší politická situace v Rakousku jeví se býti jen saidským obrazem. Přece však více pro poučenou, nežli pro vysti- žení politické nejbližší situace zaznamenáváme některé zajímavější projevy. První místo přísluší tomu, kterýž v rozmluvě se zástupcem »N. Fr. Pr.« učinil nejme- novaný jeden ressortní ministr, podle jedněch finanční ministr Böhm-Bawerk, podle druhých min. ob- chodu Call. Prohlásiv předně, že podle jeho zdání nebylo by bývalo možno unaviti, neřku-li udolati če- skou obstrukci, dodal, že na základě jeho vlastního pozorování dostačí za nynějšího jednacího řádu a za úplné bezmoci předsednictva poslanecké sněmovny již dva poslanci k zastavení sněmovních prací. Buší-li někdo velikými tiskopisy do pultu, tak že vzniká ohlušující lomoz, a je-li kromě toho postaráno o orga- nisaci takovou, že se střídá vždy několik poslanců, dlužno doznati, že vůči takové obstrukci není zbraně žádné. Nevěděli jsme — pravil ministr — nedojde-li k násilnostem. Kdyby bylo došlo, byla by se vládě činila výčitka, že se trpně dívala na takový stav,a bylo by se řeklo, proč nezabránila takovým výtrž- nostem.

Je možným theoretický spor o to, bylo-li uza- vření zasedání neb odročení sněmovny přípodným opa- třením. Myslím však, že po řeči Körbrově dne6. června promluvené, ve které vznesl poslední appell na sněmovnu, bylo uzavření říšské rady logickým dů- sledkem. Vláda měla tři prostředky: rozpuštění sně- movny, uzavření neb odročení zasedání. Možno se do- mnívati, že chtěla nastoupiti cestu střední, ježto roz- puštění bylo opatřením tuze dalekosáhlým, odročení však tuze slabým. Návrhem Zallingrovým byla vláda sama překvapena. Ministr- president nečekal, že tímto incidentem bouře vybuchne tak náhle. Slyším, že Čechové vyhlašují za morální úspěch faktum, že parlament rozbili. Věcného úspěchu zajisté nedosáhli, neboť nedostali žádného ústupku ja- zykového. Výnosy Claryho zůstávají v platnosti a si- tuace vůbec se obstrukcí Čechů nezměnila. Nepovažuji konec za vítězství Čechů, nýbrž za porážku je- dnacího řádu. Ten se musí změniti.

O dalším vývoji věcí se vláda dosud neusnesla.« A na konec dodal nejmenovaný ministr: »Myslím si stále, že ozdravění našich politických poměrů přijde samo sebou z řad voličstva. Jestliže voličové uvidí, že hospodářsky zpět za jinými zůstáváme, že- i nejdůležitější hospodářské záležitosti zůstávají nevy- řízeny, myslím, že se potom najde hospodářská vě- tšina, která prohlásí: Nemůžeme neustále zabývati se jen jazykovou otázkou, také hospodářské zájmy říše musejí doznati dalšího vývoje. Ví se dobře, že jest nutna veliká řada investic, jichž nelze krýti z běžných prostředků rozpačtových. Průběžné potřeby mohou býti úplně kryty prozatím z běžných příjmů bez fi- nančních operací, avšak nutnost odložiti investicea důležité odborné záležitosti sluší se stanoviska stát- ního blaha velice litovati. Nevzdávám se však na- děje, že voličové napraví zlo, jež poslanci způ- sobili.« K výrokům těmto řadí se jako dobrý doplněk výroky, jež pronesl kterýsi prý vynikající člen ně- mecké levice v rozmluvě se zpravodajem »Boh.«

Pravilť docela bez ostychu, že jazykové zá- kony pro Čechy a Moravu budou zcela určitě oktroyovány, ale nad to ještě prý rozdělení českého králov- s tví na kraje. Pokud se týče ohraničení národ- nostních, bude prý sněm království českého dožádán v září za dobrozdání, odepře-li je, nabo bude-li zníti záporně, nebude to prý pražádnou závadou, aby také národnostní ohraničení bylo provedeno cestou oktroy- ovací. Vláda má prý za to, že jest vázána pouze požádáním sněmu království českého za dobrozdání, že však nikterak nemusí se ho také přidržeti. Říšská rada nebude rozpuštěna již nyní, nýbrž teprve v září, nové volby pak budou provedeny v říjnu. Předseda ministerstva nezahájí se stranami žádného nového vy- jednávání. Jest prý totiž dnes již dostatečně o jejich záměrech a cílech poučen; jednotlivých politických stran zváti na novou konferenci, nemělo by tudíž pražádného smyslu, zvláště když není ani dosti malé naděje, že by u zeleného konferenčního stolu došlo. na nějakou shodu. Nově zvolené říšské radě bude prý předložen pak od vlády nový jednací řád. Leží na bíledni, že bodrý vynikající parlamen- tární levičák podává těmito výroky vládě jen seznam požadavků své vlastní strany. Ale lze-liž jej také vy- plnitit? Možno-li čekati, že by většina sněmovny schválila jí předložený jednací řád anebo že by ob- strukce té či oné strany zase tomu nezabránila?

Nám samým se zdá, že bez přivolení a souhlasu všech politických stran věc taková provésti se nedá. Učinil by proto ministerský předseda daleko lépe, kdyby měl na zřeteli, že naše říše není ani německým ani slovanským, nýbrž že je rakouským státem a na zá- kladě toho, aby zařídil pak všecku svou příští poli- tiku. Chce-li míti klid, nezbude, nežli aby pracoval k vyplnění pravého poslání Rakouska, t. j. aby spra- vedlivým byl ku všem v této polovici říše bytujícím národům a považoval je v každém ohledu za rovno právné a rovnocenné. Stane li se to, zavládnou pravi- delné a spořádané poměry v naší polovici říše ihned, protože nebude ani žádných panujících ani utiskova- ných a všichni budou potom Inouti ku společné říši se stejnou oddaností a láskou. Posl. dr. Ebenhoch rozepsav se ve svém orgánu pod záhlavím »Co nyní«, píše m. j.: »Ježto je cílem každé strany, domoci se ve státě vlivu a po- něvadž vliv ten mají strany, jež dovedou státní nut- nosti nadříditi svým strannickým snahám a ježto zvláště my, Hornorakušáci, v zájmu několika život- ních otázek naší země, jako stavby dráhy pybrnské a úpravy bystřin vliv míti musíme, následuje z toho, že vyhovujíce změněným politickým poměrům, mu- síme se jako reální politikové postaviti tam, odkud pro naši zemi co nejvíce učiniti můžeme, to jest naše strana musí hleděti, aby — jak se samo sebou roz- umí při úplném zachování základních zásad — při- pojila se ku většině, jaká se utvoří, byť nevyhovo- vala úplně snad naším přáním, jinak aby min. dru. šl. Körbrovi přispěla k vyřízení jeho státního úkolu.

— Ku hlasu tomuto přiléhají také hlasy oněch pol- ských listů, kteréž nesou těžce, že politika, již vnutil ryt. Jaworski polskému klubu, v Čechách je přísně po- a to po zásluze také odsuzována. Ku podivu, přidružily se k těmto časopisům také »Ruch katol.« a »Gaz. Narod.«, namítajíce, že Čechové rozbili pra- vici již jednou, totiž r. 1891. Jako tenkráte jednotlivé části pravice byly nuceny k součinnosti s jinými. stranami parlamentárními, stejně může prý státi se také nyní. Nechať prý Čechové a trabanti schwarzen- bergské dynastie provozují štvanice proti polskému klubu a jeho předsedovi dále! Tento, až říšská rada opět se sejde, bude poznovu státi na straně klubů, jež chtějí uskutečniti dělnost parlamentu. Kdybychom chtěli býti zlomyslnými, odpověděli bychom na to známým a pověstným polským příslovím o ctia zdraví, ale pomíjíme toho, protože víme, předně, že také v Haliči je celá řada vážných a vážených pol- ských listů, které soudí o poslední politice polského kola zrovna tak, jako my Čechové, a za druhé, že v Čechách nikdo ničeho nevyčítá polskému národu, nýbrž jenom několika jeho vůdcům. Vůči rozličným zprávám o vyjednávání, jež ve schůzi poslanecké sněmovny dne 8. t. m. dály se mezi vládou a jednotlivými stranami o opatřeních, jichž bylo by třeba upotřebiti proti hlučné obstrukci, jest c. k. tel. kancelář zmocněna zjistiti, že takovéto vyjednávání nebylo vůbec. Také sestoupila se toho večera ministerská rada jenom jednou a sice o 10. hod. večerní.

Předseda ministerstva dr. šl. Körber měl včera odpoledne poradu s posl. ryt. Jaworski m, ministr dr. Rezek současně konferoval s posl. drem. Kramářem. Uherský hlas o české obstrukci. »Buda- pesti Hirlap« píše: Uhry jsou obstrukcí ať něme- ckou, ať českou, dotčeny. Která z obou je lepší, těžko je říci. Německá obstrukce však znamená zpětné přivtělení Rakouska k Německu, jehož jsme se roku 1866 šťastně sprostili. Tento německý dobý- vačný proud nezůstal by u Prešpurku státi, nýbrž tíhne až k Černému moři. Česká hegemonie jest nejsilnější ochrannou hrází Ra- kouska a Uher proti německé říši, s níž- jsme dnes spřáteleni, aniž bychom si ji chtěli pro vždy na krk pověsiti. Praha jest od Budapešti vzdálenější nežli Vídeň a Berlín jest dále nežli Praha, čím dále, tím lépe !« Poselství německého císaře, kterýmž byl německý říšský sněm prohlášen včera za uzavřený, oznamuje pouze tolik, že říšský kancléř jest na zá- kladě § 12. ústavy zmocněn, uzavříti včerejšího dne říšský sněm. Vláda knížectví reusského zakázala všem všeněmeckým spolkům konání všech veřejných schůzí v knížectví a sice proto, že řečníci vystupovali v nich proti Rakousko-Uhersku. Povšimne si toho snad vláda berlínská? Italský král do Paříže. Král Humbert za- vítá do Paříže s princem Neapolským, s vévodoua

kráte se vyjádřil pochvalně o tomto ústavu a svou přízní zahrnuje ustavičně alumny i představené jeho. Každého, kdo z Čech přichází k audienci, otáže se jistě sv. Otec, zná-li českou kollej a navštívil-li ji. Tváře všech zářily radostí, že jim dopřáno míti uprostřed sebe nového, mileného arcipastýře, jenž touto první návštěvou chtěl dáti na jevo, že otcov- skou lásku svého vznešeného předchůdce české kolleji v plné míře zachoval. Zapěvša čtverhlasně od srdce »Ecce sacerdos magnus«, shromáždili se po ukončené modlitbě nej- důstojnějšího pana arcipastýře ve vedlejší sakristii, aby mu vzdali svůj hold a byli představeni. Náš arcipastýř s každým laskavě rozmlouval a na konec povzbudiv všechny několika dojemnými otcovskými slovy, opustil českou kollej s potěšujícím slibem, že brzo zase zavítá.

Druhý den na to, 20. dubna, uděloval sv. Otec u sv. Petra veřejnou audienci patnácti tisícům pout- níků po většině italských. Jest privilegiem biskupů, že mají přístup k těmto adiencím bez předchozího ohlášení. Náš arcipastýř chtěje pokud možno brzo zajistiti audienci čaským poutníkům a ji u sv. Otce osobně vyprositi, jel toho dne k sv. Petru. U vchodu uvítali jej členové římského poutního komitétu s barevnými odznaky. V chrámu čekali již tisícové, tlačíce se nedočkavě k ohradé, kudy se měl bráti sv. Otec s průvodem. Za těchto okolností by bylo velmi těžko dostati se až ku konfessi na vy- brazená místa pro biskupy. Leč statný muž švýcar- ské papežské gardy v malebném kroji s vysokou ha- lapartnou, jakmile spatřil přicházejícího vysokého hodnostáře, proklestil v okamžiku cestu, tak že náš arcipastýř mohl zaujati bez překážky místo mu vy- hražené. Sv. Otec přijal na to nového arcipastýře arcidiecése pražské nad míru blahosklonně a přislíbil splniti přání jeho. A skutečně již třetí den po svém příjezdu měli čeští poutníci štěstí hleděti ve tvář sv. Otce, náměstka Kristova, ba i někteří z nich políbiti posvátnou ruku a nohu jeho.

Staří známí. Zkouška z náboženství u Ponte Molle. Není úmyslem naším podati úplný obraz pobytu nejdůstojnějšího arcipastýře v Římě. Z velké části přinesly již naše listy zprávy podrobné, týkajícís zvláště účastenství Jeho knížecí arcibiskupské Milosti na pobožnostech jubilejních a skvělé audienci u sv. Otce. Chceme toliko na některé návštěvy jeho po- svátných míst a chrámů upozorniti, které snad ušly širší známosti, ale jsou přece znamenání hodny pro různé episody a příhody, o nichž laskavý čtenáři uči- niž si si úsudek sám. Nedaleko Animy nalézá se jeden z nejoblíbeněj- ších chrámů římských jménem Chiesa Nuova čili S. Maria della Vallicella. Jest oblíben proto, že v něm působil a nyní odpočívá nadšený apoštol a miláček lidu římského sv. Filip Nerejský. Bylo 12 hodin v poledne, když náš arcipastýř, chtěje uctíti hrob tohoto světce, vkročil do chrámu zaměřil do kaple, v níž zrovna kněz počínal poslední mši sv. Kostelníci římští mají neobyčejně bystré oko. Jsouce celý den v kostele, ostříhají zrakem všechny vchody a sledují s velikou pozorností, kde kdo vchází Nemíníme tím, že by tak činili jen z pouhé ostraži tosti, jako spíše z neodolatelné zvědavosti zvláště vůči cizincům. Tato zvědavost se stupňuje, poznají-li v ná- vštěvníku hodnostáře. Tak bylo i v Chiesa Nuova. Fráter kostelník postřehnuv, že náš arcipastýř hodlá býti přítomen mši sv., zmizel, odběhnuv kamsi do sakristie, ale hned se zase vrátil se dvěma polštáři pod paždím a vlídně s úsměvem je vysokému hodnostáři nabízel, aby při- kleknul; ba více, políbiv prsten, začal jej živě vítati jako známého a srdečně mu blahopřáti. »Odkud mě znáte?« tázal se s podivem arcipastýř.

»Vidíval jsem vás často, Monsignore, zde se mo- dliti, je tomu již více let,« zněla odpověď sakristanova. A skutečně bylo tomu tak. Před osmi roky do- cházel sem z Animy často náš arcipastýř, aby se modlil u hrobu sv. Filipa Nerejského, horlivého apo- štola Římanů. Odtud ta známost. Ital je povždy muž velmi praktický; ideální spojuje se skutečným a prospěšným. Bylo offerto- rium. A kdo se tu neobjeví — je náš fráter sakri- stán a cinká několika soldy v ušpiněné burse a sem tam ji nastrkuje, razí si cestu hustými řadami židlí, rozumí se, ku vznešenému svému známému. Naděje jeho a dobrácká ochota nezůstaly také bez odměny. Jsme-li v cizině, jest nám tak milým a drahým, vidíme-li někoho známého, dokonce našeho krajana. Tento blahý pocit zakusili naši poutníci v plné míře, když na ulicích římských se navzájem potkávali. Po- dobně se to má v obcování našem se svatými. Jak rádi vidíme obrazy a sochy našich svatých domácích patronů na půdě cizí a u nich se pomodlíme. I toho bylo dopřáno našim poutníkům. Vždyť u sv. Petra ve Vatikánu od srdce si zapěli píseň »sv. Václave« před jeho oltářem a mnozí snad navštívili krásný, zá- sluhou vsdp. preláta msgra. Jaeniga zřízený oltář a kapli sv. Jana Nepomuckého v S. Lorenzo in Lucina nedaleko Corsa. V Římě nalézá se ještě jedna socha našeho sv. patrona Jana Nep. méně známá, snad proto, že jest vzdálená, ale nám tím milejší, že ji shledáváme jako u nás v Praze, totiž na mostě. Zdobí první most, jenž se klene nad žlutavě špinavou Tiberou při jejím