Císlo 294.

V Praze, dne 26. října 1902.

Ročník

Redakop, administrace a en pedice: Praha, Pštrossova ulice, číslo pop. 200—II. Nefrankované dopisy se ne- přijímají a rukopisy se ne- Vraceji. Nezapečetěné re- klamace jsou porta prosty. Inserty účtujeme levně a při častější inserci poskytu- jeme zvláštní výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní. — V pondělí a po svátku, vždy o dva- nácté hodině polední. Jednotlivé číslo za 8 haléřů Účet cís. a král. poštovní spořitelny číslo 860. 790.

KAl Tolefon redakce číslo 1126a)

Slunce vychází v 6 hodin 39 minu. ráno. Slunce zapadá ve 4 hodin 48 minutečer.

Jck

Neděle: Sv. Evarista.

LlS Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně: u sv. Jindřicha na Nov. městě od 24.-28. t. m. Přodplatné pro Prahu s do- náškou měsíčně. . . K 2.80 čtvrtletně . . . . .. K 46.40. celoročně . . . . . .K 33.60 Předpl. pro tuzemsko poštou měsíčně . . . . . . K' 3.— čtvrtletně . . . . . K 9.— celoročně . . .. .. K 36.— Předplatné do elzezemskat Německa a Brbska obnáší; čtvrtletně . . . . . . K 12.— celoročně .. . . . . K 48.— Předplatné do Ameriky, Fran- cle, Švýcarska, Italie, Belgie a Anglie: čtvrtletně K 18.20 celoročně . . . . . . K 52.80 Tolefon administrace i knih- tiskař. závodu číslo 1126b).

Dnešní číslo jest se zába-ou a pouč- nou přílohóu »Nedělí« o 12 stranách. Příští číslo vyjde v pondělí o 12. hodině polední. Národ Moravě a sobě! Od úkolů velikých k úkolům větším kráčí den ze dne národ náš. Poznav, že jedlně zdravými, věkovitý kmen jeho ve všech bouřích udržujícími kořeny jsou ty, které vyrůstají ze stálého rozvoje všech jeho sil duševních a fysických, sám sobě opatřuje všechno, co uznává za nezbytno ke svému vády většímu mohutnění. Školy proti právu jemu odpírané zakládá i udr- žuje sobě nákladem milionů skrze své Matice a své obce. Velikým výstavám práce své a svých krás ná- rodoplsných zabezpečuje rovněž důchody millonové. A neměv nikoho, kdo by jemu zřídil velebný stan umění dramatlckého, skládal krejcar ke krejcaru, sta ke stům, tisíce k tisícům a neustal, dokud se nad Vltavou nezaskvělo zlaté uskutečnění jeho tužeba snů. A když plameny ohně náhle zničily budovu sotva dokončenou, povstal znova v úchvatném nadšení a za třiatřicet dnů složil peníz téměř jednoho milionu zla- tých — peníz tak veliký, na jaký sbíralo se při první stavbě za trudnějších dob třlatřicet let. Dnes jde o nový a podobně veliký úkol — dnes jde o zřízení drahého českého Národního dl- vadla v Brně.

Před námi dnes již jako na obloze psáno jest, čím stalo se ,rvní Národní divadlo veškerému ná- rodu našemu a zvláště hlavě jeho, Praza. Jím drama- tická literatura česká došla rozvoje netušeného. Jím dramatlcká hudba česká dovedena k slávě světové Jím povznesen národní společenský život český v Praze na stupeň nebývalý. Jím upevněna fysická i mravní převaha česká v Praze proti žlvlu německému, který ještě před otevřením zlatého domu zpupně se těšil, že v prostorách jeho za nedlouho se bude hráti ně- mecky. Jím dokumentována výše národní osvěty, jím zaskvělo se vůbec v celém ostatním světě jméno české září nejjasnější. A co vykonalo první české Národní divadlo v Praze, to vykonati jest úkolem — a to v národním ohledu ještě větším — českého Národního dlvadla v Brně. Ale jak má brněnské Národní divadlo dnes tento svůj úkol konati?... V hlavě království zdvibá se k nebesům, tváří v tvář královským Hradčanům velebná budova, vábící k sobě davy domácích i pří- chozí clzince — v Brně, druhém hlavním městě zemí koruny sv.-Václavské, krčí a choulí se divadlo české dosud v neúhledném, zvenčí divadlu ani nepodobném stavení, utihujíc se takořka do tmy před nádhernou budovou nedalekého divadla německého ! . ..

Srdce svírá se při pohledu na tu nuznou českou chatu brněnskou, která není nám leda k lítostl a bo- lesti, nepřátelům pak našim k žíhavému úsměšku . .. Smí-li tak i nadále zůstatl?... Smí-li trvati na Moravě divadlo národa českého pod takovým krovem nuzným, v takové truchlivé nedostatečnosti ? . . . .. Smí-li ty dvě budovy i příště od protlvníkův našlch vydávány býtl za obraz skutečného stavu národnosti české a německé na Moravě? A smí-ll pro tento dosavadní nedůstojný stav českého dlvadla i dále ještě trpětl a hynouti české umění naší Moravy i žlvel český v Brně, číselně tak veliký? . . . Nesmía nebude ! Zbudování druhého důstojného Národního divadla v Brně jest životní nutností národa českého. A veške- ráho! Jsmeť v zemích českoslovanských národem je- diným, národem jednotným. Čiselná převaha obyvatelstva sama o sobě dnes níjak nestačí k zabezpačení národnosti tam, kde ne- přítel všemi prostředky, převahou bohatství, průmyslu, vědy a umění hledí přesekati kořeny některého ná- roda. Národ neobstojí, nevládne-li ve všech oborech lidské osvěty aspoň takovými prostředky, jakými pra- cuje jeho odpůrce. Na Moravě a v Brně závlsí na zřízení důstoj- ého Národního divadla nejen další vývoj veškera na- šeho českého umění dramatického, nýbrž i zabezpečení samých kořenů národnosti naší. Prohlašujeme proto jednomyslně zbudování dru- hého Národního divadla v Brně za společnou a ži- votní záležitost veškera národa našeho a voláme k ná- rodu, aby v době nejkratší vykouzlil ze země důstoj- nou budovu druhého českého Národního dlvadla týmže závodem nadšení, obětavostl a práce, kterým před dva- ceti lety dal vzník svému Národnímu dlvadlu prvému.

Veliký cíl, jejž tím sobě klademe, jest dosašitelný. Ačkoli ke dvojímu postavení zlatého domu nad Vl- tavou bylo třeba více než tří milionů zlatých, dostačí nám pro budovu druhého Národního divadla v Brně a pro celou její výbavu ke hrám dramatickým ani ne celý millon zlatých. Národ náš, přistupuje k provedení tohoto život- ního úkolu svého, ten milion zlatých sobě opatřlti musí a opatří, tak jako opatřil větší ještě sumy svým Matlcím a svým výstavám. Jestliže obce královské Plzně a Král. Vinohradů, rozumějíce dobře svrchované důležitosti stálých divadel, věnovaly každá na své divadlo půl milionu zlatých, všechen národ náš pospolu jeden milion zlatých za- jisté nalezne a složí. Morava stavěla po dvakráte s celým národem Národní divadlo první: národ celý postaví spolu s Mo- ravou druhé divadlo Moravě a sobě. Nadšení, které u nás již nejednou dlvy zplodilo, rozechvěj nyní opět všechna srdce i všechny mysli! Ruce všeho lidu, všech dcer a synů národa otovřte se k hojným obětem a snášejte zlato do pokladen, chudí po haléřích, bohatí po stech a tlsících! Práce důmyslná všech uměn výtvarných i řemesel zbuduj národu svému druhý zlatý dům! A z nové spanilé budovy rozlévej se záře umění a slunné paprsky, vy- volávající jarý žlvot i kolem budovy samy l všade po všech krajích širé Moravy! »Národ Moravě a sobě« budiž nám heslem — neutuchajícím, nezaléhajícím, dokud neprovedeme nový, veliký a životní úkol svůj! V Brně, dne 20. října 1902. Družstvo českého Národního dlvadla v Brně: JUDr. Otakar baron Pražák, advokát, říšský a zemský poslanec, předseda. Následují podpisy vynlkajících osobností české společnosti všech stran a stavů a korporací.

Sociální demokraté zachránili Francii před revolucí jeptišek. V Praze, dne 25. října. Dějí se na světě dlvné věcl, z ovcí stávají se vlci a z vlků ovce. Ve smyslu tomto nedávno v par- lamentě řečnil vůdce a vládní zástupce seclálních de- mokratů Jaures. Řeč jeho měla skvělý úspěch. Celá levice tleskala mu pochvalu. Soclální demokracle byla ve francouzském parlamentě oficielně prohlášena za konservativní živel, jenž platně přispěl ku potlačení revoluce jeptišek, od klerikálů chytře k tomu navedených. Prohlášení to dělo se v tétéž chvíli, když v Dunkerku sociální demokraté — stávkující — rozbíjeli a plenili krámy, když rozsekávali lana angli- ckých lodí s uhlím, kdy do skladišť balíků plátna podložen byl oheň a kdy velítel pevnosti viděl se nucena prohlásiti stav obležení. Opravdu, dějí se dlvné věcl na světě. Při největších výtržnostech stávkářů francouzská vláda je v »dulci jubilo«, jak prý se to ve Francli všecko krásně daří. V parlamentě povstala bouře na- dšení, když Jaures jakožto vládní náčelník socialistů stotožňoval státní pořádek a bezpečnost s věcí so- clální demokracle. Lovice je slovy jeho unešena a propuká v jásot, když Jaures soclalistickou stranu ve- lebí za to, že republiku rettovala z revoluce mnichů, a když soclalismus nazval nutným doplňkem svo- body. Vláda prý musí ukázati, že nalézá se u vesla ne pouze proto, aby klerikalismus potírala, ale aby též program soclallstů naplňovala. Náš soclallsmusje

KULTURNÍ LISTY. V Praze, dne 25. října. K—. Pokaždé, když dostane se mi do rukou nový sešit »Českého Lidu« od Zíbrta, bezděčně zaraduji se jako každý věrný syn toho lidu, jenž se nám v měsíčníku tomto vyobrazuje. Sešit nejnovější, je jedním z nejzajímavějších. Podám ihned některé ukázky. Stať: Přijímání nového kandidáta do podagrystské společnosti — (Z ruko- plsu kláštorní bibliotheky ve Lnářích.) — oplývá zdravým vtipem, jemuž bezděčně se zasměje každý podagrista. Já sám v této přechodní době již přes tý- den odbývám si svou skoro každoroční porci kloubo- vého rheumatismu a zasmál jsem se té písni tak upřímně, že odhodlal jsem se větší část slok z ní se čtenářem — snad v situaci podobné — k potěše sděllti. V minulou neděli bratrský schod měli podagrytští páni, aby do kněh noví kandidáti bolnozí mohli přijít k zapsání. Pan rektor, jak zvěděl, poručil, by bedel pozval rady celé, aby nezmeškali, najíti se dali, k promoci veselé. Než pospolu byli, kandidát v tu chvíli poslal žádav hostí, že se hnout nemůže, aby to u lože konali z milosti. Tou prosbou pohnuti všickni s velkou chutí na jeho komnatu šli k tomu zapsání pěkně spořádaní k panu kan- didátu. V sukni popeřené, s pole otevřené kulhal bedel napřed, za ním professoři, bolnozí doktoři, kráčeli také hned. Který za berlou šel, ten jednu nobu měl pantoflem

obutou, na bedela volal, by mu berlu podal, s hubou dost nadutou. Po těch párů datných professorů statných v botech kloboukových i po lehku kráčeli, sotva se vláčeli, že jsou boty novy. Třetí pár v beraních katěch futrovaných z drobna drtil kroky, po berlách skákaje, k promoci chvátaje, divné dělal Jeden na sesli jel s kolečkami, kam chtěl, jen se ubšíti bál, kdo šel blízko něho, snažně prosil jeho, aby od noh šel dál. Za tím houfem hřmotným při harčířstvu notným vůdce následoval, pan rektor v posteli, všechen ochromělý, též se tam najíti dal. Jak se pozdravili, hned soud zasadili, syndicus četl list, že musí tentamen vyptát i examen od závady vší číst. Kandidát hned nohy vyložil nebohý, jak pištěc oteklé, bolestí se válí, křičel, že ho pálí palce jako v pekle. I ruce zardělé všechny zboulnatěly, když spatřili páni, tentamen přijali, vota své mu dali k promovírování. Na to jeho jméno bylo nahlas čteno, dle zasloužilosti, by za podagrystu v kterémkoliv místu ctěn byl v počestnosti. Ale aby věděl, jak by se chovat měl v té své důstoj- nosti, dal mu naučení k jeho ušetření rektor z upřímnosti. Kollego náš milý, nebývej opilý, leč z vína starého, hleď choditi vážně, tancu se šetř snažné, obuvi tvrdého, Kloboukové boty, ať jsou dle tvé noty, pantofle vy- cpané mívej vždy hotové, buď staré neb nové, vždycky při- chystané. Kožichu hleď pilně, štuclu se drž silně; berly neza- mítej, tvé lektavé hosti se vší uctivostí, když přijdou přivítej. Šetř víc noh než hlavy, neb štěstí i zdraví tvé na nich záleží, z polštáře jim nedej, jinde ho nehledej, a? to doma leží. To řekna na hlavu pro doktorskou slávu byret mu po- stavil, plášťěm kocourovým, rounem cibulovým osobu oslavil

skoky. Na to hned muziky, hudebné povyky bylo slyšet hojně pak po vinšování podagrysté páni šli k hodům potomně. Skladatelem písně té byl zajisté některý potre- fený z hostí, protože tak věrně vylíčil radostl poda- gristy. Zpěv spokojeného sedláka (sděluje Václav Schulz) z pozůstalosti J. Rožka, děkana v Bu- dyni z r. 1839, oplývá zdravým prostonárodním vtl- pem. Podotýkám, že v letech padesátých minulého století vyšel národní zpěvník, v němž píseň ta byla přeměněna a nápěvem upravena pod: Já jse m. sice hrobník chudý. Já jsem sice sedlák chudý, málo kdy se procházím; sbírám kámen, tluču hrudy, když na pole přicházím. Po kroji mě pozná každý, když do města přicházím. Boty nosím jako písař, na dvouch nohách jako on jen že se mně nechtěj blejskat, šlapám, šplachám v blátě všem. Však si nesmím na to stejskat, že takovým pánem sem. Kabát jako študent nosím, zrovna šosama dolů; když mi jde huba s procesím, študýruju ke stolu. Tenkrát mívám dobré klasy, když mám plnou stodolu. Klobouk jako vrchní nosím, na ten způsob na hlavě; jen že před ním smekat musím, a vrchní přede mnou ne. Co tomu mám smutný říkat? Nechám si to při sobě. Já jsem člověk od respektu, třebas že sem z vesnice; k mplementů až do čertů nedbám u silnice. V blátě, když si mozek spletu, u truňku při muzice. Když pár zlatých v kapse nosím, tenkrát mám dost rozumu; s moudrostí mou se vyrovnám moudrému Šala- mounu. Pšenici když dobře prodám, dám si klobouk na stranu. Zem vzdělávám, vořu pole, mám k tomu pluh a brány;