Dne 12. října 1902.

KATOLICKÉ LISTY

Číslo 280. Strana 3.

do politiky, a pokračují: Státu se otvírá pokojná cesta, domnívá-li se, že postavení řádů není dosta- tečně upraveno, a ža jest potřebí, aby vůči nim podrobněji vytknul svá práva. Řády vídí, že jsou podrobeny církevní hlerachil. Autorlta biskupů trvá úplně a bez výhrady pro velikou čásť řádů. Pro druhou čásť ovšem obmezen jest z vyšších důvodů, o kterých souditi přísluší papežl. Ale proto jsou tyto tak zvané »vyjaté« řády ještě daleko vzdáleny úplné neodvislosti od bískupské autorlty. Ponechávají však immunity, kterých požívají pro svůj vnítřní života svou vnitřní vládu, jakmile zahájí nějakou zevnějšía veřejnou akci, ve snačné míře pod naší biskupskou příslušností. S v. Stolice přesně ustanovila v tomto ohledu jurisdikci biskupských ordinariátů nad fran- couzskými řády. Proti nepřístojnostem, jež mohly by býti spáchány, jsou tu tedy biskupové; jsou si vě- domi hranic, ale také rozsahu svých práv, aby prot nim zakročili. Na vládě jest, aby nám oznámila takovéto nepřístojnosti a žádala za jejich odstranění, jako činí to již nyní, jde-li o světské duchovenstvo.

A kdyby autorita blskupův byla nedostatečna, pone- chávaly by úřední poměry vlády ke sv. Stolici vládě otevřenou cestu smíru, cestu, jíž Lev XIII. nabídnul vládě v listu, v němž obhajoval také věc řádů. Kon- kordát, jenž jednou dal Francii náboženský mír, mohl by ještě dnes jej zachovati pod podmínkou, že bude loyálně vykládáno a že loyálně také bude ho použí- váno. Konkordát zůstává otevřen, a v den, o němž liberální, slavným tradlcím věrná vláda učinila by pokus, aby ve společném dorozumění s Římem upra- vila poměry řádů ve Francii, zpozorovalo by se, ž exlstence řádů v jejich právoplatném rozvoji dá se srovnati se všemi právy státu, a to beze vší potřeby, aby jim byla svoboda obětována.« Nelze pohříchu při nesnášenlivém nepřátelství Comb sova kabinetu vůčl katollcké církvi očekávati, že toto prohlášení episko- pátu bude mítl žádoucí účinek. Přes to však zaslu- huje uznání, že biskupové i přes to dostáli své mravní povinnosti, aby se vším důrazem vystoupili na obranu řádů a řeholí.

Radikální strana francouzská konala včera v Pařížl sjezd, na němž navrhl posl. Bepmale vyloučení poslance Doumera, an tento kdysl pod ministerstvem Melinovým přijal místo gene- rálního guvernéra v Indočíně. Doumer odvětil,že mu sám Brisson radll přijati nabídnuté mu postavení. Myslí, že osvědčll se v něm býti dobrým republiká- nem a že prospěl zemi svou činností. Doumer na to připuštěn většlnou hlasů. V Anglicku zatlačuje nyní do pozadí spor o Balfourův školský zákon všecky ostatní otázky po- ltické. Ano ustupnje před ním i debatta o jlšní Afrlce. Všecky londýnské časoplsy jsou přeplněny články pro nebo proti zákonu a jak jeho odpůrci, tak I jeho obhájci bojují prudce a rozhořčeně. Spojené obce nekonformistů vydaly provolání, vyzývající k ode- pření daní pro případ, že by uzákoněna byla před- loha Balfourova. Řeč, již v té příčině promluvil v Bir- minghanu Chamberlaln, nastínili jsme již včera. Po- moci zcela nečekané dostává se anglické vládě se strany irské. Veliká schůze irských posl., která se sešla za předsednictví Johna Redmonda minulé úterý v Du- blíně, aby usnesla se o společném postupu strany ir- ských naclonalistů vůči Balfourově předloze, rozešla se beze všeho výsledku. Ve straně odporují si proudy dva: Jeden chce ostrou opposlci proti zákonu, druhý jest mu nakloněn.

Anglický ministr vojenství Brodriek měl včera ve Whitchavenu řeč, v níž dovozoval, že vá- lečný úřad může z poslední války mnchému se při- učitl. Odmítal dále obvinění, jako by v odboru vá- lečného úřadu panovalo protekční hospodářství a pro- hlásil, že důstojníkům dostává se předností jenom na základě jejich výkonů ve válce. Posléze prosil Brodrik, aby vyčkáno bylo ukončení reorganisační práce, kteráž právě nyní konána v jeho oddělení. K pronásledování Irův. Irský člen parla- mentu Farell byl dnes odsouzen pro přečin protl výminečnému zákonu na 2 měsíce do vězení. Boerští generálové a císař Vilém. Bru- selský »Petit Bleu« přináší z Utrechtu tuto zprávu: Dewet popřel, že boerští generálové se zdráhall svému přijetí od německého císaře a dodal, že kdyby císař si toho byl přál, spatřiti boerské generály, bylo by to pro ně bylo velíkou ctí. Byli by rádl přijali pro- střednictví angllckého velevyslance. Dewet sdělil na konec, že generálové odjedou z Berlína do Londýna, kam byli pozváni od Chamberlaina.

Evangelický svaz. (Evangellsche Bund)

Druhý den dopoledne radili se účastníci ve schůzl tajné, kamž referenti novin neměli přístupu. Dobrý bráč neukazuje karty. Za to ve večerní schůzi mlu- vilo se pro šlrší veřejnost. Nebojujeme — pravil řl- ditel prot. mlssií Buchner — proti katolíkům, náš boj namířen jest pouze proti Římu a ultramontanům. Člověk neví, dělal-li si při tom řečník blázny z po- sluchačů, nebo z katolíků. Řečník zmínil se také o mísslích protestantských mezl pohany. Tam vnucen prý jest jim boj proti katolíkům tím více, poněvadž katoličtí missionáři vnikají do držav protestantských. Příklady řečník neuvádí, nemá prý tolik času. Kato- ličtí mísslonáři užívají o mlssijní činnosti »zbožné lati«, alo při všem jedná se jim pouze o vnitřní obrat. Ostatně dějiny mluví. Nezdar římské missie v Ja- ponsku a v Číně v 18. stol., osud národů evropských a republiky paraguayské jsou toho dokladem; o Če- chách a Francli řečník pomlčel. Dávno již byly setlelé kosti Lutherovy a ostat- ních reformatorů, když si protestanti vzpomněli, že by měli vyslat misslonáře mezl pohany. Proč nestalo se tak hned? Proč neřekl »muž Boží« svým věr- ným: Jděte do celého světa, jděte i mezi pohany? Oni reformovali nejdříve doma a reformovalí tak, že sám Luther s hrůzou patřil před smrtí na to, jaké ovoce jeho reformace nese a nedůvěřoval svému dílu.

Když již neměli co reformovat doma, vzpomněli si, že katollcká církev po staletí již mezi národy pohan- skými zasévala pšenici, proto se odhodlali tam také vyslati rozsévače koukole. V tom smyslu vyjadřují se vesměs misslonáři katoličtí, že celá činnost missionářů protestantských záleží z valné části v tom, aby bou- rali to, co katoličií misslonáři zbudovali. Pak prý vnikají katolíci do protestantských držav. Kdo v té pecl sedá, jiného tam hledá. To platí I o té povrch- nosti v obrácení. Protestantská vniternost měří se dle počtu rozdaných bíblí. Smutným ale svědectvím protestantské poctivostl jest to, dovolává-ll se jejich řečník osudu missií v Číně a v Japonsku v 18. století jako nějakého důvodu proti katolicismu a k tomu ještě důvodů dě- jinného. Úctu a obdiv přítele a nepřítele musí přece vzbudit onen heroismus křesťanský, oněmi prvomu- čeníky čínskými a japonskými osvědčený. Z téhož důvodu mohl by protestantismus jizlivě radovati se i z církve katakomb a oněch hekatomb čisté, nevinné a svaté krve, která třísnila církus Neronův a popra- viště římská vůbec, za času krvežíznivých cesarů řím- ských. A přece právě ty katakomby jsou chlouboua ctí naší, nejkrásnějším květem na stromě církve. Kdo se chce svědectví dějln dovolávati, musí počkati, po- něvadž dějiny svůj soud o pokřesťanění Číny ne- pronesly. Až k tomu dojde, bude ono pronásledování křesťanů východních zajisté chloubou tamějších kře- sťanů.

Jiný řečník, pastor Weltbrecht, míní, že boj ka- tolíků datuje se od opětného povolení řádu Jesultů a vydání Sylabu. Centrum je radšl, zůstane-li otázka jesultská nerozřešena, poněvadž mu to prospěje při agitacl. Aj, aj, zde mají přece protestanté proti nená- viděnému centru pádnou zbraň v rukou. Pusťte Je- sulty do Německa a vzali jste vodu z mlýna centra. A centrum musí býtl řečníkem nenáviděno až k smrtl. Vždyť proti němu vytáhl zbraně nejbřitší. Kdybych já mluvil s císařem — pravil — řekl bych mu věcl, o nichž se ani nehodí tuto mluviti a císař by na to dal odpověď, která by jistě nebyla uveřejněna v »Relchsanzelgru«. A kdybych mohl, předložil bych ministrům církevní dějlny 19. století a řekl jim, aby se naučili znát instinkty lidu, pak že jistě se centra lekat nebudou. Konservatlvcům bych řekl, že s Římem, který oltáře a trůny kácí, nedají se trůny a oltáře podpírati. A prohlašují-li soclální demokraté nábožen- ství za věc soukromou, že jim to umožněno bylo teprve vlivem reformace. — To katolíci říkall již dávno, že Luther šlapal Lassallovi pěšinku, ale pro- testanté se k tomu znáti nechtěli. Katolicismus boří trůny a oltáře a protestantismus se sociální demo- kracií je podpírá tím, že proti němu bojuje. Černý nevděk stal se řečníku jen v tom, že se dosud ne- stal rádcem Vilémovým. A Německo to potřebuje jako sůl, vždyť dle slov onoho pastora má ve svém středu na dvacet milionů katolických revoluclonářů. Obuví evangelia pokoje obuti dvojetihodní páni na sjezd nepřišli, to je pravda.

Zprávy církovní. Osobní věstník duchovenský z arcidie- cése olomoucké. Dp. Mořic Růžička, děkan a fa- rář ve Velké Blatnici, stal se farářem v Určlcích; dp. Florlan Polcar, kooperator ve Velké Blatníci stal se tamtéž administratorem. Dp. Jan Malota, adminl- strator v Určicích, ponechán tamže jako kooperator. Dp. Josef Řehánek, kooperator v Římařově, presen- tován na faru ve Staré Vsi. Dp. Josef Chlápek, ka- plan v Štípu, dosazen na kuratii ve Všemíně. Dp. těpán Hunda, administrator ve Všemíně, dekretován jako kooperator do Slušovic. Řádové sliby. Frant. Xav. Polák, rodilý z Pla- čic u Hradce Králové, klerik souveralnního rytířského řádu maltézského vykoná v neděli dne 19. t. m. o 10. hod. dopol. v konventním chrámu Páně mal- tézském u Panny Marle pod řetězem na Malé Straně slavné sllby řádové. Pohřeb. Dne 9. t. m. pohřben byl vp. Jan Matoušek, kaplau z Brandýsa nad Labem. Ne- mocen uchýlil se na zotavenou do svého rodiště ve Zbiroze a tam v náruči rodičů v Pánu usnul. Mla- dého ještě kněze a šlechetného upřímného spolubratra na důkaz lásky provázelo 30 duchovních: z Brandýsa Josef Ptáček, beneficlat, Houštecký Ed. katecheta, ze Staré Boleslavi Ant. Svoboda, kaplan, ze Všetat František Šrámek, farář, ze Dřevčic Josef Horák, fa- rář, ze Žižkova František Holub, katecheta, Karel Janda, kaplan, z Ořechu Ladislav Jedlička, kaplan, z Třebotova Jaroslav Spal, kaplan, z Draho- Újezda Dom. Drážda, vik. sekretář, Jan Petřík, kaplan, z Ll- šné František Opatrný, farář, ze Sv. Dobrotivé Bern.

Brand, kaplan, Kabourek, ze Mlečlc Ed. Veselý, fa- rář, Václav Hůlka, zámecký kaplan, z Velké Loho- vice Josef Svátek, farář, z Radnlc Václav Dvořák, z Mýta Karel Pošmůrný, kaplan, z Praskoles J. Ve- verka, farář, z Cerhovic Pavlíček atd. Pohřební ob- řady vykonal vdp. děkan brandýský Jan Matouš, kníž. arcib. sekretář, který se v dojemné řečl o šle- chetné povaze v Pánu zesnulého zmínil a vzpomínce přátel jeho na Zbíroze doporučil. Po zádušní mši sv., kterou sloužil dp. farář ve Zbiroze Jan Hrabal, byl na tamním hřbitově uložen k věčnému odpočinku. V Pánu zesnulého doprovodila ke hrobu též deputace zpěváckého spolku z Brandýsa nad Labem, učitelstvo zbirovské a školní mládež, úřednictvo, spolek hasičů a zpěvácký spolek ze Zbirova, který zapěl dojemné zpěvy smuteční v domě smutku, ve chrámu Páně i na hřbitově. U sv. Jakuba v Praze bude v neděli dne 12. t. m. po sv. požehnání (to jest o 5. hod. odpol.) kázání, v jehož úvodu budou vysvětlovány obrazy nástropní, další kázání bude o mši sv. Lurdy. Na votivní dar národa českoslovanského do svatyně v Lurdech sešlo se do konce září 17.656 kor. a slíbeno 500 kor,, úhrnem 18.156 kor. V tom není súčaztněno přes 1200 farností z 1900. Kdyby z každé farnosti příšlo 10 kor., pak potřebný obnos 30.000 kor, snadno byl by pohromadě. Poněvadž v poslední době příšel z Lurd opět dotaz, mají-lI pro- nás reservovati ono jedlné zbylé tajemství trním ko- runování Pána Ješíše, jest třeba, abych co nejdříve věděl, zdali by se potřebný obnos během tohotoa budoucího roku sešel. Prosím tedy znovu, by mi bylo laskavě oznámeno, kolik by se z každé —- z oněch 12 farností sešlo. Leopold Kolísek, farář v Předklá- šteří u Tišňova.

Akce o upravení hmotných poměrů duchovenstva. »Zemská jednota českého katol. duchovenstva« započala pronikavou akci za nejvýš potřebné upra- vení bídných poměrů kurátního duchovenstva. Prvním krokem v této akci jest provolání výboru Jednoty ke všemu duchovenstvu v Cislajtanli působícímu, aby připojilo se k petici, jíž domáhati se hodlá české kněžstvo spravedlivých svých požadavků. Provolání to uveřejněno bude též ve vídeňském »Correspondenz- Blattu« a zní:

»Trpící spolubratři! Věrně a poctivě po dlouhá leta pracujeme na zachování základů společnosti lidské, svědomitě slou- žíme církvi a státu a přemnozí z našich řad pracují téměř až do úpadu a vyčerpání posledních sil svých za vznešeným cílem svého povolání. Hlavní důvěru máme sice v Boha svého, který zajisté jednou spra- vedlivě odmění práce naše, avšak jsme také členy lidské společnosti, která má jistá práva k nám a my k ní. Když jsme volili obětí plné a těžké povolání své, neučinili jsme tak s růžovými nadějemi v bu- doucnost naší hmotné existence, ale plným právem žádati jsme mohli a musíme tolík, aby naše exlstenční poměry byly aspoň poněkud našemu povolání upra- veny, ba, díme ještě méně, aby byly lidské. Než jaká je skutečnost? Až na nepatrné výminky, pracu- jeme bez oddechu a v trpělivosti zrovna Jobověa při tom trpíme bídu, šetříme na sobě, abychom aspoň poněkud učlniti mohli zadost požadavkům, které nám společnost ukládá, a když síly nás opustí a my nu- cenl jsme ustoupitl s podrytým zdravím z úřadu na odpočinek, tu téměř s hrůzou patříme své budouc- nosti vstříc. Platy pro nás — akademicky vzdělané občany, jimž uložena v úřadě nejdůležltější úloha ve společnosti lidské — nejsou anl takové, jako platy státních sluhů a jiných podřízených zřízenců státních, kteří pro svá působení žádného zvláštního vzdělání nepotřebují, ba více, jejlch platy se služebními lety stoupají, u nás však klesají, pense jejich jest mnohem větší, nežli naše, my nemáme vlastně žádné pense, nýbrž toliko nepatrný dar z mllosti, který nás toliko před vyhladověním chrání, stáří naše otravujea život umořuje. Ve službě nedůstojnou bídu a po dlouholeté práci místo odpočlnku bídné, nás vena ven nedůstojné žlvoření v bídě ještě větší. Toť přece