Vydmi ktidý «ев «im« т nedlít • •▼átek.

CECH.

fraah ováné a fodtpaané p M] t«* r • d oi 1c C • 7 Oatrovni allei ě. 1601-Е RukopiiOv ■гтгаств ш uepodoptaoýck aadbAaM Il K K L A И A в В apeóetéaé poaýláap bodtai aatraa* k o v A • y.

OOř*lS»V

Předplád м v irfMinistrad 1 «им 4i*. iaoa-n. р«И»ш .... » al. 90kr. ... b g 40 . 1 al. Ш kr. 8 , 78 . 7 . 00 ,

. 10 , 80 *

Jednotlivá «loia po 4 кг. Ca i—àia»! do do«« «éalAné 10 kr.

laiorAty poéUáao и AAflavBijL

ФШф 929.

V Práme, v pondèli dne S ŕíjna 1ÜM3.

Roénik XV.

Ctěná redakce!

Mezi předními bojovníky pro ideu, к níž vSemi silami spěje jednota pro dostavění hl. chrámu sv. Víta nahradě pražském stál povždy a iistě státi bude i na dále ctěný časopis „Čech“, jebož vřelá slova mnoho úspěchúv jednotě již dobyla a mnohé srdce к účinnému nadšení roznítila. К této vzácné podpoře morální přidružila se i hmotná pomoc výsledkem nejnovější sbírky savedené к účelům jednoty za příčinou oslavení kněžských druhotin Jeho Eminencí nejdústojnějsího pana kardinála aknížete-arcibiskupa Bedřicha ze Schwar- zenbergu, jenž o značný obnos 2.275 zl 96 kr. jmění jednoty rozmnožila, čímž časopis „Čech“ к novým díkům jednotu zavázal. Konám milou povinnost, když ctěné redakci sděluji, že ředitelstvo jednoty vděčně uznávajíc zásluhy ctěného časopisu „Čech“ uzavřelo, vřelé díky své ctěné redakci vzdávati. V Praze, dne 27. září 1883. Z ředitelstva jednoty pro dostavěeí hl. ebrifflu sv. Víta na hradě pražském.

František hr. z Thunů. Katolickému knézi pokud němčiny třeba. —K.— „Slovo o sudné" p. dra. Ed. Grégra vyvolalo v Čechách i mimo Čechy snacnoa sensaci a nelze upříti, až hloub do národa vnikne, že ani zde beze vlivu nezůstane. Mát brožurka tato do sebe mnohé véci pravdivý i nepravdivý, celkem psána dosti mírně, bez obvyklých urážek a narážek na .klerikály, leč bychom místo na str. 42 vyjmuli a to zajisté mnoho značí u p. dra. Edvarda Grégra, jehožto řeč na sněmě českém z roka loňského duchovenstvo naše dosud má v dobré paměti Spisek tento, ač psán duchem německým a germanismů v něm se jen hemží, čte se lehce, poutavě a každému srozumitelně, důvody v něm nváděné mnohdy jsou věcné, mnohdy vžak mimo víc zabíhají, často jsou i barokní, at nedíme směšné. Ve spisku jeví se celý p. dr. Edvard Grégr, často ukvapený, výstřední, avšak celkem stojí přece za poslechnutí, či v tomto případě za přečtení.

vždy v prvních řadách a je všeobecně uznaná pravda, že národ český za své národní zkříženi z velké částí děkovali má našemu duchovenstvu. Co se tedy týče českých kněží, je patrno, že к vykonávání svých úřadů a povinností jazyka německého nejméně potře- bují; a skutečně známe několik výtečných knéží, o nichž by se říci nemohlo, že znají dokonale jazyk německý.* Až potud p. dr. Grégr. Čtenář kněz sám dovede důvody spisovatele proti němčině ve stavu duchovním posoudití. Zajisté, že všichni kněží čeští bez výminky řeknou : nikoliv pane doktore, vy příliš dlouho $iete v Praze, tak že zapomínáte, jak to vypadá dnes nn venkově. У době železných kolojí, telegrafů, páry a elektřiny není již nni jediné české vesničky, kde by, jak pravíte, za celá léta ani jediný člověk se neobjevil, který by neznal česky a rovněž v celých Čechách není jediné n ž m e e k é vesnicky, kdež by takměř každé chvile neobjevil se člověk, jenž by neznal německy. Dnes důmyslné a průmyslové obyvatelstvo obojí národnosti v Čechách za pomocí četných drah ustavičné se směšuje. Dělnictvo z jižních a středních Čech co rok stěhuje se do Čech severních a světový obchod a průmysl vysý- lají ustavičně obchodníky a podnikatele pře- různých věcí do všech kontů země v takém počta, že vesnické díté, jež jindy před cizincem pláže za zástěrka matčina se skrývalo, dnes tváří cizinců více se neleká. Nej- lepšími toho doklady jsou farní matriky a kniha, do níž duchovní správce úřední listiny, jež bnď přijímá, neb vydává, denně zaznamenává. Pan dr. Grégr patrně nemá ani zdání o úřadních povinnostech duchovního správce, byt i působil v jakési zapomenuté vesnici. Co se mu i na takové vesnici do roka sejde všelijakých dopisů, přípisů, výnosů a dotazů v jazyku německém a co tn do roka

FEUILLETON.

My toto pojednali míníme toliko o tom, pHcbází všelijakých lidí na faru, jichžto první I ce p. dr. Grégr na adreau českého ducho- slovo bývá : nix böhmisch ! Že by tedy český

dine: „Co se týká knéží — píle dr. Grégr věkem se nesetkal, který by neznal česky a — nebude zajisté nikdo pochybovali, že že by tudíž nčmčiny nepotřeboval, to snad kněz především musí snáti onen jazyk, chápe p. doktor, ale kněz to nechápe, kterým mluví к lidu, mezi nímž žije a A dále, což kněz a to katolický v povo- jejž poučovat! a vodili má. Proč by ale farář láni svém jediné jest vázán na českou nebo kaplan žijící na české vesnici nebo vesnici, neb městečko, kdež by po celý v českém městečka, kde se za celá leta ani rok (?) němčiny nepotřeboval? Katolický jediný člověk neobjeví, který by neznal česky, kněz po vysvěcení neví, kam jej jeho před- •měti musil dokonale německy, to můj roznm stavení pošlou, zdaž do Němec, či do Čech, nechápe. Snad má duchovní tento němčiny aneb do místa národně smíšeného. Kato zapotřebí к vůli svému vzdělání? Theologi- lieký kněz, aby ve správě duchovní pastýř- cké vědy psány bývají, jak známo, vnitřním ských zkažeností nabyl, posýlán bývá často jazykem hierarchie římské, totiž latinským a z místa na místo, tn na výpomoc, tn na toho jazyka potřebuje tedy duchovní bàtoli- j administraci, tak že mu bez obou jazyků cký lói svému vzdělání a ne jazyk Lutherův. j zemských naprosto ani obejiti se nelze.

(Slyšte IR.) Ostatné zavdává naše Kterak tedy mohl neb smél pan doktor do- duchovenstvo, mezi všemi tří-! spiti k úsudku : „co se týče českých koěží, dami vzdělanými, nejméně pří-'je patrno, že к vykonávání svých úřadů a činy к stížnosti. (Slyšte 1) Dachoven-Ipovinností jazyka německého nejméni po stvo naše, jak katolické tak protestantské i t ř e b u j í ?* <Kterak t o panu doktoru může stálo mezi bojovníky za právo jazyka českého býti patrno, véra nechápeme 1 Ovšem če- venstva napsal, a což tuto doslovné uvá- kněz na české vesnici, nebo městečko, jak p. doktor dí, za celá leta ani > jediným člo

ské duchovenstvo pana doktora již dobře zná, tndíž ví, že často mluví a píše, jak se říká — na dlub. Dnes u nás v Čechách kněze bez obou j azyků zemských nelze si ani myslit i. Platí to tak dobře o kněžích českých, iako německých. Leč tu opětné dotýkat! se musíme jisté choulostivé a na místech kompetentních doiud málo uvažované věci. Kněz Cech vždy ochotně a to z lásky к nesmrtelným duším přiučuje se i němčině, jelikož dobře ví, že každé chvíle setkati se může в duši německou, kteráž ukládá mu za povinnost, aby o Její věčnou blaženost se staral, za niž bude mu jednou před Bohem i účet klásti. Kéž by jen s toutéž horlivostí i kněží němečtí na vzájem druhé zemské řeči se při uěovalil Asi kopu naučených a pitvorné vy slevovaných českých slov nelze ještě znalostí jazýfe českého nazývat!. Fakciósní štváči obou národností, ovšem ale více na strani némecké národní exklnsivitou jinochy do bohosloví vstupující do té míry již nafoukali, že nutné potřeby obou jazyků pro své povolání uznávatí nechtí a že, chtějí-li je představení semináře к toma donucovali, raději vystopují. Tot národní šílenosti Bylo to roku 1881 na jedné osadě némecké, kdež nebožtík biskup Frind udílel svátost biřmování. Vedle předpisu jdou za biskupem kněží, kteří bavlnou s čela stírají sv. křižmo a při tom ukládají nově biřmovaným : pomodlete se pětkrát Otčenáš a jednon Věřím v Boha. Při jedné řadě biřmovaných místní farář několika po sobě říkal po česku : modlete se pětkrát Otčenáš atd. Nebožtík biskup poněkud nevrle obrátil se n& faráře slovy: „hier ist ja deutsch 1* — „Aber diese da — odvětil hbitě farář — sind böhmisch I* — Pan biskup biřmoval dále a v kostele ozývala se slova: „betet* a mo­

dlete ae — smíšeně. Možná, že na jiných místech německých farářové němečtí čeakým biřmovancům — obyčejné dělnickým — přípravného vyučování v řeči jim srozumitelné neudíleli, s jakým ale duchovním prospěchem ti ubozí Čecháčkové svátost biřmování přijímali, snadno lze si pomyslití. Leč o tom nejdůstojnéjší biskupové a konsistoře dobře vědí. Tu slýcháme odpověď : kněz Čech každý nančí se němčině, avšak kněz Němec ne chtívá přiučovatí se češtině. Kterak si tn poradili? Třeba jen v seminářích u věei té poněkud důtklivěji si počínali Neboť víme dobře, že na bohoslovce českého, jenž by nechtěl přiučovati se němčině, zcela jinak by se nakročovalo a v skutku i nakročuje, nežli na bohoslovce Němce co do češtiny, jmenovité tam, kde představení semináře bývají pouzí Němci. Tam bohoslovec německý naproti českému bývá více méně mazlíkem, jemuž co do přiučování se češtině mnoho и promíjí. Kterak může představený semináre na bohoslovci žádali, co sám neumí, neb uměti snad ani nechcel Té příležitosti při- nčovati se i drahému jazyku není nikde tolik, jako právě v semináři, kde alnmnové v nejnžší žijou společnosti a kdež přeď spolubratry není třeba za výslovnost se styděli.

Mnohý bohoslovec dnes z národní urputnosti drahou zemskou řeč zanedbává, čehož ' co kněz sotva že v duchovní správě se ocitne, trpce želí. Dnes přemnozí kněží němečtí v letech již pokročilejších žehrají na své někdejší seminářské představené, že je к přiučování se češtině přísněji nepřidržov&li. Znalost obon jazyků zemských u katolického kněze nesmí posnzovati se toliko в hlediště utilitárního, neb kšeítovniho, jelikož analogie stavu knžž- ského к ostatním stavům laickým neplatí. Oč vznešenější jest povolání kněze nade všecka povolání občanská, o to vznešenější jesti povinnost knize, aby n nás oba znal jazyky. Učí-li se právník, lékař a pod. oběma jazykům jak se říká ze kšeftu, musí jim učtti se kněz z lásky к bližnímu a to pro Boha. Nenmí-li právník, neb lékař obé zemské řeči, proto nebndo poháněn к soudu, neumí-li je ale kněz a byla-li pro tuto jeho nevědomost byt jen jediná nesmrtelná dnše života věčného zbavena, musí za to odpovídali před tím, jenž drahon krví svojí duši tn vykoupil. I co do našich obon zemských jazyků platí, čemu morálka učí „de ignorantia vindbili a invincibili* Co by ku př. knězi katolickému prospěl doktorát z bohosloví, kdyby na smrtelném loži lichváři, cizoložníku a pod. neuměl vyložit! : nutnost restituce, smíření, odprošení atd., samé to věci, na nichž dle morálky spasení věčné umírajícího závisí. Francouzsky, anglicky kněz n nás znáti nemusí a nebude nikdy mnset z toho se zodpovídali, avšak ignorantia drahé řeči zemské, kněžím všem dnes nezbytně natné, jest vincibilis. Zde platí: mohl a měl, ale nechtěli Z tohoto hledišti nelze nám souhlasili

Vězňové v Americe. Z franceuztkého jazyk*od Em. Sonveatra, pfeLE. J. Stránský. (Dokončeni.) Kapitán si ho dal zavolat! a vytýkal mu jeho chování; ale káranec setrval ve svém zatvrzelém mlčení. Tu prohlásil Pillsbury, že jest nucen ho zavést! do osamilého žaláře A uchopiv lampu a klíč, kráčel před vrahem. Přijda ku dveHm vězení, kapitán, jenž jest malý a slabý, se obrátil a jsa sám s tím obrem, mu řekl hlasem dojatým a smutným : Nyní mi řeknčte, zda já jsem toho vinen, co vám nyní mnsím nčiniti? Já jsem vám věnoval svoji důvěru a vyjete moji důvěru odmítl; učinil jsem pro vás, seč jsem byl a vy jste proti mně kul tajné plány. . . Jest to dobré? Jest to spravedlivé? ... A přece mne bolí, že vát musím zavřití! . . . Kdybych mohl věřiti, že máte aspoů trocha přátelství ke mnél . . .

Vrah se dal do hlasitého pláče. — Ejhle od sedmnácti let byl jsem dá- klem, řekl, a vy se mnon nakládáte jako s čloréki-ro • : j hodilo, že mn oznámili, že jeden z nejdivo- — Nože, pryč odtud, zvolal kapitán a'čejších a nejhroznéjších vězňů přísahal, že ho chvatně vytáhl klíč ze zámku žaláře. I zabije, tvrdé, že jeho dobrota jest jen léčka, A odsouzenec volné se procházel domem'by udržel trestance ve vězení. Kapitán dal jako dříve; od toho dne neměl tajemství si ho cavolati, svolal vlečky trestníky a ros-, před PUlabnrym a po celý čas svého věseaí kázal mu, aby ho oholil. Raka trestníkova ' o svon šila, sám к sobé řekl : „Zlo jest mým byl jaksi zbožně vesel. jze třásla, ale ae ctí vykonal své dílo. Když jměním * Kráčel zvolna, potřásal řetézy a Druhý vězeň hýl rovněž veliký zločinec, dokončil řekl mn kapitán: Ipodíval se nám z přímá do očí, když se obí­ jeni chtéje utéci, téžce ae do nohy poranil.; „Bylo mi řečeno, že mne chcete zabiti; ral mimo náa. Kapitán dal ho přenésti na vlastní své lůžko ale já jsem myslil že mohn svůj život vám 1 Má zajisté nepatrné mínění o lidské a dal ho léčili, nečinně mn pražádných vý- svěřili. ’ * jmoci, když patří na Železa, závory a lest

čitek. Když byl obvázán, šel každý spát. Jediné Pillsbury nemohl usnouti; mrzelo ho, že se pokosil o útěk a potom nedala mu zdřimnouti myšlenka, že poraněný trpí bolest; vstal, vzal lampu, vstoupil do komůrky vězňovy. Nalezl ho obrácena ke zdi o očima zavřenýma ; známka utrpení bylo však patrně znáti na jeho rysech. Kapitána napadlo, že obvazek jest snad příliš utažen ; povolil jej a podložil pod nemocný úd vlastní svon po došku a potom se co nejtíšeji vzdálil; jakmile zavřel dveře, vězeň se na svém lůžku obrátil a zavolal ho. — Přišel jste pouze proto, abyste povolil můj obvazek? — tázal se ho zhurta. — Anol Myslil jsem, že se vám špatně vede a nemohl jsem proto nsnoutí. — A nebudete mi ditati výčitky z mého chování ? — Velice mne to bolí, ale nemohu vás káratí, pokud trpíte bolest Véseň zápasil mezi studem a bolestí, prosil, by měl к němn důvěra jako dříve. Když byl vyléčen, požíval téže svobody, jako dříve a nelitoval toho nikdy. Témuž kapitánovi {Pillsburymu se pří

„Děli vám pravdu, pane,* pravil kára nec dojat, „ale zaplať vám to Bůh!* A od toho dne byl zcela jiným člověkem. Takové skutky nepotřebují výkladů; ony dokazqjí, že na člověka působí něco mnohem více nežli příkazy a to jest zase člověk sám, když jest odvážný, zbožný a velkodušný I Co by se stalo pod vlivem takového Pillshuryho ze zločinců, kteří- v pomořskýeh vizeníeh ztrácejí svon lidskou přirozenost a mění se v divoké šelmy. Je li možná, že národové činí celkem tak málo pokusů, by vyléčili ten vřed vězení, jenž je nectí a sužuje a který často hubí ty nejnadanéjší povahy! Viděla jsem v Charlestownu, vypravuje miss Martinean, vězně, jenž ve mně zanechal nesmazatelnou upomínka: byl to člověk řídké energie, jejíž mohutnost však se obrátila nepravým směrem ; pozdvihl ruku svou proti všem a všichni zase proti némn ; celý jeho život byl boj a on žil ve společností jako lvi na poušti; i ve vězení samém byl strašný; jednali s ním jako by byl z rodo satanova a nikoli z masa a krve, jako by dojmy lidské nad ním neměly moci a city jako by se ho netýkaly. Tak znova svržen do zloéinn, učinil z niho svon moc, byl naň pyšným. Byl j spoután řetězy a zavírali ho každé noci do oddélené komůrky. Stála jsem v koutě, když kráčel okolo mně a musela jsem se nhneotí stranou. Bylo vskutkn něco velikého v pohledu toho člověka, jenž opíraje se mužů, kteří proti jeho pouhé vůli musí býti stále pohotové.

Když jsem ho uzřela, jak zmizel ve své komůrce a zaslechla skřípot všech těch závor, kterými ho zamýkali, nemohla jsem se obránili myšlence, že má zde, zavřen čtyřmi zdmi, mnoho choutek a schopností, hodných barbarského trůnu. Kdo ví, kolik vězňů, podobných tomuto ve Charlestownu, a jakým as spůsobom ožívá ve vězení, z něhož není naděje, moci, kterou obdrželi od Boha, pro čest a prospěch svých bratří? Co takto ztracených genii, co pokažených energií, co trpělivostí ve službě zla I A potom mluvilo se o tom, co viečko jest učiněno pro lid, jehož ctnost jest vydána v šanc všem náhodám nevědomostí, zoufalství, bídy, a když lituje svých vad (ten lid, jenž kráčí mezi samým pokušením), tn neposkytují se mn prostředky spásy, nýbrž věčné záhuby. A kdo by neviděl, že mravnost nižších tříd jest u nás zázrakem vůle ? Kolik jest lidí bohatých, kteří by zůstali poctivými jaonee na místi dělníkovi? Oprava vězení Jest pouze otázka demokratická, neboť lid to jest, kterýž naplňuje jak trestnic«, tak nemocnice, ne snad proto, že by byl méně dobrým a méně zdravým, nýbrž proto, že jest méně moudrým a více pokušením vydán. — Vyučování dítek a trestnice bndon nejdůle- žitější ústavy v budoucnosti; jim bsde pracovník díkem povinen, předně proto, že neklesne a když poklesku se dopasti, že mn pomohou vstáli.