Číslo7.

V Praze, dne 9. ledna 1900.

Ročník IV.

Redakce, administrace expedice: Praha, Pštrossova ulice, číslo 200—II Netrankované dopisy se nepřljímají, rukopisy se nevracejí Nezdpečetěné reklamace jsou porta prosty Inserty účtujeme levně a při častějěí inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vždy po dvanácté ho dině polední. Jednotlivé číslo za

KAIUILKt Lly Telefon redakce č. 1126.

Předplatné pro Prahu s donáškou do domu: měsíčně. . . .. K 2.80 čtyrtletně . . . K 8.40 celoročně . . .. K 33.60 Pro tuzemsko poštou: měsíčně. . . .. K 3.— čtvrtletně . .. celoročně.. . . K 36.— Předplatné do cizozem- ska: Némecka a Srbska: čtvrtletně . .. K 12.— celoročně.. . . K 48.— Do Ameriky. Francie, Švýcarska, Italie, Bel- e. Anglie a Ruska: čtvrtletně . .. K 13.20 eloročně . . . K 52.80 Telefon redakce č. 1126.

Slunce vychází v 7 hodin 59 minut ráno. Slunce zapadá ve 4 hodiny 16 minut večer.

Úterý: Sv. Julian a Basilissa. — Sv. Marcellin. 40hodinná pobožnost v chrámu Páně u Panny Marie Sněžné u Františkánů od 6.—10. ledna.

Skrovné naděje ve smír.

V Praze, dne 8 ledna Rakousko nalézá se v permanentní minister- ské krisi. Ministerští kandidáti všech stran ve dvor- ním hradě podávají si dveře a podle osobností, jež před hradem z povozu vystupují, soudí se na mi- nisterské kandidáty, mezi nimiž podle nejnovějších zpráv nalézají se i dva Češi. Jsou to kandidati všech politických stran, a ovšem že levice mezi nimi je zastoupena více než s důstatek. Nové mi- nisterstvo, jež má se státi definitivním, musí býti tak sestaveno, aby levice se nebouřila. Na konser- vativce vzpomíná se teprve tehdy, když by žádný z levice na to které místo nereflektoval. Kterak tu může se mluviti o ministerstvu nad stranami, nevíme. Ohledy nejpečlivější musejí bráti se na nastávající vyrovnání v Čechách, a dle toho, jak toto se utváří, bude prý i doplňováno ministerstvo. Pohříchu vyrovnání to má nadějí velmi skrov- ných ve zdárnější úspěch, pokud vůbec bude zá- viseti na dobré vůli Němců. Alespoň v kruzích vynikajících českých politiků nadějí takových není. Soudíme tak z rozmluvy dra. Mattuše s praž- ským dopisovatelem »Pest. Lloydu«. »Byl jsem vždycky — to jsou slova dra. Mattuše — pro rozumné vyrovnání a kdekoliv mohl jsem pro ně působiti, učinil jsem tak. Při tom byl jsem v otázee dorozumění vždy optimistou a vůči častým pocbyb- nostem tvrdíval jsem vždy, že oba odpůrci přece ještě se sejdou a že dojde k míru mezi nimi, při němž nebude ani vítězů ani poražených. V mém optimismu zviklal mne poněkud německý svatodušní program.

Směřuje nepopíratelně ku zahájení a zabezpečení ně- mecké nadvlády v Rakousku za nepatrné ústupky české národnosti v Čechách. Ale jinak mělo se na- ložiti s Čechy na Moravě a ve Slezsku, tu mělo se stanoviti porobení polského a českého živlu ve Slez- sku. Tyto programatické požadavky Němců naplnily mne přímo zděšením, přes to však nezřekl jsem se ještě naděje, že dorozumění bude možné. Proti ně- meckému programu měl býti postaven program český, to bylo mé mínění. Kompromis, jenž by z toho pošel, musil by svatodušní program Němců přistřihnouti téměř na všech stranách, měl li by se srovnávati s nezadatelnou zásadou rovnoprávnosti. Události ne- dávných dnů vyrvaly však téměř všecku naději z mého srdce. Stojí-li posl. Wolf na stanovisku, že Čechy nejsou královstvím, nýbrž pouhou provincií, jest věc úplně lhostejná. Bylo proto také zbytečno, že čeští poslanci nad tímto výrokem příliš se rozčilo- vali a dodávali mu nezasloužené váhy. Podobné vý- roky byly pronášeny s německé strany v dřívější době nejednou, během debaty se odmítly a byly po zásluze odbyty. Ale usnáší-li se celá německá dele- gace ve sněmu na slavném protestu proti tomu, že název »provincie« nemá býti dovolen; činí-li se z toho taková aféra jako stalo se to se strany německé, když bývalí »ústavověrní« sami prolamují svou ústavu, již prohlašovali za nedotknutelnou: potom spatřuji v ta- kové provokaci zjevný úmysl uraziti český národ v hloubi jeho srdce. Žádný útok, žádný nepřátelský čin — a bylo jich přece tolik — nezdál se mi pro- zrazovati na německé straně takový odpor proti do- rozumění s námi jako tato příhoda. Čtu-li proto ještě po této události články, v nichž se tvrdí, že jest ná- lada ke smíru, nedostává se mi víry v toto poselství.

Ba nemohu se ani ubrániti domněnce, že i Němci na levici pozbyli již důvěry v ozdravění našich domácích politických poměrů a čekají na katastrofa. Zkrátka a dobře, vidím, že nadchází nám chmurná budouc- nost: Již proto přeji si, aby všecky národní strany české byly solidární a kdybych měl potřebnou auto- ritu, zvolal bych k nim: »Mějte se na pozoru více, nežli kdykoliv dříve!« Dva čeští státníci vyslovili se o vyrovnání mezi Čechy a Němci. Dr. Kaizl a dr. Mattuš. Prvější nazval stěnu oba národy rozdělující, pa- pírovou; dr. Mattuš naproti tomu dospěl k vý- straze: Mějte se na pozoru, více než než kdykoliv jindy. Který z obou vyjádřil obavy a naděje če- ského národa správněji? Rozhodně dr. Mattuš. Pessimismus zmahá se již všech vrstev v Čechách. Němci vždy nepokrytěji vystupují se svým pro- gramem, jejž neostýchají se nazývati smiřova- cím. To jejich smiřování je vlastně ironií. Co během věků českému národu bylo urváno, bez ohledu na právo, z toho nehodlají popustiti ani písmenky. Němci si chtějí stůj co stůj v Čechách utvořiti své uzavřené území a z něho postupně vyloučiti všecky české živly: úřadníky, knězea konečně i dělníky. A na území českém nám do- volí milostivě trochu též češtiny. Slovem, jak páni Němci vyrovnání tomu rozumí, k takovému žádný Čech nemůže dáti svolení. V příčině té již ozývá se mínění českého lidu.

Pozoruhodná je schůze a resoluce českých voličů dne 6. ledna v Jičíně: »Své poslance žádáme, by od nastoupené cesty obstrukční nedali se svésti nikým a ničím, nebot změnou osob, která se stala a snad ještě stane — beze změny systému nám pomoženo není, a na té cestě aby setrvali do té doby, dokud ve Vídni sami setrvají, neb parlament centrální se nerozpadne, zkrátka do té doby, dokud o svých věcech sami doma rozhodovati nebudeme. Ohražujeme se dále proti vý- rokům některých vůdčích politiků, ze kterých se zdá, jakoby jen a jen jediným kamenem úrazu bylo zru- šení jazykových nařízení, a že kdyby snad vláda chtěla dáti nám v českých územích úřadní řeč če- skou, jak naši poslanci, tak národ celý zanechal by oposice a umožnil opět práci centrálního parlamentu.

Naopak, nár d náš, jehož i my jsme členy, nepři- stoupí na jiný ústupek menší, než úplnou a napro- stou rovnoprávnost a sice nejen v království českém, ale i ve všech zemích našeho státu, koruny svato- václavské, tedy i na Moravě a ve Slezsku, an jinaký ústupek, ohraničení okresů dle národnosti, či vynětí celé země, bylo by zradou státního práva našeho, jež jest požadavkem naším nejsvětějším. Varujeme dále své poslance, aby za cenu zavedení úřadní češtiny jen v českých okresích neupustili od taktiky nyní zavedené a zejména od obstrukce. Žádáme také, aby poselstvo české jen pod tou podmínkou vytrvalo v pravici, když tato požadavky národa českého uzná a je podporovati bude proti každé vládě až do ko- nečného jich uskutečnění. Se sousedy Němci chceme smířiti se upřímně a trvale, ale s podmínkou, že za základ smíření položeno bude rovné právo obou kmenů ve všech oborech veřejné správy.« Na tomto bodu nyní stojíme. A jak mínění lidu známe, víme jistě, že na stanovisko resoluce jičínské postaví se celý český národ. Kde tu kyne jaká naděje na smír, jak si jej ve Vídni představují? Smíru na cestě politické docíliti nelze. Praví se, že se opět podepisuje hromadná pe- tice velkoobchodníků a průmyslníků obou národ- ností, zasazující se o konečný smír v zájmech hospodářských, kteréž nekonečným bojem trpí ne- smírně. Zdaž hlas tento přehluší vřavu politickou? Přáli bychom si to z celého srdce, my však o tom

FEUILLETON. Potopený zvon.

Pohádkové drama o 5 jednáních. Napsal Gerhart Hauptmann. Rozměrem a rytmy originálu přeložil Fr. S. Procházka. Vy- stavil regisseur pan Edm. Chvalovský. Poprvé v Národuím divadle v sobotu dne 6. t. m. Potopený zvou — allegorická pohádka. Plná vůně divoké přírody, v níž lidé s lesními skřitkya duohy se stýkají. Tragedie duše umělcovy, jež stále vylétajíc k ideálům, nemůže se jich nikdy zmocniti a učiniti je dědictvím všeho lidstva. Osudy Promethea, který ohňů planoucích na výšinách ideových obzorů nikdy nemůže dostihnouti. Tragický rozpor mezi tím. co umělec chce a co jen může podati průměrnému smrtelníku. Potopený zvon má svoji historii v nitru autorově. Roku 1896 v lednu jeho drama: F lo- rian Geyer, v něž vtělil autor všechnu svoji snahu po dosažení nejvyšších vrcholů absolutního umění, v Berlíně naprosto propadlo. Autor sám — jak překladatel p. Procházka v úvodě ke své práci píše — málem byl by stržen v hlubinu pochyb e svém umění. Ale krátce na to z Vídně došla jej radostná z práva, že mu udělena byla Grillparcerova cena za »Haničku« roku 1893 již vydanou. Ve shodě těchto okolností kotví vznik pohádkového dra- matu »Potopený zvon«. Jest to dítko radostné bolesti autorovy, vyjadřující symbolicky v osobě zvonaře Jindry veškeru snahu a strastnou muku po dostižení oněch vzdálených met, jež zůstanou lidskému duchu navždy nedostižitelny. Tam hoří slunce, ale sluneč- ního reka, jež by jich dostihl, země nezplodí.

Přihlédněme ke kostře pohádky. Zvonař Jindra — typ moderního umělce, ulil nový zvon pro chrám vztýčený vysoko na horách, jež až dosud bytostí nad- lidských byly domovem. Nové zvony pro nové chrámy — jest po způsobě Nietscheovském jeho heslo. Ale když Jindra zvon na hory dopravuje, zlí duchové se vzbouří, skřet zlomí loukotě vozu a zvon se kácí na dno jezera. Jindra pádem se skal zraněn doplíží se k chatě Ježibaby. Routička, lesní žínka v její službách — per- sonifikace umělecké fantasie a nadšení — jej ošetří a vdechá nový život v zmírajícího zvonaře. Jindra jest nadšen, nové obzory otevírají se v jeho duši. Zvěst o neštěstí Jindrově dolétne dolů do vsi. Farář, kantor, lazebník a vesský lid — typy reakce proti svobodě umění — hledají Jindru v horách, až na- leznouce ho u chatky staré čarodějky, na nosítkách dopraví těžce zraněného v jeho domov. Jindra v domově nedoufá více v nový život. Jako onen potopený zvon i život jemu více se ne- vrátí. Služba nižin jej neláká. V tom přijde však Routička v přestroji služky, s košíčkem jahod. Zůstane u Jindry, mezitím co žena jeho hledá po- moci pro něho u pastýřky, Háty, kutí a léčí, až nový život rozleje se v jeho nitru. »Byl jsem slep, teď světla plný jsem,« — volá Jindra s nadšením. Chce znovu v objetí uměleckého nadšení tvořit a pracovat. Jindra opouští údolí, ženu, děti a všechen svět tam dole v nižinách a následuje Routičku vysoko do hor. Maje ji po boku a lesní mužíky ve svých slu- žbách, žije nový život a znovu pracuje. Přijde farář — host nevítaný. Vyčítá Routičce, že svedla Jindru vzorného muže, otce rodiny, že prchl s ní vysoko do

hor; zapřísáhá Jindru, aby se vrátil dolů, ve svůj starý domov. Leč Jindra, dokládaje, že teprvé nyní cele šťasten se cítí ve výšinách nových jevů a snah, nepřijímá rady farářovy. S výstrahou, že šíp lítosti jej raní, až vzpomene svého prvého domova, že onen starý potopený zvon na dně je- zera ještě mu zavzní a vytrhne jej z vysněného štěstí, opouští farář novou hut Jindrovu. Malou poznámku. Nezdá se vám, že Hauptmann horuje tu pro naprostou svobodu umění a rovněž absolutní volnosť umělcovu? Že i jemu umění jest čiře sebe účelným? Nepochybujeme o tom. Ale farář, který mu domlcuvá, ve kterém vidí básník reakci proti modernismu, nepřichází ve jménu umění, ale ve jménu těžce uraženého řádu společenského. Jindra ve svých sna- hách po vyšším umění opouští ženu a děti. Farář svádí jej z nových jeho cest jedině proto, že Jindra- umělec zapřel Jindru-chotě a otce rodiny. A hrozba farářova se splní, Jindrovi vrátí se vzpomínky na bývalý život a jako úpír jej děsí. Přichází i lid z vesnice, aby rozbil horskou dílnu Jindrovu. Jindra jej rozplaší. Ale vítěze Jindru pře- může vlastní jeho nitro. Potopený zvon slabě ozývá se Jnejprvé v jeho duši. Vzpomínky na zemský domov, na ženu, na déti rostou. Vidí své děti, bosé, košilaté. Nesou proň džbáneček, plný hořkého a sla- ného obsahu. Slzy mamičky. Žena jeho v zou- falství se utopila; ruka její zvoní na dně jezera po- topeným zvonem. Jindra jest s výše své opět vzpo- mínkami stažen domů, dolů do údolí. Klne Routičce a spěchá domů. Scény tyto vás uchvacují, dojímají do duše.