Číslo 314.

V Praze, dne 15. listopadu 1900.

Ročník IV.

Redakce, administracea expedice; Praha, Pětrossova ulice, číslo 200—II. Netrankované dopisy se nepřijímají, rukopisy se nevracejí. Hezapečetěné reklamace jsou porta prosty Inserty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodině runní. V pondělí a po svátku vždy po dvanácté ho dině polední. Jednotlivé číslo za 8 Telefon redakce č. 1126 Slunce vychází v 7 hodin 14 minut ráno. Slunce zapadá ve 4 hodiny 15 minut večer.

JLILKt Lla

Čtvrtek: Sv. Leopolda, vyznavače, Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně u Nejsvětější Trojice v Podskalí od 13.-17. t. m. Předplatne pro Prahu s donáškou do domu: měsíčně . . . .. K 2.80 čtyrtletně . . . K 8.40 celoročně . . .. K 33.60 Pro tuzemsko poštou: měsíčně . . . .. K 8.— čtyrtletně . .. K 9.— celoročně.... K 36.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: čtvrtletně . .. K 12.— celoročně. . .. K 48.— Do Ameriky, Franoie, Švýcarska, Italie, Bel- zie, Anglie a Ruska: Štvrtletně .. K 19.20 2.80 eloročně Telefon redakce č. 1126.

Prohlášení biskupského výboru o souboji. Již před deseti lety podali biskupové rakouští u vědomí své vrchnopastýřské povinnosti Jeho Svatosti papeži Lvu XIII. uctivý list, v němž podávali zprávu o častých soubojích a s velikou bolestí vykládali, že tyto politování hodné souboje jako právo mravem odůvodněné vládnou také v kruzích katolicky se nazývajících; prosili sv. Otce, aby vystoupil svou nějvyšší autoritou proti tak zhoubnému omylu. Papež Lev XIII. jako nejvyšší pastýř a učitel napomenul nás rakouské bi kupy ve svém apoštol- ském listě Pastoralis officii z 12. září 1891, aby přísně přikazovali věřícím bez ustání nauky kato- lické církve vztahující se k souboji, aby nikdy ne- užívali tak odporného a úplně nevhodného pro- středku, jako je souboj, aby si opatřili příhodné dostiučinění. Rakouští biskupové upozornili podáním c. k. veškerému ministerstvu ze dne 14. listopadu 1891 také vysokou vládu na záhubný nemrav soubojový. Souboj jest zakázán podle desatera veškerým lidstvem uznaného jako přirozený zákon: Neza- biješ. Církev Boží, ochranitelka jak pravdy, tak spravedlnosti i mravnosti, kteréžto ctnosti ve svém spojení udržují klid a pořádek, odsuzovala souboj vždy velice přísně. Přesvatý sněm tridentský pro- hlašuje v 25 sezení kap. 19 de reformatione všecky, kteří podnikají souboje nebo nějak na nich účast mají, za bezectné, vylučuje je z lůna církve a považuje je za nehodné pocty pohřbu církevního, zahynou-li v souboji.

Podle příkladu dřívějších papežů, jako Alex- andra III., jehož konstituce podobné souboje roz- hodně odsuzují, a papeže Benedikta XIV., který ve své konstituci Detestabilem ze 16. listo- padu 1752 dotčená tridentská ustanovení vysvětlila a rozšířila — prohlásil papež Pins IX. blahé pa- měti ve svém listě Apostolicae Sedis z 12. října 1869 výslovně, že církevní tresty stihnou jak podnikatele souboje, tak i tak zvané sekundanty a svědky, podporovatee a úmyslné diváky, jakož všecky, kteří připouštějí nešťastný souboj nebo ne- zamezí, pokud na nich jest, nechť jsou kteréhokoli stavu a stupně. Ošklivost souboje je tak jasná, že také státní zákony týž zavrhují a trestají, jak to dosvědčují paragrafy 158. až 165. všeobecného trestního zá- konníka a paragrafy 437, až 447. a 602 vojenského zákona. Neméně odsuzuje souboj též lidský rozum. Svépomoc jest v tomto ohledu zavržení hodna. Souboj jest nerozmyšlený, připravený boj, kterému chybí známky spravedlivé nutné obrany; není také bojem, který se vede v náhlém popudu vášní.

Souboj, vzniknuv ze svévole nebo mstivosti, ne- poskytuje uraženému žádného dostiučinění, nýbrž zvětšuje a zvyšuje nejvíce připojením tělesného po- ranění vnitřní příkoří. Nemůže porušené cti vy- prati. Ve vítězství urazitelově triumfuje bezpráví nad právem. Je-li zabit protivník, propadá ne- zřídka na živu zůstavší díl trudnomyslnosti nebo dokonce šílenosti, tak že souboj stává se často vraždou a sebevraždou. Ano často bývá štěstía blaho celých rodin na vždy pochováno. Kromě toho odnímá souboj také mnohých službě vlasti oddaných osob, k níž se přísežně zavázali. Stateč- nost nebo zbabělost, čest nebo bezecnost, hedoka- zují se nikterak soubojem.

Náš věk se pyšní, že převýšil dřívější století svou vzdělaností a svým pokrokem; nedbá sta- rých zařízení a horlí pro humanní jednání s bliž- ním. Jak to přijde tedy, že se zároveň nezavrhují přes to tyto nešlechetné smutné zbytky starých dob? Kruté, nelidské předsudky musejí přece jednou padnouti, avšak za to křesťanská šlechet- nost, velikomyslnost, odvaha a rovnodušnost srdce všech naplniti. Z řečeného vysvítá samo sebou, jak zavrži- telným jest nucení k souboji. Týž jest nejen těžkým porušením náboženské svobody a ne- snesitelným nucením svědomí, nýbrž vzhledem k po- sitivným zákonům, souboj zakazujícím, také úko- nem svévole, který tím zpupnějším se jeví, poně- vadž na jedné straně dokonce rozhoduje o nej- dražší věci, kterou člověk má, o životě, na druhé straně pak žádným lidským ohledem nemůže býti ospravedlněn. Čo nucení k souboji duchovní do- bro práva a cti vydává náhodě hmotného násilí, ničí, pokud na něm záleží, základní pod- mínku vší, lidí hodné vzdělanosti a uvádí spo- lečnost konečně do barbarství pohanského. — Na místo zákonnosti staví panství mravního otroctví. A když pak, jak tu a tam se stává, ne oni, kteří nutili k souboji nebo mu vyhověli, nýbrž — následkem odmítnutí souboje — sku- tečně se jeví potrestanými, kteří pravou odvahou mužskou odporovali souboji a proti nezákonnosti

ctili právo a zákon: záleží v takovém zvrácení veřejného právního pořádku zkáza lidské společ- nosti. Takové jednání olupuje právě zákonně po- skytnutých práv ony, kteří zákon plní. V tom však záleží zároveň porušení svatosti a vzneše- šenosti zákona, jako neméně vážnosti oněch, kteří jsou povoláni chrániti zákon a jej konati: to je smrt společnosti, jejíž životem jest právo. Proto napomínají biskupové shromáždění na letošní podzimní konferenci důkladně věřící, aby souboj bezpodmínečně zakazující a ve svědomí přísně závazná rozhodnutí božského, církevního a státního zákona věrně zachovávali. V církvi a škole, v rodině a obci nechť se působí proti ne- mravu a zločinu souboje se vší horlivostí; necht výchova na křesťanském základě vede a uvádí ku pravým pojmům cti, k mužnému sebezapírání nězvratné povinné věrnosti. Blahoslavení mírní, neboť dít- kami Božími zváni budou. Ve Vídni, na slavnost sv. papeže a muče- níka Martina, dne 12. listopaou 1900. Biskupský výbor.

Zprávy politické. Svolání sněmů — toť právě otázka, jíž v ny- nější době nejvíce zabývá se tisk levičácký. Budou podle všeho svolány již mezi 15. a 17. prosincema mezi nimi arciť i sněm náš český. Zvláště velikou pozornost věnuje tomuto sněmu »N. W. Tagblt«, kterýž ulevuje svému hněvu následujícími slovy: Vláda odůvodňuje své rozhodnutí, svolati sněm český ještě před Vánocemi, tím, že předloha o dani z líhu, má-li býti zavčas projednána, musí býti cí- sařem schválena před 22. prosincem. Když se vy- skytla zpráva o svolání sněmu, bylo řečeno: bez říšské rady také žádný zemský sněm. Toto mínění shodovalo se úplně se stanoviskem poslední konfe- rence německých poslanců z Čech. Švolání českého zemského sněmu za abnormálních politických po- měrů nabude nyní zcela jiného významu. Politická situace je kromobyčejná a zasedání zemského sněmu českého, který byl vždycky politickým faktorem, musí býti jinak posuzováno, poněvadž se bude ko- nati zrovna před samými volbami do říšské rady. To je také stanoviskem vůdců německých stran v Če- chách. Rozhodnutí o taktice, jakou jzahájí německá menšina na českém sněmu, jestliže Čechy nebo feu- V Praze, 14. listopadu.

FEUILLETON. »Škola pohoršení.« (Komedie o 5. dějstvích. Anglicky napsal R. B. Sheridan přeložil Fr. F 1o s. V Národním divadle poprve v úte rý, dne 13. t. m.) Když divadelní hra ještě po celém jednom sto- letí dovede vás chytnouti a strhne na se všechen váš zájem od prvé scény až do poslední, jest to zajisté největší důkaz její životní síly a působivosti. Všechen obdiv takovým pracem. Nepodléhají změnám vkusu. Sunou se jako solidní zboží literární z jednoho de- cennia do druhého. Sheridanova »Škola pohoršení« jest jedna z nich. Napsána již r. 1777. A ctihodné stáří neubralo na její svěžeti. V čem to vězí? Kde spo- čívá vzácné tajemství úspěchu? I když přehlédneme půvabný střih veselohry slohu Molierova, tak jemně a pečlivě upravený jako každá ta napudrovaná pa- ruka třeba posledního sluhy, jenž se na scéně jenom mihne — v látce samé, v její stálé živostia platnosti. Sejmete — s dovolením — urozenému panstvu, které se ve hře honí a schází — jich bě- lostné vlásenky, vytřeste je z těch dobových vleček a kabátců do nynějších modních střihů vyššího světa, a můžete směle 100 let stáří práci ubrati. Sheridanova komedie jest i vtipnou a bičující satyrou na společenské poměry doby. Na konvenční, lživé poměry, v nichž masku poctivosti nasazuje si licoměrnost, lakomství halí se v dobrosrdečnost a v cudném mladíku skrývá se nejnebezpečnější zá- letník a intrikán. A všude v ovzduší pomluv spor- tovně pěstěných z nedostatku vážnější práce, ve spo- lečnosti líčených mravů a prázdných mravokárců, i dnes »Škola pohoršení« neztratila svého ostří.

Autor uvádí nás do domu obstárlejšího barona — český překlad jmenuje jej: Petr Mrzutý- kde se schází vybraná společnost. Baronetta Jízli vá, vdova, arciklepna, žvanil rytíř Gdoule, posměváček a pomlouvač Štírek a jiní. Rozhoupali zvon pomluv. A věřící, jeden po druhém se dostavují. Předstihují se ve svých výkonech. Živé, mrtvé ne- nechají na pokoji. Baron Petr, šťastný, milující manžel svoji mladou choť Nelly, má schovanku Marii. Chce ji pro- vdati za »rozšafného, v každém ohledu dokonalého baronetta« Josefa, byť dívčí srdce raději se neslo k bratru jeho Karlovi, veselému, lehkomyslnému mladíku. Karel jest v nemilosti těch rozšafníků. Platí za výlupek vší špatnosti. Že s tou Josefovou ctností není to právě žulově pevné, autor brzo ukazuje. Vidíte ho, jak kokettuje s mladou chotí baronovou, při tom kleká k nohám schovanky Marie, jejíž penězům sňatkem rád by ruky podal, a zas se z toho vylže a vykroutí jako pravý šarlatán. Romantismus doby již toho žádá, že vrátí se z Iudie bohatý strýc obou bratří baronet Oliver Líčko. »Strýček z Ameriky« má svého předchůdce v strýci z Indie. Rozumí se, že přijde inkognito. A že slyší tak různé zprávy o svých sy- novcích, chce sám zkusiti jich povahy. Žádný z nich ho nezná. Nejprv zajde si ke Karlovi. Žid Mojžíš, finanční

ministr Karlův, představí jej jako pana Zásta vu. Vidí synovce hýřit: hemží se to šampaňskými láh- vemi, zpěvem a hrou zle a zle. Karel hodlá získati od »pana Zástavy« peněz. Bez okolků prodává obrazy svých předků panu Žástavovi, ale obraz svého strýčka, drahého strýčka z Indie, nechce prodat za nic na světě. A jedva peníze dostal, prvé jeho jest: pomoci kterémus chudému příbuznému. Strýc vidí ovšem, že ten veselý hoch, pomluvami zasypávaný, není nikterak tak skrz na skrz zkažený. Má lásku aspoň k ži- vým příbuzným, jest dobrého srdce. Druhá návštěva má platiti »rozšafnému, mrav- nému« synovci Josefovi. Josef zatím už stahuje nezkušenou, mladistvou choť Petrovu Nelly pomalu do svých chápadel. Ale v čas přichází ničeho netušící její manžel a překazí tak bezděčně dobrodružství »ctnostného« Josefa! Po té strýček Olivier přichází k němu jako pan Potřebný, schudlý šlechtic, prosit »dobročinného« Josefa za nějakou podporu. A Josef rozdává — slova, soucit, útrpnost. Peněz však nikoli. A když konečně ukrytá choť Nelly jest vyzrazena, ničemnost Josefova, jenž svádí záletnictví na bratra, dokázána, a lakota jeho odhalena — ctnostný Joseí ukáže se ve vší své mravní nahotě a mizerii. Rozumí se, že baron Petr provdá Marii za »lehkomyslného« Karla a choť Petrova, hašteřivá, s nevěrou manželskou již již si pohrávající, vrací se vyléčena na srdce svého chotě. Toť jest tak v hrubých konturách fabule »Škola pohoršení«. Sheridan, anglický Molier