Vychází každý den mimo v neděli a svátek o 3. hod. odpoledni. Předplácí «e т «dminiitrüc! Ostrovní ulici 2fslo 1508—11. v Praze: po&tou: mé«í6né . . 1 sL 10 kr. òtrrtletnè . 8 . 30 B půlletné . . 6 я 80 , celoročné . 18 „ 20 „ 1 zl. 85 kr

REKLAMACE

DOPISY trankovzné a podepaané pHjimá r e d. & 1c c e v Ostrovní ulici čís. 1508—11. Rukopisúv sevracíme a nepodepaanýcb nedbáme.

budteč nezapečeténé pofýlény nefrankovánv.

Jednotlivá éisla 5 kr. 8 nedílní přilohon 6 kr.

Inseráty počítáme nejlevníji.

ČÍSLO 60.

V Praze, ve stéedu dm 14. března 1894.

Ročník XXVI.

Hyeny. V Praze, 14. března. К pisateli téchto řádků pravil včera mě&fan jeden, jenž žádnou měrou nečítá se ku klenkálům, jehož náboženské přesvědčení jest vůbec tuctové : — Kam to pro Boha přivedeme, anebo vlastně kam nás přivedou ty hyeny v lid ské postavě, jež způsobem přímo nevyslovi telným zhanobili posvátná a posvěcená místa? — Ba že jde to na rozum mnohému mě> éfáčkovj, jeuž druhdy rád si při pivě dělává vtipy třeba i z věcí náboženských. Nemine takměř dne, aby nebyla bud vykradena, anebo znesvěcena některá ve světě svatyně činem přímo beetiálním. Svatyně в celým svým okolím bývala od pradávna místem posvátným, nedotknutelným. Podařilo-li se zločinci na útěku do etihnouti svatyni, neměl k němu biřic práva, dokud ve svatyni mohl dlíti. Bývaly případy co nejřidií, že by byli biřicové odtrhli zlosyna i od oltáře Stávalo se častěji, že zločinec, anebo politický provinilec nevydal-li se sám dobrovolně biřicům, u oltáře hlady zemřel. Tak bývalo za časů pohanských. Úcty tím větší vydobyl si asyl, čili útočiště ve chrámě křesťanském, o čemž tuto netřeba se šířiti. Skutečná, čili bypostatická přítomnost Boží ve chrámě svátou bázní naplňovala každého bez rozdílu. Pravda, že v dobách válečných vášeň lidská drze pře kračovala všecky meze, avšak válka ie válka.

Válka činí z člověka zvíře. Krutí Švédové, jež k nám zavedli čeští vystébovalci, zle řádili ve svatyních. Taktéž i protestantští novokřtěnci. Lntberanismns vůbec vynutil si jakýsi privilej způsobem co nejsurovějším pleniti katolické svatyně. Leč doby válečné, jakož i doby nejhrubší surovosti minuly. Nastaly časy lepší, v nichž i nejchudšímu dostává se průměrné, anebo poměrné vzdělanosti. Doba naše vychloubá se vzdělaností velmi vysokou — diky prý modernímu školství. A přece právě v době naší po všem světě vždy více se množí nejbanebnějši útoky proti majestátu Božímu, a za ním ihned proti majestátu panovníků. Ted již mine sotva den, aby nebylo vyšetřování pro velezradu, pro rušení náboženství a konečně pro zhanobení svatyň. To přece musí jiti na rozum každému. My jsme na místě tomto před více lety bezpočtukráte upozorňovali na toho ducha negace, jenž vkrádal se do mass lidu a jenž nechce znáti ní Boba, ni pána. A vůbec žurnalistika katolická ve všech zemích v příčině té výstrahy dávala mnohé, ovšem s výsledkem všudež stejným, t. j. žádným. Ovoce nyní již dozrálo a jest nesmírná trpké. Konstatujeme faktum, že dnes soudní siné skoro po celém křesťan ském svété jsou zabaveny přelíčením pro urážky majestátu bud státního anebo Во žího. Pro zločiny druhu jiného nezbývá skoro již ani místa ani času. Jest to velmi symptomatické. Rouhavé a vzpurné pěstě vztyčují se nejvíce proti nebesům a proti místu vyvýšenému, na němž trůní nejvyšší moc. Cbropotná zášť šleha z útrob rouhavých proti nejvyšsím bodům. Nikoliv blesky в nebes, nýbrž oheň ze sociálních hlubin vyráží k vrcholům.

Ravachol, Vaillant, Henry, Le&uthier vypověděli lidské společnosti souboj na život a na smrt Anarchisté počínají si útočně, jejich zbraní jest dynamit a společnost lidská se brání širočinou, anebo oprátkou. Po straně anarchistů stojí vědci, z nichž největšími jsou Elisée Reclus, Jeane Grave a mnozí profesoři na universitách incognito. Propaganda činu počíná si neohroženě, ba s drzostí vždy větší. Nic není tolik hrozného, anebo děsného, aby se toho neodvážili. Propaganda tato neštíti se ani zneuctění hřbitova. Co se v těchto dnecb stalo na hřbitovech Olšanských a v kapli hořeni -Šárky, přesahuje již všecko pomyšlení. Je to již obavnost a spuštění na místech svátých, jež přestala dávno již býti nejřidší výjimkou, nýbrž stala se přesmutným pravidlem.

Apologetica. (Dokončenu Okolní obyvatelstvo s jakýmsi úžasem pohlíželo na „Liberal“, co všecko se tam dělá V kostelích v neděli konaly se veřejné modlitby, aby Bůh potrestal ty zloboby. i jelikož obyvatelé „Liberálu“ právě v neděli co nejhlučněji se bavili, bylo to nesmírným pohoršením pro okolní — většinou — protestanty, kteří od jakživa slaví neděli v po svátném klidu. Walser ke všemu měl tu smělost, vyzvati všecky okolní kazatele k ve řejné disputaci o Bobu. Nechť oni dokazují, že Bůh je, a my zase budeme dokazovali, že Boha není. To se rozumí, že ti lidé, co v Liberálu žili, křikem a smíchem doprovázeli důvody kazatelů, a že dle náhledu je jicb každá disputace skončila se vítězstvím atbeistů A tu bývalo vždy slávy I — Ačkoliv z disputací těchto pranic nekoukalo, hlásili se přece vždy noví pastoři k řečnickému turnaji. — Proč prý nepřijde papež taky na ten turnaj, — pokřikovali atheisti, — to se rozumí, že se bojí I — S pastory přicházeli do Liberálu i věřící vyposlechnout! si to, a tu často docházelo i ku rvačkám. Některým nábožným duším mezi boha tými Amerikány napadlo postaviti nedaleko Liberálu jakési konkurenční město křesťanské. Nápad ten nebyl nemoudrý. Tam všecky )6z Boha, zde všecko s Bohem, tam město ďábla, zde město Boži. Asi dvě leta po založení Liberálu, bylo nedaleko naproti založeno město křesťanské. Walser posmíval se zbožným Amerikánům, že prý hned vedle kostela postavili si putyku, kdežto v Liberálu kořalka vůbec se nesměla prodávati. Tato konkurence nového města křesťanského měla zvláštní účinek. — V Liberálu jrzy po založení začaly se jeviti spory. Na počátku to ještě jakž takž šlo. Atheisti udr žovali se pohromadě společnou nenávistí všeho, co neslo jméno křesťanské. Sotva že ale nenávist poocbladla, začala se jeviti lidská nesvornost. — Nebylo ani jinak možná

med lidmi, z nichž každý měl ve hlavě svůj system nevěrectvi a socialismu. Každý cbtěl společnost lidskou zakládali na systému své hlavy, Walser byl sice mužem vynikajícím a razným, avšak délkou času přece nemohl svoji autoritou uklízeli čelnější vnitřní spory. Atheisti se zde sešli, nikoliv, aby se podrobovali jedné autoritě, nýbrž aby každý žil, jak by chtěl Každou chvíli vznikal nějaký spor, brzy mezi redaktorem a nějakým bývalým profesorem, brzy zase mezi tímto a Weiserem, každého dne byla hádka nová. Kromé toho sy velkolepé, do nebe sa- hajici naděje atbeistů se nesplňovaly. Svobodní myslitelé mohli sice myeliti, co chtěli, ale chtěli-li se dobře miti, museli kromě myšlení též pracovati Práce, tvrdá práce však se svobodným myšlením se nesrovnává. Mohlť nyní sice každý vypočísti si na prstecb, brzo-li se asi všickni vzájemně požerou, protože ti filosofové v hádkách zajížděli si do svých dlouhých vlasů a vousů. Msrně vynakládal Walser všecku svoji autoritu (t) aby prrotní nadšená jednota se obnovila. Oni se mu vysmáli, protože ten nej pcslednější z atbeistů považoval se za stejné moudrého a učeného jako on.

Walser konečně zkoušel to i násilím ku zjednání si poslušnosti, pochodil však ještě hůře. A ke všemu zlu začínaly na novou říši atbeistů naléhali dluhy. Svoji velikou dvo ranu, v níž atheisticky se řečnilo, vystavěli si na akcie a na dluhy. Akcie sice byly upsány, ale málo kdo pomýšlel na placení a věřitelově vyhrožovali exekucí. A tu „drbaní* Amerikáni připravili atbeistům blamáž přímo neslýchanou Majetnější totiž křesťani skoupili potají všecky akcie a dluhy a jednoho krásného dne uvalili na dvoranu, jež nabražovala jim kostel, sekvestra a při dražbě ji koupili. Sotva že ji měli, pro měnili ji a zasvětili ve chrám jediného Boha. V průčeli dali vymalovali boj an dělů s odpadlými duchy a pod to dali nápis: Řekl blázen: není Boba! Ta neděle, kdy první bohoslužba — protestantská — v něm вэ konala, byla velmi slavná Z celého okolí sjelo se mnoho vé řicích křesťanů, kteří se atbeistům náramné smáli. Pozůstalí atheisti mezi sebou hryzli se dále a jeden druhému dělal výčitky, že svojí neobétovností zavinili úpadek Li beralu. Tisícové atbeistů hanbou a bídou se rozutékalo náramně daleko, kde je lidé neznali a žádný z nich nechce se přiznati, že by kdy pobyl v Liberálu. Ze všech nejsmutněji zakončil apoštolát atheismu Walser. Stalť se z něho na stará kolena — spiritista. Dnes po Americe bau síruje se spiritismem a koná přednášky o čtvrté dimensi, stal se jaksi kolegou miss Besantovó, jejíž jméno do světa proniklo spojenstvím s atheistou Bradlaugbem Jako ona z atbeistky stala se mediánkou, tak i Walser. Co na něm zůstalo starého, jsou jeho šedivé vousy a jeho stará zášť proti Bohu a všem církvím dohromady. Liberal dnes — po 12 letech — jest bídnou vesnici в několika sty obyvateli. — Americký svět ukazuje prstem na toto j e- d i n é a dejž Bůh poslední město — atheismu.

Tam by též mohli se naši socialisti a všichni bez konfesie vystěhovali. Jméno pro americký Kocourkov jest již nalezeno, říkají mu Liberal.

M&noel da Nóbrega, zakladatel jesuitské missie v Brasilii. Podává Fr. Kosík.

FEUILLETON.

Procházky v Jerusalemě a okolí.

Poiorajsme-li štědrost, ■ jakou Tvůrce všehomíre Braiilii plorati darů pHroseuýoh obdařil : výnosnost půdy, kyproit niv, aelefi hor, krásu lesů bohatost pokladů, lahodný vadí oh a příjemné, sdravé podnebí, moslme přijití k sávěrr, ie Pin tomolo, tak velebnému paláci, mnsil diti přiměřené lidi, podobní jako kdysi Adama a Evu v ráji postavil. Než ka podiva, spatřujeme právě opak. Pohlédneme-li na nivy, lesy a bory, spatříme nesčetné kmeny, které*bid v lesích cobo ve skalinich jako divoká svlřata šiji, nemajíce ani tníení o oivili- saoi a o pohodlí paláců a měst jiných dílů světa. Všichni tito národové jsou divocí, suroví, nepřístupní, nelidští, i:jí dle př roteného pudu, bea víry, bea aákona, bes úřadů. Tak líčí P. š mon Vaaconoellns obyvatele brasilaké. — V dalším popian řídíme se hlavně P. An« ohietoo a P. da Nóbrtga a jen to a tam do< plníme popis во starých krorikářů a jiných spiiovatelů. „Všichni tito Indiáni,* — p‘še P. Anchieta — „ohodí obyčejná naší ; jen kmen Ca- rijoa a některé jiné kmeny, které bydlí na jih dále ve studenějších krajinách, přikrývají se koši aviřat, ieny pak bavlněnými kabáty.“ „Všechny kmeny, které bydlí na břehu mořském, mají společneu stejnou řeě a jsou lidojedy ; jsou však někteří, kteří nikdy lidského masa nejedli a aa mo by tak neučinili.

Meli Tapuyasy jsou některé kmeny, které lidského masa nejedí a nepřátel svých nezabíjejí leč ve váloe. Největší oti Indiána jest, na* příte e iivého v kóji obytiti ; mnoií totiš dávají aajatce darem jiným, aby ho tito aebili, я čehoi dárcům velké oti a slávy se doetAvá. Jméno sajatého přijímá ten, jenš bo asjal, a tak se stává, že mnohý má dosti mnoho jmen, koli* totiš nepřátel asjal, ti pak bývají nejváženějšími, kteří nejvíce jmen mají. Jména jejich jaon stejná >e jmény severoamerických radoohů, vseta obyčejně a vyniká* jící vlastnosti. Tak na přiklad Qosracyaba (paprsek slnneční) ; Orapacen (tětiva) ; Pira* giba (plontev). Slavní náčelníci v boji : Ta- bira (železné rámě) ; Camerari (v boji proti Holanďanům vynikající, skákavý rak). Přirosenoití náchylni json k vraždám, nejsou však tak krátí jako jiní divoši ; obyčejně netrápivsjí zajatých nepřátel, nýbrž chovají so k nim slcšné. Má-li býti nepřítel zabit, děje se to tak, še mu kyjem bývá rozralena lebka, bývá obyčejné hned mrtev ; nckdy omráčen. „Zajm n li někcho,“ vypravuje P. da Nó- bréga, „vedou ho za provaz na krkn a jásotem do vesnice, dají m-i dcern náčelníka nebo jinon, která ae mn líbí, sa ienr, krmí bo pak jako zv řn aš do dne, kdy má býti zabit. V nstanove-'ý čas vedou ho ca provazu kolem

Betfage. Dne 10. ledna 1894. (Pokračováni.)

Dobrodinec k zakoupení byl by se na-, šel, ale nešlo to tak rychle pro veliký počet lost, nepravých majitelů. Pravý vlastník nabídl se, že prodá kámen za 40 tisíc franků. Toť maličkost Toho lekli se františkáni. Dobrák ten po způsobu arabském slevoval až na 14 tisíc. Takto zakoupili pozemek, ale nedostávalo se peněz ke stavbě. Tedy zahrabali kámen do země, aby ušel nepatřičné úctě poni­

# _ Roku 1883 začaly výkopy s veškerým pátý den před velikonoci, kdy beránek ve- úsilím, a netoliko vykopali kámen, ale též likonoční slavnostně ozdoben do domu byl zbytky staré svatyně a ostatní stavby kolem, veden, z něhož odpoledne 14. nisanu do i rà Lavinis chtěl obnovili bývalou svatyni, chrámu byl vyveden a zabit : rovněž tak ale tomu opřel se paša ; a proto vystavěli Ježíš, pravý beránek velikonoční slavil svůj jso ^ čtyři holé zdi a presbytář bývalého slavný vjezd do Jerusalema, večer 14 ni chrámu zůstal venku sánu dal se za pokrm, 15 nisanu svou Chtěli jsme se přesvědčili, je-li zamři- smrtí na kříži dokonal naše vykoupení) po

žovaný kámen uvnitř uprostřed polokruhu oresbytáře, byl li kamenem oltařním. Hlídač zapůjčil nám provaz a provedli jsme zkou šku. Shodovalo ee to. Povšimli jsme si hrobů poblíž, staré zdi na severu, prahu staré kaple na západní straně Zcela naopak jest stavena nová budova nežli byla kaple. Hle na tomto místě označili křižáci epi- sodu evangelní v Betfage. К návratu zopakovali jsme celou udá- Dala by se asi takto vylíčili. Pán Ježíš přicházel z Jericha a došel v pátek druhého due do Bethanie. kdež u Šimona malomocného zůstal po celou so botu. Máří Mttgdalena vylila drahou mast na hlavu jeho Tam ho navštívili mnozí z Jerusalema, aby spolu s ním i Lazara viděli, kterého vzkr,si). Následujícího dne (v neděli 10. nisanu kračoval Pán Ježíš v cestě do Jerusalema. Když přišli do Bethfage (dům fíků, Fíčany) šli vše. jak Pán předpověděl. A položili na ně roucha svá a Jej na né posadili. — Silnice odtud dělila se; Marek 11, 4. uvádí : átí той «jjupsSou Než to by nebylo přesné, přijmeme-li, že Ježíš a průvod ubíral se přes vrchol hory olivetské ; naopak jest zcela přesné, jakož i zcela přirozené, přijmeme li, že průvod se ubiral k vesnici Siloe ; směr na východ vedl ke chrámu. O staré silnici, která částečná ve skále

poslal dva učedníky pro oslici a oslátko, ! svým bratřím velikou událost, která se které „naleznete hned“ t. j. na konci ves j v hrobě Lazarově udála, nice. A řekne li vám kdo co. rcete že Pán! Z uvedených slov máme hledali místo, jich potřebuje a hned propustí je Šli a na- kde Kristus na oslátko vstoupil, bylo, _ na dlabaná jest, můžeme určitě tvrditi že'čeli (Mar. 11, 9). A dlouhý průvod tento právě taková byla za dob Kristových. Téchto pohyboval se dále k městu. Jihozápadní kamenů dotkla se noha leho, když tlav- * část mèsta zdobil ještě královský palác a nostní vjezd svůj slavil Zřejměji než kde-1 tři veliké věže Herodesovy. Při pohledu na koliv jiude vstupuje nám na mysl tu ona tyto památné stavby vypukl lid v jásot: událost Vidíme v duchu dva mohutné Hosana syuu Davidovu, požehnaný,^ jenž se proudy lidí,^kterak se potkávají. První vy-1 bére ve jménu Páněl Hosana na výsostech! cbázejí z mèsta (Jin 1, 13) a když došel (Mat 21, 9.) ... i- do zahrady olivetské, tu olamovali ratolesti Ozvěna těchto hlasů vrátila se od zdt ze štíhlých korun, jako to činili při slav- městských s nádherným cimbuřím. Jak nyní nosti Stánků, a táhli vzhůru s jásotem vše se změnilo I Ježíš vida město plakal, k Betanii. '(Luk; 19, 41.)

Odtud však přicházel četný lid, který se tam od včerejška nahrnul, a potvrzoval pohodlnější silnici, tam, kde Jerusalem jest patrný. Tudy ubíral ee tedy zástup a posypával ji právě ulámanými ratolestmi. Přemnozí, zsjísté nadšenci, s nimiž Pán Ježíš k Betanii přišel, vzali plášť svůj z ramen a položili na zem, jako koberce (Mat. 21, 8) Konečně setkali se oba proudy, přicházející naproti Pánu vrátil se uctivě a šli napřed, mezitím co ostatní za ním krá-