Číslo 285.

V Praze, dne 17. října 1900.

Ročník IV.

Redakce, administraceu expedice Praha, Pstrossova ulice. čtslo 200 - I. Netrankované dopisy se nepřijimají, rukopisy se nevrace Nezapečeténé reklamace jsou porta prosty.

KAl Inserty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujeme výhody Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátky vždy po dvanácté ho dině polední. Jednotlivé číslo za 8 Telefon redakce č. 1128 Slunce vychází v 6 hodin 26 minut ráno. Slunce zapadá v 5 hodin 4 minuty večer. Středa: Sv. Hedviky, vévodkyně. Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně u sv. Víta na Hradčanech od 14.—18. t. m. Předplatné pro Prahu s donáškou do domu 2.80 měsíčně . . . . . čtvrtetně . .. 8.40 celoročně . . . . M 38.60 Pro tuzemsko poštou: měsíčně. . . .. čtyrtletně . .. K 8.— celoročně. . . . K 36.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: čtvrtletně . .. K 12.— celoročně.. . . K 48.— Do Ameriky, Francie, Švýcerska, Italie, Bel- gie, Anglie a Ruska: tvrtletně . . . K 13.20 celoročně .. . K 52.80 Telefon redakce č. 1126.

Obnovení pravice.

Čtenáři dosvědčí nám, že od řozpuštění říšské rady při každé příležitosti na místě tomto dovolá- váme se obnovení někdejší pravice, v níž spatřu- jeme především spásu Rakouska a pak i veliký prospěch našeho národa. Je sice pravda, že ně- kdejší pravice v celosti své nám Čechům pro- spěla málo, a dejme i tomu, že neprospěla nic, my však v ní vždy spatřovali záruku lepší bu- doucnosti jak celku — říše — tak i části: če- ského království. Nedopustil-li furor teutonicus, aby k platnosti ve všem přicházely snahy pravice teď, bylo by k tomu docházelo zajisté později. V téže pravici dosáhli Staročeši přece některých úspěchů Staročeši byli vytříbenějšími diplomaty, byli, jak se říká kulantnějšími, kdežto Mladočeši dopouštěli se naproti svým politickým přátelům častých ostrostí. Ovšem doba nynější není dle toho, aby se mladočeské delegaci činily výtky; avšak bylo by přece k přání, aby s téže strany též přestávaly výtky, bývalým našim spojencům činěné. V neděli z úst nad jiné povolaných bylo slav- nostně pronešeno přání, aby někdejší pravice byla obnovena za každou cenu. Přání to vyslovil dr. Mattuš, starý vyškolený parlamentárník. A věru již okolnost, že naši nepřátelé kde jak mohou perhorreskují nové utvoření pravice, měla by nám býti pokynem a pobídkou k tomu dosta- tečnou. Co oni za škodlivé prohlašují sobě, musí přece býti ku prospěchu nám. A jestliže kdy, pak je v této chvíli přání to svrchovaně odůvodněné, když páni Maďaři svorně se židovskou žurnalisti- kou — s »Neue Freie Presse« v čele —— troubí ke kulturnímu boji naproti Římu. Záminku k tomu si vzali z cesty bosenského arcibiskupa Stadlera do Říma. Rakouský velevyslanec Revertera měl prý za- meziti předpuštění jeho k papeži. Kterak směšné!

Předně hrabě Revertera v tu chvíli v Římě ani nebyl a za druhé není ani zvykem, aby rakouský biskup, chce-li jíti k sv. Otci, dříve se ohlašoval čili dovoloval u toho kterého vyslance. Každý biskup ohlašuje svou cestu prostě u papežského nuncia ve Vídni, načež jede. Páni Maďaři by tedy vyžadovali něco z brusu nového. To by tak ještě scházelo, aby naši biskupové příště dovolovali se u některého Maďarona, jejž si hodlají jakožto vy- slance do Říma ustanoviti, smějí-li u sv. Otce ku slyšení se hlásiti. Uvážíme-li však, že v Maďar- orszaku vedou veliké slovo dnes zednáři a židé, pak se jejich drzosti nedivíme. Vídeňská židovka dokonce radí, aby Ra- kousko se sv. Otcem a s biskupy zacházelo asi jako francouzská vláda, methoda taková ve Vati- káně prý se velmi dobře osvědčuje a sv. Otec při ní prý stále se hezky chová ku Francii. A proč najednou Maďaři a židé troubí do boje kulturního? K vůli Chorvatům. Arcibiskup Stadler vyslovil přání po sjednocení celého illyro- slovanského kmene. To Maďarům zajelo za nechty. Arcibiskup Stadler asi dobře zná poměry v Bosně, zná pretense Maďarů na připojení Bosny a ještě jiných zemí na Balkáně k Maďarsku. Maďaři jsou na postupu k moři egejskému, oni již dávno od- strkují druhou polovici říše, kteráž je jim jen dobrá k tomu, aby za ně platila. Cislajtanie je v očích Maďarů již jen Popelkou,) s níž zacházejí co nejhůře, zrovna jako bychom my musili poklá- dati si za velikou milost, že smíme za pány Ma- ďary 70 proc. platiti.

Ubohá Cislajtanie! Podolá se, na smrt uštva- nému komoni, jenž by potřeboval oddechua klidu, avšak tu přichází Maďars uzlovitým bičem a mrská do něho, aby dal se do nového klusu, ke kulturnímu boji Ten by mu dodal poslední rány. Přání pánů Maďarů našlo zalíbení u ně- meckých liberálů, a největšího u Wolfovců. Tot se hodí výborně k jeho heslu: Pryč od Řím a! Kapitální myšlénka. Tak by se zase šťasťně sešli nepřátelé Slovanů v boji proti Římu. Svatý Otec ujímá se Slovanů a to již bouří pány Maďary a proto nabízejí se německým liberálům a Wol- fovcům za spojence, pěkná to společnost! Již okolnost tato měla by pro nás býti rozhodující, aby nově zvolená naše delegace na říšské radě obnovovala styky s někdejšími spojenci na pra- vici Vlastní pud po sebezachování měl by naše poslance k tomu vésti. Ta mocná strana v Prusko-Německu dávno spekuluje na roztržení Rakouska. Co Bismark dua- lismem započal, má v časech nejbližších býti do- konáno. Kterak ale těch sedm milionů katolických Němců a šest milionů katolických Čechů připojiti k Německu? To katolické vědomí — nyní libe- ralismem jaksi umrtvené, by se mohlo později probuditi a v Německu stranu středu nesmírně posíliti! Prostředek k tomu nejvhodnější je: Pryč od Říma! Odkatoličiti především rakouské Němce, a pak pokud možná i Čechy. K účelu tomuto je již získáno asi tucet kněžských apostatů; k tomu ty zuřivé agitace evangelického bundu a když ko- nečně dostaví se na bojiště i páni Maďaři, pak by v tom byl rarach, aby to nešlo. Maďaři, co by na Cislajtanii ztratili, hojili by se na Turecku, kamsi co nevidět hodlají přes Bosnu postaviti novou dráhu až do Soluně. Ale tu se jim staví v cestu

biskup Strossmayer a arcibiskup Stadler, kteří Maďarům dobře vidí do duše. Proto musila jako dříve Strossmayerovi, tak i teď Stadlerovi býti udělena důtka, z níž ale on si dělal pramálo Na- opak, on hned za tepla vydal se na cestu do Říma. Plány maďarských zednářů a židů by se tím mohly zhatiti a proto se troubí do boje proti Římu. Maďaři si do Říma pošlou svého vyslance a ten již dá dobrý pozor na ty nepoddajné bi- skupy. Však oni na to vyzrají! Der Bien mussl To je všeobecně známo, že pretense Maďarů jsou stále větší, podle staré s nimi zkušenosti. Čím více se před nimi ustupuje, tím oni jsou smělejší. Kdož by tedy mohl Maďarům s prospěchem odpor klásti? Jedině silná sjednocená pravice. A již k účelu tomu stálo by za to pravici obnoviti. Ma- dárům i Němcům záleží všecko na tom, aby bývalá přavice byla obnovena, bez níž Cislajtanie naproti ním něbude míti žádné opory. Němečtí liberálové jsoujim zaprodáni, Wolfovci těší se, že jim po- moho Cislajtanii rozbíti a tak tu stojí naše polo- ína říše úplně opuštěna na pospas Maďarům a německým irredentistům. Věru, zdravý lidský rozum musí žasnouti nad zaslepeností rakouských státníků, kteří dělají, jako by neměli na práci nic pilnějšího, nežli rozbiti pravici a brániti, aby ne- byla více k životu vzkřísena. Pravice by byla bronzovou skálou, o níž by se vlny prusko ně- mecké a maďarské rozbíjely. V pravici by též poznenáhla docházely splnění spravedlivé poža- davky naše.

V době rozruchu. (Na schůzi Katolicko-politické jednoty pro království české. konané dne 14 t m v Načeradci, promluvil red. Joseh Kratochví l) Tak daleko to došlo dnes již ve staroslavném království českém, které jest hlavním základem a mo- hutným pilířem celé monarchie, že všemi jeho če- skými kraji valí se hukotný proud bolestné a hněvivé nespokojenosti. Den co den, chvíli ce chvíli, ba tak- řka nepřetržitě bouří od nás do Vídně oprávněné stesky a zříravé obžaloby. A proč? Protože český národ, kterýž toto království založil, proslavil a krví svých chrabrých předků při jednotě a nedíl- nosti zachoval, jest nyní v něm urážen ve svých pocitech nejposvátnějších. Protože zklamán byv sliby tak častokráte danými, ale nedodrženými, zkracován jest na svých nezadatelných právech. A ve Vídni? Ach, tam zas to došlo dnes již tak daleko, že tyto naše české do nebes volající ža- loby musejí, jak dokázaly naše poslední tábory, klidné

Za Zdeňkem Fibichem Naáprosná smrt řádí krutě v posledních dobách v našich řadách učenců a umělců. Jako by kletba Boží spočívala nad národem, jemuž umírají mužové vzácní právě ve chvíli, kdy genius jejich rozpíná křídla k nejmohutnějšímu rozmachu, aby užil hřiven svých k dokonání děl nesmrtelných a všestranně do- konalých. — Tehdy, kdy propracuje se někdo z nás k výši svého talentu, klesá v chladný hrob — — Stojíme nad otevřeným hrobem muže, který s oběma mistry ostatními, Smetanou a Dvořákem, tvoří zvláštní epochu v dějinách naší hudby české. Právě ve chvíli, kdy chystalo se k provedení dílo ducha jeho, které mohlo znovu vavřínem ozdobiti jeho skráň, klesá v náruč smrti podle úradku ne- vyzpytatelné Prozřetelnosti Boží. Zdeněk Fibich odchází v mužném věku svém; letos právě dokonával 50. rok činného svého života. Narodil se 21. prosince 1850 v Šebořicích u Čáslavi, kde otec jeho byl lesmistram. Láska a nadání k hudbě přemohla lásku jeho k vědám. Zanechal studií gymnasijních a oddal se úplně hudbě, když jako hoch první větou své symfonie E.-dur obrátil na sebe pozornost a podal důkaz svého nadání. Hudebního vzdělání nabyl Fibich v cizině; ve světoznámé hudební metropoli v Lipsku, znamenané geniálními výtvory Schumanna, Mendelsohna, položen základ k hudebnímu poslání jeho učiteli Mosche- lesem (klavír), Jadassohnem (kontrapunkt) a Rich- terem (harmonie). Z doby té pochází jeho symfonie G-mol. Z Lipska přišel do Paříže, kde zvláště při- Inul Fibich pod dojmem velikolepých sbírek louver- ských navždy k uměnám vůbec. V Mannheimu do- konal svá studia.

Málo komu z našinců dostalo se tak všestran- ného vzdělání hudebního, tak klidného rozvoje umě- leckého jako právě Flbichovi. To také zůstalo mu však údělem pro celý život. Jeho znalost děl hu- debních, theoretických i uměleckých, byla pověstná. Styk jeho s uměním v těchto důležitých středech měl vliv na celé tvoření, ba na celé umělecké nazírání Fibichovo, které již od prvních začátků neslo na sobě snahu přenésti pokrokové snahy umělecké na půdu českou, a pokračovati tam, kde Smetana přestal. Již tehdy po návratu svém pracoval na prvé opeře své »Bukovín«, která však teprvé po návratu jeho z Vilny, kde byl hledaným učitelem hudby, r. 1874 byla provedena. Co v př-kypujícím víru mladickém ukazoval již tehdy »Bukovín«, to ukázalo se mohutněji v druhé práci jeho dramatické »Bla- níku«, jenž téhož roku byl komponován, ale teprvé r. 1881 proveden. Uměleckým »Credem« Fibichovým, v němž vtělil snahy své po hudebním dramatě, možno nazvati jeho zpěvohru »Messinskou nevěstu« r. 1883 prvou cenou poctěnou. Po této zpěvohře od- mlčel se Flbich, ale touha jeho přivedla ho zpět k hudebnímu dramatu, v němž poslední dobou vy- tvořil díla nejpozoruhodnější, totiž »Bouři« (1894).

»Hedy« (1896), »Šárku« (1897) a posléze doposud neprovozovanou, ale právě chystanou zpěvohru »Pád Arkuna« (1899). Z uměleckých snah Fibichových zvláště třeba vytknouti jeho zásluhy o správnou, plastickou dekla- maci zpívaného slova, v kterémž ohledu stál mezi všemi skladateli na místě prvém. Snad právě tato snaha přivedla jej v obor melodramatu a to nejen zhudebněním kratších neb delších básní, ale až k melodramatu scénickému a to hned k rozsáhlé trilogii Vrchlického »Hippodamia«. Ať jsou úsudky o možnosti této formy umělecké jakékoliv, Fibich provedl úkol ten tak podivuhodně, že celé folianty theoremat rozřešil prakticky. Uživ důsledně přízrač- ných motivů a tonomalby nepřerušil nikde spád de- klamovaného slova, ale docílil tím větší jeho plastič- nosti, ba srozumitelnosti dějové. Ačkoliv jak by se zdálo, zabýval se Fibich na- zvíce hudbou dramatickou, aneb jí příbuznou, není tomu tak. Něžný lyrický tón, plný vroucího roztou- žení, nebyl ho dalek, ba zdá se nám, že jeho povaze právě nejvíce svědčil. Jeho písně dýší touto vůní květů a těch napsal Fibich celé řady. Kdo z hudeb- níků neznal by klassický přímo vzor písně, jeho »Má dívenka«. Podobně vystupuje jeho něha, cituplná vroucnost ve skladbách klavírních. Jsou to hlavně jeho Nálady. dojmy a upomínky. Jas se tu střídá se stínem