VI. ročník.

zel

V Praze, v úterý dne 17. července 1860.

rvrobel

Číslo 194.

Národní listy stojí: d V Pnaze nsna měsíc . nana čtvrt leta. . . . . 8l. Kremě Prahy po poště nana měsle, zl. 45 k. nana čtvrt leta 4 zl. 35 k. Za donášení Národních listů do dodomu platí se měsíčně 10 kr. RRannní půlarehová čísla pr dávají se po třech krejeařích. Zvláštní telegramy „Nár. Listů“). (Došlé mimořádní cestou.) ZParíže, dne 15. července. Úřední „Moniteur“ píše: „Mezi Napoleonem a Pruskem panuje nejlepší srozumění.“ A poloúřední „France,“ v níž vláda firancouzská své pravé záměry oby- čiejně dříve odhaluje, než s nimi úře- dlně na jevo vystoupí, dodává k tomu Úplné srozumění Napoleona s Pru- skem podle všeho odnímá Rakousku poslední naději. Rakousko bojuje již jen za svou vojenskou čest. Z Vídně, dne 15. července. Ital- ská armáda vtrhnuvši přes hranice ubírá se v Benátkách ku předu, Gari- baldi s dobrovolníky táhne na jižní Tyrolsko. Dle „Wanderera“ jedná se na jisto o změně v rakouském ministerstvu. Vláda rakouská přesídlí za krátko do Pešti. Veliký počet obyvatelův vídeňských prchá ze sidelního města. Ze Stuttgartu, dne 15. července. Prusové odrazili po dvakráte útok Bavorův. Opětujeme tyto zprávy z včerejší mimořádné pří- lohy „N. L.“ i můžeme připomenouti, že nepodle- hají nijakému vlivu pruské cenzury aniž pocházejí snad z pramenů vlivu pruskému podrobených, nýbrž pocházejí přímo z Vídně ze zdroje zcela spolehli- vého, který vždy co bezpečný se osvědčil.

V Praze, 16. července Důležité zprávy telegrafické, které jsme včera ve zvláštním odpoledním listu čtenářstvu svému sdělili, do- dávají celé sitnací v Rakousku neočekávaného z přováž- ného obratu, že třeba o tom na jiném místě šířeji se projeviti. Mnohým zdály se tyto zprávy býti tak překvapu- jící, že jim ani víry přikládati nechtěli. Avšak zprávy tyto pocházejí z pramene úplně spolehlivého a odvolá- vají se tak na určíto k úředním pramenům francouz- ským, že tu o podstatnosti pramene nelze v nejmenším pochybovat. Ministerská pruská „Nordd. AlIg.“ Zeitung“ psala již před několika dny, že Prusko je sobě vědomo, kte- rak při konečném narovnávání nynějších zápletek roz- hodovati bude tribunal diplomacie evrop- ské, avšak Prusko že uvede v platnost celou váhu do- bytých vítězství k ntužení svých nároků a takto utuže- ným právním nárokům že Francie svou úctu a svě uznání nebude moci odepříti Také stran Ttalie a odstoupení Benátek projevi se týž ministerský praský list následovně: „Národní cit Italův v nynějším jeho nadšení sotva prý bude ná- chylen, aby přijal za „d a r“ — jenž by vždy měl pří- chnť pokořivosti — co s ozbrojenou rukou vydobýti bylo sobě předsevzalo. Že by Francie Benátky skutečně chtěla osáditi, ne- chce „Nordd. Allg. Ztg.“ věřit „neb takovéto osazení bylo by zřejmé nepřátelství Francie k Prusku a Italii, ješto by francouzským osazením pevnostního čtverhranu bylo by Rakousku dopřáno celou svou armádu proti Prusku vyslati.

Z toho všeho jde na jevo, že zprávy o přátelském poměru Francie a Pruska nejsou tak překvapující jak na oko se podobá.e O výminkách míru, jaké Prusko Rakousku klade, dovídá se „France“ z pramene jak praví zcela spolehli- vého toto: „Prusko učinilo následující návrhy k uza- vření míru: Vylončení Rakonska z německého Spolku, výhradní velitelství Pruska nad vojenskou mocí něme- ckou na moři i na zemi; díplomatické zastupování Ně- mecka v cizině Pruskem; a konečně připojení polab- ských vévodství a jedné části obsazeného území k Pru- sku. Máme za to, že císař Napoleon návrhy tyto ne- prodleně sdělil kabinetům londýnskému a petrohrad- skému. Za cenu příměří pak prý žádalo Prusko, aby mu pevnosti, které leži mezi pruskou armádou a hrani- cemi pruskými postoupeny byly. Dále žádá severní dráhu, jakož i to, aby pruská armáda po čas příměří od Rakouska vydržována byla. Jižní armáda rakouská musí zůstati ve stejné vzdálenosti od Vídně a od pev- nostního čtverhranu italského; konečně musí ze Rakou- sko zdržeti všeho najímání a rekrutování vojska a ar- mády jeho musí zůstati v těch místech, kde právě se naleza jí. Podmínky, za kterými Prusové velkovévodství Hes- sen-darmstadtskému příměří povoliti chtějí, byly již do Darmstadtu zaslány a žádají především odstoupení mi- nisterstva Dalwigkova a nabražení téhož jinými vhod- nějšími osobami, dále odtržení vojska hessenského z řeku Mohan a rozpuštění jeho na rozměry míru. Posud není známo, bylyli podmínky přijaty čili nic. Také prý Prasko žádá ještě, aby pevnost Mohuě vojsku prn- skému odevzdána byls.

Druhá hlavní rána. „Žijeme ve veliké době“ pravili jsme nedávno a každý den podává nové svědectví, že to bylo víc- než žúrnalistická fráse. Udalosti kvapí letem bouře ku předu, státy, které ještě před měsícem patřily do první řady velmocí, otřásají se v nejhlubších svých základech. Téměř celý týden věželi jsme v hlubokých tmách. Kolem nás rachotila opodál bouře zbraní, kolem nás zapřádaly se tajné nítě důmyslného pásma diplomatického; — najednou jen jedno šlehnutí ble- sku a situace politická je naprosto změněna. Viděli-li jsme po bitvě Sadovské Rakousko v hlabokém po- koření, viděli-li jsme tenkráte blamáži v dějinách téměř bezpříkladnou jeho vojenského, diplomatického i politického systému: spatřujeme nyní o mnoho více. Rakousko nejen že otřeseno ve svých zákla- dech — ono jest i v největším nebe zpečí, jehož se kdy dožilo. Bojujíc hned předkem boj o další své trvání proti Prusku, boj o exi- stenci, bylo v tom boji nejen beze všeho porov- nání nešťastno, ono je opuštěno i úplně od posled- ního spojence, v nějž doufalo, od Francie, ano ve- lice jest pravdě podobno, že této chvíle již Vídeň zakouší tytéž strachy, kteréž zakoušela Praha před týdnem a že veškerá ministerstva jsou na té- též cestě z města sídelního do Pešti, kterouž asi před desíti dny nastoupil český místodržitel hr. L- žanský z Prahy.

Kdyby nebyly telegramy, které nás došly, z pra- mene velmi hodnověrnéko, nemohli bychom jim ani věřit; tak ohromné jest toto znamení osudu na po- litickém obzoru Rakouska. Rozumíme-li nejnověj- ším telegrafickým zprávám dobře. vzal Na po- leon za odmítnutí konfe rencí na tvrdohlavém Rakousku strašnou od- platu. Oběť, kterouž učinila vláda vídenská od- stoupením Benátek, byla zbytečna. Jižní armáda pospíchajíc na sever k ochránění snad Vídně, po- pouští půdu benátskou patrně vojsku italskému, kte- réž přes Mincio v patách táhne za ním, ba Gari- baldi jde se svými dobrovolníky dobývat i jižního Tyrolska. K tomu zdá se, že pověst, kterouž jsme včera přinesli o nové větší porážce Rakušanů v jižní Moravě, jest více než pověstí a aby se doplnila míra zlého osudu, Napoleon prohlašuje, že jests Pruskem v nejlepším srozumění a o d- nímá Rakousku poslední naději. Jak to souvisí s poslední zprávou, že gen. Frossard po- slán do hlavního stanu pruského, aby oznámil „ozbro- jené prostřednictví“ Francie? Nezapomínejme, že zpráva tato pocházela z „Memor. dipl.“ anebo což jedno jest z rakouského vyslanectví. Kníže Metternich se patrně těšil, že odstoupení Benátska Napoleona k takovémuto ozbrojenému prostředko- vání přiměje. Nejnovější nota „Moniteurova“ jest patrně jen odpověď na toto doufání Metternichovo.

Napoleon odmítá všelikou pomoc, on prohlašuje své úplné srozumění s programem Bimarkovým a odka- zuje Rakousko, jemuž dříve „čest“ nedovolovala, po- stoupiti Benátsko na kongresu, teď na „čest jeho zbraní.“ Politika tuileriiská odkryla na zahla- zení smluv z r. 1815 poslední svůj trumf. Velko- lepá v tom tragika politické spravedinosti! Syn onoho Metternicha, který na kongresu vídenskémr. 1815 moc Rakouska mečem v ruce stvořil, ji roku 1868 perem v ruce zase utratil. Byloť by nám lehko, vůčí tak záchvatnému úpadku Rakouska reklamovati také pro nás jeden listek z onoho smutného věnce Kassandry, jejž si žurnalistika oposiční a zejmena slovanská za po- sledních let vydobila. Neprorokovali jsme to všecko té bezsmyslné nepřirozenosti rakouského systému?

Neyolali jsme neustále ku spřátelení se s národy, sice že zahraniční nepřátelé Rakouska vyvolají nad jeho hlavou osudnou válku? Není-li to, co před se- bou vidíme, velkolepé spiknutí těch nej mocnějších státův Evropy ku pádu Rakouska, tedy nikdy žádného nebylo. V tomtéž smyslu, v kterémž jsme je nedávno citovali, vyplnila se dvojsmyslná slova oísaře Bedřicha III. nad Rakouskem: „Austria

Erit In Orbe Uitima.“ (Rakousko bude ve světě po- sledním.) A jakéž jsou teď city, kteréž nás mohou ovlá dati při katastrofé, jakáž se právě děje s nejmocněj ším státem střední Evropy? Nemámeť ani nej- menší příčiny zaplakati nad systémem jejž ruka spravedlnosti tak hrozně sti- hla, slzu soucitnou. Ona Vídeň, která nás po staletí hmotně i duševně utiskovala, kteráž ssajíc nejlepší naši krev a dělajíc z nejlepších talentův na šich úřednické proletáře z neštěstí našeho k tomu ke všemu si prováděla jen smích; ona Vídeň, kteráž i teď k posledku národní náš útlocit v nejhlubší hloubi srdce urazila, kteráž válku, do níž jsme my na obranu naší půdy domácí nejlepší pluky postavili, jako na potupu „bolem německým“ zvala; kteráž pro nejbohatší a nejlepší své království ne- měla než štilec novinářských úštipků nebo policajt- ských bodákův; kteráž i teď, když nás svázané po- nechala invasi nepřátelské, neměla pro ubohé králov- ství české ani slova útěchy: — nechť nyní sama učí se snášet neštěstí, do něhož nás pomahala vrci.V okamžicích tak ohromných, v jakových nyní žijeme, hlásí se i v politice také „cit“ k svému právu. Dříve než se poohlednem po svém vlastním osudu, dříve než obnážíme hlavu svou před mocným ramenem prozřetelnosti, kteréž hříchy dávných dob teď počíná vyrovnávat, nemůžeme nepropůjčiti se třebas jen na jediný okamžik citu přese všecky theorie u nás přec jen přirozenému, že osud svůj zavinila Vídeň sama.

Teď uprostřed lomozu zbraně, jest otázka o bu- doucnosti Čech prozatím ještě předčasná. Jsouce dosud občany Rakouska nepřestáváme být jakož jsme nikdy nepřestali být Čechy, královstvím nevydobytým od Rakouska zbraní v rukou, nýbrž svobodnou volbou země. Pro nás, syny českého národaa obyvatele zemí koruny české neplatí sice smlouvyz r. 1815, kteréž sněm náš nikdy nepodepsal; pro nás platí toliko podepsaná poslední státní smlouva sněmu našeho s Rakouskem pocházející z r. 1720. pra- gmatická sankce totiž, v níž koruna česká uznána za samostatný státní celek, spo- jený dědičně s Rakouskem. Vládneť sice dosud u nás železný zákon zbraní, a však ne vždy bude vládnouti, osvícený věk devate- náctý pozve co nejdříve k zelenému stolu diplomatův také právo. Jest se co obávati, že Rakousko, ne- dovedouc ba skoro ani nechtíc království české ochrá- niti zbraní v rukou nedovede si je pro sebe uhájiti také při vyjednávání diplomatickém? Nemyslíme, ne- doufáme toho. Kdyby však přece — nuž národ 5mi- lionový za nynějších dob není opuštěn, když sám sebe neopustí. Jeden muž z našeho národa, o jehož hluboké loyalnosti nikdo nesmí pochybovati, kterýž řekl známá ta slova: „Kdyby Austrie nebylo, museli bychom ji vystavěti,“ — tentýž muž, vida veškeré napomínání své proti velkoněmecké politice býti mar- ným, odhodlal se konečně i k výpovědi: „Byli jsme před Rakouskem, budeme po Rakousku.“ Nepřejeme, abychom se dostali k této alternativě, a však kdy- bychom se vinou vídenské vlády k ní měli dostat přece: — nuž „byli jsme před Rakouskem, dovedeme bohdá býti i po Rakousku!“

Z bojiště severního. Nejdůležitější zprávu čerpáme dnes z pramenů sou- kromých. Cestnjící z Brna zpravují nás o značnější bitvě na jihu dražné Moravy a sice mezi Miku lo- vem a Břeclavou. Bitva počala dle jich udání v sobotu dne 14. od- poledne a ještě druhý den do odpoledno když z Brna odjížděli, trvala silná kanonáda. Dle zvěstí do Brna do- šlých byla prý bitva ta velmi krvavá a ztráty na obou stranách značné. V čí prozpěch bitva vypadla není nám- posud povědomo; avšak ze zpráv s jiných stran náv do- šlých můžeme alespoň tolik vybrati, že Vídeň, ačkoliv se strany rakouské vůkolní vrchy hojnými bateriemi jsou opevněny, co chvíli může být v ruko v vojska pruského. V neděli dne 15. t. m. král pruský s hr. Bismar- kem meškal v Brně. Zajímavé podrobnosti o bitvě n Sadoví a Hradce Králové čteme v praském „Staatsanzelgru“, kterýž píše:

Inseraty přijímají se za levnou cenu, muní viak placeny býti hotově při objednáni dle cenníku v administraci vyloženého Listy přijímají seljen frankovan reklamací není třeba frankovati, nebuďhl však zapečetovány. Číslo o sobě prodává se v Praze. za 5 kr. obolů vihoalnle Redakce, administracs a expedica Rážová nlice č. T416—-Jl.

„Velitel pevnosti královéhradecké učinil velmi roznmné opatření tím, že od východní až k západní bráně pov- nostní postavil řetěz své obsádky, za kterým spěšně con- vající oddíly vojska rakouského pevnost opět opouštět mnsely, jakmile do ní byly vešly, neboť bylo lze se obá- vati právem, že přední voj pruský by byl jinak mohl zároveň s pronásledovanými do pevnosti se dostat. Avšak boj pozdě večer ještě podniknouti bylo Prusům zhola nemožno, neboť byli již od 3 hodin ráno nespali, v osm hodiu ráuo započala bitva a trvala až do 8 h. večer, kde pak pronávledování za Chlumem započalo a tak bylo vojsko velmi činno. Ve vytrvalosti poskytl i sám král pruský příklad při věku jeho u panovaíka vzácný. V 12 hodiu v noci byv probuzen a o pravděpodobném zá- měra polního vůdce Benedeka zpraven, podniknonti útol na armádu Prusů u Sádoví, anto ostatní 2 armády u Králové Dvora ještě příliš vzdáleny byly, nežli aby kn pomoci přijíti mohly, zabýval ze král až do okamžiku svého odjezdu z Jičína o 5. hodině ráno odesíláním roz- kazů korunnímu princi, kteréž pobočník major hrab Fiukenstein již o 4. hodině v prndkém cvalu do Králové

Dvora přinesl, a generalu Herwarthu z Bittenfeldu, na jehož včasném dostavení se na bojlště a obklíčení obou křídel rakonských, rozhodnutí bitvy záviselo. P. té ro- koval král s náčelníkem generalního štábu a v 5 hodin ráno vstoupil do vozu a jel k Sadoví, kam okolo 8 ho- dín dorazil a na koně přesedl, na kterém až do večera as do půl 9 hodiny bez přerušení vytrval. Ani k jídlu nedopřál si času. Když o 1 hodině bitva na vrcholi svém stála a korunní princ a armádon ještě nia bojišti se neokazoval, nastala přestávka, ve které se král svého okolí otázal, má-li kdo něco k jídln při sobě. Králov- ský podkoní měl pouze víno u sebe a proto hleděl jodeu z pobočníků královských, aby něco k jídlu opatřil. Jeden z důstojníků mu dal kus salámu a jeden voják kas chleba, s čímž se král spokojil, ačkoli toprv pozdě večer. když do hlavního stánu prince Fridricha Karla do Hoříc se navrátil, trochu čaje požíti mohl. Bylo to právě v době, kde muoho nezcházelo, že by byl král švadro- nou rakouských kyrysníků bez mála obklíčen a snal s nimi stržen býval. Strhla se totiž na levém křídle pruské pěchotní brigady, mezi jejímiž oběma křídly se král právě nalezal, divá bitka jízdectva pruského s ra- kouským, která v směsici přešla, z nížto se konečně tlupa rakouských kyrysníků vydrala a beze všeho roz- hlížení příme na ono místo se hnala, kde král se na- cházel. Jeden z pobočníků ale přivedl jízdectvo stábní právě když rakouští kyrysníci buďto podle padajících nyní až k nim granátů rakouských nebo z postavení obou oddílů pěchoty praské, že zabloudili poznavšo, obrá- tili a úprkem pryč odeválali. Dražina králova odston- pila také co možno rychle od krále pryč, aby pozornost rakouského dělostřelectva na valný zástup kol krále při- vábena nebyla.“ č aonlie liftagoe

„Presse“ píše o téže bitvě mezi jiným toto: „Zvlá- ště mnoho utrpěla armáda prince Fridricha Karla, který započal útok dne 3. července na Lipou a boj proti le- vému křídlu rakouskému udržovala. Sasové, kteří stáli u Přimi vydrželi útok statně. Korunní princ pruskýčtábl se svou armádou na pravé křídlo rakouské krytén jízdec- tvem knížete Taxise. Tento boční útoku byl příčinon mezery mezi třetím a 4. sborem, čehož Prusovéh tak osudně použili. Lesík, který se táhl v popředí tétol mezery po pahorku, byl jimi obsázen skrytě. Oddělení

Prusů táhlo lesíkem tím do zad rakonského voje nai dosti příkrý pabrbek, který v pravo a vě zádu za Chlums cem leží a vyhlídku na bojiště poskytovat. Na pohorku tom stjí kaplička a vedle ní stál polní vůdce Benedek se svým komonstvem. Prusové přižedše do řadí rakou- ského postavení a vysťoupivše z lesa na stráň naproti popsanému pahorku ležící, dali ihned svóu přítomnost znáti. Jakmile totiž pruské vojsko nějaké místo obsadí - v bitvě, zapálí jakýsi lučební preparát, který vydává hustý a daleko viditelný kouř sloužící za známku, že to neb ono místo šťastně je obsazeno. Zároveň se zmí- něným znamením tímto, na které hned nové pruské oddíly ku předu se braly, započali Prusové vražednon palbu ručniční v záda rakouské armádyj ku které vo brzce také baterie pruské z lesa přizvukovati počaly. Dva prapory pěchoty, které byly na blízku, kdýž obklíčení - zpozorováno bylo, pokusily se marně o zahnání Prusů Čím více se vojsko pruské na bojišti rozkládalo, tím více šířila se také pověst ve vojsku o přepadnntí ze zadua nastal zmatek hrozný. S obou strání, které od Přimi a Problusu s jedné a od Lipé, Chlumu a Všestar s druhé strany v roklinu se sklání, hrnulo se vojsko rakouské všeho druhu zbraní do údolí. Ta utrpělo také největší ztráty střelbou pruskou. Mnoho oddílů vojskav nemohlo lodního mostu u Opatovic nalezti čímž se zdrželo a zma- tek ještě více se zmohl. Kdyby Prusové nebyli již bým

FEUILLETO.

Silhouetty ze severního bojiště. oso Bojiště u Sádoví. Na severozápad od pevnosti králové-hradecké táhn se nevysoké pohoří v polokruhu od Lípy k Přímua Hrádku až k Nechanicům. Pásmo těchto pahorků pokryto jest četnými lesíky, od nichž k oběma stranám po délí k východu i k severu rozkládají se rozsáhlé nížiny. — Na meverním konci pohoří vypíná se nad krajinu Chlum, na jechož temeni stojí osamotnělá kapličkn. Kaplička tato požívvá zvláštní obliby v celé krajině. Na mnoho mil vidětři bílý lesk její a denně z rána i večera pohlíží čet- nýchi zrakův u „Chlomku“ aby buď ze zakaleného temena jeho aneb z jasného lesku kapličky vypátraly příští po- časí. Kapličce na Chlumu dostalo se dne 3. července novélho, žel že trudného významu. Od toho dne jest ka- plička chlumská náhrobním pomníkem tisíce našich kra- janů, kteří v nešťastné bitvě sadovské krví svon zavla- žili pohoří přímské. Od Chlumu možno přehlídnouti celo bojišttě. Daleko táhnoucí se pásmo pahrbků přímských po- kryto bylo dne 3. t. m. četnými batteriemi rakouskými. g6n b aro

Pěť armadních sborň a sbor saský těsně rozestaveny byly mezi lesíky podél pohoří od Nechanic k Sádoví, Hoře- ňovsi a k Smiřicům. Postavení armády naší bylo výborné Kryté břebenem dlouhého pohoří, mnohými lesíky, zákopy chlumskými a několika vesnicemi mělo před sebou táhlou úžlabinu, do níž na počátku boje volna vstupoval nepří- tel. Od Probuzi a Přímu započala tak silná střelba dě- lová do řad nepřátelských, že v krátké chvíli couvati po- čaly voje pruské zanechavše veliký počet raněnýcha mrtvých na polích v nížině. Dolina modrala se kabáty pruskými jakoby potažena suknem modrým. Několik pluků hosarských netrpělivě očekávajících na polích u Stě- žer na znamení k odtrhnntí obdržela v tu chvíli rozka k pochodu. S hromovým hurrah vrhla se síla jízdy v šik nepřátelské. Zápal a nadšení husarův byly tak mocné, že se zpřímili jezdci na uhánějících koních, a stojíce v třemenech s napřaženými šavlemi hnali se do nižin přímských. Válečný zápal husarův uchvátil mocně i samo oby- vatelstvo stěžerské. Ženy i mužové slzeli a v okamžiku počali snášeti potravu i nápoje, aby po vítězném návratu statných husarův občerstvili vítěze.“ Štěstí válečné ne- přálo těmto rekům; jen málo se jich vrátilo; velkému z nich počtu bylo popřáno čestnou smrtí ujíti pokoření, když nastoupen býti musel pochod zpáteční. K čtvrté hodině byla celá armáda rakouská na kvapnémí útěku. inv

Dnes poskytuje dlouhá úžlabina táhnoucí se od paty površí hradeckého až k Smiřicům již jen pohled velice dojemný. Leží na této krajině pusté ticho, jako na vel- kém opuštěném hřbitově. Umrlčí zápach šíří se daleko celým krajem. Úroda úplně zničena, místy pole tak spustošeny, že zem podobá se mlatu a nemožno poznati, jakon setbou dříve byla pokryta. Vesnice pobořenya prázdny, stavení spálena, ovocní stromy od kulí děle- vých rozstříleny, na zemi zbytky vojenského šatstva sem tam rozházené a rozbité tornistry, rozmoklé čáky a všude kuny rozprasklých granátů. Údolí i návrší poseto jest četnými pahrbky z nově vykopané země, jež kryjev šachtách tisíce a tisíce padlých vojínův. Jednoduché černé kříže zaražené na šachtách jsou jediným pomníkem četných zmařených životův. Žádný nápis neprozrazuje jmeno padlých zde vojínův, jen tužkou napsaná čísla poznamenala pluky, které zde krvácely. Nepochovaných těl vojínův není zde více žádných; jen tu i tam na strá- ních leží ještě nezakopaný kůň, jehož zastihla kule ne- přátelská. Nejvíce hrobův kryje kopec, na němž se leskne k- plička chlumská. Šachta na šachtě dávají o tom svě- dectví, že zde nejúsilovněji bojováno, že zde vedl se nej- prudčí zápaz, že zde rozhodnut osud půldenního boje. Teprv když vojska nepřátelská po mnohých marných ú- tocích dobyla Chlumu, mohl nepřítel nově přišlými voji

od Lochenice a Skalice obejíti pravé hřidlo la vraziti n Předměřic neodolatelnon silou do zadu armády rakou- ské. Vojska naše se dvou stran stísněná nemohla více lošhaz čvosto lšav odolati přesile nepřátelské. Pasté jest bojiště sádovské; i vojska nepřátelská již odtáhla a uprchlé obyvatelstvo jen v řídkem on počto- vrátilo se do svých příbytkův. Uprostřed bojiště naproti Sádoví stojí na strání mezi četnými hroby zříceniny spás lené osady Probuje. Vesnička tato jest sama jako opu- štěným pohřebištěm, u jehož středu stojí kostelíčeko čal stečně kulemi rozbitý. Dvéře kostelní byly otevřenyr Vešel jsem do vnitř, bylo zde hrobové v ticho ; tu n od oltáře zaslechuu temné sténání. Přistoupiv blíže,spatřil jsem na otepi slámy dva umírající vojíny; leželi těsně vedle sebe. Jeden z nich byl vojín český, druhýz pluku saského. Byl to nejvěrnější obraz války „Němců a jaob a dsob tit Bssoe Němci.“ Sas měl ránu v prsou a byl přikryt pláštěm; český jeho druh měl jen hrubou krví zbrocenou košili; byla shrnuta až k prsoum, spodní část těla úplně obnažena ;i měl kus granatu v hlavě. Minul jedenáctý deni po bitvě ; v i rány jejich nebyly dosud ani vyčistěny ani obvázány. Byl to trudný, smutný pohled. — Zrak jejich byl jíž za kalený, leželi v posledním zápasu; temné dusené sténání mřelo poznenáhla v chladné vlhké klenbě pustého kostelíčka dot í ,m dlsin Byly to vzdechy poslední. — unban aláob Amt llod šeila ben

98 ailuL, lotijsl