Příloha „Nový

Jihočeský Dělník“ k číslu 46. r. 1912.

SLOVH PRAVDY O VÁLCE H MIL- TARISMUI. Trestají se vraždy, které spáchají soukrom- níci. A co říci o válkách a o těch vražděních, jež nazýváme slávyplnými, protože ničí celé ná- rody? Láska k dobývání jest šílenstvím: doby- vatelé jsou horšími metlami lidstva než povodně Seneka. a zemětř esení. Toť tedy vaše cesta k nesmrtelnosti! Ni- čiti města, pustošiti území, vyhlazovati nebo zotročovati volné národy. Čím více zničili, na loupili a povraždili, tím považují se za vzneše- nější a slavnější, zdobí své zločiny jménem cno- sti. Ten, kdo usmrcuje jedinou osobu, jest tre- stán jako zločinec... Ale povražděte tisíce lidí, zatopte zemi krví, porušte řeky mrtvolami a dostanete místo na Olympu.

Naříká se nad smutnými životními podmín- kami lidu v civilisovaném světě. Ale jest mož- no změniti je, stačilo by pro nás všechny, aby- chom dbali základního zákona, prohlášeného před tisíci lety: „Nezabiješ!“ stejně jako zákonů lásky a lidského bratrství. Co však vidíme? Každý Evropan zneuznává tohoto božského zá- kona, a na rozkaz presidenta, císaře nebo ma. nistra, takového Mikuláše nebo Viléma, zahaluje se blbým krojem, chápe se nástroje z porážky a křičí: Tady jsem, připraven urážeti, ničiti nebo zabíjete každého, kdo mi bude označen. Jaká může býti společnost, skládající se z tako- vých lidí? Tato společnost může býti jen straš- livá, a tak tomu také jest. Probuďte se, bratři! Neposlouchejte ani těch bídných, kteří od dětství otravují vás ďábel- ským duchem vlastenectví, jenž protiví se prav- dě a spravedltosti a slouží jen k tomu, aby vás olupoval o statky, svobodu a důstojnost, nepo- slouchejte ani těch podvodníků, kteří hlásají válku jménem zvráceného a falešného křesťan- ství, neposlouchejte také ani těch moderníth Saducejů, kteří majíce za skutečný cíl jen u- držení věcí v soudobém stavu, shromažďují se pod rouškou vědy a civilisace, píší kaihy a pro- nášejí řeči, slibujíce, že na konec dají lidu šťastný a pokojný život bez jakéhokoliv úsilí. Nevěřte jim. Věřte jedině svému svědomí, jež Lactantius.

vám praví, že nejste ani dobytčata, ani otroci, ale lidé volní, zodpovědní za své skutky a ná- sledkem toho neschopní státi se vrahy, ať vlastní vůle, ať na rozkaz těch, kteří nežijí než z vraždy. A je třeba, byste se probudili, byste si uvědomili všechny ty hrůzy a nesmysl- nosti, jež jste činili, a jakmile se to stane, skoncujete s nemocí, které se hrozíte a která vás ničí. Dojdete-li k tomu, všichni ti podvod- níci, kteří vás utlačují, když vás byli zkazili, zmizí jako sovy před denním světlem a tehdá uskuteční se ten nový život lidský a bratr- ský, k němuž tíhne křesťanský svět, obtížený utrpeními, vysílený lžemi a zbloudilý v nerozře- Lev Tolstoj. šitelných rozporech ... Myslím, že válka je brutální a barbarský způsob urovnávání sporů mezi národy, že jest absolutně v rozporu s vyšší ethikou a že jest dnes méně než kdy jindy v dějinách oprávněna, hledíme-li k okolnostem, jež válku nyní zavinily. Ti, kdož válku prohlašují, nebéřou žádnou zod- povědnost za její vedení a za bídu, kterou plodí, neboť toto vkládají na námekdní třídu profesionelních, která v celku je strojem. Vojenská výchova může poskytnouti jisté výhody, pokud se týče tělesného vývinu .. ale tyto výhody (jež by poskytla stejně oby- čejná výchova fysická) jsou značně vyváženy zotročováním inteligence a pasivní poslušností, jež se u vojska požadují.

Udržují-li se lidé ve velikých isolovaných houfech v kasárnách stranou od obecenstva, vzni- ká mravní zkaženost, plodící jistá sociální zla, nehledíme-li a ni k tomu, že se plýtvá s hlediska hospodářského silami lidu, když odvádějí se o produktivní práce nejsilnější lidé, a že jest po- litické nebezpečí v tom, svěřuje-li se nejvyšš velení nad takovými ozbrojenými davy vládcům, kteří v dané chvíli používají iich, aby zotročil lid a udusili jeho saahy. Myslím, že budova mezinárodní solidarity jež založená na socialismu a. skutečných záj- mech árodů pomalu bude se vztyčovati bude nejlepší ochranou, a že nejmocnějším prostřed- kem obranným proti válce bude utvoření meziná- rodní strany práce... Myslím, že nic nepři- spěje rychleji k potlačení války, než pokrok myšlenek, zahrnutých ve slově socialism, a roz- šíření a vniknutí těchto myšlenek do různých Walter Crane. národů a obcí. Válka soustřeďuje vše, co věrolomnost má nejzbabělejšího v manifestech, vše, co ničemná podvodnost má nejnižšího v dodávkách armá- dám, a vše, co lupičství má nejohavnějšího: zná- silňování, drancování, krádež, pustošení a ni- Voltaire. čení.

Žemřel Vám někdo na souchotiny? V pří- padě tom víte, jaká to hrozná nemoc. Máte jistě v paměti, jak ten Váš chřadl, před Vašima oči- ma pozvolně umiral. Snad to ještě byl mladý člověk, snad otec rodiny, snad drahá matička, bratříček nebo sestřička a nebylo jim pomoci. Den ze dne trpěli více a více až ko- nečně smrt byla jim vy- svobozením. Kdyby byl došel účelného léčenív sanatoriu, mohl být za- chován. Takové sanato- rium pro tyto trpící stav na Pleši nákladem 1 mil. korun Český pom. zem. spolek pro nemocné plic- ními chorobami. K úhradě ně spěchají a že by je mohl sám vésti k po- hodnému. Jednou ho na to kdosi z jeho soudru- hův upozornil. Jeda kolem něho zastavil se a pravil určitými slovy: „Už nejsou jako byli.“ Poldík se na ně podíval a skoro se za- razil. „Už nejsou jako byli,“ řekl sám, a tu mu jich bylo od srdce líto. Kdyby sám nebyl Poldíkem, byl by je vedl k němu, k sobě; nyní uvažoval, ne- má-li je vésti k pohodnému a to bylo tolik, jako celým tím svým živobytím praštit. Vedl je k sobě. Přestal být rumařem a stal se koňařem. Jakmile se rozneslo, že Poldík zase spravuje necelé koně na celé, měl návštěvy od rána do večera, vodili mu pacienty a Poldík přijímal je tak dlou- ho, dokud mu stačily stáje. Tenkrát mohl se zrovna státi boháčem, kdyby se byl vrhl pouze na toto zaměstnání — a přece Pol- dík cítil se při něm nešťastným. Přicházel jím tak docela ze svého návyku, ze svého kroku a chodu, ze svého způsobu, i byl dlouho na vahách, nemá-li zase se toho vzdáti a chytiti se zase rumaření.

jimž Poldík prodlužoval život a snad i trá- pení; za druhé obecenstva, pravých to di- vákův, bývalo dosti. Jim předváděl Poldík svou nemocnici jako předvádí v jízdárně mistr své vycvičené vzory. Arciť takové di- vy rekonvalescenti Poldíkovi nedělali, jako zdraví jich druhové v jízdárně, ale poměr- ně přece divy a snad i mnohem větší. Ne- boť jestli že před týdnem sotva se dokul- hal kůň sem, a šel-li za týden, za dvě ne- děle krokem, někdy krokem bystrým, tře- bať ještě bylo pozorovati, na které nohy pokulhával: učinil poměrně za týden přece jen mnoho, tolik, že už i našel své obe- obecenstvo, které se mu obdivovalo. Ale toto zaměstnání bylo Poldíkovi jen zcela vedlejším. Oddal se mu jen s uměle- ckým posvěcením, to jest, když měl právě chuti. A tu stávalo se také, že pán svou herku vedl sice k Poldíkovi, ale že potom přece zase ji odvedl přímo k pohodnému, a to z té příčiny, že Poldík koně nepři jal. „Já teď žádného koně nepřijímám,“ říkal Poldík; „kdo pak by teď přijal koně?“ A někdy zase přijímal vše, co přišlo, prováděl