Číslo 331.

V Praze, dne 2. prosince 1900.

Ročník IV.

Bodakov, sáministrace ezpedice Praha. Pštrossova ulice. čislo 200 -J. Nefrankované dopiey se nepřijímají, rukopisy se nevraceií Hozapečetěné reklamace jsou porta prosty Inserty účtujeme levně pří častější inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vždy po dvanácté ho- dině polední. Jednotlivé číslo za 8 h

KAl 7elefon redakce č. 1126 Slunce vychází v 7 hodin 40 minut ráno. Slunce zapadá ve 3 hodiny 59 minut večer

LKt

Neděle: Sv. Bibiany, pauny. Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně na Strahově od 28. listopadu do 2. prosince. Predplatne pro Praku s donáškou do domu měsíčně. . . . . K 2.80 čtvrtletně . .. K 8.40 celoročně. . .. K 83.60 Pro tuzemsko poštou: měsíčně . . . . . čtvrtletně ... K 9.— celoročně.... K 36.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: čtyrtletně ... K 12.— celoročně.. .. K 48.— Do Ameriky. Francie, Švýcarska, Italie, Bel- gie, Anglie a Ruska: 13.2 tvrtletné celoročně ... K 52.80. Telefon redakce č. 1126.

Dnešní číslo jest se zábavnou přílohou »Nedělí« o 14 stranách. Příští číslo vyjde zítra v pondělí v poledne.

Zmar osad Sionistů. V Praze, dne 1. prosince. Vcházíme právě do období adventního, v němž z evangelia je předčítána předpověď Kristova o zkáze města Jerusaléma a rozptýlení národa ži- dovského. Na konci této částky evangelia jako na stvržení, že předpověď Kristova bude splněna, stojí: Nebe a země pominou, ale slova má ne- pominou. Je dějepisnou událostí, že království od židů dle slov Kristových bylo vzato, město jejich sbo- řeno a národ do všech světa končin rozptýlen. Od prvního světa křesťanství jsou sbořeniny města Je- rusaléma všem národům výstražným znamením, bezděčně připomínajícím kletbu, kterouž zaslepení židé na sebe volali: Krev jeho na nási na naše syny. Co se dnes Jerusalémem na- zývá, je pouhou vesnicí naproti velikosti a nádheře Jerusaléma starého. Dnešní Jerusalém není židov- ským, nýbrž křesťanským, či spíše poutnickým. Tisícové poutníků dali vznik dnešnímu Jerusalému.

Pokus Juliana Apostaty předpovědi Kristově navzdor, Jerusalém s chrámem z rumu vyzvednouti, nezdařil se. V době novější často se jednaloo tom, aby židům návrat do jejich země byl usnadněn a aby tím království židovské bylo obnoveno.A proč by nemohlo? Israel je dnes pánem světa, vládne též miliardami, kterak snadné bylo by mu od turecké vlády zakoupiti tureckým hospodářstvím zaschlé pláně a vrchy a navrátiti jim někdejší úrodnost, oplývající příslovečným mlékema strdím. Potřeba jen pilné ruky lidské, a opět by mohl každý obyvatel odpočívati pod vlastním fíkem a révou a Betlehem opět by se zazelenala z něho ozývaly by se vesele hlasy pastýřů, zrovna jako před 2000 lety. Stálo by to za pokus, a věru že pokus ten byl učiněn. Neujal se ho nikdo jiný, než pařížský Rothschild a světová alliance israe- lite. Nuže, kterak se vydařil? O tom právě při- nášejí zprávu denní listy, jež zní: Před nějakým časem počalo býti realisováno hnutí sionistické, čelící k tomu, aby židům vrácena byla jejich stará vlasť a učiněn z nich jednotný národ. Útvořil se ústřední spolek sionistický s četnými pobočkami a s centrálou v Paříži, stojící pod protektorátem tamního Rothschilda a se stěhováním do staré vlasti bylo započato. Byly zakládány osady v Pa- lestině, židé celého světa povzbuzováni ku vystě- hování, slibovány jim pozemky a prostředky ku jich vzdělávání a chudším« ze synů Israele —a jenom tito byli zpravidla oshotni k tomu vyhověti sionistickému volání — bly poskytovány i pro- středky ku dopravě do Palestiny. Ale celá ta na- polo dobrodružná akce netkvala dlouho. Jak se nyní z Paříže oznamuje, jest s hnutím sionistickým, jak se zdá, na ten čas konéc. Osady, pokud byly založeny, trvaly jen, dík otěvřené ruce Rothschilda.

Ale na konec to i Rothschilda omrzelo, a týž pře- nesl protektorát, který dosud nad osadami židov- skými v Palestině vykonával, na židovskou spo- lečnost »Ika« v Paříži. Tato však došla záhy k přesvědčení, že to zkrátka nejde, že »osadníci“ nejsou nic jiného nežli lenoši, kteří se na útraty společnosti chtěli zaopatřiti, a usnesla se tudíž na likvidaci sionistických osad. Ohlásila totiž, že ra- ději vyplatí každému osadníkovi ještě hotových 1000 franků, když jen Palestinu — opět opustí. A tak nastalo právě silnější stěhování nikoliv do Palestiny, ale z Palestiny. Sen dra. Hertzky a ji- ných nadšených sionistů zůstává na dále pouhým snem. — Potud zpráva. Však není to příklad ojedinělý. Čtenáři pa- matují se, že tentýž pokus učinil o několik roků dříve pověstný Türkenhirsch. Témuž zželelo se osudu židů v Rumunsku a v Rusku, proto ustanovil se na tom, že jim založí království da- leko za mořem, až kdesi v Argentinii, kdež ještě nezměrné lány velice úrodné půdy leží ladem. Hirsch vynaložil na to mnoho milionů, zakoupil pozemky, vystavěl byty, vakoupil hospodářských a řemeslných strojů hojnost, načež vydal provo- lání všem chudým židům, aby stěhovali se do nové vlasti, větší ještě, nežli byla jejich původní. Hirsch dával i na cestu peníze. A vskutku se- hnalo se několik set židů, kteří po hlase jeho šli daleko za Antlantický oceán a s jakým výsled- kem? Netrvalo to ani tři leta a milí židé ze svého nového království šmahem se rozutekli, sám Bůh ví kam. Něco se jich nayrátilo do Evropy, něco odešlo do severní Ameriky a jen malá hrstka zů- stala tam, ale nikoliv na orné zemi, nýbrž přestě- hovala se do měst mezi křesťany.

Co z toho následuje? Následuje tolik, že ži- dovstvo ztratilo již způsobilost utvořiti samostatný státní útvar. Israel zůstane na konee časů potulným Ahasverem. Toto fa- ktum je na světě jediné. Bylo již mnoho ko- čovných národů, kteří neměli stálých bydlišť, avšak i tito během časů, zvláště ale postupem křesťan- ské civilisace svou kočovnou povahu proměňovali a z národa pastýřského stal se usedlý národ rol- nický. Proč jediný Israel nemůže více vytvořiti stát? Proč jako parasit nejraději věší se na ná- rody křesťanské? Odpověď na to dává nám evan- gelium: Království bude od nich od- Řato, město jejich sbořeno a národ rozptýlen. Je faktum bezpočtukráte stvrzeným, že Israel bez křesťanů obstáti nemůže. Mezi po- hany Israel rád nejde, ani mezi divochy, kteří přece maji hojnost koží z lovů. Israel nedůvěřuje pohanům a divochům, kteří časem mívají divné, kanibalské pudy. Israel cítí se nejraději doma mezi křesťany. Křesťan je pracovitý, je zbožný, je spra- vedlivý, nenávidí loupež a vraždu a proto je dobře pro Israele vystavěti si mezi křesťany stánky. Kře- sťan je důvěřivý a není podezřívavý a protoje snadno úlisným slovem jej ošáliti. Pot křesťanů je nejsladším nápojem Israele. Ve stínu kříže, jejž nenávidí, přebývá nejraději.

Zprávy politické. Noví členové panské sněmovny. Ve Lvově koluje prý od několika dnů pověst, že při nejblížším jmenování členů panské sněmovny dr. Engel, před- seda mladočeského klubu a ryt. Jaworski, před- seda polského kola, povoláni (?) budou do panské sněmovny. Chorvatský sněm. Mezi zprávami, jež včera došly chorvatského sněmu, nalézá se také zpráva ju- stičního výboru o návrhu poslance Bresztye m- szkého a soudruhů ohledně předložení de- klarace arcivévody Františka Fer- di nanda. Ve zprávě se navrhuje přechod k dennímu pořádku o tomto předmětě. V roz- počtové debatě doporučoval bán Khuen- Heder- váry rozpočet ku příjetí. Náměstkem zemského hejtmana v Bu- kovině jmenován byl zemský poslanec baron Ko- chanovski ze Stavčanu. Odstoupení německého velevyslance v Paříži, kn. Münstera, zavdává vděčný předmět k úvahám francouzských listů. »Temps« píše: »Dlužno uznati, že kn. Münster podle svých sil přispěl k za- chování pokoje a ku vzrůstajícímu zlepšení poměrů mezi Francií a Německem. Kn. Münster odnášísi dobře zaslouženou úctu a vážnost se strany Francie. V Praze, 1. prosince.

Kulturní Listy. V Praze, 1. prosince. K. — Mému ctěnému kollegovi v redakci, p. Josefu Kratochvílovi stala se minulá středa velepa- mátnou v celém životě. Byl to pro něho den pra- zvláštní. Dříve však musím čtenáři pověděti, co je zač. K čemu to zapírati, je to člověk přímo hrozný, ačkoliv jinak hrozně nevypadá. Má na sobě veliký počet zločinů, ku př. pobuřování proti veřejnému řádu; veliký též počet uražení vysokých osobností, utrhání na cti, atd. atd. Spáchalli též několik vražd, jsem sice dosud neslyšel, ale u takového člověka je možné všecko. Musím však k vysvětlení dodati, že jinak je zedpovědným redaktorem »Katolických Listů« a že proto se musí často vyznávati ze všech spá- chaných i nespáchaných hříchů. Z té příčiny drží si ho slavná policie ve stálé evidenci. Kdyby se někam ven za Prahu hnul, musí se poslušně meldo- vati. Přes tu chvíli dostává pozvánku, aby se do- stavil k některému panu radovi zemského soudu, a to víš čtenáři, pánům takovým člověk nemůže nic odepříti. Vlastně bych měl dodati, že každý zodpo- vědný redaktor — zvláště českých listů — je tvorem, na něhož, kde kdo je, skládá své hříchy. Za času Mojžíšových bývali podobní tvorové vyháněni na poušť; protože ale u nás pouští není, tak ty tvory, obtížené cizími hříchy, zvané zodpovědnými redaktory, občas internují pod novoměstskou věž. Cti této se mu sice doposud nedostalo, ale člověk se nesmí od- říkati ničeho.

Tak tedy tento můj kollega měl pětěšení, mi- nulou středu spatřiti praotce Abrahama, a já ovšem neopomenul vysloviti svou soustrast. A pak ještě se mu něco památného přihedilo. Bylo mu totiž doručeno vyrozumění od c. k. zem- ského soudu, že p. profesor Masaryk, recte Masařík, nadobro upouští od žaloby pro zločin, že někdosi v »Katolických Listech« dovolil napsati o něm, že v křestní matrice je zanešen Masařík a nikoliv Masa ryk. Ta redaktorská zodpovědnost je prožluklá věc. Takový redaktor sedí třeba někde u »Brejšky« a pochutnává si na veřeři a na plzeňském; anebo sedí třeba u své paní a — — do toho ostatního nikomu pranic není; anebo třeba již spí, a zdá se mu, že je perským šachem a že trousí po světě diamanty — a ráno přijde do redakce a dovídá se, že spáchal zase nějaký zločin. Tam prý kdes na Moravě panáček dovolilsi při narození velikého fílosofa udělati nad r malý háček a již je za to zodpovědným v Praze redaktor a pan profesor podá na něho žalobu a již již mělo dojíti k porotě — — ale nedošlo a čtenář se do- myslí proč nedošlo. A nyní dovol čtenáři, ještě slovíčko o mé ma- ličkosti. Nedávno přijdu do restaurantu, svlékám se s vrchního kabátu a tu mi někdo zaklepe na ra- meno — — Má úcta, tatíku Šimanovský — má úcta —

Ohlédnu se a dívám se na velikého mladého muže s výrazem tváře, z něhož ihned vyčetl: Příteli, mýlíte se — Ah, račte odpustit — omlouval se již. — Nu, nic neškodí, já již mám to štěstí, ž mne jednou mají za Kneippa, podruhé za faráře ouně- tického a sám Bůh ví, za koho ještě. — Na to se mi mladý muž představoval jako divadelní herec z B... Byl to vysoký statný muž, ale s hlasem chraplavým. — Chodím zde na kliniku — sděloval mi — něco se mi dělá v krku — to víte, pane, na ven- kovských divadlech to není jako zde v Praze, kde herec vystoupí třeba jen jednou za 14 dní, ale u nás na venkově je ta dřina den co den a tu není divu, sedře-li si našinec nadobro hlasivky. Milý jest mi hovor s divadelním nárůdkema proto jsem s povděkem naslouchal jeho zkušenostem ze světa, který se otáčí kolem prken. — Pobyl jsem zde též — vypravoval dále — na jednom předměstském divadle, na němž dávali Dámy od Maxima — ale, věřte mi, styděl jsem se, ž něco takového mohou přivésti na prkna. Nemohu vám, pane, vylíčiti trapný dojem solidního herce, jejž tyran v osobě řiditele strčí do nějaké frivolní role. My si nemůžeme pomoci, naše bídná existence nedo- voluje nám říci: »Tohle s . . . . . já hráti nebudu.« Viděl jsem ten chechtot zpustlých mladíků. Kusy takové by se rozhodně dávati neměly — avšak pomozme si! Řiditel se omlouvá: »Kdybych nedával něco takového, publikum se mi rozprchne do Variété, do Sodomy a pod., a z čeho pak bych platil