Vyehtxí katdf dea limo po neděli n avátku. РМрМЫ N v aáeriaístraei ' «11М èia. ieo*-Il. f Ртам fMtaa

Doi»iarr fPBBkoPBaé a podopaoBé pHjlaà r«d.»]cc« т 0»troTBÌ aliai i. IIOI-П. lukapiiiv ■•▼raciat a aapedaaiBaýck aadbám«.

-•l.Wkr. I lil.Mto.

КККьГпкСВ aeaapKMi-éaé po Lia y kodtai a a t г а в* k • v i в у. iBiaritf pciliiB« м ■•JtoTBéJI.

Mmlaui

Mlocaéai.

Jednotlivá diala po 4 kr. So donáteiii do dona nMině 10 kr.

Čáslo 13

\ Praze, re Čtvrtek dne IS. ledna 1SS3

Ročiiik XV

mračí se, že neprší, prší-li, hněvají se, že hrom kolkolem viechno nerozbije; točí-li se svět, hubují, že nestejí, svítí-li slunce, slobí se, proč nesvítí ještě i měsíc a hvězdy, je-li měsíc kulatý, durdí se, proč není rohatý, jdou-li в kopce, pláčou jako eešpigl, že musí zas do kopce. V tom jeví se jistý neduh, kterýž viechno jinak, než ostatní svět posuzuje. Svět je nazval : politickými mrzouty. Vsadili bychom se, že kdyby dnes sám rodný bratříček dr. Eduard vůdcem byl českého klubu neb ministrem rakouským, dr. Julius by mu oponoval a obrátkou, kdyby dr. Julius ministroval, že by zas dr. Eduard mu odporoval. Ba dr. Julius kdyby jakožto rakouský ministr bez oponentů byl, učinil by e lásky k oposici ten šalomounský výrok: přineste meč, rozseknéte mne ve dví. jednu polovici posaďte na ministerské křeslo, druhou k re- dačnimu stolku, aby články psala proti polovici ministerské. Již po delií čas pozorovali jest v moni- teuru z mariánské ulice celé válečné tažeuí na proti českým poslancům v říšské radě. PH úmrtí Gambettově spínal tentýž moniteur ruce a kroutil očima : — tak to je, skládá-li ae národní politika na jedinou hlavu — rozuměj Riegrovu! A do konce teď, když Taaffe do sněmovny panské nepošoupl ani jediného Čecha! — Nepukl li svět dosud, musí puknout teď!

Nám — upřímně řečeno — nechce se dnes o důležitosti panské snimovny mnoho řečí šířili. Snómevna panská bývá do jisté míry konštituční přítěží, kteráž v času příhodném má sněmovně poslancův na nohy ae zavěšovali, aby na konstitučním koníku přílii neskákala a neutíkala. V panské sněmovně hledí vlády viech říší odchovali si jakousi sálohu v potyčkách parlamentárních. A věru, podivná by te byla vláda, která by neuměla aspoň v panské sněmovně vytvořili sobě věrnou větiiuu. Tak by asi jednal každý muž v čelo vlády povolaný, ať by si byl třeba drem. Juliusem. Hr. Taaffe dopustil prý se na národě českém nové nevěrnosti, nového sklamání. V celé panské sněmovně jsou prý jen dva Čeii: Banda a Habětínek 1 A což kníže Karel Schwarzenberg není Čechem ? Tento Čech Btojí nám za deset jiných a za sto Mlado- Čechův. Není v panské sněmovně jeitě jiných šlechticů, kteříž k národu českému co věrní synové se hlásí? Dopisovatel našich Národních z Vidné, kterýž v každém listu svém na hr. Taaffe -ho a naše poslance žehrá, dle všeho zdá se, že politiku Taaffe ovu študuje kdesi v kavárnách a že dosud neohlédnul se po dědictví jahéž Taaffe-mu bylo po Schmerlingu, Herbstu a Lasseru nastoupili. Rakousko není jakousi republičkou, kdež by nový státní ministr potřeboval jen chvoštiště všiti a všelijaké staré haraburdí •vymésti. V říši také nelze všechno hned

Hr. Taaflo a naši Gambettovci. i P.ř*8 i01«"0 .“ini.'!tir.®tátnií тив‘“! хвои» a ueoi viaiii^aavTwi ' tisíceré téci, etjkj a nitky, jmüto rèe u velikj —K.— Staré porekadlo praví, ie Pán chumáč spoutáno a spleteno jast, se ohlíželi. Bflh na svété živí prapodivnou čeládku, lidi Již to značným činem TaaíTe-ho bylo, Že po- totii, jimito nelze se šachovat!. Dělej co déloj, dařilo se mocná .Auersperkovce z křesla předeni vždy budou nespokojeni. Je-ii hezky, t aednietví v panské snémovné vytlačit!. Zvo* .. .... v . .. „ , e. 0j,éc nového představeného, nemdže a nesmí tentýž bezohledným odpftr- cem státi se předeélé strany vládnoucí. Jsout v obcích jednotlivé rodiny vielijak seivařeny a osobními zájmy spojeny, ža by jako ve sv. evangelium mnohém hftře bylo, kdyby náhle začal se vžeshen koukol vytrhovat!. V podobné asi neutáiené situaci nalézá se i hrabě Taaffe. Odevšad se pokřikuje na něj : proč to a to, ty a ty needstrahujes, proč to a ono trpíš? Hr.Taaffe mlčí a ví, proč mlčí. Kdyby chtěl, či směl na buben hodili, proč mlčet! musí, mnohý by ustrnul. Uvažme jen nynější situaci evropskou. Se viaeh stran ozývají se pokřiky válečné. Jediné dvě říše středoevropské scházejí se vždy těsněji k boji katastrofálnímu s evropskou revolucí, kteráž Francii, Itálii a Rusko štve proti monarchismu. Nyní opatrnost káže, ústavními poměry, byt i jinak ne- prospéšně byly, přiliš nehýbali. Necht uváží se, jaký pekelný lomoz fakciosové ztropili za příčinou zřízení jediné školy české ve Vídni. Fakciosové osvědčují se co odvážlivci. Není třeba jich se příliš stra- chovati; avšak tolik nato, že dlouhá mají ramena, a že tu třeba opatrně je unavovali a v těchto kritických dobách příliš nedráždili.

My od srdce rádi bychom viděli na křeslech v ministerstvu Švarcenberka, Clam Mart nice, Hohenwarta, avšak nám na mysli tane jisté dějepisné faktum. Když Maria Stuartka svého času ve Skotsku Církev katolickou začala po svém spů sobu restaurovali, bylo jí z Říma řáděno, aby se nepřenáhlovala, aby status quo zdánlivě udržujíc, raději po tichu politická bezpráví s katolíků snímala Neuposlechla a trůn i život ztratila Ostatně což hr. Taaffe — at již o zájmech církevních naprosto pomlčíme, za těch několik let neosvědčil se, že není nepřítelem Čechů? To jediné faktum mluví dosti hlasitě, že dnes v Praze baron Kraus je místodržitelem a dr. Černý staroston. Byl by směl kdy purkmistr měst pražských opovážit! se Prahu nazvali městem slovanským, jako dr. Černý? Poměr mezi místodržitelem a starostou pražským dnes možná nazvali přátelským, coi asi bývalo málo kdy. Dobře víme. jak mnoho by námČechům po právu ještě náleželo ; víme, že co nám dosud bylo uštědřeno, poměrně dosti málo jest; o tom však rozhodov&ti, proč nám v těchto poměrech nedáno bylo vise, ponecháme kruhům kompetentnějším, běhů politických znalejším, jakými jsou naši političtí vůdcové. Nám do srdce hnusí se ten spůsob ustavičného podesřívání našich vůdců, to věčné kňourání na Taaffeho. Tak asi kňourá se a křičí se v krčmách: kdybych já byl ministrem, já bych věděl, kterak do toho ! Toť spůsob mluvení u lidí, jichžto k ničemu potřebovali nelze, kteříž nedostatečnost svoji pociťujíce sami, činnosti se sbavuji, načež doma a holubníku na ten zkažený, falešný avét láteří.

(Zneivécováaí neděl čím dál horli.) Nemalým jest nám petiiealm, čtoictm v listech veřejných, ie na tieeh stranách jeví ее snaha, aby cestou zákonodárnou pojištěno bylo svěceni neděle a dni svátečních. Jest toho vlek také na nejvýi potřebí, nebet jit i na tiehdm jindy venkově nesnadno rozezná! neděli ode dne všedního. Žijeme v malé pohereké vesnici, kde dosud ta lichá osvěta úplné se nezahnlednila, a kde většina farníkft katolických povinnostem ■vým náboženským dosud zadost činí, a přec 1 to šeleti jest nám toko, ie den svátečni špatně ■e světívá, čími vinni json z jedné strany velkostatek, s druhá blízky cukrovar.

PH velkostatku konají se v čas eenoseče a ini obilních práce slažehná v neděli a ve svátek od milého rána, tak že dělníci dotyční, a jest jieh dvč třetiny všeho obyvatelstva, nijakž chrám Páně navitiviti nemohou Mimo to dová ieji se v simé výpalky z lihovaru do dvorů rovněž v neděli, a to obyčejné v žas véřejných služeb Božích. Co pak se enkrovarn týče, tam děje se jeitě mnohem hůře. Povozy pro továrno tu při- a odvážející jezdi celý čas, ani ty nej vftil svátky nevyjímaje, a je to věrn smutné podíváni, na ty smazané a začerněné vozky, kteří ani v neděli nemají oddechu jsonee horši těch otroků. — Při tem jest nejdivnějll, že ti, jeni v dny svátečni služebnou práci konati poroučejí, nijakž nahlódnonti nechtějí, jak velice lid tím znemravhojl a sobě nemálo ikodl. Nebet chedý lid nucen jsa v neděli a ve svátek pracovali, a povinnosti své náboženské tak zanedbali, stane se ve víře lhostejným, lehkovážným, a domnívá se. še i jiná pHkazául buiská i cirkevní přestupovali та dovoleno. Proto také ten nářek správců e jiných dřednlkfl hospodářských na ty četné a drzé krádeže, jaké piiau dělnici jejich v lese, na polích ba i při mláceni v stodolách i při sebe větší ostraáitostí dohllšitelfir. Tn nám maně napadá anekdota, která sem se hodí:

Ředitel velkostatkc potká faráře místního, a zastavě ho, oslovi jej takto : Pane faráři, vy špatně káiote, vidyt ten lid ani nevi, Ie nám nemá brásti! Na to odpovídá farář mírně : P<ne řediteli, nebraňte napřed lide sachovávati při kázaní Boži třetí a já jej pak naožím sachovávati debře přikáaani Boži sedmé.*) — A vera, kdyby každý majitel velkostatku neb jeho dřadnik o to dbal, aby dělníoi a služebníci jejich v ne děli a ve svátek chodili do kostela, v mnohém ohledn by ten lid byl mravnějším Teikové pak a čeledínové hospodářů relniekýeb aemoboace se v neděli a v den svátečni ráno nmýti, svátečně obléci a jiti na elniby Boži, chtějí přec miti neděli a preto slavi ji až večer, ovšem ie v kapličce čertově в žida v pálence, neb v hospodě při kartách, nerkn li jiných horších věceeh. často colon uoc prohýří, mozolně vydělaný groš promarni a druhý den json k práci *) Liberálové a s nimi zhýralá buržoazie z desatero vyškrtli osm přikáuní, to'iko dv*: nepokradeš a nezabiješ ponechajíce. Secialisté dnes však i ty dvě seškrtali a na místě toho napsali; život neb peníze! Bed.

Z venkova.

baď scola noicbopai, nob alespoň mrziti. Hospodář Beimi ie opovážiti jich napomeaoeti, asi by mu vším právem mobil vytýkali, io jo nomá k znesvěcovánl dno ovátožnlbo notiti. — Z tobo joit očividné, io otiske o ověoonl neděl a svátků jeit otázkou oociální e io sakoeo- dàrsivi, ktoré toto otázka řádné urovná, o ipo- ločnoit lidsko« nemalých záilah li sliká — Kéž by tedy v ohledu tomto ruch petiční vo viech vntvách obyvatelstva našeho io mocně rozproudil, abychom ее v brzkn tobo dočkali, že i v řtii nail „bade ie dávsti, eo jest elfo- řevo diati, a co jeit Božího Boba 1* Matouš 33, 31.

Politický přehled domácí. V Praze, dne 17. ledna Z Vídně. Zpráva o návrate ciiařově do Vidné byla předčasná, nebot bylo uzavřeno, aby pobyt dvora v Pešti byl prodlooitn al de 38. ledna. — Následkem prokláieni Pražákova v bndžetnlm výboru, jež níže klademe, vitenpl poslanci dslmatátí opět do řiiiké rady, již oe vzdalovali následkem známého jasykovébo výnosu mlstodržitole Jovanoviče — V lezeni bndžetnlho výboru interpeloval dr. Storm, správoe ministerstva sprevedleeiti dr. Pražáka: 1. Zdaž, a z jakých příčin vydal pro Slezsko nařízení jazykové, jehož nebyle žádna potřeba ; 2. zdaž ministr nčinil opatřeni, aby ve viech zemleb rekonsbých byla némoeká podáni přijímána a také po německo vyřizovánu, protože se ztálo, io z Moravy doily do Vidně aa némoeká podáni české tiskopisy; 3. jak jest postaráno pro překlady z řeči nheriké do němčiny, nač v rozpočte ustanoveno jest 3000 zl. — Dr. Pražák odpovídá, že ve Sieiska byla do^nd přijímána jen německá podáni, což na dále tak zůstali nemohlo. Až do r. 1848 byl vc Slezsku uznáván jazyk německý i yaeyk český za jazyk zemský, teprve advokátní řád a sondni řád t roke 1851. uznává jen německý jazyk, následkem čehož musily se německé překlady i českých a polských příloh k ářadnlm spisům přikládali.

Následkem podání jednoho advokáta nařídil mi- 1 nistr, aby v opavském kraji přijímána byla také ěeiká podáni a zárovet aby v těšínském kraji přijímána byla polská podání. Opatřeni v příčině přijímáni aimeckýcb podáních ve všech ze- mich nemohla již z té příčiny býti učiněna, protože v jižním Tyrolska a v Dalmati! již dřívějším nařízením vlašská řeč, po případě srbsko-ahorv. prohlášeny byly za řeči úřadnl. Natřeli čásfia- terpelaae odpovídal odborní pfednoato b. Sacken. Poslanci Cserkawskémn pravil dr. Pražák, ie podal jíš císaři správu o zřízení tří soudů v Haliči, zvláště v Brzezanecb. Při položce ae nové stavby, táže se posi. Jireček ministra dra. Pražáka, jak daleko doapěle jedaánl stran stavby nového trestního doma ne misti sv. Václavské trestnice. Také penkázal k nedostatku porotní síně a zemských deek. Pražák praví, ie se osta- vičoě o tom jedná, stavba jednoho jaetiénlbe doma má překážky. Zeithammer si přeje, eby ta záležitost byla energičtěji a ráiněji k cíli přivedena. Pro Cecky je letoe v bndžete vykázána pro nové stavby nejmenií sama a jest to přáním celého obyvatelstva pražského, aby již v budoucím bndietn byla soma na stavba trestnice na venkově. Pražák vyelovil naději, Ie v

FEUILLETON. Saaaa.OT7-xsizi. Yantastiekó obrazy od Petra Kopřivy. Kterak se Jindřich v Praze měl (Pokračování.) Tedyi pravda, strašná pravda, — lkala téměř hlasité — co jsem dávno tušila? Zrazena jsem, sražena — já, jenž život svůj jemu obětovala 1 Což by bylo o téch 10.000 — vše kdyby byl prohrál — jenom ne věrnost 1 Co si s Jindřichem počnu ? — Mám mu výčitky délat, mám po městě dělali skandál, jako to jiné ženy délají. Nikoliv, ale dám mu zlověstný ten list přečisti. Uvidím, c* mi naň 'Odpoví. Snad, snad kdyby jeho matky nebylo, že byeh jej více měla v moci, že bych jej zachovala, ale tak mám V domě nepřítele strašného. Zlodějů a vrahů, kteříž by kolem domu ve dne v noci číhali, tblik bych se nebála, jako jeho vlastní matky se bojím. Lupič nechal by se zlatém odbýti t dele bych mu -poslední skvost s mého těla, jen eby srdce, věrnost muže mi nebral. Zamlčela se. Vše kolem ní ticho. Jen hodiny nad ní cvakaly — tyk — tak — tyk ž*k — jako vždy jindy, však jí zdálo se, jako by k ní o něčem hovoHly — máš, mái mužíčka, jemuž k vůli život si’s vzala, měj •i ho teď, těž se t aim, jezdi a ním do Prahy,

bav se s ním, hraj s ním, směj se s ním a s necudnými ženštinami Marie zakryla tvář svoji, bolest nevýslovná ji svírala. V této ebvíli zdálo se jí, jako by na mekách byla. jako by kdes v mnčírné nelítostiví pochopové ohněm ji mučili, jako by smolnými pochodněmi jí až do dese pálili. Chvilku takto v největších bolestech polo ležela polo sedéla. Konečně i tyto bolesti přecházejí, duše jaksi otrne, zůstává toliko jakási němá bolest, která užírá sice srdce, kteráž zhasíná plamen očí stírá s tváří svěží nach mladosti a ze rtů všechen úsměv zaplašuje. Marie z muk se probudila. Bylo jí maně pohlednouti na obraz Matky bolestivé. Již již tanula jí na mvsli slova : zdaž která žena na světě jest tak nešťastná? Tak milovat a tak býti zrazena t Všechny její' snahy nesly se jedině k tomu, aby svého Jindřicha šťastným učinila. aby v jejím objetí cítil se blaženým.

Od rána do večera jest na nohou, že mnohdy unavením až klesá a to proto, že chce i dovede jmění po Příkrém na syna přešlé ještě více rozmnožili 1 Celý avét její činnost, její ochotu, její opatrnost, její poctivost i počestnost zná, jenom ne ten, s nímžto svazky svátými jest spojena. Manžel její opouští čistotný domov a utíká do smrdutých pelechův ne- ravostí. — Cítila se velmi neštastnou ! — aké kouslo — lkala rukama lomíc — mají asi tv ženy, kteréž domácnost svoji mají nespořádanou, nečistou, odpornou a kteréž muže své přece dome upoutají. Ten prostý dělník po celodenní práci spěchá roztoužen večer

domů, on počítá minuty, kolik jich ještě schází, eby co nejdříve pohověli si mohl doma vedle své manželky, kteráž jej často vítá nevlídnými, zlými slovy. Jen ji při všem blahobytu, při vsí čistotě a pohodlí nelze muže upoutali! Příbytek její podobá se nádhernému chrámu, avšak není nikoho, jenž by se v něm modlil. Kterak by šťastnou se cítila, kdyby kdes v chuďouéké chýši žila o suchém chlebě, avšak s manželem, jenž by ji miloval To býval slastný její sen : živu byli s Jindřichem chudobně, ale šťastně ! Ve chvíli té z hloubi duše vycházel pokušitel — zou- falost, kteráž jí šeptala: lépe nežiti, nežli takto žiti. Nebylo-li lépe v chladném hrobě hniti, než li v tomto přepychu po boku muže nevděčníka, jenž statky vezdejší, ano i statky lásky zločinné plýtvá! — — V duši její stmívalo se, zdálo se jí, jako by octnula se kdes na sněžné poušti mezi hladovými vlky, kteříž do srdce jejího se zehryaají, vzkřikla úzkostlivě, pohledla a viděla na stěně obraz Matky boží bolestné. Přqjela si rukou tváře, ohledla se — — byl to děsný sen. V srdci jejím pronikající bolest a před ní Matka Boží pod křížem stoji s dvouostrým mečem v srdci Jaká to po dobnost Marie, hleď k Marii !.— ie: ptal jí anděl strážce, viz zde matku & důvěřuj! A Mario bezděčné klesá na kolena a slzy modlitby base slov satřpytly se v očích. A krutá bolest v srdci se tížila. Srdce její zdálo se jí jako moře bolesti, viak tu jako bj cítila. Že jediná site i oka Matky Boží

pod křížem stojící do moře toho upadla a s moře bolesti moře sladkosti učinila. Trvala na kolenou chvíli bojíc se svaté tyto okamžiky přerusiti. V předu v pokoji něco xa- šnstlo, ohledla se. Byl to Jindhch. kterýž ji skrze skleněné, na polo zastřené dveře byl pozoroval. I v jeho srdci ve chvíli té děl se veliký boj. Nemoha pohledů Marie, těchto výčitek beze slov snésti. utíkal s pustou hlavou ves do poli. Klnul v duchu okamžiku, v némito do Prahy jeti si usmyslil, klnul v dechu i matce, která jej do Prahy byla vybídla, klnul svým svůdcům, klnul vší spáchané neřesti. — Kdyby jen Marie po spůsoha jiných žen prudce a příkře mu domlouvala, kdyby před děvečkami jej plísnila, byl by se jí opřel, byl by ji zakřikl, avšak Marie toliko bblnýma zra- koma mu domlouvala a to bolčlo jej více, nei-li všechen pláč a nářek žeay obyčejné. Zastyděl se sám přéd sebou, svědomí mu hřmělo : ty také ženy nejsi bodán, ty jsi nevděčník, ty jsi ničema — zoufej ‘si raději, aby's roztrhl pouta, jimižto ona. k tobě jeat přikována. Nikoliv zoufat — snad opět cažíti ten děsný, brůsný sen v předpeklí — — a sen ten snad věčné žiti?— T srdci Jindřicha strašně te vřelo, před očima dělaly se та mžitky. Maně vrátil se domů, táhlo jej te k Marii. — Raději .umřít, aoi-li takto žiti. - (Pokračování )