Číslo 325.

V Praze, dne 26. listopadu 1900.

Ročník IV

nedskce, admínistrace sxpedice Praha, Pštrossova ulice. číslo 200—II. Nefrankované dopisy se nepříjímají, rukopisy se nevracejí Nezapečetěné reklamace jsou porta prosty serty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté nodině ranní.

KAIULILKÉ Ll V pondělí a po svátk vždy po dvanácté ho dině polední Jednotlivé číslo za Telefon redakce č. 1126

Předplatne pro Prazv s donáškou do domu K Z.80 měsíčné . . . . . K 8.40 čtyrtletně . .. celoročně . . . . K 33.60 Pro tuzemeko poštou: měsičně. . . .. čtgrtletně . . . K 8.— celoročně... . K 36.— Predplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: čtvrtletně . . . K 12.— celoročně. . .. K 48.— Do Ameriky, Francie. Švýcarska, Italie, Bel- e, Anglie a Ruska: čtvrtletně . .. K 13.20 celoročně . . . K 52.80 Tolefon redakce č. 1126.

Slunce vychází v 7 hodin 31 minutu ráno. Slunce zapadá ve 4 hodiny 3 minuty večer. Pondělí: Sv. Konráda, biskupa. Čtyřicetíhodinná pobožnost v chrámu Páně u sv. Jakuba na Starém Městě od 23.—27. t. m.

Protiotrokářský sjezd ve Vídni. Na podnět neunavné předsedkyně »Spolku sv. Petra Klavera«, hrab. Marie Ledóchowské, byl do Vídně svolán sjezd protiotrokářský, který konal své schůze po tři dny, od 21. do 23. listo- padu v domě katolických tovaryšů v Gumpendorfské třídě a v sále hudebního spolku. V první slavnostní schůzi promluvil dr. Fischer-Colbrie o účelu kongresu. Mezi jiným pravil: »Skutek tělesného milosrdenství, osvoboditi otroky, jest tak starý jako církev. Mimo katolickcu církev ne- najdeme nikde společenské spravedlnosti a lásky k bližnímu. Národové, kteří Krista nepřijali, dvojím způsobem odpírají křesťanské lásce a spravedlnosti, a sice stavěním národnosti a společenských tříd nad tyto křesťanské ctnosti. Pohan nehřeší proti cizinci, nezná a nemá k cizincům žádných povinností, nýbrž jen práva. Také nehřeší proti nižšímu z vlastního ná- roda, to jsou otroci, které jako »věc« za peníze koupí a s nimi dle toho jedná. Nižádný filosof a mudrc Římanů a Řeků otro- ctví nedovedl zrušiti. Právě tito filosofové nazývali otroky »věci«, jako je pluh anebo tažný vůl. Tu povstal Kristus a pravil: »Pravda osvobodí vás.« Která pravda? Že všichni lidé jsou dítky jednoho Otce v nebesích. Ona pravda, že i ten nejchudší jest naším bratrem v Kristu. Tím zbudoval Kristus v církvi první protiotrokářský spolek.

Sv. Apoštol Petr hlásá, že člověk jest hodnoty nesmírné, že nelze jej koupiti zlatem nebo stříbrem, že jest vykoupen krví Spasitele. Sv. apoštol Pavel káže, že před Kristem není ani reka ani barbara ani pána ani otroka, nýbrž že všichni sobě rovni jsou. Dějiny církve jsou proto dějiny protiotrokářského hnutí. Když počátkem 2. stol. městský prefekt sv. Hermes k církvi přistoupil se svou rodinou, daroval na neděli velikonoční svým 1250 otrokům svobodu. Sledujeme-li pozdější století, najdeme ve Francii za- čátkem 9. století biskupa Agobarda v Lyonu, který otrokářství potíral. Tehdáž obchody ty v celé střední Evropě prováděli židé a těm byl Agobard neúpros- ným protivníkem. Když hladoví evropští mamonáři po objevení Ameriky počali dovážeti černé otroky do Ameriky, tu najdeme v přístavu karthaginském sv Petra Klavera, který zde po 40 roků opatroval čer- nochy a je ze spárů lidokupců vysvobozoval. A kdo

by neznal dnes jméno kerdinála Lavigerie, který v letech 80tých otupělé Evropě líčil hrozné výjev z otrockých štvanic v Africe bujících.« Nejzajímavějším večerem celého sjezdu byl večer druhý, kdy na řečniště vystoupili sešedivělí missionáři. aby udivemým posluchačům vylíčili, jakých útrap je schopen kněz missionář pro nesmrtelné duše ubohých pohanských národů. Predním řečníkem byl P. Geyer, představený misionářského ústavu) v Mühlandu u Brixenu. Týž líčil svůj 14letý pobyt v Sudanu a působení ra- kouských missionářů v těchto rozsáhlých krajinách. Velice dojal shromážděné kaferský chlapec Pedro Canisio, který zpíval několik národních písní. Místopředseda sjezdu hrabě Harrach líčil otrokářské trhy v Maroku, kterak je sám na svých cestách seznal.

Dlouhou řečí líčil provinciál Lebeau poměry missionářů v Namaqua území. Vylíčil živými bar- vami hrozné mravní poklesky domorodých černochů, kteří skutečně žijí ne po lidsku, ale po zvířecku. Nadlidské jsou útrapy missionářů, které v těchto chudých, obrovských pustinách snášejí. Domorodci nemají sami ničeho a živí se namnoze smůlou ze stromů, kterou sbírají a na daleké hodiny cesty k pro- deji dovážejí. Cesty missionářů v těchto zemích jsou spojeny s velikým nebezpečím života. Missionáři pře- nocují na holé zemi. Často, když se probudí, jsou obklopeni jedovatými plazy, kteří se ovinují kolem krku, neb jiných částí těla. Největší nebezpečí hrozí na cestě missionářům nedostatkem vody. Pater Be- coulet byl cestou již několik dní bz vody a byl již na smrt vysílen; tu vidí několik ptáků a z toho soudí, že na blízku jest voda a skutečně v blízkém úskalí ji našel a tak život si zachránil. Nejhrůznější chvíle prožijí missionáři, když v krajích těch zuří hladomor, jak tomu bylo r. 1896 a 1897; tu jest nebezpečí převeliké, poněvadž domorodci k ukojoní hladu vraždí cizince.

Ve třetí slavnostní schůzi řečnil P. Giese. Týž pravil, že ročně na tureckých otrokářských trzích se prodá přes 500 tisíc ubohých otroků. Znalci tvrdí, že na 10 živých otroků, kteří dojdou na trh, padne cestou 100 otroků svízelům a mečem otrokářů. Missionářský biskup Pellet z Beninu popisuje stav missií západoafrického území. Tato missie čítá 250 kněží-missionářů. Za krátký čas zemřelo v Guinei následkem vražedného podnebí 200 missionářů. Prů- měrná teplota celého roku je zde 50 stupňů. V době, kdy dlím v Evropě, zemřeli mi tři kněži-missionáři, z nichž nejstarší byl 27 let. Z celého jednání sjezdu vychází na jevo, že není pod sluncem nižádné společnosti, která by pro blaho člověčenstva takových obětí byla schopna, jakou jest církev katolická, jejíž synové vyhledávají s nasazením vlastního života právě ty nejchudší a nejnuznější ná- rody na světě. Proto může jen člověk věci té bud úplně neznalý neb hanebně zlomyslný podezřívati missionářskou činnost katolické církve z úmyslů ne- šlechetných. Příští protiotrokářský sjezd bude se ko- nati asi za 2 roky nejspíše v Luzernu ve Švýcařích.

Zprávy politické. V Praze, 26. listopadu. Císař přijal včera dopoledne ruského velko- knížete Sergěje ve zlváštním slyšení, kteréž trvalo půl hodiny. Odplativ velkoknížeti odpoledne jeho návštěvu, odjel císař od půl 9. hod. večerní z Vídně do Pešti. Zajímavé odhalení přináší včerejší »Buda- pesti Hirlap». Tvrdí totiž, a sice na základě pra- mene, blízkého předsedovi ministerstva Széllovi, že předseda rakouského ministerstva dr. šl. K örber chtěl v době rozpuštění říšské rady zrušiti konstituci a oktroýovati novou ústavu, kteráž byla by odňala říšské radě všeliký vliv na společné záležitosti. Úmyslu tomuto bylo však Bzéllovým zakročením zabráněno. Krüger v Paříži. Včera dopoledne konal president Krüger poradu s drem. Leydsem a se svými ministry a nepřijal mimo ně již nikoho. Pre- sident zdrží se v Paříži sotva déle než do úterka. Odpoledne shromáždily se před hotelem »Sribe« zá- stupy lidu, jež presidenta Krügra hlučně aklamovaly. Krůger vystoupil na několik minut na balkon. Zástup mladých lidí, kteří uspořádali před redakcí časopisů »Libre Parole« a »Intransigeant« demonstraci, při čemž Krügra aklamovaly, byl policií rozptýlen. Na boulevardech pařížských proudilo včera večer větší množství lidu, než jindy. V okolí hotelu »Scribe« provolávaly skupiny mladých lidí Boerům slávu. Zvlášt- ního nepřihodilo se nic. Třicet osob, kteréž pronášely velezrádné výkřiky, bylo zatčeno a sedm z nich do- dáno do vazby. — »Echo de Paris« píše, že Krüger

FEUILLETON. Nad naši sílu. (Hra o dvou dějstvích od Björnstierna Björn- sona. Přeložil J a r. Kvapil. V Národním divadle po- prvé v sobotu, dne 24. t. m.) Norský autor Björnson spolu s Ibsenem náleží bez odporu mezi nejpozoruhodnější literární zjevy to- hoto věku. Jsou takořka otci moderního dramatu. Zachycujíce hloubky psychologické, duševní stavy mo- derního člověka, nejpalčivější otázky sociální, mravní, emancipace žen, i náboženské v celé jich šíři uvádějí na scénu. Na lidech svého kraje demonstrují i ana- lysují nemoci a touhy většiny lidstva. Krise mravní i sociální v užším slova smyslu vystavují v jednají- cích osobách před zraky posluchačstva, rozřešení jich často se vyhýbajíce. A v tom právě jejich přítažlivost. Posluchač odchází z divadla s duší rozrušenou problémy, jež rozvířily myšlenkový jeho horizont, a nucen z pravidla sám hledati neb dohadovati se od- povědi na velikou otázku, jež celou tíhou svou vržena mu byla s jeviště do duše. Björnsonova hra: »Nad naši sílu« chce zobraziti náboženskou krisi duší potácejících se mezi vírou a nevěrou. A čeho žádají pochybující duše, aby vrátiti se mohly vším svým životem k víře v nad- přirozené? Zástavu víry. Žázrak. Björnsonovy lidé ústy Brattovými volaji k nebi. »Dej nám zástavu víry, udělei zázrak a my uvěříme.« Právě tak jako kdys židé volali k Ježíšovi, aby zázrakem na jich povel legitimoval se jako Syn Boží. A Ježíš, jak známo, nevyhověl diktátu jejich.

V Biörnsonově »Nad naši sílu« děje se ednou zázrak, podruhé naděje. Nebo když v té chvíli, co Sang ve svém kostele se modlí za svoji nemocnou ženu, hora se řítí na kostel a jeho přibytek a ve svém spádu náhle jako zvrácena, přece kostelu ni domu nepohřbí ve svých ssutinách — pak nevím věru jak jinak si vysvětliti tento zjev, nežli zázrakem. A na konci hry, když Sang silou své víry, mocí modlitby pokouší se uzdraviti svoji ženu, a ona, na chvíli opouštějíc lože spěchá mu v ústrety, ale hned mrtva padá a spolu s ní zmírá i Sang, jenž tu sílu svého ducha byl vyčerpal, patrno, že básník zase se kloní k myšlénce, že zázrak jest nemožný. Otázka zázraku, jejž autor, ovšem zcela od- chylně od názorů našich, má za jediný motiv, jedinou zástavu víry (ač zázrak ovšem i s našeho stanoviska vždy zůstává motivem nej- účinnějším a nejpřesvědčivějším, jest zde — dle mého soudu — nezozřešena. Nevím též, zda tento problém, kterého pro nás věřící neexistuje, problém moderní skepse jest dosti způsobilý a vhodný pro řešení na půdě dramatu, Ale tolik mám za po- vinnost svědectví dáti pravdě, že drama svým zpra- cováním působí silou elementární. Rozvíří i hladiny duše netečné. Vzbudí znovu — byť i jen na chvíli — zájem pro otázku víry u těch, u nichž snad byl již na dlouho překonaným stanoviskem. Nelze nám ovšem souhlasiti s tendencí dramatu — ale dojem, duševní affekce působí měrou vr- chovatou. Pastor Sang silou své modlitby koná zázraky. Kdekoli nemocný se nalézá, člověk chorý téže pevné víry jako pastor, Sang modlí se s ním a nemocný rázem se uzdravuje. Ba vrací i duši v tělo již vychladlé. Tedy člověk divotvůrce. Pravý prorok poslanec Boží, azoštol — kdyby skutečně též existoval. Jen manželka jeho Klára,

těžkou hysterií na lože stále upoutána vzdoruje tvrdo- šijně jeho divotvorné síle. A proč? Nemá víru téže potence jako Sang. Ale Sang si umíní, že i ji musí uzdraviti. Proto volá svá děti Eliáše a Ráhel, aby byli mu po- mocni. Obklíčí chorou řětězem modliteb a zázrak musí se zdařiti. Ale jedva děti se dostaví, Sang s úžasem znamená, že ani děti jeho nemají té víry jako on. Ale Sang již se jednou rozhodl, že Kláru musí uzdraviti a proto chce vykonati div ten sám. Bez pomoci svých dětí. Půjde ve svůj kostel. Bude se modliti, aby spánek, jehož již šest neděl chorá neměla, se do- stavil a pak aby zdráva povstala z lože. Sang ode- bírá se do chrámu. Počíná se modliti. A jedva hlas zvonu oznamuje počátek modlitby Klára usíná. V tom však hora nad chrámem se řítí. Hrozí všem záhubou. Ale když ohlušující hlomoz přestává, děti Sangovy znamenají, že stal se zázrak. Zvon kostelní zní dál a matka spí. Spí jako dítě. Tak scény prvého jednání, dosti protáhlé, končí výjevem nejvýš vzrušujícím. Effekt, ne špatně vy- počítaný, dostavuje se silou, jakou jen divadelně my- sliti si možno. V druhém jednání vidíme, že Sang trvá na mo- dlitbách dále. Výjev řítící se hory a očekávání dru- hého zázraku přivábily zástupy zvědavců. Přijíždí i missijní loď. Lid, jedoucí k míssiím, zvědavostí pu- zen, zastavuje ve fjordu, u něhož Sangovo obydlí. Při- chází i celá komise pastorů radit se, jak se zachovati k tomu, co právě bylo se událo. Jich debata, z níž všechno to čiší satyrou na církevnictví vůbec, jest po- zoruhodna. Názory konservatismu náboženského s ra- dikalismem střetly se jako ostré zbraně soupeřů. Není zde místa uváděti hlavní myšlénky sporu.