Strana6.

ŽENSKÝ LIST.

52. číslo.

FEUILLETON.

F. IV. NAŽIVNN Vlas Madonny. Z ruštiny přeložil J. R. K. (Dokončení.) „Směšné, není-liž pravda, co? Jerome byl blázen! „Pozdrav bůh, sousede!“ bylo slyšeti hlas. „A pozdrav bůh, starý,“ odpovídal Jerome, obrátiv se. K nám přišel vysoký, křepký jako křemen stařík v modré, rozhalené bluze. „Jak se daří?“ tázal se a tiskl ruku Jeroma „Jak vidíš. A tobě?“ „Nemohu si naříkat.“ „A já tuto ruskému pánovi ukazuji naše místa ....“ pokračoval Jerome. „Právě jsem mu vykládal, jak jest u nás: jedna noha ve Švýcarsku, druhá ve Francii . . . Che-che-che! Stařík Jerome Francouz a stařík Jaques — Švý- car — a pole mají vedle sebe!“ „Ano, ano,“ odpovídal Jaques, pohybem hlavy si posouvaje slaměný klobouk na oči, aby chránil jich před sluncem. „No což, po- sedíme si chvílenku?“ Staříci usedli a za nimi i já. „Byl jsem na trhu v neděli.“ „Byl, nu a co ?“ „Nu, jak ?“ Dali se do hovoru o svých záležitostech, o příznivé pohodě pro obili, o cenách do- bytka atd. Šat, všechny jejich věci, celý názor světový bylo u nich stejné — a přece byl starý Jerome Francouz a starý Jaques Švýcar.

Přede mnou seděli a přátelsky žvatlali dva starci, ale kdyby se něco někde v dáli stalo, ihned přijde syn Jeroma podpáliti farmu Jaquesa, tam v zeleni sadu se bělající a synové Jaquesa budou střileti na syna Jeroma, zabijí ho, zná- silní před očima matky jeho sestry, zastřelí starého otce ... A příčina toho všeho? Ta, že lidé — jsou blázni, že si umyslili, že je roz- dělují nějaké čáry, táhnoucí se jejich polemi a lukami, že nejsou stejnými lidmi, nejsou bratry, nýbrž nepřáteli. — Kdyby se pozorněji podívali na onu „hranici“, kterou mi Jerome ukazoval, uviděli by, že tam ničeho není a že proto starý Jaques a jeho soused Jerome ne- mají pražádných důvodů, aby hubili jeden druhého . .. Pojednou mi nápadla pověsť o viasu Ma- donny*), který prý jest opatrován ve kteréms ) Madonna je Panna Maria. italském klášteře. Vlas ukazovali každému, ale viděti jej mohl pouze ten, kdo si získal zvlášt- ních zásluh u Madonny. Jednou přišla do chrámu prostá žena a pomodlivši se, poprosila mnicha, by ji ukázal drahocenný ostatek. Mnich se nechal dlouho prositi, vytáhl odkudsi zlatý pytlíček, otevřel a jakoby odtud něco vzal, vy- zdvihl obě ruce, jakoby držel v nich vlas. „Nu vidíš?“ Ať se dívala jak dívala, žena nemohla nic uviděti. „To znamená, že jsi toho nehodna. Jdi, modli se ještě!“ Žena se dala znovu do modlení, ještě s větší vroucností opět se vrátila k mnichu, ale ouvé, vlasu stále neviděla . ..

To se opakovalo ještě jednou, dvakrát, tři- krát .... Konečně přešla též mnichu trpě- livost. „E-e, matičko, co jsi to sobě usmyslila?“ vykřikl. „Já tu sedím již 30 let — a ještě ani jednou jsem neviděl to, co ukazuji a ty to chceš najednou vidět!?“ A hle, již tisíce let ukazuje nějaký chytrý mnich Jeromům a Jaquesům neexistující čáru hranic a oni ji vidí. Kdy že spadne konečně s jich očí ona zvláštní blána, kdy se vysvobodí z kejklů mnichů, kteří je obklopili celou sítí vlasů Ma- donny, kterým jest velice výhodno, rozdělovati je čárkami. Kdy pochopí, že není nijakých čar mezi nimi a ani býti nemůže, že jsou bratry a že poměry jejich navzájem mohou býti pouze bratrskými? Chtělo se mi křiknout na staříky, pokojně přede mnou besedující: „Jerome, Jaquesi, pohleďte: čáry tu neníl Protřete si oči, procitněte !“ Ale v tu chvíli se vzchopil starý Jerome a hladě svůj kříž na zádech, pravil: „Nu, ostatně musím už jít. Natoulal jsem se již dosti dlouho za hranicemi, teď domů . . .. Che-che-che!“ „Švýcary jste viděl, teď pojďte do Francie, pravil Jaques. „Ano, ano. Na shledanou, příteli.“ „S bohem, můj dobrý Jaquesi ... Na shle- danou, monsieur!“ Vyměnili jsme se starým Jaquesem stisk ruky a opustivše cizí kraje, odebrali jsme se do Francie, do statečku Jeroma, jenž na pa- desát kroků asi vyhlížel mezi zelenými topoly a kvetoucím bezem . . ..

Soudružky, čtěte a rozšiřujte všude svůj denník „Právo Lidu“!