Strana 4.

ŽENSKÝ LIST.

Číslo21

nervového podráždění chvěje se radostí a ne- šťastnici štve, aby ukázala svou zraněnou duši. Uprázdní se cesta — s šumem hedvábí vkroči průvod svatební do kruchty. Napřed jde nevěsta, vysoká blondýnka vpad lých tváří a napálených vlasů. Skoro s nestyda- tou pýchou nese vínek panenský mizící v oblá- čkách bílého závoje. Jde sebevědoma, s úsmě- vem, vypínajíc vatované poprsí hedvábného ži- vůtku. Ji provázejí družbové ve fraku a glasír- kách. Před tím bílým zjevem zástup instinktivně ustupuje zanechávaje Honorku samotnu zády o sloup opřenou. Nevěsta přestoupí práh a zvolna, s kostelníkem napřed, vchází k oltáři, a vlečka její sukně po zemi se šinoucí zanechává za sebou jakoby pruh světla. Avša« Honorka jakoby ani nezpozorovala pří- chod nevěstin. Třese se po celém těle a je bledá jako oplatka. Klyž kočáry zajely před kostel, ucítila náhle jako silný úder do šíje. Pozbyla dechu a srdce tluče jí jako kladivo .. Náhle — v slunečním jasu objeví se sám ženich. Jest dnes hezčím než kdykoliv jindy. Nový frak padne mu jako ulitý, vlasy má učesané, tvář pečlivě oholenou, zlaté knoflíky u košile veliké jako zlatníky. Vítězoslavně dívá se do lodi chrámové, na oltář jasně osvětlený a pohrává si návěsky u ho- dinek. Dvě družičky v lehkých sukních, s vějíři a pelerýnkami tenkou přízí vyšívanými ho prová- zejí smějíce se nenuceně. Oči všech obracejí se nyní směrem k Ho- norcel .

Co udělá! co udělá!.... udeří ho na ústa? Nebo mu vynadá a do očí naplivá? Avšak — ku podivu ... děvče již při po- hledu na Theodora bledne ještě více a zavírá oči. On — si jí vůbec nevšiml, zaujat nyn jednou z družiček, která upustila na zem kraj kový šáteček. A náhle — Honorka krčíc se a chtějíc ujíti pohledu všech, zalézá pomalu za sloup — pro- pukajíc v tichý, dušený pláč. Nadarmo teta usiluje dodati jí odvahy, na- darmo lidé ji do kola obklopující se k ní na- kloňují a šeptají jí slova rpovzbuzení. Jednou rukou tiskne k ňadrům děcko, druhou drží se sloupu a z očí jí stékají dva proudy horkých slz. »Nemohu, nemohu!« šeptá tiše sténajíe. Varhany zatím pronikavě duní, ženich přejde kruchtu a jde jistým, smělým krokem ukláněje se lehce známým, uprostřed zástupu. Teta zkouší naposled povzbuditi Honorku. »Pro pána boha! nebuď oslicí! darmo si děláš ostudu! . . . pojď bežl, ještě) je čas! tolik lidí čeká! . . . Honorko, nebuď oslicí! . . .. Avšak Honorka nehýbá se s místa. Při spa- tření Theodora zmocňuje se jí někdejší malo- moc. Když se objevil před ní nyní hezký, usmíva- jící se, zdravý, vyparáděný— když ho ucítil opětna několik kroků od sebe — ne! — ne- mohla se naň vrci, křičíc tak, jak si to před- sevzala, plivajíc mu větvář a ukazujíc mu děcko. Nelne!chce raději umříti, než takový výjev způsobiti. (Pokrač.)

Když v záři elektrických lanp jdeš, dítě, z práce promenádou a rozradostněno když zříš, jak pohledy se na tě kladou, ty, bledé dítě, netušíš v tom lesku ozářených ramp, že nejsou holdem tvojí kráse, s níž spojen smrti teskný stín jež v této záři vyjímá se jak svadlé květy georgín.

Bledému dítěti. A nad plátnem když ve dne sedneš, s úsměvem tichým na rtech svých, hned ruměníš se, opět bledneš, pod dojmem hlenů krvavých a vzpomeneš si na jich pal, ten by mne asi miloval! ty, bledé dítě, netušíš. že v chladnou, cizí kráčíš říš, kde — zní to trochu tragicky se ztíšíš, dítě, na vždyck. Stáňa Cenper