тШШ. .. -Bl.Mk М*пМя4 .. I . TO ,

Jodnotlivá 6ieU po 4 kr. to áMiénl áo doma aéslta« 10 kr.

Vyekáu kfttdf dea lino ▼ »oděli » •▼«lek. řMflěai м « ul*ÍRÍttra«i mmmmvmí »!<•• *<•. ieoa-u.

« FraMpoMaai

ČECH

rrssksfsu« a RsdrpssMé pfiju»* xadLalcc* ? Ostrovní olici é. UOt-n.

OOťlWY

Rukopisů« •rrrscini« • uepodepuuiýcb BsdbS»« REKLAMASB •pedetésé po.yiáoy bodtci sairss. ko.Say. lowratx ptRtám. co ccjUrs^t

€áel« 914.

V Práme, re středu dne 19. záři 19*9

Ročník XV

FEUILLETON.

Před omlřením. — K. — Z Říma i s Berlína son* hlasné ozývá se radostná svést, ie z nerůstného boje kulturního opét učinén značný krok kn smíru obou stran válečných: státu i Cirkve. — Vo shodé s biskupj némo- okými, — zvéstuie es, — svolil sv. Otec bos zásadního uznání květnových sákonů vpříčiné předběžného vzdělání duchovních, aby byla dispense požadována za minulost i za přítomnost. — Nemáme dosud po ruce smlouvy podrobné mezi oběma stranama, leč již to, co telegramy sdělily, svědčí jednak o jistě nutnosti, v jakéž vláda německá sotva že nit předchozích vyjednávání neurvalostí svojí přetrhla, vŽdyC nit přetrženou vyhledává a ji »pět s novou sesukuje a jednak zase o nepřetržitě mírumilovnosti Stolice papežské, která vždy hotova jest povolovati až к mečím krajnosti.

Namítá se ováem : proč Řím ihned tyto koncesse Berlínu neučinil, mohlo býti již dávno všemu konec, vždyt ku př. v Rakou- dra nad věcmi podobnými nikdo se nezasta raje I Na výtku tu bylo již odpovídáno r ten rozum, že převeliký je rozdíl mezi panujícím rodem v Rakousku a v Německu, fiím jiných ohledh niti musí na rod Habs burský, jehož říše ode věkfl baštou byla i jedné strany proti Turkílm a s druhé proti hrabivým knížatům protestantským, i nichžto rod Hohenzollerský nepožívá po věsti právě nejchvalnější. U rodu Habsburského nemusí se Řím obávati, že by udělených koncesí či ústupků mohlo kdy v té míře zneužiti se, jako ve státě valnou vět- linou protestantském. Řím dobře ví, jako každý vzdělaný katolík, že náš liberalismus i se svými zákony květnovými nevyrostl na půdě domácí, nýbrž že к nám byl od jinud importován po známé Andrássyho maršruté, — tot přece valný rozdíl! Potýčky bývalé vlády beustovské a herbstovské s Římem byly jen chvilkové, byla to jen jakási střídává zimniéka, která přiměřenou dietou rlády nynější sama sebou přejde, jelikož iádro říše naší jest skrz na skrz katolické. Jinak ovšem jest ve státě valnou většinou protestantském. kdež boj в Římem jest životním principem a kdež, jak dějiny učí, každé chvíle ruší se nej Slavnější smlouvy a úmluvy s Římem. Tu »stražitost svátou jest povinností. S tohoto hlediště i prostý čtenář pochopuje, proč, co в nás ve státě katolickém takměř pravidlem i právem jest, ve státě protestantském ča- iem toliko výminkou a dispensí bývá.

Každý věrný katolík s radostí vitati »ude i tento krok ku smířeni obou mocno- ití: největší duchovní a pokud Evropy ie tkne i největší světské. Víme u nás dobře, že Bismark velikých »hledů bráti musí na imposantní katolický poutník, — laik — jenž v den Matky Boží do jednoho místa poutní ckého mimo Prahu střed a že kdyby tohoto středu nebylo, že kněz, jenž v rukou nesl nejsvětější pokrm pan Schlůzer ustavičně by do Říma nejezdil, kajicníkům, nesl jej bez světel, bez KatolickT střed stal se však jen proto možným, průvodu ministrantů kamsi na že katolíci němečtí svorně jako jeden muž chodbu na postranní oltář, kdež muže katolické do sněmů volili. Bez tohoto sice dosti bylo vieho haraburdí, lidu katolického nebylo by katolického ale anijedné nehořelo svicel Bylo středu. Tot věc, která sama sebou se ros- nám o staroslavném místu tom poutnickém umí, a proto, že sama sebou se rozumí, ještě jiných věcí velmi trapných sděleno, leč nechtí u nás mnozí jí rozuméti. Víme, co to postačí na doklad, že tu i tam kněžstvo nám schází, avšak nechce se nám jaksi do samo nechává vše bůžeti, jak to vůbec běží práce, obíháme kolem té kaše a myslíme si, Nechrne ještě i poutě к našim národním sva' snad to předce půjde jináče, aniž bychom do týním saniknoutf, pak jsme в katolicismem u té kaše musili se postiti, snad Pámbíček ко- nás brzy v koncích. nečné se smiluje а к vůli nám nějaký zá- Naříkávali jsme si na kněze j o s e f i n i- zraček sty, kteříž prý vývinu života katolického

Dnes katolíci němečtí obdivem jsou ka- nepřáli, dnes již jozefinisté téměř vymřeli, tolíků světa. Ta jejich svornost, ta soli- Snad ti kněží jozefinisté Církvi naší katoli- dárnost připomíná doby prvního křestanství. cké více přáli, ji více milovali a pro ni více Angličané jsou co do organisace a života horlili, než-li dnes mnozí kněží — zvaní spolkového od dávna mistři, avšak i vévoda národní, z Norfolku, právě v těchto dnech na sjezdu Snad mnohý stará se více, aby českou katolíků v Düsseldorfs přítomný, ochotně vy- duši vyrval ze zajetí němčiny, než ze zajetí znal, že ani Angličan s Němcem měřiti se hříchu. Mnohý zvaný kněz národní přičiňuje nemůže. se snad více o zakládání besed, matic a ji- Je i Francouz věrným a horlivým kato- ných světských spolků, než-li spolků katoli- líkem, je jím Španěl i Vlach, avšak katoli- ckých, kteréž vedle výhod časných na zřeteli ckému Němci, — ani Belgičana nevyjímaje, mají hlavně spásu nesmrtelných duší. Staří — se nevyrovnají. V čem ta tedy vézí? jozefinisté se svými copařskými náhledy o V krvi snad, nebo v podnebí? U nás v Ra- svrchovanosti státu život církevní do té míry kousku pohleďme na korunní země německé nepoškozovali, jako jej dnes poškozují kněží a jiné. Rakouští Němci mají ve sněmích více národní nežli církevní, své katolická zástupce, my češi — upřímně U kněze Jozefinisty svrchovaným byl

Čechů nakazili se i naši čeští Němci, že dosud tak málo, jako my na katolické zástupce tento stojí na půdě radikální, se zmohli. Snad přece příčina vězí kdes ve, Naši spisovatelé, naši národní výtečníci vzduchu? snad z těch našich Krkonoš a ze s výminkami velmi řídkými, ná- Šumavy pythijské vyvinují se výpary, které boženství naše, víru sv. Václava, Ludmily, nás liberalismem omamují? t Vojtěcha tvrdošíjně a zúmyslně ignorují, oni Nic nevěsí ve vzduchu. Vzduch u nás chtějí národ miti bes víry svatováclavské á tak čistý a zdravý jest, jako jinde, vody naše kněze pouze národní a ne církevní. Kněží jsou tytéž jako v Němcích, ch y b a vězí více národní než li církevní za těmito výteč- všakvnás— nás — nás! ( niky pobíhají a poskakují, jakoby na nich Náš lid dosud zbožný jest Viděli jsme, spása národu spočívala Nikoliv touto cestou v neděli na vlastní oči ty zástupy poutníků i ani víru, ale ani národ nepovzneseme, nett hrobu svaté báby naší Ludmily. Po celý ! vzděláme, ba ani nezachováme. Národ bez den schátralý, ošumělý kostelík svatojirský, j víry musí sahynouti. Dlužno tudíž aby kněz pravý to pastorek mesi kostely pražskými, byl^říve církevním a potom teprv národním, zbožnými byl naplněn. j Pojem Církve mnohem šiřší jest, nežili Byl to nejvíce chudý lid, z té menší ' pojem národa. Církev pojímá všechny národy, třídy střední, bylo i mnoho lidu venkovského, v lásce к Církvi obsažena jest i láska к ná- jenž přicházel zase jednou pomodlit se u rodu, avšak užší pojem národno- hrobu svaté patronky. Lid ten přicházel sti nikdy nemůže obsáhnout i z venkova sám, bez kněze. V lidu tom ukryt mnohem širší a vyšší pojem jest dosud veliký poklad zbožnosti, třeba jen C í r к v e. To by mělo zrale se uvažovati. poklad ten zvednouti. |

Touž neděli putovalo z Prahy více jak XXX. valný sjezd katolíků německých tisíc poutníků na Tetín. Úcta к svátým pa-t v Dtieaeldorfn tronům českým dosud nehyne, láska к Bohu; _ 0 _ tudíž dosud nevymrela. Leč toho nám jeden1 v Praae, dne 19. sán.

putoval, trpce toužil, že tu i tam samo kněž-, a poslanec Bachem z Kolína. Mluvil o stvo poutníků si neváží, že mu místo poutní-j aforismech sociální otázky. Předeslav několik cké je jaksi břemenem. | slov o působnosti Církve u věci té, rozho- Bylo nám sděleno o jakémsi monstrum, ■ vořil se o úloze státu v téže příčině a o ra řečeno, — dosud jich nemáme. Snad od nás stát, u kněze pouze národního svrchovaným jest národ, onen stál na půdě absolutistické, —k. Třetím řečníkem byl státní návládní kovinách ve společnosti lidské. Stát či moc zákonodárná bledí síly národohospodářské soustředili, při tom však nesmí omezovat! svépomoc a spolupůsobení občanstva. Pravdi* vou tu je věta: „Co zmohou paragrafy bez dobrých mravů?* Co platný jsou, neoí-liobčanské věrnosti a víry, poctivosti, spořivosti? Zákonů je dost, ale ještě více je mravních přestupků Jet zákon mrtvou literou, není-li u lidu svědomí. Proto je svět samý švindl a bankroty jtou na denním pořádku. Jsouf lidé kšeftovní, kteří knihy obchodníků na úpadek se připravujících do pořádku uvádí a opét jiní, kteří procentové narovnání prostředkují. Švindl stal se takřka heslem obchodníků. Zvláštní novou nemocí lidské společnosti je tak zvaný slavnostní švindl. Řečník vybízí poslucháčstvo, aby jen prohlédlo si insertai část novin třeba porýnských a přesvědčilo tak o systematickém lapání lidu na lepy slavností, jež nemají konce. Slavnostní švindl vyssává z lidu poslední groš, jednotlivce obohacuje a celé massy lidu ožebračí. Pak-li stát co nařizuje ku zlepšení stavu chudiny,. vydává-li zákony, jimiž společenskou nákazu vyhubili hledí, má zároveň dovolávali se kře- stanského soucitu a křesfanské obětavostí a ne snad někoho v dobročinnosti omezovali, jemu předpisovali, což platí sejmena o Církvi katolické.

Po řeči této ujal se slova farář Meller s Ameriky. Přinesl pozdrav amerických katolíkův a zmínil se o katolickém životě tamže. Církev americká jakožto kvetoucí dítko evropské matky má se jak náleží к světu. Spol- kářství katolíkův plodí nové školy, kostely, nemocnice a ústavy křesfanské lásky vůbec. Katolíci američtí jsou solí země. Poslední řečník veřejné druhé schůze byl kupec a poslanec Racke, kterýž v úvahu vzal křesfanskou rodinu. Vylíčiv zpředu po? banský život rodinný a potom křesfanský, poukázal na to, že klasičtí národové pohanští byli také vzdělaní a že dosud s nimi závodíme ve vědách a uměních. Rodinný život však lesku čistě lidského nabyl teprv příkla dem rodiny v Nazaretě. Mluví se mnoho o emancipaci žen. Nechrne je panovati v našich domech, af přednáší a rozkazují v domáoao- sti, at analysují, redukují a oxydují ve sté kuchyni a koncertují u vychovávání svých dítek. Vychování řádné dítěte je největším, obdivuhodným uměním ženy, matky. Bojujem proti zásadě Robespierra, .dítky náleží zprvu státu a pak rodičům*. Zásada ta se u nás provádí. Státu nelae dítko všestranně Vychovali. Řečník vyzývá matky, aby samy učitelovaly, inspektorovaly a ministrovaly, když státu к úřadům rozumu náležitého se nedostává. (Veselost) Ve zbožném, spokojeném životě rodinném spočívá blaho a štěstí nejen jednotlivce, ale i celého státu. Výbor sjezdu pro záležitosti sociální ve své schůzi (11. t m.) pojednával o svěcení neděla svátků, při Čemž sdělil kaplan Hitze, že petice hospodářského spolku4 porýnského

Ед moce ne XI. a osvobozeni Vidné 168». Než císař Vídefi opustil, jmenoval hrab. Lrnošta Růdigera ze Starhembeiyu velitelem

Désta. Byla to opět šfastná volba, nebStar- lembergovi náleží hlavní zásluha, že Vídeň lepadla do rnkou barbarů. On nalezl při »řévzetí velitelství v městě 1300 mužů silnou I »osádku jako v míru a na opevnění města' »řitáhl, pak byl odpor nemožný; ale on ne- nohl, zdržován obtížnou dopravou děl a za- rasadel, tak rychle přijití. jothrinský s větším dílem jízdy do ím se povsnesla mysl obyvatelů. Dne 11. íervence přijeli dva pluky, konečně dne 13.

lehůttu de Vídně. Počet vojska, které po ádku Vídně tvořilo, udávají někteří na 18.000, ini na 10.000 mužů. Mimo elů, měšfant, řemeslníků, borů к hojení města utvořilo. Po šest dnů kou cti proti Turknm. byl pak r. к 14., když eyižUTTurci*VídeĎUCobklopovaíi^ V tľhdeiŕ^m'atkv ’u^zíti^emohf'l0nÍÍ0TÍ P0ldední hodiny přeď obleto- rooo mužů, mezi nimi 4000 Poláků pod ve- ?.e Pr0 ^Zdejší zmatky uzzati nemohl ,níin p0 knížeti Scbwarzenbergovi poukázky sním knížete Lubormirskěho, na jejichž na- rerbování Innocenc XI nunciovi Buonvisimu Ю.000 scudů poukásal, ajiná vojska z ostrova ‘ ~ Kolonič jest z oněch znamenitých mužů, . jejichž pokora si úcty všech vydobyla On to se s obyva- nežádal ničeho, on rozdal všecko. Ne zřídka studentů více míval к obědu jen jediné vejce. Byl často též, jsa již biskupem, v obnošeném a spravo- i ku příchodu velkovesíra se čile pracovalo, váném šatu vídán. Ale čím méně pro zebe ■šechny stavy se na tom podíleli. Duchovní žádal neb potřeboval, tím více činil pro jiné. i laikové, kmetí a chlapa paní a dívky či- Vícekráte stál u kostelních dvéří a vybíral dli co mohli Biskup Emerich se řádu ka- dary pro chudé, syláště pro sirotky. On., si mcínského hovní, »osádku jako v míru a na opevnění města '«’V.i«/1№e,ie mQÍe- byl pojítkem svornosti ličeho nepodniknuto. Kdyby byl Mustafa hned Vídné nakolik vojenskou schopností a valeni meíi y4dci 0n řídil ošetřování raněných a - - - - °° peal.e n» íold va rjcuo pry.u. . hrř^°ШCvyžiulujeРпаёв^ПгvláTtn^^zoraMti!

Týž den (8. července) přitáhl vévoda 1впИтЙ^hľraíí^On íoľovaF v^vé^ímiáí •Víde4 nebyla v mnohém ohledu na obležení ri„.kí . liliím dílem jí.dj d. Videí . e! Xrt Keľdlľfn ctí proti Tirlkům. byl pak г. 1665 bi-j Císař odeslal к tomu účelu biskupu Ko- Nuncius Pignatelli, později papež Innocenc XII. ; na posvětil jej na biskupa a 1669 udělil mu císař biskupství Vídeňské Nové Město. vojska a veškerých obyvatelů vzpružena. Щ Ale kde vzal Kolonič peníze? To zů- ikého vyzýval 'světské a řeholní du- vyprosil a jmenován jest od císaře vrchním stalo většině tajností; jen vyslanec benátský , by při velkém nebezpečí nejen pra* poručníkem sirotků a vůbec opuštěných dítek,'Centanni, jehož správy zvláště zajímavé

covali, ale také, když by to muselo býti, ' by tímto úřadem jako štítem proti odpůrcům zbraní se uchopili Mniši se ve střelbě evi- chráněn byl. čili a mést&nosta z Liebenberga yezl sám1 Když jiní z Vídně utíkali, on tam šel, první kolečko země, převor Augustinů a jiní *by jako v Kandii mečem bojoval, nýbrž následovali jeho příkladu. Městská rada byla život za své bratry nasadil. A skutečně velmi činná v opatřování potravin, střeliva a byl jeho život v pádu dobytí města přede dříví. Poslední den před příchodem nepřá- • ýáemi ohrožen, neb Kara Mustafa, jemuž telského vojska složilo se na břehu Dunaje činnost Koloničova neznáma nebyla, se zátišie centů prachu, který arcibiskup solno-. přísáhl, že jej v pádů dobytí města vlastní hradský odeslal. Přijeli s ním právě v čas.. Pak se podařilo císařský poklad a archivi Činnost Koloničova byla hlavně čtverého proti proudu do Pašova do bezpečnosti i epůsobu. Svým přikladeny a domlouváním odvezti. dodával srdnatosti obhájcům, neb všichni ... . , ^ . .,, , , ! znali onoho vynikajícího, svou pokorou mo- Místo mnoha tisíc uprchlých přišlo do cného muže 'o,, Jbyl pojítke£

Scbwarzenbergovi poukázky a na 3000 věder vína pro vojsko. Ale tato částka nestačila na dlouhý čas. Když byla vydána, tázal se Starhem- berg jednoho dne ve vojenské radě se stí sněným srdcem biskupa, zda-li by více peněz opatřili mohl. Biskup se ptal mnoho*li a Starhemberg odvětil, že by 100.000 dollary věci velmi pomoženo bylo. Na to se Kolonič postaral nejen o 100.000, nýbrž o dvakrát tak velkou částku. Tím byla mysl jsou, jmenuje primasa uherského a arcibiskupa ostřihomského, tenkráte 83letého, Jiřího Szeleptseny, který císaři ku obhájení Vídně 400.000 zl. přispěl. Arcibiskup poukázal tyto peníze Koloničovi, jenž byl předsedou uherské komory, tím bylo správné placení žoldu, to jest: náležité obhajování Vídně umožněno. Ale jest s podivením, jak arcibisknp, jehož sídlo Ostřihom pod jhem tureckým úpělo, tolik peněz pro čas největšího ne- < bezpečí ušetřili mohl.

Ctihodný primas uherský zasluhuje ještě jiném směru náš obdiv. Ludvík AlV. prohlásil právě tenkrát r. 1683 čtyři galikán- ské články, které byli francouzskými biskupy přijaty a nařídil, by se na universitách a školách francouzských o nich přednášelo. Tam se skoro žádný neozval : ale ed primasa uherského přišla výstraha bázlivým a slabým biskupům francouzským. .Zavrhujeme,* — praví, — .tyto čtyři články a nedovolíme našim duchovním, by se dle nich řídili a jim učili, dokud úsudek o nich od neomylné apoštolské Stolice nedojde, které jediné Božské a nezměnitelné právo přináleží, ve sporných otázkách rozhodovali.* Dne 13. července dorazili větší tlapy Turků do okolí Vídně, načež Starhemberg na Dunaji ležící předměstí na mnoha místech zapálili kázal. Ale též v městě povstal velký oheň, nepochybně hořícím, od větra zaneseným šindelem, na blízku zbrojnice a ohrožoval prachárnu. Jen в největším namáháním se podařilo nebezpečí odvrátili: hrozný výbuch by býval jinak Turkům hned první den širokou cesta otevřel. (Pokr.)