Sa cba lsty přodplácí se; VBraě v odmínistraci pa měsís. . . . K 2 — na čtvrt reku. . F 6.— V Brně e denáškon do domu dvakrát deuně o 40 hal. měsíčně více. V prodejnácl v Brně i na venkové mě- sfěně bez donášky K 2.50 Poštou e Jodneu zásilkous na měsíc. . . . K 2.60 na čivrt roku . . K 7.50 S dvojí zásilkoe o 60 hal, na musiO Vice,

Za 8 hai.

Ročník Xx

Brně, v pátek dne 26. ledna 19i2.

Dnešní číslo jest o 10 stranách.

Sněm markr. moravského.

Dvě porážky klerikálů. O Moravě se říká často, že je kleri- kální a v poslední době dokazuje zvláště mladočeský tisk s Národními Listy čele, že klerikalism je na Moravě na po- stupu. Kdo vidí dále a hlouběji, ten ovšem poznal ihned, že tu Mladočeši ve své fan- tasii prohlašují za skutečnost pouze svá zbožná přání. Jistě by jim bylo při- jemno, kdyby na Moravě klerika- lism postupoval neboť pokroková Mo- rava je nepohodlnou kritikou kotr- melců mladočeské politiky a Kramářovi trnem v oku. Mladočeský aklerikalism chce veřejnosti české namluviti, že veške- rá protiklerikální práce je škodlivá a chce také býti podporou a oporou mladočes- kých pokusů na Moravě. Než dr. Kramář vychází z nesprávného předpokladu a sou- di jen dle prvního dojmu. Je skutečně pravda, že klerikálové mají na Moravě značný vliv a že v zemi je skutečná kleri- kální vláda. Zemský hejtman je vyslovený klerikální stranník, zemský výbor má zá- sluhou dvou zpátečnických agrárníkůa velkostatkářů klerikální většinu, význač- ná místa úřadů státních jsou obsazena konservativci od kosti. Všechna místa vli- vu a moci dovedli klerikálové zajistit s po- mocí úřadů svým lidem a je příznačno, že na př. v železniční radě zastupují Moravu dva mniši. Politické úřady drží nad mo- ravským klerikalismem ochrannou ruku a včera na žádost P. Šrámka dal se místo- držitel na rychlo telefonicky zmecnit z

Vídně k novému projevu o okresních škol- ních inspektorech, který měl v jistých kru- zích sněmovních přivoditi obrat. Avšak vše, co tvoří klerikální vládu v zemi, po- chází z onoho »s hora«, které v Rakousku jává posvěcení k moci i ve věcech svět- ských. nikoliv však z lidu. Morava není klerikální, ale má takový nátěr. Lid sámi je lu prostý sice, ale pravdivý, a kdekoliv po- znal rozdíl mezi náboženstvím a klerika- lismem, tam nikdy už se nedal svést lži- vými hesly. Tato převaha pravdivě a po- krokově myslícího jživlu jeví se všude, kde alespoň z části může proniknout hlas lidu. Přes nespravedlivé zemské zřízení. jež dává nadbytečné zastoupení velko- statku, přes nedostatečný volební řád pro- ráží tato převaha i na zemském sněmu. Ukazuje se vždy, kdykoliv jde o rozhod- nutí mezi reakcí a pokrokem; ukázala se

svého času při hlasování o zneužívání ka- zatelen k politickým účelům, ukázala se také včera, kdy klerikálové ve dvou vě- cech byli ve sněmu na hlavu poraženi. A nejen sněm jako celek má převahu pokro- kovou, také samotná česká kurie je pře- vážně protiklerikální; z poslanců české kurie, jichž je 73, hlasovalo včera při prvním návrhu 40 poslanců protiklerikálně a při tom bylo ještě 5 poslanců pokroko- vých pro churavost nepřítomno: při dru- hém návrhu byla většina ještě rozhod- Otázka postátnění školních inspektorů neměla by onen politický a kuiturní vý- znam, který tak jasně vysvitl při deba- tách ve sněmu, kdybychom nežili ve stá- tě, v němž reakce všemožně se snaží spoutati přirozený vývoj a pokrok občan- ských práv a svobod, zejnéna pak pokrok kultury, vzdělání — tedy především školy. Bohužel určité kategorie státního úřed- nictva zneužívají se k této katanské práci.

Státní úřednictvo je jistě stav, který pro občanstvo koná mnoho, který je v urči- tých oborech prací přetížen a v určitých třídách přímo nelidsky honorován. Avšak všude tam, kde vláda, která na občanstvo pohlíží jako na nebezpečného trestance, jenž musí být pod stálým a přisným do- zorem, kde tedy nepotřebuje zdatnost a pracovitost, nýbrž špiclovství a ochotu ke všemu, tam stvořila omu kategorii státní- ho úřednictva, která se tak odráži od celé- ho ostatního stavu a kterou možno nejlépe nazvat dráby vlády. Dnešui instituce škol- ních inspektorů jistě není dokonalá a vy- žaduje reformy; avšak pro každého, komu jde o dobro základů všeho vzdělání, je samozřejmo, že nový stav musí znamnenat oproti starému pokrok a vývoj. Ten tu však není, když vláda pouze projeví ocho- tu některé školní inspektory jmenovat státními úředníky a když hodlá jejich po- měry upraviti ne zákonem, nýbrž cestou administrativní, když nechce sděliti, jaká kriteria budou rozhodovati o prokázané schopnosti a způsobilosti. když nechce přiznati zemi, školy úplně vydržující, nej- menší právo na jistý alespoň vliv při jmenování a rozhodování o kvalifikaci. Proto tedy byl návrh zemského výboru zpátečnický a proto se oň klerikálové to- lik zasazovali. Věděli, že tak, jako má v nich vjáda slepě oddané služebníky, tak zase že ona se jim bude revanšovata ustanoví školní inspektory podle jejich Také druhá věc, v níž byli klerikálové poraženi, totiž v jejich boji proti rozšíření autonomie zemské rady živnostenské, by

sama o sobě neměla význam otázky po- litické, kdyby skutečně šlo jen o formnu organisační a nikoliv o stranické spády klerikální. Živnostnictvo ve své převážné většině smýšlí pokrokově, jak to již nese sám stav sebou. Je proto zeela přirozeno, že také živnostenská rada je ve své vět- šině složena z lidi, zdravě a pokrokově myslících, jimž jde především o to, aby byl splněn účel živnostenské rady, totiž zvelebení stavu živnostenského, a o to, aby se do organisace výhradně hospodář- ské nevnášely stranické boje a spory. Kle- rikálové však se zabývají živnostuictvem, jen pokud je potřebuji politicky, a bylo jim proto velice vhod, když klerikální většina zemského výboru mohla neobmezené točit s živnostenskou radou a starat se o poli- tické podpory klerkkáhních živnostníků. Než většina sněmu nemohla neuznat, že nejširšímu svépomocnému ústavu živnost- nictva náleží při neimenším ona autonomie, kterou mají rolníci v zemědělské radě; přijala proto návrh živnostenského odboru proti hlasům samojediné strany klerikální.

Klerikálům se stal při včerejší schůzi ještě ke konci další matér. Vidouce bez- nadějnost svého černého čtvrtka, chtěli alespoň jeden svůj návrli přinésti se sou- hlasem sněmu, aby tak mohli zastříti svou porážku. Páter Šrámek na rychlo napsal Jílkovi resoluci, v níž se žádá reforma vo- lebního řádu do živrostenské rady. Návrh ovšem přišel velmi opozděně, neboť k této reformě dali už dříve živnostenští pracov- níci lidové strany pokrokové podnět a pra- cuje se na ní už dávno v odboru živno- stenském a v živnostenské radě sanié. Sněmovna prohlédla tento klerikální úskok a celá hlasovala proti návrhu Jílkovu, jenž ostatně nebyl ani dostatečně stylisován. Včerejší den ukázal, že by klerikálové byli na sněmu velmi brzy krotci, kdybv občasné rozmíšky v ostatních táborech jim nedávaly příležitost k urvání moci a vlivu

(Dokončení z večerního listu.) Posl. Vaněk potíral návrh zemského vý- boru, poukazuje na to, že moravské školství potřebuje spíše povzbuzujících podnětů než u- mrtvování byrokratismem. Po řeči P. Ševčíka prohlásil posl. Hirth, že se připojuje k návrhu na vrácení předlohy odboru školnímu. Posl. Staněk ze Želetavy na to učinil návrh, aby celá osnova se vrátila zemskému výboru k podání nové zprávy. K návrhu se připojily všechny pokrokové strany. Po krátkých projevech a věcných po- všíov Jeden z obon listu zvláš nelne předplatísí. Pedplntnéa tnnsvt vplstny a šalovatslny jsou v Brně. Rodakse, administrase, tiskárna a ezpedicns Hudulfova ulice (s. 6. Telefon: Redakce 8 12a, administrace č. 12b. Číslo účtu u pošitovní opořitelny 60.700, číslo zl.

FEUILLETON.

známkách posl. Svobody, Elder schea Kadlčáka měli doslov zpravodajové. Dr. Budínský obmezil se na to, že shr- nul důvody všech řečníků proti osnově: ohled- ně útoků, které naň klerikálové podnikli proto. že je z referentské tribuny označil za škůdce skolství, odpověděl, že k tomu má i jako refe- rent právo, neboť řekl pouhou pravdu, každé- mu běžnou. Citoval Havlíčka, který už před více než půl stoletím varoval před vlivem kle- rikálů na školu a označoval je jako nepřítele všeho pokroku a vzdělání. Po doslovu posl. P. Silingera přikro- čeno k hlasování. Návrh na přechod k dennímu pořádku z- stal v menšině, návrh na vrácení osno- vy zemskému výboru byl při hla- sování dle jmen přijat 76 proti 6o hlasům. Oznámení výsledku uvítaly pokro- kové strany bouřlivým potleske m. Pro vrácení hlasovali poslanci lidové stra- ny pokrokové, čeští agrárníci (až na některé vylímky, jako posl. Vaca a Staroští k), seciální demokraté a německé strany, proti kle- rikálové, Staročeši a velkostatkáři: s kleri- kály hlasoval také posl. Růžička. Na to přikročeno k dalším zprávám škol- ního odboru o některých drobných záležito- stech pensijních. O petici spolku sirotčích rad obecních v Kroměříži na zřízení škol pro slabomyslné v městech, kde jsou ústavy pro léčení choromyslných usneseno, uložit zemskému výboru setření a podání zprávy.

Následovaly zprávy odboru finanč- ního. O žádostech na poskytnutí podpor z milosti usneseno, novoliti na r. 1911 a 1912 celkem 3214 kor. a zařaditi do rozpočtu na r. 1913 dotaci 8eo0 kor. Upotřebení subvencí osadě Žitkové (obee Starý Hrozenkov) na stavbu nové jednotřídní školy v horním obvodu školním bylo vzato na vědomí. Závěrka účtu pensijniho fondu pro nčitele národních škol na r. 1910 byla schválena stejně i rozpočet na r. 1912, který vykazuje potřebu 3.934.070 kor., úhradu 874.070 kor. a tudlž schodek 3,060.000 kora který bude uhražen z prostředků zemských. Na rekonstrukční práce v epidemické nemocnici na Červeném kopci v Brně po- volen úvěr do 5000 kor. Provedení rozšiřova- cích prací v zemské nemocnici v Brně vzato na vědomí, stejně i rozšíření ústavní lé- kárny s nákladem 19.000 kor.; sončasné byla usnesena resoluce o zřizení lékárny při zem- ských ústavech v Olomouci. Schválena byla dále zpráva o zřízení státní bakteriol o- gicko-diagnostické stanice vyšetřo- vací při prosektuře mor. zemské nemocnice Brně a obnos 53.500 kor. na postavení isolač- ního pavilonu zařazen do rozpočtu na r. 1911. Vláda zavázala se přispívati na tuto stanici po 10 let 8000 kor. ročně. Stanice má sloužiti hlavně šetřením v případě epidemie a podnětem byla hlavně cholerová epidemie loňského roku. Rozpočet moravské hypoteční a ze- mědělské banky na r. 1912 byl schválen;

Vypravěč pohádek. Dva mladí spisovatelé sedí v kavár- ně. Už přes dvě hodiny dívají se ven do ulice, jak tam v husté mlze sníh taje, jak na dlažbě je čím dále tím více bláta, jak lidé venku chodí mrzutě od krámu ke krá- mu... A rozumí se, poněvadž už jsou všechny noviny přečteny a všechny revue prohlédnuty, zlá a zoufalá nálada doléhá na dva genie a geniové si ulevují — — Psí život! Co dělat? — Ještě že člověk má nějaký ten úřad, trochu otročení, jinak by zhynul nudou. — Ba že! Číst se nechce, jít není kam. psát se nechce ... — Nepíšeš? Já — taky ne! A když tak domů přijdu, div že se do kalamáře nepo- dívám, nevyschl-li inkoust. Péro už zre- zivělo. Mám plánů, že bych s nimi vysta- čil na několik let, ale nechce se mi ani do jednoho. — Je to bohužel jedno, ať urž je pro- vedeš nebo ne! — A tak jenom se trápíš, sám nevíš čím a už ani žádná nová psychologiez toho nevykvete. Jsem schválně jaksi líný, abych se dostal aspoň trochu dále ve svém sebepoznání, ale za čerta starého to nestojí. — Česká oblomovština nebyla snad nikdy charakteristická ani typická — — Myslíš? Snad že oblomovové byii vždy až hrůza ničemní... A zase sedí ti dva lidé klidně u okna, kouří doutník, tváří se všelijak, dívají se, jak bláta přibývá, zívají, usmívají se, ne- vědouce sami čemu, a pak i rukou máv- nou —. Ale co to jenom bylo, co náhle bez- děčnému posluchači velezajímavé rozmlu- vy zašumělo hlavou? Mělo to něco oprav- du pěkného do sebe a byl to vzácný něja- ký okamžik... Ti dva mladí lidé mudí se tak nesmrtelně, nemají co dělat, odbyvše si trochu té nutné otročiny pro pár zlatek, bez nichž český literát nemůže být živ.

Péro zrezivělo, v kalamáři vysýchá in- koust, v kufru válí se nedopsaná novella, nedokončené drama, rozepsaná epická báseň a na sto lyrických básní, poslední stará už celičký rok. A na myšlenkách plíseň se usadila a na pathosu vět kaz, každý lepší obrat v povídce hledá si pěk- ný rámec, ale autoři sedí a myslí snad té chvíle na to, kam večer zase na kapku toho piva. — A Franta taky už nic nepíše — vzdychá jeden. — Generace se odmlčela — usmívá se druhý — Bankrot je za dveřmi! A už ne- přijde ani Bělinský ani jiný nadšenec a ne- poklepe člověku na rameno a neobejme ho: Pane, co jste napsal, je konečně dílo, dílo ve vlastním slova významu! — Lépe řečeno: čin! — V nocích se nerodil, dny ho ne- hýčkaly ve svátky se na něm nepraco- valo a ve všední dny se naň nemyslelo — — Co dělat? Jsme, kde jsme a snad to nějak půjde dál... Snad to půjde... Kolik českých mla- dých altorů stůně na tuhle větu? Skoro všichni cítí ji v žaludku, v hlavě, v dušj. neradi se k ní přiznávají, ale jednou ji ko- nečně přece jenom musí říci a nad ní se zamyslit. Básničky se Hbily a nelíbily, ale snad to půjde dále... Některé z pros se podařily, poslední však naprosto zklamaly — ale snad to půjde dále... Dramatické pokusy, jenom, pokusy — ale snad to půjde dále... Čtenáři vidí sice v autoru autora — nečtou ho však, ale snad to půjde dále... Dnes ještě najde se nakla- datel na nové verše, zítra možná už ni- koliv — ale snad to půjde dále... Všichni chtěli by psát o velikých bojích, o velkých vášních, o velkých lidech a o velké bu- doucnosti, sami jsou malicherní, ničemní, zbabělí, hloupoučcí, vzdychákkové a s bu- doucností jen tak tak — ale snad to půjde přece jenom nějak dále ...

— A do přednášek se také nechce .. Kolem dvaceti, pětadvaceti let to se to ještě dělalo vesele. Tenkráte se totiž ještě ochotně věřilo skoro všemu novému a v duši byl zápal pro vše krásné. A proto se šlo kamkoliv a vysvětlovalo se, jak tam a tam v tom a v tom městě žije ge- nius, který nese na zádech osudy lidstva, vlasti a náš vlastní osud. Ve slovech před- nášky hřmělo to přesvědčením a šumělo to nadšením. Když se recitoval oblíbený básník, hlas třásl se přednášeči a úzko mu bylo z toho, co všechno v té chvíli tak všelijak dovoluje si svěřovat s hásníkem publiku, jež se bůhví odkud dostavilo. Z přednášky však šlo se dále do nové před- nášky a mladý literát se tím vzdělával. rosti tím učil se poznávať svět, do něhož u nás v Čechách se vždycky leze po čty- řech spíše než aby se vešlo dokořán ote- vřenou branou. Kam se podělo tohle sta- ré, pěkné nadšení? Umřelo nadobro, zhy- nulo, nevrátí se. A už ani nepotěší? Nějak to všeclmo znovu vzkřísit, oži- vit a vyzvednout znova kus života nad prach všednosti! Ovšem že už by to bylo účelnější, prostší, ale tím snad umělečtější. že by se musel teď z toho zrodit už vážný nějaký čin, snaha po dokonalosti — ale jak a kde?

Oba literární přátelé v rohu kavárn sedí najednou na těch svých židlích oprav- du tak nevýznamně, tak mrtvě a tak s od- puštěním! — jako každý sedět umí. Na je- jich tváři nedříme jediný veselejší úsměv, na čele nespí ani stín přemýšlení, pustota usadila se i do mrtvého klidu rukou na mramorovém stolku a trudno je, trudno na holonbky pohledět. Nemají, co by dě- lali, nemají, kam jít, nemají, čím by se na delší dobu zabavili, a už ani luštit není co... A tak to vypadá všechno najednou jako nutný, přímočarý výsledek praoby- čejného života, k němuž jsme se zrodil. Nebylo tu nikdy žádných velkých vzru- šení, ani když člověk byl na smrt nemo- cen, nebylo tu, na čem bys byl mohi ulpět vší silou své duše, lidé byli kolem také vždycky prostředné chytří a nedopustili, abys spáchal nějakou větší extravaganci, a tak se ten velký, život v dosavadních básničkách a prósách kopíroval podle sta- rých a osvědčených vzorů. Dopadlo to všelijak, poněvadž jsme se zrodili k vše- lijakému životu. Vždyť ani v tom mládí ne- bylo nic, nic zvláštního a už tam byla ja- kási zlá nuda a oškůivé prázdné chvíle. Vždyť v tom mládí nebylo ani pohádek. nebylo člověka, který by je byl vyprávěl nebylo koutu, kde by se byly daly poví- dat, nebylo ochotné babičký vyprávěčky,