Strana 4.

ŽENSKÝ LIST.

8. číslo.

rovali, že my dva jsme podle jejich přáni a jak rádi bychom měli Wolfganga a Řiccardu. A když ti chytří andělíčci něco takového zpozorují, chytl se spolu za ruce a tancují kolem jedné hvě- zdičky do kolečka a zpívají při tom: Nebeský sad, hvězdičky, chtí Salusovi dětičky dvě hodných dětí míti kluka nejprve, pak holku zas, Kdo splní jim to přání as? kdo chce k nim kluka vzíti? A potom tancují ještě jednou, celý řetěz anděličků, kolem té hvězdy a konečně pusti si ruce a běži každý k jedné špičce hvězdy; neboť taková hvězda má hromadu zubů, mnohem, mnohem víc a větších než vánoční hvězda nad stromečkem. Ten anděliček, který přijde pozdě a žádné špičky nedostane, musí dolů na zem a přinésti poselství. A aby na cestě dobře trefil, ulomí si kousíček z jedné špičky a hodí jej na zem dolů, aby svítil. A dole oba lidé, maminka a já, hledí zrovna k nebi, a když vidí ty sví- tici oharky padati, zavrou pevně víčka a přejí si něco zrovna od srdce a mají-li oba stejné přání, pak se jim jistě vyplní. A, vidíte, jednoho večera přáli jsme si my oba právě od srdce Wolfganga, a tu byl už andělíček u našeho okna a třikrát fouknul na okenici a řekl své požehnáni. Tu zasvitlo okno střibrem, a my jsme věděli, že naše přání se vyplní. —

Když bych vypravoval až potud, jistě by měly obě děti už oči jako to okno, na něž andělíček fouknul, jejich líčka by hořela a Wolf- gang by si připadal náramně důležitým, nebot k vůli němu musil světlý anděl s nebe dolů, aby ho zvěstoval. Riccarda však by se neklidně třela kol mých kolen, neboť je přece také na světě a ráda by slyšela svoji povídku. Ale já bych teprve nyní právě stal se vážným a slav- nostním, neboť má pohádka, která zajisté neni žádnou pohádkou, měla by přece vlastně teprv nyni zazníti, a já bych vzal ruce své milé, milé ženy do svých a ty ruce bych před dětmi dlouho a dlouho líbal, což pokaždé na naši drobotinu činívá obzvláště hluboký dojem. A potom bych vyprávěl dále; matka by stála před námi a děti kol mých kolenou nedělaly by nic jiného, než k ní vzhlížely a divily se, jak stále větší, stále krásnější a světlejší před nimi vyrůstá . .. Tedy vidíte, milě dítky, když takový hezký anděl k lidem dolů slétne, aby jim Wolfganga nebo Riccardu, ano, mé milé plavé děvče, nebo Riceardu zvěstoval, pak bude jim darováno dítě, ale vlastně bude jen otci darováno, neboť matka, matka dostane od toho milého andělíčka po- selstvi, aby dala otci dítě. A na to počne to

pod jejím srdcem pučeti, víte, jak jsem vám v loni ukazoval bob, který počíná ve vlhké zemi pučeti; půda dává mu šťávy a sily, aby mohl pučeti a přinésti sazenici. A tak roste také pod srdcem matčiným malé, malounké ro- bátko, a matka mu dává sílu, jeji krev je živí a teplí, její láska je celé prohřívá, naděje, že to bude hezké a dobré dítě, dávají mu růsti a býti větším. A ona chodí ulicemi a obstarává dům a chodí jako v oblacích, tak jest plna štěstí, že smí předati děťátku svou dobrotu; a tak vroucí jest všecko jeji myšlení a cítění na život rostoucí ji pod srdcem, že musí mysliti stále jen na ten pučící život, v nějž dává prou- diti svůj život. A to děťátko pod jejím srdcem cítí, co lásky je hřeje, co krásy mu přivádi krev matčina, která je živi, a ono roste a roste, a stává se vždy větším a krásnějším. Víte, děti — a nyní by byla moje slova jako provázena vzdálenými slavnostními varhanami — tak vy jste byly pod srdcem této matky, ona vás živila svou krví, vás ve svém těle chovala a opatrovala, a to není žádná pohádka, a přece je to největší pohádka a zázrak, který se stal na zemi. Je to tak vznešená pohádka, že nej- větší mudrci sklánějí úctyplně hlavu, kdyžji znova slyší, a že nejmocnější králové na ko- lena padají, když chtějí své matce děkovati za všecku lásku, kterou jim věnovala, ještě než na světě vydechli. A proto i teď si nedůvěřujte k milé matce vzhlédnouti a také za slzy se ne- musíte styděti, milé vy dítky, které teď při této pohádce, jež není vůbec žádnou pohádkou, po vašich tvářích proudi, neboť jsou to slzy díků a lásky, a tento dík a tuto lásku si matka u vás tisíckrát zasloužila.

Nyní však chci vám pohádku ještě dopo- věděti. Neboť zatím hrávali ti andělíčkové nahoře v nebi každý večer své hry, a večer za večerem procházel, a měsíc sto a stokrát nebem pro- plul, a konečně jednoho večera hledí ten anděl, který tehdy k nám přiletěl, opět do našeho okna, a volá k sobě ty ostatní andělíčkya všichni se posadí kolem hvězdy a hledí hned dolů do naší světnice a hned na hvězdu, nebot zatím špička, kterou jí tehdy andělíček ulomil, opět narostla, a zrovna v ten večer se scelila a svíti něžně a laskavě modrým nebeským sadem. Tu chyti se andilkové opět za ruce a zpí- vají docela tichou píseň, tak tichounce a tak krásně, že ji žádný člověk na zemi nemůže ani slyšeti, natož zazpívati, avšak to znamená, že se nám může naroditi děťátko, že mu matka dosti dala ze svého života, a že nyní má při- jíti na svět. Tu pak slítne andílek opět dol