Příloha „Nový

Jihočeský Dělník“ k číslu 38. r. 1912.

MÁ DÍTĚ.

Každý pořádný mladík, každá děva jí opo- vrhovali. Dopustila se hrozného hříchu, spá- chala děsný čin, který společnost neodpouští. provinila se proti zákonům, zvykům a mravům, porušila staré tradice. Stala se — matkou! Stala se matkou za svobodna! Byla taková tichá, taková slabá, byla tak nepatrná. Nikdo by v ní nehledal tolik hříšnosti, nikdo by byl neřekl, že tato osůbka jest tako- vým hrozným zločincem, že byla by se mohla dopustit takového skutku a státi se matkou dí- těte za svobodna! Ale bylo to pravdou. Prohře- šila se a porodila dítě. Byl to hrozný čin, děsný skutek. Celá obec jí opovrhovala, rodiče jí nej- dříve ztýrali, pak zavřeli, aby nedělala jejich, až dosud počestné rodině, ostudu. Znak hanby tím vtiskla nejen na čelo své vlastní, ale všichni řle- nové rodiny cítili páliti onen znak hanby na svých čelech. Ve stavu těhotenství poslali ji rodiče do ci- zích krajů, mezi cizí lidi, aby neměli na očích hanbu, aby jim nepřipamatovávala čin, který vrhal špatné světlo na celou rodinu. Zřekli se jí, vyhnali z domu, vydědili ji,a řekli, aby zapomněla, že měla rodiče. A to vše proto, že se stala — matkou. Chvilka lásky, chvilka opojení, jemuž všichni lidé podléhají, je- muž podléhali i její rodiče, zbavila ji všeho: Ro- dného domu, lásky rodičů, může-li o ní být řeči, cti, práva na život. Vtiskla, jí na čelo znamení tuláka, oni vtiskli ji do ruky několik bídných zlatek a hnali ji za moře, do vyhnanství. Morálka starého světa. Ne ji pozvednouti, pomoci jí z kalu, jímž dle jejich názorů je čistá, nefalšovaná láska a mateřství, ale utopit ji, za- šlápnout, aby nemohla jménem svým vrhati špat- nou pověst na celou rodinu. Za mořem porodila, dala život dítěti. Sama dítě, jež nedovede chápati všecky konsekvence lásky, porodila dítě! A všichni se jí vyhýbali. Šla mezi mladé lidi, kteří věkem byli ji rov- ni, ale měli snad více zkušeností s láskou a ti si šeptali, pokukujíce po ní: Má dítě! šla do zába- vy, některý z hochů, o němž se s jistotou ne- vědělo, není-li otcem, vyzval ji k tanci, ale po přetančení vzali ho stranou a šeptali: Má dítě

a hoch již nepřišel. Přiblížila se ke skupině dívek, jimž z očí sálala touha po lásce, ale Hí- valy se divně na „ni“ a z tváří jim bylo možno číst: Co zde chceš, máš dítě! — A mnohá těchto děv snad za chvíli dávala se celá tomu, kdo přišel a požádal, může-li ji doprovodit domů. Všude, kam se obrátila, šeptali si lidé: Je špatná, má dítě. — Pronásledovalo ji to ve sty- ku s lidmi, slyšela to šeptati, když kráčela podvečer ulicí, slyšela to v domě, kde sloužila, viděla to plamenným písmem napsáno ve snu. Máš dítě! ji pronásledovalo stále. V očích světa byla vyvrhelem, ale ve sku- tečnosti byla hrdinkou. Nezoufala, jenom se- smutněla. Dítě měla na vychování u cizích lidí a sama sloužila. Slabá, namáhala se, aby mohla zastati velikou službu a tak uživiti dítě, aby mohla vyhověti požadavkům, které na ni kladli vychovatelé jejího dítěte a mohla choditi slušně ošacena, aby alespoň ti, kteří neznali její zločin, si ji nezprotivili. Kletba rodičů, kteří neměli dosti síly a dosti lásky, aby ji odpustili, jako by ji pronásledovala. Byla ve věku, kdy láska volá celým žárem, kdy vášeň bije tepnami, kdy krev se bouří. Srdce, za- tížené smutkem a hanbou, kterou na ni vrhalo celé okolí, horší a zkaženější jí, poněvadž ne- bylo schopno ani opravdové lásky, to srdce tou- žilo po lásce veliké a nekonečné, neprchající a věčné. Její tělo toužilo po objetí, vyprahlé a pe- vně stisknuté rty chvěly se touhou po vlažných sladkých polibcích. Její zraky pláčem zrudlé a vysílené, smutně hleděly kolem, hleďajíce lásku, v níž by bylo možno utopiti všecka příkoří a boly ji připravené a aby mohla odčiniti ne- změrnou láskou onen hrozný zločin. Měla ale dítě! Kdo by se zahodil s tako- vou.... Tak na ni hleděli. Kdo se dovedl vžít do situace té dívky, kdo dovedl ji omluvit, kdo dovedl pochopit bol nad ztraceným mládím, ad ztrátou rodičů, pro jeden okamžik, kdy člověk ztrácí vládu sám nad sebou a vrhá se slepě v objetí lásky? Kdo uvažoval? Odsuzovali jenom, třeba byli stokrát horší, s jedinou jen výjimkou, že právě tato větší zkaženost byla příčinou toho, že nebyli v téže situaci. A kde že byl otec dítěte? O toho se nesta- rali, na toho vina nepadala. Veřejně chodil tli-

cemi, veřejně se stýkal s lidmi, nikdo mu nevyčí- tal, že je otcem, dívky stejně toužebně — a snad právě proto — za ním pohlížely. Muž je p- nem, žena otrokyní. Nikdo nedával vinu jemu, a byl stejně — aneb i více — vinen, vše jen se vrhalo na slabou dívku, jež byla tenkráte dí- tětem. Mateřství, mateřství, jež je prý svatým, jest hanbou, poněvadž nenese znak kupčenía nemá razítko úřadů. Co předsudků, co starých zvyků, blbých tradic a hlouposti bude nutno od- straniti, aby nebyla proklínána a do bláta zašla- pávána dívka, která z lásky obětuje všeckoa která ukáže více síly a odvahy než muž, který ji zbaběle opouští, dokazuje tak své bídáctví. A ona jde životem, rve se a bije, probijí se , třeba za ní stále zvučelo: Má dítě! Ona jest hrdinkou, vy jste hlupáky a slabochy, ať jste T. N. kdokoli.

FR. ANTAÍ

JE PODZIM .. Je podzim.... Děti ve škole v zelené sednou škamny zřít budem, apel na mnohé jak marný byl a klamný ; Jak dítko mnohé rodiči, vehnáno v školu cizí jak v rodičích těch k jazyku rodnému úcta mizí!

Je podzim — v nitru lidí těch jichž srdce čiší chladem jež teplo dusí, schlazují svých dětí v nitru mladém a bolest chladná u srdce mne studí a mráz jímá, když pomyslím, že v nitrech těch kdys zavládne i zima

a každý teplý zmře v nich cit, cit lásky k rodné řeči úšklebkem nám jak po letech těch dětí jazyk skřečí a z jejich úst, dnes neviných jak slinu na nás vrhá. Je bolno, chladno u srdc a mráz je téměř trhá!

Uhlí

v nejlepší jakosti a v ce- nách nejlevnějších nabízí

Frant.obota. necka sice

Čes. Budějo vice

20

17

přece, že musí teď k tomu, co má nastřá- dáno, příkládat nové drobty, aby měli jmění do prvních počátků. A přikládal a střádal a v duchu si vypočítal, kdy by to as tak mohlo býti. Málka se mu líbila, o tom nebyl více spor. V neděli mu nosívala oběd do stáje ke koňům a tu jednou povídal Poldík: „A snad bychom mohli, Málko, obědvat v neděli u vás, pospolu.“ Myslil, že tím řekl velmi mnoho a že jest to jaksi výsledek té otázky mnoho probírané, kdy z nich bude párek. Ale každý, kdo jen poněkud zná se ve vý- razech myšlenek, poznal se mnou již na první slovo, že řekl velmi málo. Tak asi to také posuzovala Málka a smějíc se odpovídala mu na to: „Co vám napadá, Poldíčku, pokud jsme jen takto. Co by tomu řekli lidé!“ Málka řekla mnohem více než prvé Poldík; ano vedla ho o značný kus dále k cíli, snad i dále, než na dívku se slu- šelo. Ale žeť byl Poldík vlastně jen my- šlení těžkého, váhavého, kolísavého, netušil ani, že tak daleko ho posunula, aby on ještě řekl slovo a pak aby byli u cíle. Poldík

dá léta, že z pomalého kroku udělali krok čerstvější, že si místy i poskočili, že vůz drnčel po dláždění, až Poldík musil s no- hy přeskakovati na nohu, až Málka se bála nevědouc, má-li držeti více košík s o- bědem aneb má-li sebe držeti rukama vozu. Toť. ovšem líbilo se Poldíkovi nade vše. tento strach, který jest zároveň smíchem. Nevím, co všecko mlaskáním svým při- sliboval koním; ale rozuměli mu a po tuto jízdu setřásli se sebe několik let. Však i Poldík stal se mladším; sotva by se dovedl upamatovat, kdy byl tak mlád, jako dnes. Nu, a když pak se zastavil nedaleko Náplavky, ve stínu vysoké zdi! Zrovna s vozu seskočil a když se podíval na Mál- ku, a na tváři zbyl jí jen smích a důlky a ona povídala: „To jsem se svezla!“ tu bylo mu, jako by zrovna zejtra měl býti svátek. Teď jí dokonce také pomáhal s vozu, Málka se chopila jeho ruky s ve- likou upřímností, druhou rukou podepřela se o jeho rameno a seskakujíc dala se jím snésti. Poldík byl sám s sebou tuze spokojen; ani by si byl jakživ nepomyslil, že se dovede k děvčeti takto míti.