Číslo 225.

V Praze, dne 17. srpna 1902

Ročník VI.

Redakce, administrace a ex- pedice: Praha, Pštrossova ulice, číslo pop. 200—II. Nefrankované dopisy se ne- přijímají a rukopisy se ne- vracejí. Nezapečetěné re- klamace jsou porta prosty. Inserty účtujeme levně a při častější inserci poskytu- jeme zvláštní výhody. — Vycházejí denně o šesté hodině ranní. — V pondělí a po svátku, vždy o dva- nácté hodině polední. Jednotlivé číslo za 8 haléřů. Účet cís. a král. poštovní spořitelny číslo 860. 790. Telefon redakce číslo 1126a)

KAl

ULILKÉ LIS

Předplatné pro Prahu s do- náškou měsíčně. . . K 2.80 čtvrtletně . . . . . . K 8.40 .. . . K 33.60 celoročně Předpl. pro tuzemsko poštou: měsíčně . . . . . . . K 3.— čtvrtletně . . . . . . K 9.— celoročně . . . . . . K 36.— Předplatné do cizozemska: Německa a Srbska obnáší: čtvrtletně . . . . . . K 12.— celoročně . . . . . . K 48.— Předplatnédo Ameriky, Fran- cie, Švýcarska, Italie, Belgie a Anglie: čtvrtletně K 13.20 celoročně K 52.80 Telefon administrace i knih- tiskař. závodu číslo 1126b).

Slunce vychází ve 4 hodiny 52 minuty ráno. Slunce zapadá v 7 hodin 15 minut večer.

Neděle: Sv. Liberata.

Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně u sv. Ducha na Starém Městě od 17.-20. t. m.

Dnešní číslo jest se zábavuou a pouč- nou přílohóu »Nedělí« o 12 stranách. Příští číslo vyjde v pondělí o 12. hodině polední.

„Depešový císař“.

»Prchlivý člověk nemá míti kolem sebe por- celán a před císařem německým Vilémem měli by zavříti telegrafní apparát«, tak napsal jistý vídeň- ský list o Vilémovi II. A dodal: »Posledním svým telegramem zaslouží si německý císař plnou měrou názvu »depešový císař.« Svými depešemi jest císař Vilém proslulý: jednou zarazí celý umělecký svět svou řečí, kterou telegraf uměleckému světu oznámí, podruhé reptají sociální demokraté nad telegrafovaným titulem »Cháska bez vlasti«, telegraf roznose hrozby Vi- léma jako imperátora Germanie proti Polákům. jindy zase telegrafní dráty oznamují světu mínění Vilémovo jako biskupa protestantské církve, »roz- bijte všechno obrněnou pěstí německou«, »budouc- nost Německa jest na vodě«, »umění musí býti konservativní« . . . tak zní některé z přečetných dalších telegramů, které císař Vilém, tak rád ho- vořící a telegrafující, posýlá do světa. Že by pruský král lépe udělal, kdyby, telegra- fuje, se řídil Horacovský »nonum prematur in annum«, jest jisto. Svými výroky působí a způ- sobil svým zodpovědným ministrům mnoho obtíží, kteří, aby obstáti mohli se stranami parlamentními, musili prohlásiti řízné telegramy císařovy za sou- kromý projev prvního občana říše, který, jak jest impulsivní povahy, rád svým náhledem a stanovi- skem ukáže se světu v situacích, kdy jiní panov- nící myslí si svůj díl a moudře — mlčí. Ale císař německý takový není: jak myslí, tak mluví a te- legrafuje. »Telegrafické dráty, vidouce císaře Vi- léma, se třesou, jako by byly součástkou jeho lehce podrážděné nervové soustavy . . .« Telegramy císaře Viléma, jak je diktuje v prv- ním návalu svého hněvu, někdy budí odpor, někdy úsměv. Tak na př. císař Vilém dosud neuvedl v logický pořádek telegram svůj Krügrovi a druhý telegram svůj lordu Robertsovi. Jedním telegramem přál Krügrovi mnoho zdaru, druhým propůjčil lordu Robertsovi řád černého orla! A to všechno po jednom telegrafním drátě! »Studené i horké fouká stejně z huby«, praví epigramatista Čelakovský.

Telegramem k bavorskému princi Luitpoldovi vzbudil těchto dnů císař Vilém zase všeobecnou pozornost na jeden ráz! Jest to celý Vilém: Hubuje »na mrzký nevděk«, vynáší do nebes lásku k umění domu Wittelsbachů a nepomysle na to, že míchá se do vnitřních záležitostí bavorských a že spořivost byla vždycky hlavní ozdobou Hohen- zollerů, nabízí princi regentovi císařských dar sto tisíc marek Odpověď prince Luitpolda všeobecně se chválí, jako telegramová odpověď. která byla rozmyšlena na telegram ukvapený. Princ regent nejprvé od- mítá s díkem císařský dar — kdo by si při tom nevzpomněl na proslulý výrok nástupce bavorského trůnu, který učinil před carem, řka: »Jsme spol- ková knížata, ale žádní vasallové,« dále nemá ani slovíčko výtky nebo hany pro bavorské katolické centrum, které položku 100.000 marek škrtlo,a zdvořile odkazuje císaře, by nepletl se do vnitřních záležitostí země, řka, že jeden z bavorských říš- ských radů záležitost tu darem svým už urovnal. »Odbyl ho!« libují si Bavoráci, kteří by ne- snesli, aby pruskými penězi byly zakupovány nové umělecké poklady pro mnichovská musea a galerie obrazů. Čeho docílil tudíž císař Vilém svým te- legramem? Nabídka jeho přijata nebyla, míchání se do vnitřních záležitostí cizí říše bylo diskretně odmít- nuto, tajené smýšlení »bavorského partikularismu« znova obživlo. Císař Vilém, telegrafuje o mrzkém nevděku, a vydávaje se za ochránce pronásledova- ného umění, jen urazil mocnou stranu politickou. která v Bavorsku má většinu, a v říšském sněmu jest z nejmocnějších, a jejíhož souhlasu císař Vilém pro své plány tak velice potřebuje . . . mocné ka- tolické centrum. Císař Vilém ukvapeným svým telegramem dotkl se strany, která i jemu může dáti cítiti svůj parlamentní dík za titul »mrzký nevděk« a za podezřívání, jako by bavorské centrum nepřálo umění. A pak ovšem hrabě Bülow bude míti plné ruce práce, aby, co telegraficky bylo pokaženo, zase diplomaticky urovnal Ubohý Bülow, který musí vypíti, co pán jeho natelegrafoval, a na něhož se sveze, čím prudký král se prohřešil.... »quid- quid delirant reges, plectuntur Archivi«. Už nyní píše officiosní německý tisk, že swinemündský

telegram císařův není politickým, nýbrž jen osob- ním projevem vladaře k vladaři. Ale když do poli- tiky každý výrok králův i císařův více méně za- sahá, když v konstitučním státě jsme zvykli na an- glické poměry, aby koruna, nechce-li sama býti smýkána vášněmi bojů politických, do sporů stran se nepletla! Ale co naplat! »Mluviti stříbro, mlčeti zlato,« neplatí pro jistého temperamentního řečníka na trůně, a tak musí si dáti líbiti pozměněné latinské přísloví: »Si non telegraphisses (sic!), filosophus mansisses !« -ab-

Valná hromada zemského sdružení kato- lických spolků,

jak jsme již letmo oznámili, konala se v sále Svato- václavské záložny. Předseda msgr. dr. Burian vře- lými slovy uvítal všecky účastníky, zejména ale posl. dra. Stojana z Moravy. Pravý to apoštol. Včera (v pátek) byl ve Vyškově, dnes s nevšední ochotou přispěchal mezi nás, a již zase chystá se na další cestu apoštolskou. (Bouřlivé volání slávy dru. Sto- janovi.) Slova ujal se na to místopředseda zemského sdružení p. Jos. Hovádek, aby pojednal o kře- sťanském odborovém sdružování. Důle- žltost tohoto — pravil — jeví se již v tom, že náš zemský svaz podruhé ve valné hromadě jím se za- bývá. Kéž to přispěje k jeho hojnému rozšířenía rozkvětu. Svoboda živnosti, v letech padesátých usku- tečněná, rozproudila bezuzdnou konkurrenci, boj všech proti všem. Druhou příčinou vzniku dnešní soclální otázky byl rozvoj velkoprůmyslu, přivoděný následkem nově vynalezených strojů. Řemeslník podlehl kon- kurrenci velkoprůmyslu a byl nucen uchýliti se do továrny jako dělník. Přebytkem nabídky pracovníků horšily se však opět poměry dělníctva továrního. Ko- nečně dělnictvo, poznavší své trudné postavení, se- znalo, že jest mu zapotřebí pracovati k nápravě svých poměrů, ke kterémužto cíll nejlépe slouží s polky odborové. Takovéto spolky zakládají nyní též křesťansko-soclální dělníci českoslovanští. Jejich odbo- rové spolky poskytují podpory v nemoci, nezaměstna- nostl, při stěhování, právní ochranu, sprostředkování práce a j. Řečník, vylíčiv do podrobna výhody, jaké tímto odborové sdružení křesťanské dělnictvu vstříc přináší, slovy procítěnými appelloval na všecky účast-

KULTURNÍ LISTY.

V Praze, dne 16. srpna. K. — Afféra vyššího úřadníka pruského Löh- ninga na nějaký čas rozvířlla společenské kruhy nejen v Německu, ale i u nás. Jaká to beztaktnost: Vyšší úřadník pojme za ženu dceru praobyčejného feldwebla. Za to zasluhoval nejen modrý arch, ale něco ještě horšího. Považte jen, jaké neštěstí se mohlo přihodlti, kdyby byl se svou paničkou odvážil se do plesu a tam se s ní posadil ke stolku zrovna naproti paní jeho kollegy, která mezi jinými předky čítá ry- tíře z nějakého Rabenhorstu, o jehož rytířských čl- nech dějiny vypravují, že číhával na kupce za keřl; anebo k choti nějakého barona, jehož děd za Bedřicha Velikého měl příležitost seznámiti se s celým zaříze- ním ve Špandavě; *) anebo k dceři po nějakém hra- běti, jenž všecko své jmění promrhal při dostihách, v gallantních dobrodružstvích a pod. Stavovské rozdíly — kam pak s tím starým ha- raburdím dnes ještě, kdy vidíme dcery bursovních ba- ronů, jejichž thatrle do nedávna ještě chodívali s py- tlem na zádech po domech — — vdávati se za uher- ské magnáty, jejichž předkové potírali Turčína. Kdež by směla posaditi se dcera feldwebla vedle křivonosé baronky! Jaká je dnes ve světě míchanice, pová- žíme-li, že princezna ze starého rodu knížecího podala ruku — cikánu šumaři, anebo dcera amerického miliardáře, jenž býval kdysi kočím, sklonila se k něja- kému sequestrovanému potomku panujícího rodu. Dnes dosti prostřední zpěvačka může činiti nároky *) Známé to pevnosti v Prusku, určené za žalář pro vyšší důstojníky.

na prince, anebo i baletka a šansoneta může chlu- biti se, že přivedla na mizinu několik knítat hrabat atd. — Tohle je všecko hezké, — slyším námltku, ale tolík přece připustíte, že objeviti se s dcerou ně- jakého feldwebla v distlnguované společnosti není »chic«. Kam pak by to vadlo, kdyby lecjaký kopáč od krav směl si přisednouti k milostpaničce, dceří po vyšším úředníku — — a bohužel, co jich dnes je — a našinec, který pochází ze zachovalé úřednické ro- diny, to přece uznáte — — — v tom to právě vězí, že každý chce dnes žítl nad svůj stav. Ano, nad svůj stav! — Doba nekdejšího kastovnictví minula. Vlastně již křesťanství zasadilo mu smrtelnou ranu zásadou rovnocennosti všech lidí před Bohem. Křesťanství povýšilo každou duši do stavu šlechtického, a toliko panovačnost lidská sna- žila se kastovnictví ve světě udržeti. Ostatně není ani jediného věku, aby v něm nestalo se mnoho děr do kastovnictví. Nejvyšší důstojnosti v katolické církvi: papežství a biskupství nebyly nikdy vyhraženy ně- jaké kastě. Toliko nejvyšší světská moc vázala se na ně. Leč i tu bývaly časté výminky. Nejen síla křesťan- ství, ale i moc bůžka lásky činila tu časté průlomy. Nejednou zasedla na trůn dcera lidu, ku př. Božena vedle knížete Oldřicha, aby osvěžila krev panovnickou. Žádný trůn evropský není bez takových děr. A dokonce nyní je jich vždy více. Arcivévodkyně začínají míti zalíbení v synech lidských níže postavených a zdá se, že cítí se při tom šťastny. Proč by tedy nesměla dcera feldwebla, řekněme raději nějaká selská Boženka svou rukou oblažiti vyššího úředníka a to tím spíše, uvází-li se,

že dnešní vzdělání ženského pohlaví stále se zdokonaluje. Dnes je vyšší vzdělání přístupno každé dívce, pokud k němu má nadání a prostředků. Má to ovšem 1 svou stránku méně dobrou. Čím vyššího vzdělání prosté dívce se dostane, tím více touží po zaopatření nad svůj stav. Nejen rolníci, ale 1 jejlch dcerušky utíkají ze statků. Smí-li si dnes selská dívka voliti mezi podě- bradkou anebo červenou čepicí, sáhne bez rozpaku po této, 1 kdyby pod poděbradkou byla hlava sebe čl- lejší a bystřejší a pod červenou čapkou hlava sebe plešatější a spustlejší. Je to néco veskrz přirozeného, vyšlnouti se n ad svůj stav, co ale je velikou často osudnou chybou: žíti nad svůj stav. Vyšlnouti se a žíti nad svůj stav je nesmírně rozdílné. Vyšlnouti se nad svůj stav a žítl ve své v nižším stavu obvyklé míře, vede důsledně k zámožnosti. Vlastností touto vyznačují se židé, kteří vyvinují přepych teprv tehdy, až jsou »ge- machte Leute«. Ale vyšinoutl se nad svůj stav o jednu stupeň a žíti nad svůj stav často o třl stupně, vede k zá- hubě. Rolník dnes žlje nad svůj stav a hyne a pro- padá exekučnímu prodejl. Živnostník, řemeslník žije nad svůj stav a propadá proletářstvu. Obyčejně tu paničky nejčastěji provádějí přepych až ku směšnostem. Ženské pohlaví bývá ku přepychu vždy více náchylné, nežli mužské, jmenovitě je-ll v rodlně více dcer. Ženská paráda pohlcuje všesken záslužek muže. Od služky až do nejvyšších kruhů občanských jeví se v ženském pohlaví jakýsi záchvat žíti nad svůj stav. Dříve národní kroj alespoň na venkově kladl tomu jakési meze, ale opuštěním tohoto byly parádě