Číslo 25.

V Praze, dne 26. ledna 1902.

Ročník VI.

Redakce, administrace ezpedice- Praha, Pstrcesova ulice, číslo 200- Hefrankované dopisy se nepřlímejí. rukopisy se nevracej Rezapečetěné reklamace sou porra prosty Inserty učtujeme levne s pri čestejsl incercí po- skytujeme výnody. Vyčnázejí denné o šesté nodlně ranní. V pondělí a po svátku vždy o dvanácré no- diňě polední. Jednotlive čísio za 8 n Teislon rsda- cs č. 1126.

NAl

UL Učet o. k. poštovni spořitelny č. 860. 790.

Llo

Predplatné pro Prabu a donáškou do domu: K 2.80 měsíčně . . . .. čtvrtletně . . . K 8.40 celoročně. . .. K 33.60 Pro tuzemsko poštou: 3— měsíčně. čtvrtletně . .. K 8.— celoročně. .. . K 36.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: 12.— čtyrtletně celoročně... K 48.— Předplatné do Ameriky, Francie, Švýcarska. Ira- lie. Belgie a Anglle: čtvrustné K 52.90 celoročné Telef, administrace l128-

Slunce vychází v 7 hodin 45 minut ráno. Slunce zapadá ve 4 hodiny 40 minut večer.

Neděle: Sv. Polykarpa.

Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně u sv. Havla na Starém městě od 22.-26. t. m.

Dnešní číslo jest se zábavnou a pouč- nou přílohou »Nedělí« o 12 stranách. Příští číslo vyjde v pondělí o 12. hodině polední.

Pražská Panama.

V Praze, dne 25. ledns. Jméno Panama zná dnes každý čtenář no- vin. Ví že jméno to vyšlo původně z Ameriky a stalo se kamenem úrazu mnohým veličinám ve Francii, především ale slavnému Lessepsovi, jenž na svá stará leta poskvrnil své jméno finančními manipulacemi nepříliš čestnými. Starý tento důvě- řivý a neprozíravý muž nechal se vlákati do tenat podvodníků, kterýmiž menší kapitalisté ve Francii přišli skoro o všecky své úspory. Velikolepý prů- plav panamský, započatý francouzským kapitálem, je pro Francouze na dobro ztracen. Leží v něm zahrabáno sta milionů francouzských peněz. Pa- nama od té doby stala se příslovečnou. Francie ale svou ztrátu brzy oželela. Francie je bohatá, ona již dlouho nevedla válku a proto se tam brzy zase ohromných kapitálů nahromadilo. Francie může se dnes těšit: Můj soused, Anglie, miliardy prohrává v jižní Africe a ztrácí při tom statisíce životů lidských, proč bych já nemohla několik mi- zerných set milionů obětovati na Panamu. Z Francie Panama brzy na to přestěhovala se do Italie, do Říma. Ohromná zpronevěření v říš- ské bance čtenáři dosud mají v živé paměti. Do- kázalo se, že tam kradli ministři, kradli jejich sy- nevé, jejich milostnice; kradli slovem všichni, kdož měli ruce a mohli se dostati k plnému pytli peněz. Panama však nerada dlouho pobude na jednom místě. Z Italie přestěhovala se do říše bázně Boží a dobrých mravů — do Německa. Průmysl, ob- chod a banky v Německu po vítězné válce vyši- nuly se na výši přímo báječnou, stromy německé zdály se již vyrůstati do nebe. Německo již již sahalo po prvenství ve světo- vém obchodě. Slova: »Made in Germany- naháněla již strachu Anglii, avšak i sem slavila Panama svůj vjezd. Na osoby ve vysokém posta- vení prozrazovaly se věc nejskandálnější, bankéři milionáři byli obviňováni ze zločinů přímo bestiál- ních. Státní zástupcové nepostačovali Augiášův chlév z Berlína vyklízeti a vyklidili jej jen na polo, a skoro v zápětí neslýchaných skandálních procesů následovaly krachy mnohých bank, z nichž řiditelové, sekretáři, správní radové, pokladníci byli odváženi do vyšetřovací vazby.

Nedávno měl německý státník Möller řeč, v níž hlavní vinu úpadku německého průmyslu svaloval na bankovní defraudanty, kteří všecku důvěru v solidnost německých obchodů podvrátili. To se stalo v roce právě minulém. Již loni pro- slýchalo se, že i Praha a Vídeň dostaly svůj podíl, avšak pověsti ty brzy utichly. Mezitím ale veřejná hladina ve Vídni, Pešti a v Praze byla rozvlněna zprávami o statisícových defraudacích. Defraudanta Keczkemeta s půl milionem korun doposud po všech koutech hledají marně, a aby Praha nezůstala pozadu, zmohla se i ona na defraudanta, jenž tomu uherskému může důstojně postaviti se po boku. Když defraudace mělnické začaly se v listech vléci jako mořský had, smáli se mnozí v Praze, že něco takového je možné pouze na »hloupém venkově«, avšak smích musil brzy na ústech pro- měniti se v úžas, když objevila se kolosální de- fraudace ve známé fdialce vídeňské banky v Praze. A sotva že defraudant odveden byl pod novoměst- skou věž, následovala zatčení bankéřů a jejich ná hončích, kteříž by ku své omluvě mohli uvésti hloupost přímo báječnou těch kterých zbohatlých občánků Hloupost ta defraudanty přímo vyzývala- V Paříži, v Římě, v Berlíně defraudanti musili osvědčiti aspoň jistý stupeň prohnanosti, ale v Praze hloupost těch kterých podvedených obětí byla přímo — ženiální. Kdosi pražských poměrů znalý pravil k nám: Co to dá člověku za práci, vytluče li z toho kte- rého pražského parvenu desítku na národní podnik: ale takovému podvodníku sype hned tisícovky, jež nikdy více nespatří. Kterak by naše národní pod- niky mohly zkvétati, kdyby pro ně ve třídách ma- jetnějších bylo vlasteneckého pozorumění Kterak prý může člověk graduovaný vyhoditi 400 000 korun na bursu, o níž nemá ani nejmenšího po- nětí. Lakota spojená s hloupostí lidskou doznala v Praze ztráty nikoliv do statisíc, nýbrž do mili- onů, což teprve podrobnějším líčením před soudem vyjde na jevo. Bursa je zlatým teletem, kolem něhož dovede tančiti pouze Israel, který ovšem neopomene lá- kati do tance hloupého, důvěřivého gojima Co se takový pražský parvenu nastará a nadře, nežli to přivede k obstojnému blahobytu a když se ho do- mohl, jde a hodí ho na bursu. A co při tom je nejsmutnějšího, že i ze stavu rolnického nejeden nechal se již lákati k tanci kolem zlatého teletea že v době velmi krátké stal se žebrákem. Záleží-li v tomhle pokrok hospodářský? Di-

víváme se, podaří-li se sprosté cikánce na některé panímámě vymámiti několik zlatek: kterak ale možná, aby náš, jak se stále ujišťuje — pokro- čilý, intelligentní, vzdělaný sedlák nevěřící ani ve kněžské pověry, mohl se tak hloupě nechat obalamutit od bankéřského cikána,tö nám nejde na rozum. — Máme to ted v Prazé a po venkůvě kapacity!

Křesťansko-sociální odborové sdružení teprve ve svých plenkách se nacházející, vzbudilo již pozornost u — sociálních demokratů. Bude tomu také tak i u katolíků? Dovfejme. Tolik aspoň jest jisto, že toto sdružování má význam dalekosáhlý, a sociální demokraté ne nadarmo věnovali mu zvláštní úvodník ve svém pátečním čísle »Práva Lidu«. Chceme se zde krátce k vývodům téhož vrátiti, už v zájmu pravdy, které i tentokráte — ač jednalo se o otázku čistě politicky neutrátní — nemohl ústřední orgán sociální demokracie dáti průchod. Tresť zmíněného článku jest asi následující: Ka- tolíci se modernisují; dříve stávky zatracovali, odbo- rové org anisace podceňovali a teprve, když se jim touto cestou nepodařilo desábnouti úspěchů, vstoupili do šlépějí sociálních demokratů. Ale i to jim bude marným, ježto kněz čím dále tím více stávati se bude ve spoleénosti zbytečným a krom toho odborové sdru- žování najde odporu ve vyšších kruzích církevnícha tím bude udušeno. — Takový jest názor sociálních demokratů, k němuž tuto krátce odpovíme. Tolik je prozatím jisto, že odborové sdružování křesťanských sociálů sociálním demokratům milé není. Proroctví, že ono bude od vyšších kruhů církevních potlačováno, jest proto vlastně vřelým přáním sociálních demo- kratů, neboť by tínr bylo obstaráno to co by jinak musili obstarati soudruzi sami. Neznají obsahu ency- klik. Že by zakládáním odborových organisací kře- sťanští sociálové vstoupili v šlépěje sociálních demo- kratů, o tom není řeči. Už proto ne, poněvadž soci- ální demokraté nejsou předně prvními odberovými spolkaři, a za druhé ani sami při zakládání těchto nemají ty eíle na zřeteli, které odborové spolky sle- dovati mají. Oni cení je potud, pokud jim slouží k účelům strany. Zájem strany a jejího rozkvětu a šíření, a ne zájem dělníků v těchto spolcích se orga- nisujících to jest, jejž sociální demokracie má na zře- teli. A kdyby byli nemusili, ani by k jich zakládání nebyli přikročili. Takto ale udělali z nouze cnost, jíž se teď vychloubají. Pádným dokladem toho jest Anglie, která jako země nejlépe organisovaných od- borových spolků je nejméně přístupna politickým agi-

KULTURNÍ LISTY.

V Praze, dne 25. ledna. K. — Dovolím si čtenáře uvésti do salonu pana Mydlinky, velkoživnostníka v Praze. Je devět hodin ráno. Pan Mydlinka právě vstal, umyl a ustrojil se, načež zasedl ku snídaní. Pan Mydlinka je značně přitloustlý pán s pl- nými, poněkud přibledlými tvářemi a s bříškem, jež mu brání ku koflíku s čajem se nahnouti. Je dnes nějak ve špatné náladě. Pozdržel se déle v ka- várně . . . při hře, v níž pustil mnoho chlupů. Po hře se ještě šampanisovalo. Hned z rána kuckal jako o přítrž. Prsa, hrdlo byly zaneseny, jazyk vy- padal jako krajíc, pomazaný hokynářským tvarohew. Z hrdla mu to sypělo, z praou to hřmělo jako ze sopky kuckáním a kašlem. Prakal kolem sebe jako kozour, uhoní-li si někde za komínem rýmu. Salon pana Mydlinky byl elegantně zařízen. Tlusté perské koberce pokrývaly podlahu a plyšové židle vedle nádherné pohovky svědčily o biahobytn, jejž vlastně představovala v pravo u stolku ohni- vzdorná pokladna — Musím se z toho trochu prochodit — ti chlapi by mne byli svlékli do naha, kdybych se jim byl dal, ohnuli mne přece o pět stovek. Nej- horším ze všech karbaníckých lupičů je Drápal — povídal, že mne hodlá navštívit a něco příjemného mi sdělit. Jen ať příjde —

Tuk — ťuk! — — — Kdo pak to sem leze? — snad Drápal ? — — Volno! — Dvéře se otevrou a vkročí dva páni s červenou knihou. Pan Mydlinka se zaškaredí. — Má úcta — pozdravuje ho starší z těch pánů hlubokými poklonami — přicházíme od spolku pro opuštěné sirotky. Hodláme pro ně zbudovati útulnu. Příští sobotu budeme ve prospěch útulny dávati před- stavení a tu bychom ve jménu spolku osmělili se Va- šemu blahorodí nabídnouti několik vstupenek do di- vadla anebo snad by byla milejší lóže? — V hrdla p. Mydlinky to zahřmělo jako ve Ve- suvu a hned na to vyletělo z něho kus něčeho, jako lávy — — — Zpropadený kašel — — mračil se p. My- dlinka, načež zamručev jal se mluviti — Ale pánové, odpusťte, vždyť těch ústavů pro ty sirotky v Praze je již náramně mnoho a přece po- řád se jen sbírá na sirotky. — — Račte, Vaše blaherodí, dovoliti, jsou sice zde již sirotčince, jež ale ještě daleko nedostačují. Náš spolek obral si za úkol sirotky spustlé, které oby- čejně policie sbírá po ulicích, odchovávati, aby se z nich později nestávaly metly lidské společnostl. Úkol to velmi těžký, ale i velmi záslužný. — Že je těžký — odpovídal p. Mydlinka milerád věřím, že by ale byl vděčný, to rozhodně po- pírám a já vůbec divím se, že páni nemají na práci nic jiného, nežli zabývati se takovou holotou. Já

bych věděl, jak si od nich pomoci. Mrskal bych to napořád a pak zavřel do kriminálu. — Račte, Vaše blahorodí, prominouti — odpo- vídal druhý pán — včera byl do naší prozatímné útulny od policie přiveden spustlý hošík po bývalém měšťanu pražském, člověk neví, pro koho se takový ústav hodí. — Myslíte li páni — odvětil se svraštělým če- lem p. Mydlinka — že by se mohlo něco podobného přihoditi, třeba dětem mým, pak bych si takovou im- pertinenci rozhodně zepověděl. Prosím — má úcta — račte prominouti — Po těchto slovech oba páni z lehka se uklonivše odcházeli. Pan Mydlinka neopomenul za nimi několik za- hřmění ze svého hrdla poslati. — Je tohle opovážlivost! — — Je to ale hrůza, co pořád těch sbírek je. Dvéře ani netrnou! Brzy přijdou páni, brzy dámy s červenou knížkou — Hřmění z hrdla p. Mydlinky trvalo ještě chví- lečku, načež se utišilo. Dveře ku protějšímu salonu se otevřely a v nich objevila se starší již dáma. — Poslouchej, muži, neměl's ty pány přece takhle odbýti, vždyť oni se pro ty děti obětují. Mohli by taky něco lepšího dělat. Mnohdy prohráš stokrát tolik v kartách, než co bys dal jim a měl bys za to požehnání Boží. Ještě ty mne zlob! — Vždyť máš taky děti—