Strana 6.

ZENSKY LIS

Číslo 51

Různé zprávy.

Stát i země rakouské na pokraji bankrotu. Pro rok 1902 preliminovány dluhy státní na 1690 milionů korun a stouply do roku 1904 na 1743 milionů korun a dále roku 1905 o 40 milionů, v roce 1906 o 31 milionů a posléze roku 1907 o 262 milionů korun, čímž překročily druhou miliardu. V dalších letech stoupaly o 72, 257, 374 a 100 mil. korun. Nyní před- ložený rozpočet vykazuje zvýšení o 35 mil. korun, čímž do- saženo bude třetí miliardy. Hrozně zvýšené výdaje za po- sledních let vysvětluje ministr postátněním četných drah. Stej- ným způsobem stoupal i státní dluh. Roku 1901 obnášel státní dluh 9066 milionů, roku 1902 stoupl o 25 milionů, roku 1903 přišlo stoupnutí o. 95 milionů, roku 1904 o 90 milionů, roku 1905 již o 138 milionů, roku 1906 o 196 milionů, roku 1907 o 234 mil.- r. 1908 o 130 mil., roku 1909 o 771 milionů, loni o 1366 mil. a do konce října letošního roku 132 mil., takže teď státní dluh obnáší 12.243 milionů korun. Za poslední desítiletí naděláno bylo 3600 milionů nových dluhů, to jest téměř jeden milion denně! Četníci mají dostati nové uniformy ze šedého sukna. Vše- cka dosavadní lesklá místa, jako knoflíky, přesky a orlíček. budou nahražena kovem bez lesku. Pro službu na horách mají míti kamaše a vak na zádech. Zase jedna »důležitá« reforma, která jistě Rakousko spasí. Vládní semenec pro Sokoly. »Česká Obec Sokolská« do- stala z ministerstva práce na uspořádání sletu sokolského v roce 1912 podporu 10.000 K. Zásluhou vůdce národa, dra. Kramáře, ovšem. A Sokol, kdysi dravý a plachý pták, krotce zobe semenec z vládní ruky. »Kdyby tak tatík Žižka vstal, ten by vám nařezal. Nenechávejte dítky o samotě. Ve čtvrtek minulého týd- hrály si děti dělníka Fialy z Věžné ve světnici. Jedno dít šlo k plotně, vyházelo žhavé uhlíky z peci a foukalo na ně Nějaký uhel zaletěl do postele poblíže stojící, postel chytla a ve chvilce byla světnice v plamenech. Nebýti rychlé po- moci, mohla shořeti celá chalupa, ano i děti mohly uhořeti. »Ani jedné zbytečné židovky«. V těchto dnech člen gosu- darstvenné dumy A. J. Šingarev obrátil se (na prosbu pro- puštěných mediček-židovek) na ministra osvěty L. H. Kassa. Ministr odřekl A. J. Šingarerovi v jeho zakročení, prohlásiv,

že dokud on stojí v čele ministerstva osvěty, ani jedné zby tečné židovky ve vysoké škole nebude Nechce žen přijmout do práce v bance »Praze«. Pokud bude pan Viktor Rašín ředitelem banky, nebude ani jedna žena v této zaměstnána — tak prohlásil při jisté příležitosti. Zda také odmítá členství ženám v této bance, dosud ne- řekl. Tak nazírají všichni mladočeští měšťáci na ženu. Daň z hlouposti. V roce 1910 hrálo v malé loterii celkem 95.33 mil. osob, které vsadily 36.76 mil. K. Průměrně připadá na jednu sázku 38.5 haléře. Počet výher obnášel 1,397.486 a vyhráno celkem 19.68 mil. K. Sázky obnášely 36.76, výhr 19.68, obnášela tudíž daň z hlouposti, kterou nejchudší oby- vatelé zaplatili, jenom 17.08 mil. K, z čehož po různých od- pisech zbylo státu čistých 14,864.440 K. Co by za obnos dalo se nakoupiti potravin, o které byli chudáci, kteří hledají v malé loterii »štěstí«, ochuzeni. Hra v malé loterii stává se velice často u chudých lidí vášní, z které má stát značný pro- spěch. Bohatí lidé, pakli hledají ve hře »štěstí«, zakoupí si los, který jim zaručuje nejen úrok, ale i obnos, který zaplatili a chudí po haléřích snáší miliony pro jiného, a při tom v klamné naději, že dostanou se rázem z útrap, okrádají sebe i své dí- tky o to nejnutnější. Za takové okrádání chudého lidu měl by stát být obžalován pro hazardní hru. Výstavku krásných knih pro děti uspořádalo Nakladatel- ství »Záře« v Praze II. ve výkladní skříni svého krámu v Hy- bernské ulici, č. 7 (Lidový dům). V nádherném uspořádání pestří se tu umělecké exempláře pohádkových knih pro děti. které vnitřním výchovným obsahem i vnějším vpravdě vkus- ným uspořádáním jsou znamenitým obohacením letošního před- vánočního knihkupeckého trhu. Všem, kdož mají zájem na krásné knize, ladně vypravené, a kdož chystají dárek naší drobotině, doporučujeme, aby tuto výkladní skříň si prohlédli,

Dopisy.

Beroun. Hospodářské poměry žen, zaměstnaných v to- várně Kubinzkého, jsou známy. Baronství těchto zaměstna- vatelů vyšinulo se jenom z mozolů mnoha dělníků a dělnic kteří v jich továrnách za několik haléřů denně ubíjí své zdraví. V Berouně firma pomalu bude zaměstnávat jen samé

46

47

něho závisela veškerá jeho živnost; kupec našel za jednoho prodavače sto jiných, ale tkadlec by si byl musil kupce teprv na kolik mil hledat. A tak praco- val, dal život i krev, a kupec tyl z jeho mozolů. Zde v městě bylo před lety několik bohatých ku- pců. Posud jsou tu tři. Však vidíváte z předměst- ského velkého domu vyjíždět kočár v neděli a v kostele ve zvláštní lavici sedět nádhernou paní. Ta s nikým ve městě neobcuje. Jen dvakráte do roka do Vídně jede do společnosti; a když přijede muž, baví se s ním a s Francouzkou, co má u dětí. Jeho děd byl z jednoho baráku nedaleko rybníku. No, tomu prý se ještě nejlépe vede. Ona je prý bo- hatá. Ale ti ostatní — to je mnoho vřavy a málo slávy.« »Za mých mladých let byl jeden z nejbohatších a nejvyhlášenějších v celém okolí kupec Martoň. Tenkráte stavěl si také ten dům, co nyní sbořen. Vím to jako dnes, když jsme se pozdálečí dívali, jak se dával balkon a okna zasazovala, i jak tam dělali tabulové podlahy dubové a napouštěli vo- skem, a jak hedvábnými a drahými čalouny pole- povali. A pak přivezl nábytek, Bůh ví až odkud. Bylo tam deset pokojů panských a v každém byl nábytek jiný a drahá zrcadla, obrazy; a po samých drahých kobercích chodili a na stříbře jedli a ne- chali si posluhovat. Dva kočáry měli a koně. Jak si zamanuli, vyjeli, a ba ani do kostela ten kousek cesty nikdy nešli pěšky. A kterak teprv ten stroj na dětech a na nich! To bylo samé zlato a hedbáví

u všední den i v neděli. Když jeli a lidé je pozdra- vovali, žádnému ani nepoděkovali. Chudý člověk žebrák nesměl blízko dveří, aby prý nenadělal. odpusťte — vší. Lidé spínali ruce a hrozili se. Ka- ždý říkal: „Bože! kdyby starý pantáta a paní- máma vstali! Co by ti říkali: co oni těžce nacho- vali, to se tu tak promrhá'. — Děd těchto dětí byl velmi hodný člověk. Ten přál lidem živobytí, a Pánbůh přál zase jemu. On se nosil jen po městsku, žena jeho též. Když musel do světa, nepřivezl s se- bou žádných špatných mravů ani novot. Syn jeho se už nezdařil po něm. Jak ho dal do Vídně do skladu, kde skoro celý rok byl, tu se tam už přiučil naskrze všem těm cizím mravům a také špatným i prohýřil mnoho peněz. Jak otec to na něm zpozo- roval, vzal ho ihned domů a musel zůstat doma. Ale to nebylo nic platno; on již přinesl s sebou na- kaženého ducha. Na neštěstí umřeli mu otec i ma- tka záhy po sobě. Vše, co tu bylo, patřilo jemu. jedinému dědiči. Začalo to chodit všude jinak. Mladý se oženil, přivezl si ženu ze světa; myslím, že byla z Vídně, a povídalo se, že je také bohatá Byla hezká jako Florinka, ale příliš strojná i roz- košná. Staré hospodářství zcela pominulo; vše cho- dilo po pansku, obchod se zvětšoval; a pak vysta- věli i ten dům a přestěhovali se do něho. Každý rok odjeli na čas do Vídně. On býval též delší čas na cestách obchodních. V domě bývalo hostů,a když slavili nějaké slavnosti domácí, nezřídka se zřídil i ohňostroj, což muselo stát veliké peníze.