#1
alto_textblock
#1
15. května 1901
#2
alto_textblock
#2
Čislo3.
#3
alto_textblock
#3
meo o
#5
alto_textblock
#5
olotolečuci s
ldzbal) v n rd
#6
alto_textblock
#6
HUČNÝ OBZO.
#7
alto_textblock
#7
viiz anrsdlor
ovdala a
loe
#8
alto_textblock
#8
se s en
#9
alto_textblock
#9
ZVLÁŠTNÍ
#10
alto_textblock
#10
PRÍLOHA „NÁRODNÍCH
#11
alto_textblock
#11
LIs
#12
alto_textblock
#12
ee
#13
alto_textblock
#13
k číslu 133.
#14
alto_textblock
#14
ne
#15
alto_textblock
#15
3jeni
#16
alto_textblock
#16
Řeč opic.
Napsal prof. Bohumil B au š e.
R. 1892 prošla denními listy zpráva
o zvláštním spise amerického badatele R. L.
Garnera »o řeči opic« »The Speech o
Monkeys« (viz Vesmír 1893). Spis patrně
autodidakta na poli vědeckém obsahoval mnoho
zajímavého a věcného; četné pokusy jeho měly
faktické úspěchy a podrží trvalou cenu pro po-
znání důševního života nižších bytostí. Zvlášt
šťastnou měl myšlenku Garner použitím fono-
grafu k zachycení zvuků zvířecích, tvořících ja-
kousi řeč, jimiž tvorové příbuzní se dorozumí
vají. Ve spise bylo ovšem též mnoho fanta-
stického, mystického; autor nezdá se býti an
dobrým zoologem, ani fysikem; jeho náhledy
o akustice nejsou správny a i v zoologické li-
teratuře není dobře obeznámen. Nicméně jsou
práce o dušesloví zvířat tak vzácné, pole toto
jest tak přenecháno nahodilému studiu jed-
notlivců, že možno spis Garnerův považovati za
originální příspěvek ku pozorování duševního
života zvířat. Spis byl též právě opět vydán
prof. drem. W. Marschallem s kritickými po-
známkami v překladu německém (v Lipsku
1900), a byl různě tu a tam posuzován. Bude
snad zajímavo, podáme-li zde tresť spisu s vy-
necháním fantastických, metafysicky trans-
cendentálních přídavků, jež upomínají na natur
filosofii Okena, Steffensa, Schuberta, Amer
linga aj.
Že zvířata vydávají zvuky, jimiž se do-
rozumívají, o tom jest každý pozorovatel pře
svědčen. Pozorování děje se dost povrchně,
takže nemáme pravého pojmu o fondu představ
v mozku zvířete a soudíme jen dle pocitů vlast-
ních. Zpěv ptactva bývá častěji předmětem l-
čení, ač celkemve veselém zpévu- ptactva není
bohatost tonů ani rhytmů; zamlouvá se však
nejvíce lidským našim citům. Ze zvířat domá-
cích zajisté pes má nejvyvinutější řeč, představy
i závěrky rozumné.
»Když mně bylo teprv několik neděl«.
praví Garner, opatřil si náš otec malého bílého
pudlíka, jmenem Dash (větroplach). Byl a
v mém stáří, a vyrůstali jsme pospolu. Tehdy
ještě děti kolébaly v kolébkách. Když mně
bylo několik měsíců, spal jsem také, jako jiné
baby jednou ve své kolébce a v pokoji neby
nikdo přítomen jen Dash. Vyrušen byv něčím
ze spaní, probudil jsem se a počal křičeti.
Dash, jenž ihned rozpoznal situaci, přiběhl ke
kolébce, postavil se na zadní nohy, předníma
mě kolébal a při tom kňučel a poštěkoval tak
dlouho, až jsem opět usnul. Matka často mně
to vypravovala a tvrdila, že pudlík nebyl nikdy
k tomu naváděn. Později častěji tento kousek
prováděl, nejen se mnou, nýbrž i s mladším
sestrami mými, až chudák ve 14. roce zhynul.
pokousán byv hafanem.«
Pozorování svá vlastní počal Garner v r
1885 na tlupě malých opiček v zoologické za
hradě v Cincinnati: Opičky byly umístěny
v téže kleci s velikým divokým mandrilem
(pavianem), jehož se patrně bály a jejž upřímně
nenáviděly. Klec byla přepažena; zadní
čásť, dvířky oddělená sloužila ke spaní a zim-
nímu pobytu; přední byla letní. Malé opičky
stále pozorovaly mandrila a přesvědčil jsem se
dlouhým pozorováním, že zvláštními zvuky sdě-
lují druhým, které byly ve vedlejší části, co
mandril dělá. Předsevzal jsem si, řeči této se
přiučiti. Úkol obtížný; byloť mně nejprve tony
přesně pojmouti, za druhé je opakovati a za
třetí význam jejich vypátrati. V pozorování
svém jsem pokračoval v zoolog. zahradách
v New-Yorku, Philadelphii, Chicagu, v kočují-
cích zvěřincích, na lodích a jinde, kde jen se
mně příležitost naskytla.
Měl jsem myšlenku, jestli bych mohl býti
prostředníkem rozhovoru mezi dvěma různými
opicemi. Opatřil jsem si fonograf a oddělil
párek opic, již déle byly pohromadě tak, aby
se ani viděti ani slyšeti nemohly. Pak přiměl
jsem samičku, aby do fonografu několik zvuků
vydala. Na to postaven fonograf vedle klece
#17
alto_textblock
#17
samce a zvuky vyvozeny. Účinek na tohoto
byl zřejmý a nevyslovitelný jeho zmatek, který
jevil, nenalezaje původkyni zvuků vyvozených.
Sledoval původ zvuků, strkal ruku do nálevko-
Vitého otvoru stroje, hledaje družku.«
Po tomto, ovšem nepatrném úspěchu z-
chyceno dokonaleji slovo opice kapucínské, jehož
zvuk byl plný a flétnový a znělo asi jako
»hné« a znamenalo asi tolik jako »píti!« Slovo
to, pronesené u klece opice kapucínské, mělo
vždy zjevný účinek. Zvuk nejprve překvapil
opici, obrátila hlavu a opakovala slovo zřetelně.
Jiné slovo znamenající »jísti« porozuměly opice
kapucínské ohrady v New-Yorku, kdež Garner
r. 1891 několik přítomných pánů o účinku pře-
svědčiti mohl. Kdykoli pak přistoupil k téže
kleci, poznávaly jej opice kapucínské z dalek
v davu a vybízely jej lichotivě ke hře.
Garner přesvědčil se pokusy, že dovedou
opice do tří počítati, že dovedou věci rozezná-
vati dle povahy a počtu, že mají svou oblíbenou
barvu, jakož i některým hudebním zvukům
dávají přednost.
Když dal opici bedničku s třemi kuličkami
ke hraní, jednu pak nepozorovaně odejmul, po-
hřešovala to ihned, hledala všude; když viděla,
že pán může opět číslo doplniti, jak několikráte
učinil, odhrnovala mu pysky, hledajíc, nemá-li
je v ústech schované. Při čtyřech a více ku-
ličkách se již opička pletla. Zvuky hudební
vábí je a budí v nich rozkoš, melodii a rhytmus
nedovedou však oceniti.
Nejdůležitější svá pozorování konal Garne
na opicích amerických; stojíť v mnohém ohledu
duševně výše, nežli opice Starého světa. Zvláště
vynikají dobromyslností, jsou družnější a přilnou
více ke člověku. Bohužel nesvědčí jim naše po-
nebí, bezpochyby strádají též dlouhou cestou po
moři, takže u nás dříve hynou, nežli v severní
Americe.
Malá opička kapucínská, rozená na březích
Amazonu, jíž byl kmotrem zemřelý císař bra-
zilský, po němž měla jméno Pedro, jevila
k badateli, jenž zbavil ji trýznitele opičáka
z rodu chapanů, zvláštní vděčnou něžnost.
»Jako způsobný hošík držel Pedro hlasnou
rouru svýma něžnýma černýma ručičkama u úst,
když hlásek svůj do fonografu přenášel. Druhdy
se smál a žvatlal stále, dokud mě viděl. Mi-
loval vrchního hlídače a ředitele, a nenáviděl
pomocníka, jenž mu as ubližoval. Nikdy neza-
pomenu, jak milý malý kapucínek přitulil se
mně ke krku, a všemožně se snažil, trampoty
své do ucha mně žvatlati. Zvuky zachycené ve-
lice popletly jiného kapucína Puka, jemuž stroj
jsem postavil před klec i se zrcadlem.«
Pokusy poznal Garner, že i dvě opice růz
ného druhu, žijí-li pohromadě, naučí se vzá-
jemně porozuměti některým slovům řečí, dle
druhů rozdílných.
Z pravidla jest každý posuněk opice do-
provázen jistým zvukem a každý zvuk jistým
posuňkem, který má pro jinou opici téhož
druhu zvláštní význam. V milování jsou stejně
silné jako v nenávisti. Samotu nemilují. Byly
někdy po hodiny pozorovány; byly-li o samotě,
nevydaly ani zvuku ze sebe. Jsou jako děti.
Jak krutě se s nimi zachází, když nechají
se uzavřeny v kleci a nedá se jim ničeho, čím
by čas si krátily. Jen kdo zakusil vřelé a ne-
zištné přátelství malých těch tvorů k člověku,
když si byl získal jejich důvěry, dovede oceniti
a pozná, jak vroucí jest jejich náchylnost.
Garner poznal tak ponenáhlu devět slov
či hlásek opiček kapucínských, z nichž některé
dle výslovnosti nabývají dvojího až trojího vý-
znamu. Alarm, poplach, leknutí zní jako
»erc-g-k«. Jinak zní zvuky přítulnosti, volavé,
vybízivé atd.
»Co může škoditi člověku znalost řeči
opic?« ptá se autor. »Jistě ničím, zmenší jen
sobectví a přílišně sebevědomí člověka, rozmnoži
jeho milosrdenství a omezí jeho krutost. Zna-
lost řeči zvířat otvírá jedině cestu k poznání
jejich duší, a timto poznáním vnikáme do jich
s
Sa o
mýšlenek.-
#18
alto_textblock
#18
»Což jest v tom divného, že opice mluví?
Vidí, slyší, milují, nenávidí, jednají těmiže pro-
středky a za tímž účelem jako člověk. Cít
radost i bolest a pocity tyto projevují smíchem
a křikem, jako my. Nemají-li zvuky, jež vy-
dávají, žádného významu, proč nejsou němí?
Míní-li však tvor tím něco, proč bychom ne-
mohli určiti, co tím míní? Ovšem že řeč jejich
jest chudá a stojí na nejnižším stupni, jest však
as zárodkem, z něhož řeč lidská vyrostla. Ústroje
smyslové tvorů těchto jsou dle téhož plánu
stavěny jako u člověka. Proč by jen hlas. činil
výminku?
Společenské styky mezi lidmi byly hlavní
vzpružinou lidské řeči a z pospolitého stavu
jednotlivých plemen lidských vyplývá nejlepší
měřítko o podstatě jejich jazyků. A poohléd-
neme-li se mezi kulturními lidmi, vidíme i u roz-
ličných stavů téhož národa značné rozdíly
v určitosti a bohatosti výrazů. Ve venkovských
zastrčených koutech jest řeč mnohem chudší
nežli v centrech společností a velikých městech.
Řeč jest tu rozmanitější a ovládání jazyka
mnohem větší. Jsou národové, jichž jazyk jest
slovy chudý. Avšak i vzdělanci užívají méně
slov, nežli bychom myslili. Starý zákon v bibli
užívá 5642, Milton užívá slov 8000, Voltaire
20.000, Shakespeare 15.000. Opice dle Gar-
nerových pokusů užívajíce 20 slov, nejsou tak
příliš k politování.
Garner studoval zvláště řeč opic; vedle
toho zachytil fonograficky též celou řadu zvuků
jiných druhů zvířat. Tak zkoumal zvuky lvů,
tygrů, levhardů, koček, psů, různých ptáků,
zvuky člověka při řeči, zpěvu a smíchu, též
různé hudební tóny, hvízdání a pod. Z větších
opic zkoumal dva šimpanze, jež co do řeči
staví výše nežli gorillu. V díle svém vyslovuje
právě úmysl, zkoumati hlasy velikých anthro-
poidů fonografem na místě v pralesích afrických.
Řev lvů ve stavbě zvuků poskytuje ve
fonografické analysi leccos nového. Zvuk jako
celek zdá se plynouti v širokých vlnách zvuko-
vých, když jej však analysujeme, shledáme, že
základní zvuky podobají se na př. těm, jež
vzbudíme, když kladivkem rychle na klaviaturu
xylofonu tlučeme. Lev celkem vyvozujei ejen
skrovný počet tonů, které se všechny skorov
téže poloze pohybují. Z ptactva zkoumán hlas
ptáka agami.i os ovons
Právem doporučuje Garner dílko své po-
zornosti přátel věd přírodních; obsahujeť první
pokus použitím fonografu otevříti novou cestu
ke studiu řeči zvířat, methodou novou a dů-
myslnou, která jako mikroskop vedl k objasnění
embryologie člověka s přibráním vývojezpytu
zvířat, zde rozebíráním hlásek zvířat povede
snad k poznání prvků mluvy i lidské.
#19
alto_textblock
#19
O tak zvaném dešti krvavém a
jiných zjevech příbuzných.
#20
alto_textblock
#20
Napsal prot. Cyril rytř P urky n ě. a
#21
alto_textblock
#21
Nevšední zjev přírodní byl pozorován dne
10. března v Sicilíi, Italii i v některých zemích
říše naší, Německa a jinde v Evropě. Nad Pa-
lermem objevil se červenavý oblak, pokrývající
skoro celou oblohu silně zardělou; při tom
vanul silný jižní vítr. Spadlé kapky dešťové po-
dobaly se sražené krvi.
V Římě byla obloha žlutě zbarvena a pa-
noval silný sirocco; tam i v Neapoli spadl dešt
písečný a o 5. hod. odpolední objevíla se na
tmavorudé obloze fata morgana. V severním
Štyrsku spatřena byla 11. března na rozsáhlých
plochách mocná vrstva narudlého sněhu.
Zcela správně bylo v časopisech uká-
záno na společný původ zjevů těch? spousty
přejemného písku a prachu barvy více méně
rudé, jenž jižními proudy vzdušnými ze severní
Afriky přes moře Středozemské do Evropy byl
zanesen a tu k zemi spadl sám (děšť písečný),
neb s kapkami vodními (děšť krvavý) neb s vlo-
čkami sněhovými.
Není v zemích starého světa atmosféry
prašnější než v Sahaře; zvláště v zimě zvedají