#1
alto_textblock
#1
Číslo 71.
#2
alto_textblock
#2
V Praze, dne 14. března 1900.
#3
alto_textblock
#3
Ročník IV.
#4
alto_textblock
#4
Redakce, administracea
expedice:
Praha, Pstrossova ulice,
číslo 200—II.
Nefrankované dopisy se
nepřjímají, rukopisy se
nevracejí
Nezapečetěné reklamace
jsou porta prosty
Inserty účtujeme levně
a při častější inserci po-
skytujeme vhody
Vycházejí denné o šesté
hodině ranní.
pondělí a po svátku
vždy po dvanácté ho-
dině polední.
Jednotlivé číslo za 8
elefon redakce č. 1126.
#6
alto_textblock
#6
Jckt
#8
alto_textblock
#8
Předplatné pro
Prahu
a donáškou do
domu
měsíčně . . . ..
2.80
8.40
čtvrtletně . ..
K 33.60
celoročně . . ..
Pro tuzemsko
ostou:
měsíčně . . . ..
3.—
tvrtletně . ..
9.—
čhloročně.... K 36.—
Předplatné do cizozem-
ska: Německa a Srbska:
čtvrtletně ... K 12.—
celoročně. . . . K 48.—
Do Ameriky, Francie,
Švýcarska, Italie, Bel-
gie. Anglie a Ruska:
čtvrtletně .. . K 18.20
celoročně . .. K 52.80
Telefon redakce č. 1126.
#9
alto_textblock
#9
ance vychází v 6 hodiá 19minut ráno.
ůpce zapadá v 6 hodin 1 miniitu odpol.
#10
alto_textblock
#10
Středa;
#11
alto_textblock
#11
Sv. Mathilda, cís. — Sv. Nikander.
#12
alto_textblock
#12
Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně
V c. k. dv. kapli na hradě Praž. od 12.—16. t. m
#13
alto_textblock
#13
České státní právo.
#14
alto_textblock
#14
V 18. stol. nastaly v pobněrech svrchovanosti
české koruny zmatky a nedůšlédnosti. Počátek
toho byl, že panující králové byli císaři něme-
ckými, a tento titul se považoval za vyšší, proto
byl nazýván král český císařem; rovněž některé
královské věci byly nazývány císařskými, jako na
př. statky. Města královská však svůj název po-
držela.
Zjevný zmatek nastal za Marie Terezie.
R. 1745 byl její manžel František zvolen za cí-
saře německého, Marie Terezie se psala císařovnou
a po jeho smrti císařovnou vdovou, patrně ze zá-
liby, ač to bylo nesprávno. Také úřadové králov-
ští byli zváni neúřadně císařskými nebo císařsko-
královskými, jako se stalo též s místodržitelstvím
a královskou kanceláří dvorskou. Tento zmatek se
jevil také ve znacích. Znakem království českého
až dotud byl lev; tu počalo se však užívati orla
na pečetích královských, poněvadž titul císařský
se považoval za vznešenější. Na patentech v první
polovici panování Marie Terezie vydaných českou
kanceláří dvorskou se užívá znaku lva, v druhé
polovici však již orla, který má na prsou lva, jako
by moc královská byla obsažena v moci císařské,
což byl ovšem nesprávný pojemí Týž znak zůstal
také za panování císaře Josefa II.
Jinou hlavní částkou českého státního práva
jest poměr království k ostatním zemím českého
krále. Tento se nezměnil aní převratem po bitvě
bělohorské Absolutismus zde nezavedl pie nového.
Nejvyšší mocvykonával srce sköro výhradně král
a málo stavové, ale jen jakožto král český. Se
zeměmi uherskými však tu nebylo pouze unie
osobní. Již za prvního společného krále se učinila
unie reální. Uherští stavové však chtěli takový
poměr, jaký byl dříve. To však bylo možno pouze
za slabé vlády krále Vladislava a Ludvíka, ale
nikoli nezůstalo za silné vlády Ferdinandovy.
Počátek se stal od věci nejpotřebnějsí, totiž
s finanční otázkou. V koruně české zřídil Ferdi-
nand I. královskou komoru v Praze jako
správní úřad ve věcech finančních; její moc se
vztahovala z počátku na všecky země koruny če-
ské. Ale ve Vídni byla zřízena komora dvor-
ská jako vyšší úřad a této byla podřízena ko-
mora pražská a také uherská. Tato komora dvor-
ská stala se předchůdcem pozdějšího ministerstva
financí. Ferdinand I. zřídil však také vojen-
skou radu dvorskou, která byla před-
chůdcem ministerstva války, a také tajnou
radu jako sbor poradní, složený z nejvyšších
úřadníků různých zemí, který působil jako mini-
sterská rada; avšak ta se nescházela často a ne-
rokovala o věcech nejdůležitějších a také neměla
práva nařizovacího. Tak to zůstalo též za nástupců
Ferdinandových.
Ferdinand I. se pokusil též o společný parla-
ment, ale chtěl ho použíti k tomu, aby nemusil
žádati berní zvláště na války turecké na sněmích,
poněvadž nebezpečí turecké bylo společno všem
jeho zemím. Tyto pokusy se však nezdařily. Jen
jednou se takový sněm sešel v Praze za země české
a rakouské, nikoli však uherské. Toho bylo škoda,
že se to neprovedlo. Stavové všech zemí uznati
měli potřebu společného obstarávání nákladu na
vojsko a panovníka, ale byli by si musili zabezpe-
čiti, aby sněmové zemští nepřišli o svoji důle-
žitost.
Také Ferdinand měl dáti společnému sněmu
práva v náhradu povinností, totiž součinnost ve
věcech zákonodárných. Společné záležitosti neza-
nikly, ale byly obstarávány jen neobmezenou mocí
královsknu.
Pragmatická sankce, která prohlásila posloup-
nost na trůně a nedílnost dědičných zemí, neuči-
nila v záležitostech společných změny. Stavové se
zavázali, že tohoto zákona budou hájiti jměním,
hrdly a krví, za to vyslovena zásada, že se země
habsburské linie nesmějí nikdy děliti. Následkem
toho byli stavové vázáni propůjčovati k tomu pro-
#15
alto_textblock
#15
ta celé monarchie,
nité povinnosti ne-
pré vůle a na žádost
#16
alto_textblock
#16
středků, vaby se
kdežtoádo té doby ti
stávalo. Bělo se-t
spoleného krále
la Marie Terezie
Nejěo, přemětu
úřadů koruny českéa
r. 1749ušenm pe
zemí rakonski
ím společných
ěmi. Místo kancléře
úřadů nad oběma
české a rakouské zřídila »directorium in publicis
et cameraribus« — řiditelství ve věcech veřejných
a komorních, které se nazývalo později dvorskou
kanceláří českou a rakouskou, což bylo změněno
časem v »česko rakouskou dvorskou kancelář«. Kan-
celář dvorská vyřizovala až do Marie Terezie pů-
sobnost nynějšího ministerstva vnitra, spravedlnosti
a vyučování, ale byla také nejvyšším sou-
dem pro korunu českou, soudnická působnost její
přešla na nejvyšší justiční úřad, který
byl od té doby též společným zemím českým a
rakouským. Jeho nástupcem jest nynější nej-
vyšší soud ve Vídni.
Taktedy místo dvou úřadů byl zřízen úřad
společný, jakoby se oba stty slučovaly v jeden,
ale nebylo to vyřčeno. Rozeznávaly se však dobře
od sebe, a panovníci jako králové čeští vykonávali
z této moci práva, jaké jest povyšování na šlechti-
ctví; též na kongresu vídeňském roku 1815, když
se jednalo o Lužicích, vystohpil císař František
výslovně jako král český. Zbytky moci, kterousi
vyhradil Ferdinand II. nad Lužicemi, jmenovaly
se na kongresu vídeňském suverenitou
právní, a o té bylo řečeno že mu má náležeti,
jako králi českému.
Nejhůře dopadlo státní právo české, pokud se
týkalo součinnosti stavů zemských ve věcech zá-
konodárných. Obnovené zřízení zemské po bitvě
bělohorské vyhradilo právo zákonodárné králi sa-
mému. Stavové chtěli se dopracovati nápravy, ale
bez úspěchu. Pokusy k tomu učinili za Leo-
polda II. (1790—92), žádajíce za zrušení obnove-
ného zřízení zemského. Byli však odbyti. Ale
přece nastala částečná náprava, totiž že byli slý-
cháni o radu, bude-li se jednati o vydání zákonů
na celou zemi se vztahujících. Bylí také opravdu
slýcháni, neboť jim byla předkládána osnova zá-
kona, avšak neměli moci osnovy potlačiti.
Právo povolovati daně bylo nej-
důležitějším zbytkem zákonodárné moci stavů po
bitvě bělohorské a toto provozovali houževnatě a
odporem svým zamezili mnohé zvýšení berní.
Toto právo mělo za císaře Josefa pře-
stati, za Leopolda však bylo vráceno sněmům,
an měl nastati v té věci stav z roku 1774. Toto
právo však zakrnělo vinou samých stavů. V prv-
ních letech Františka I. stavové nebyli po-
volnými, když vláda každoročně předkládala poža-
davky, ale stavové jich nevyřizovali od konce mi-
nulého století v čas, nýbrž třeba za několik let.
Berně požadované se však přece vybíraly a takto
právo stavů povolovati daně zaniklo.
Do roku 1848 zachovaly se některé zbytky
státního práva českého a nebyly nikým popírány.
Od té doby však celých 50 let otázka českého
státního práva stála neslavně. A nastává tu otá-
zka, jak by bylo lze zříditi most, aby bylo státní
právo znovuzřízeno.
Jistě zbyla ze státního českého práva moc
zastupitelstva koruny české voliti
krále, kdyby vymřela panující dynastie, což
bylo zaručeno obnoveným zřízením zemským a
nebylo zrušeno ani pragmatickou sankcí, ani
dvorským patentem z r. 1804. Dále jistě zbyla
svrchovanost státu českého. Proti
tomu se sice namítá, že zřízením císařství rakou-
ského r. 1804 vychází všeliká moc panovnická již
z titulu císařského, že moc panovníkova jako krále
českého zanikla. To však jest mýlka. Patent, jímž
se vyhlašuje císařství rakouské, toho nikterak ne-
tvrdí, naopak praví se v něm, že František I. se
zřetele na odvislá království a státy sobě a svým
nástupcům v nedílném držení těchto států dává
titul dědičného císaře rakouského, a dokládá
k tomu, že všecka jeho království a knížectví a
#17
alto_textblock
#17
provincie mají nezměnitelně dále zů-
stati při svých dosavadních ti-
tulích, ústavách, přednostech a po-
měrech. Není tedy název císaře rakouského
nikterak na újmu titulu krále českého, neboť Fran-
tišek I. nezřídil císařství, aby zanikla suverenita
či svrchovanost království českého a uherského
v suverenitě rakouské. Korunovace jest
známkou samostatného státu. Toto
korunování bylo provedeno ještě za Ferdinanda
Dobrotivého.
Další známkou státního práva českého jest
také nedílnost zemí českých, což není
pouhé jméno, nýbrž věc důležitá, neboť bylo to
výslovně uznáno v císařském reskriptu z r. 1871.
Korunovační přísahu, kterou vykonal Ferdinand V.,
jest nám považovati za dosud trvající zbytek stát-
ního práva českého, za dosud platné. S přísahou
by se nemělo nakládati lehce, neboť by se bralo
jméno Boží nadarmo, kdyby přísaha byla pouze
formou. Ferdinand V. slibuje v ní, že bude
držeti ochrannou ruku nad nábo-
ženstvím katolickým, konati spra-
vedlnost, potvrzuje všecky výsady, počínaje od
Ferdinanda II. r. 1627, které se vztahují k samo-
statnému státu českému; platnost těchto výsad
tedy byla uznána ještě r. 1836. Slibuje dále, že
nebude ničeho odcizevati od krá-
lovství českého a činiti vše, co bude
v jeho prospěchu.
Korunovací přísaha byla by tedy hlavním
mostem mezi minulostí a lepší budoucností; ovšem
bylo by třeba přísahu doplniti dle nových poměrů,
na př. co se týče svobody vyznání, všeobecných
práv občanských asi dle zákona z roku 1867.
Dále bylo by třeba upraviti poměry mezi králem
a obyvatelstvem a také mezi Čechy a Němci, mezi
královstvím českým a markrabstvím moravskými
vévodstvím slezským, tak aby byla zaručena práva
většiny i menšiny, rovnoprávnost národnosti české
a německé. To vše by bylo podstatnou známkou
korunovační přísahy. Takové zákony by byly vý-
hodou nejen pro Čechy, nýbrž i pro Němce, kteří
nemají pražádné příčiny strachovati se proto stát-
ního práva českého, poněvadž byla by jim zaručena
ve všem právní ochrana.
Dále by bylo třeba změniti též právo ústavní.
— Že by koruna česká došla takové samostatnosti,
jako Uhry, zdá se býti nemožným. Že bylo roku
1867 Uhrům poskytnuto tolik práv, jakých nepouží-
vali od roku 1527, bylo velikou chybou, což se
jeví nyní patrně následky vyrovnání rakousko-
uherského.
A chyba ta jistě se nebude opakovati. Spo-
lečné záležitosti by se měly vyřizovati společně
ne ve dvojitých delegacích a měly by býti doko-
nale zcentralisovány; ale nic jiného by se tam ne-
smělo vměšovati. Ústava federační, jaká jest v Ně-
mecku, v severní Americe anebo ve Švýcařích, mo-
hla by býti v této věci vzorem.
To jsou názory prof. dra. Kalouska o státním
právu českém, které zajisté oživí myšlénku tuto
v srdcích našich čtenářů.
#18
alto_textblock
#18
Zprávy politické.
#19
alto_textblock
#19
V Praze, 13 března.
K situaci. Ve schůzi, již konal dnes mlado-
český klub, žádal poznovu posl. dr. Fořt, aby
při podrobném rokování o kontingentu branců byla
tato předloha zmařena neústupnou a houževnatou
obstrukcí. Ale více řečníků poukázalo na učiněné
již usnesení klubovní a návrh dra Fořta byl za-
mítnut. Obstrukce zahájena bude teprvé při zá-
koně investičním, na kterém záleží vládě prý ve-
lice mnoho. Pokud se týče nového vyjednávání
vlády s Čechy, bude prý zahájeno hned po odro-
čení říšské rady. Kdyby Němci setrvali na stano-
visku naprostého odporu proti zavedení české
vnitřní úřední řeči, učiní prý vláda v té příčině
příslušné kroky sama. Učinila by lépe, kdyby při-
kročila k dílu hned, neboť Němci od svého odporu
upustí asi sotva.