Číslo 319.

V Praze dné 20. listopadu 1900

Ročník IV.

Kedakce, administrace

rruha. rocsova alice. číslo 200— I. Nefrankovaně dopisy ebnevracejí. rslaov Berarostr ne při častějar inserci po- ytujeme výho vycházejí denně o šeste hodině ran vzdy po dve nácte releron roaakco č.a 1 1ze

KATOLICKE LIST

ředplatne pr s donáškou do dome. sseně. g.4 38.60 celoročneko poštou měsícn 3.— čtertioz . eloročně. ..: K 38.— kedpiaméo czozem. trrtleen 1.- ioroen tik Pranete ycarska aliu 239

Prakr

Slunce vychází v 7 hodin 22 minuty ráno. Slunce zapadá ve 4 hodiny 9 minut večer

Úterý:

Sv. Felixe z Valois

Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu P'áně u sv. Mikuláše na Malé Straně od 18.—22. t. m.

Zlaté tele ve Vídni stůně na souchotě.

Slova tato vyjímáme z nedělní »Neue Freie Presse«, plačící nad úpadkem bursy. — Nic praví — jest opakem něčeho, avšak nic, ja- kožto naprostá bezmoc ku vší činnosti, stalo se ve- likou událostí. Za celé dvě hodiny na burse nebýt ani jediného šlúsu, ani jediného uzavřeného ob- chodu — to je událostí dne. Prosíme — dokládá židovka — aby se tomu nerozumělo obrazně. Jaké to štěstí pro Rakousko! Bursa mohla vy- strčiti bílý prapor. Vampír, jenž všecky šťávy lidu vyssával nehýbe se, zlaté tele natahuje nohy, trpí na souchotě, a kněží netančí více kolem něho, oni by spíše měli chuť své harfy zavěsiti na vrby. Po- věstný moloch, který denně čerstvé lidské maso požíral, bezpochyby na způsob anglický, polosyrové, stal se nevinnou modlou, již uličníci znečisťují. Ne- dostává se mu již ani teplého seusta. Obrovský had, jenž své břicho úsporami národů naplňoval. vysýchá a slábne hladem. — Avšak dosti již toho lichocení! Celá monarchie nemá dnes bursy — po- kračuje tentýž list, — jež by jména toho zasluho- vala. Nyní přece musí se lidu vésti znamenitě. Knuta poctivé práce je rozbita a zavržena. Blaho- byt musí tedy vzrůstati a kuře v hrnci sedláka musí se již objeviti. Na blátivých ulicích vidíme samé lidi s přezůvkami a s lehkými a veselými tvářemi. Nikdo více nemá starostí o živobytí Krámy jsou kupujícími nacpány, a stavitelé maj tolik práce, že jim nové činžáky rostou přes hlavy Vídeň vzkvétá ode chvíle, kdy bursa leží na hro- madě. Z Vídně přes noc stal se ráj. Bohatství se stalo odměnou rozšafných, a ctnost jako magnet přitahuje zlato, řemeslo opět dostává zlaté dno,a spokojenost září na tvářích všech. Špatná bursa dnes sama znamená dobré ob- chody. Zavřete tu bursu na Schottenringu a stát rázem se vyléčí ze všech hospodářských svízelů. O důkaz není nouze. Máme před sebou mon- archii, jež sahá od Limu až k Rudohoří a čítá 45 milionů obyvatel, a říše ta má jen jednu bursu Z těchto 45 milionů jistého dne nevynašel se ani jediný, aby byl svůj kapitál v papírech uložil. Něco podobného nestalo se doposud u žádného civilisovaného národa. Movité jmění v Rakousku stalo se přes noc nemovitým, ve 12 miliardách — na tolik se veškero kursovní jmění páčí — nestala se během několika hodin na burse žádná změna. — Ve vídeňských směnárnách je pusto a v kon- toárech bank panuje hrobové ticho. Zanikl lahodný zlata zvuk. Dvanáct miliard zůstává bez pohybu, jakoby k nohoum svých majitelů byly přikovány, není kupovačů ani prodavačů, kapitál stal se za-

jatcem ohnivzdorných pokladen. Nemáme již bursy. tohoto světového tržiště papírů. Kde je příčina toho všeho? Obchod prostřed- kující (Zwischenhandel) vlastně dohazovačství, ta třetí ruka mezi prodávajícím a kupujícim, je sra- žená, je těžkými daněmi zdrcena, fiskus těžce ulehl na komissionáře, kteří více strachují se pře soudcem, nežli před rozmary bursy. Nikdo nech se odhodlati ku provádění bursovních obchodů z bázně, aby při požadování differenčních pohle- dávek nebyl stihán jako podvodník. A nyní může se směle přikročiti ku zrušení všech papírových hodnot. Příjmy v Rakousku dle sekčního šéfa Mayera páčí se na 4 miliardy. Kam se ty podějí? Všecky přece se neutratí. Největší boháči dnes skrývaií se, nechtějí svým jměnem dělati mnoho hluku, aby vyhnuli se těm pekelným soudcům (Höllenrichter) slídícím po kavárnách, mnoho-li kdo utratí, aneb prohraje. Co prý se svým jměním dělají Schölle- rové, Stummrové, Dreherové, atd. Pravda je v tom peněz nadbytečných je dosti, ale není důvěry. Zá- konodárství a úřadové vyždímávají každý podnik, naše politické a sociální poměry podryly všecku důvěru. V zemi, v níž cit právní je otupen a ná- chylnost k násilnictví se zostřuje, v zemi takové obchody váznou. Papíry jsou úvěrem a úvěr je ovocem bezpečnosti a důvěry. U nás však nastala politická zdivočilost, jejíž následky znatelny jsou v obchodních bilancích. Kdo se dnes tržními zprá- vami zabývá, má dojem, jako bychom nalézali s v krachu. Vídeň klesá co do finančního významu na vesnici. Slovem, Vídeň trpí politickými hospo- dářskými rozvraty. 45 milionů lidí nemůže bursu udržeti, ne- může ani 1000 osob na burse uživiti. V těchto slovech vyznívá pláč »Neue Fri Presse«. Nechceme ovšem tvrditi, že by Vídeň, čili říše mohla obstáti bez tržnice, čili bez bursy na prodej a koupi papírových hodnot, to je však pravda, že moderní bursy zvrhly se v ústavy ve- řejného lupičství. Byl to pruský ministr, jenž bursy nazval jedovatými stromy, vyssávajícími zdravé šťávy lidu. A proto i zákonodárné sbory postaraly se o zákon, kterýmž příliš bujné výstřelky burs byly ostříhány Co již rodin upadlo do nejhorší bídy bursovní hrou. Na bursách do dneška ještě provozuje s nejhorší podvod tím, že dělají se poplašné zprávy, aby hodnoty klesaly a běda tomu, nechá-li se ně- který nezkušený mezi ty dravce vlákati Do dneška ještě platí rozdělení lidí bursu

navštěvujících ve tři třídy: Gründer, Rinder a Schinder. Do třídy druhé náležejí ti hlupáci z ven- kova, kteří si též rádi zahrají a kteří pak jsou vedeni na jatky

Zprávy politické. V Praz e, 19. listopadu. Sněm království českého sejde se dle nej- novějších zpráv dne 17. prosince a bude zasedati prý do 31. prosince. Zasedání jeho bude na krátko pře- rušeno jen Vánočními svátky Odstoupení presidenta Jansy přišlo, jak jsme již pověděli, levičáckým stranám velice vhod. Důkaz m. j. spatřovati lze v tom, že ani dnes ještě nepřestávají jejich listy o něm se rozepisovati. Dnes hude hlavní písničku v té příčině orgán ústaváckého velkostatkářstva »Montagspresse«. Vyslovuje se cel- kem takto: »Jestliže úřednictvo následkem agitace v Čechách a na Moravě místy se odvážilo i vzpoury (o) buď zjevné neb skryté, pak jest dojísta povinností vlády, aby v zájmu státu takovému jednání učinila přítrž. Padne li při tom nějaká oběť, pak to není oběť strany, nýbrž oběť vlastní viny. Jestliže ve státě zákonům a vrchnosti všichni státní občané so podrobují, pak dojista mají takovou povinnost přede- vším ti, kteří jakožto orgánové státní správy na po- slušnost složili přísahu. Poslušnost a kázeň mezi stát- ními úředníky jsou jednoduše základem spořádaného státu. Národní ústupek vůči Němcům nemůže s tedy v domnělém odstoupení presidenta Jansy spa- třovati. Chtějí-i Čechové činiti námitky proti pří- snému přidržování státních úředníků ku poslušnosti a kázni, pak se musí v takovém počínání spatřo- vati útok na základy státního organismu.« P'táme se: může býti větší nestoudností, nežli jest obsažena v těchto slovech, kteráž mluví dokonce již o vzpouře(l) českého úřednictva? Ba, není to hotovou denunciací, kterou poštvány býti mají nejvyšší rozhodující kruhy proti českému úřednictvu, kteréž věru ničím a nikdy se neprohřešilo proti státní autoritě, ba sloužilo jí vždycky až do největšího sebezapření? Hraje-li si »Montagspresse« na obhájce této státní autority, pak věru zapomíná, že právě ti, kdo za ní stojí, prohře- šili se proti této státní autoritě co nejvíce, když spo- jili se s notorickými vlastizrádci takového zrna, jako. jsou Schönerer a Wolf a když na jejich povel den. co den podlamovali a bořili ty nejdůležitější základy oné státní autority. Opravdu: Bíti se den co den s lidmi, již popírají dnes, co tvrdili včera, již do- vedou dělati ze dne noc a jasné slunce pravdy za- stírati mrakem lži, není žádnou radostí a tím méně rozkoší. Lidé tací nejsou slušného věcného boje schopni, ale nejsou ho také ani hodni. Jsou hodni

FEUILLETON.

Ve Vídni, 17. listopadu 1900. Že by byla Vídeň městem malebným, zajíma- vým pro četné staré budovy a památky, to jistě ne- bude nikdo tvrditi. Není pochyby, že Vídeň svého času měla mnoho starožitných staveb — aspoň obrazy uschované v městském museu o tom svědčí, ale stalo se zde to, čeho se obávají přátelé staro- žitností v Praze: přišel ruch moderního boření a sta- vění a ze starých budov zmizelo vše až na někclik těch kostelů a klášterů, Jedinou památkou román- ského slohu jest průčelí velechrámu sv. Štěpána a pa- mátky gothické by mohl člověk spočítati snad na pr- stech jedné ruky Přijdeli cizinec do velikého města, chodí za těmi věcmi, pro které má největší zájem. Já jsem chodil nejprve po vídeňských chrámech a klášteřích. Vídeň vskutku činí ojem dobře katolického města. Přijďte do kostela kdykoliv, na mši sv., na požehnání anebo jindy, vždycky najdete hojný počet přítomných věřících. Jedním z prvních chrámů, kam jsem zavítal, byl chrám Panny Marie, spojený s opatstvím škot- ských benediktinů. Jeho vnitřek imponuje bohatstvím a vkusem. Oltáře jsou vesměs z mramoru, jejich obrazy jsou skvostné práce umělecké. Zvláště mne upoutal

oltář představující smrt sv. Benedikta. Zásluhou pražských Benediktinů emauzských jsem již dříve přilnul k tomuto velkému patriarchovi mnichů a byl jsem radostně překvapen, když jsem tento krásný obraz poprvé spatřil. Proto jsem v tomto chrámě brzy zdomácněl. Nedaleko odtud stojí poněkud v ústraní perl Vídně, kostel Panny Marie na Nábřeží s klášterem Redemptoristů. Domácí obyvatelstvo říká mu Maria-Stiegen neb také »český kostel«. Je to snad nejzajímavější sta- vební památka vídeňská. Jeho starší část má křížové klenutí gothické, novější má klenbu síťovitou asi jako naše stavby z doby Vladislavské. Celá stavba jest štíhlá, jednolodní, světlo vniká okny, která jsou ma- lými obryzky pestře malována, a vše to působí hlu- boký zvláštní dojem. V neděli odpoledne scházejí se tu vídeňští Če- chové, bývá tu kázání, nešpory a požehnání. Jako doma cítí se tu člověk, když si může zazpívati: »Tisíckrát pozdravujem Tebe«. Pak pochopí, že n neprávem říkají o Vídni, že jest největším českým městem v naší monarchii. Při své procházce po místech posvátných města Vídně odejděme trochu stranou od středu metropole, kam cizinec méně informovaný méně často zavítá. Nedaleko nových budov musejních v okresu Neubau stojí kostelík s klášterem amerických mnichů řádu

Mechitaristů. Tento řád založen byl roku 1701 v Ca- řihradě mnichem Mechitarem a má účel šířiti v Ar- menii osvětu a vzdělanost a uvésti Armény opět do katolické církve. V přítomné době mají osmnáct klášterů a dva ústavy pro výchovu arménských jinochů na kněze řeholníky: jeden na ostrově sv. Lazara u Benátek, druhý ve Vídni. Služby Boží konají dle ritu arménského, jsou vyňati z právomoci arcibiskupa vídeňského a jejich opat jest sám arménským arcibiskupem. Zvenčí jest klášter sice zcela obyčejného vzhledu, ale uvnitř chová dosti zajímavostí. Je tu knihovna, jež obsahuje veškerou literaturu arménskou, dále velice cenná sbírk arménských mincí od nejstarších dob a obrazy králů perských a parthských až na naše doby. Konečně zajímá nás tiskárna, kde tisknouse knihy v řeči arménské, které pak mniši při své mis- sionářské práci ve vlasti rozšiřují. Najde-li pak mls- sionář v domovině mladíka schopného k úřadu kněž- skému a učitelskému, vypraví jej do Vídně, kdež studuje, až jest vysvěcen. Jak krásná a při tom tichá, nehlučná činnos osvětová! Z tohoto kláštera odchází host vskutku potěšen a poučen, neboť pozná tu mnoho věcí, o kterých dříve neměl tušení. J. V. V.