1. číslo.

ZENSKÝ LIST

Strana 5.

skými kvasnicemi, neboť tenkrát naše nynější droždí bylo ještě neznámo. Takové měla naše babička ve vážném věku zaměstnání, které jí skýtalo jedině ži- vobytí a proto také byla všude známa pod jménem „kvasničková“, které jí také zůstalo přezdívkou a ani já nevím jejího pravého (jména. Později, když jí duševní pokrok zarazil droždím její obchod, musila opustiti putnu a hledati si jinou obživu. Byla již sice dosti starou, ale moudrou ženou, která v hospodářství byla vždy prospěšnou. Nebylo jí tudíž třeba starati se o ně- jaké zaměstnání, ba, říkali o ní, že takových mělo by býti více. Vyznala se dobře ve všem hospodářství a zvláště v drůbeži, při telení se krávy nikdy nesměla scházet a narodilo-li se ve vsi děcko, neobešlo se to bez moudré rady babičky Kvasničkovy. Inu, zkrátka: byla to dobrá a moudrá žena, která si věděla ve všem rady a proto se našlo vždycky dosti těch, kteří se jí chtěli ujmouti. Jenom že obyčejně každý chtěl míti zisk a na to nějaké zaopatření na stará kolena, záhy zapomínal. Tak schodila několik statků, kde za trochu potravy dovedla se dáti vyčerpati a mys lila, že když si jí všude tolik váží, že bude tak stále,a tato myšlénka vypudila z ní všechny starosti o bu- doucnost. Několikrát odcházela ze služby sedláka jed- noho ke druhému, který zase, když ochabovaly síly její, propouštěl ji pro nějakou „nevinnou“ příčinu opět, by si hledala živobytí jinde. Žádný však jí neřekl, že se bojí, aby u něho nesestárla a nezůstala mu do smrti „na krku“ a potom jí snad ještě dáti pohřeb, což byla obyčejně pravá příčina jejího propuštění. Tak přibývala babičce léta, pod její stále víc a více se svraskující kůží. Konečně přišla doba, doba

očekávaná, ale babičku zdrcující. Žádný dobrodinec nestál již o babiččinu práci, nikde nechtěli jí dopřáti péče, ani tam, kde dobré služby prokazovala, nepo- skytli jí přístřeší. Babičku očekával tentýž osud, jako mnohého poctivého, chudého člověka, který spoléhal na odplatu silnějších. Nyní byla babička nucena, opí- rajíc se o berlu, choditi od statku k chaloupce, od ves- nice k samotě, aby si vyprosila trochu té obživya místa k přenocování. (Dokončení.)

Sociální hlídka. Dětská práce v Rakousku. Ve Vídni (nákladem A. Höl- dera) byla právě vydána obsáhlá publikace (prvý díl), ob- sahující výsledky šetření, provedeného statistickým úřadem práce při ministerstvu obchodu, o práci dětí v Rakousku. Štatistika ta má sloužit za podklad k vypracování zákonné předlohy o práci dětí a podnět k ní vyšel ze sociálně po- litického výboru poslanecké sněmovny. Sbírání materiálu konalo se r. 1908 za účasti učitelů, z části též lékařů, na všech školách celého státu. Vyšetřeny byly příslušné po- měry asi desetiny všeho školního žactva. Vydané publikaci sloužilo za podklad kolem 150.000 vyplněných dotazníků. Z cifer v ní obsažených v prvé řadě vyplývá, že více než třetina dětí rakouských škol, jejichž poměry byly vyšetřeny, mimo školu je nucena zabývati se pracemi hospodářského rázu a že jmenovitě u dětí osiřelých a nemanželských jest procento pracujících velmi veliké. Nejčastěji jsou zaměstnány děti při pracích zemědělských, v domácnosti a při domá- ckém průmyslu, ale také zaměstnání v hostinství i při do- pravě (jako roznášeči a poslíčkové) padá na váhu. Z prů- myslu nejvíce dětské práce pohlcuje textilnictví. Skoro po- lovina pracujících dětí vykonává střídavě práce různého druhu (pracují v domácnosti a současně v zemědělství nebo průmyslu). Dále úřední publikace obsahuje číslice o věku pracujících dětí, o osobě zaměstnavatele (zda rodiče nebo cizí zaměstnavatel), o způsobu a výši odměňování práce, o tom, jaký vliv má práce dětí najejich školní návštěvu,

60

57

byly jiné. A sotva že poslouchali chvilku, tajil se jim dech. Ty housle najednou byly pláčem a ža- lobou. Stráně a lesy v nich se rozplakaly a člo- věk žaloval. A žaloval s bolestí a hněvem. Divadlem to trhlo znova, trhlo opět a opět. Tvářnost jeho byla změněna jako obratem ruky. Veník si obecenstvo upravil a nyní zahrál „Osiřelo dítě“ Byl to hrozný nářek a v tom nářku byla jako bouře. Lidé si utírali slzy a trnuli. A ty housle jako by chtěly říci: „Jako dva kalíšky na jednom stonku jsme srostli a tys, dravá ruko společnosti, utrhla si jeden, a já dru- hý osiřel.“ A ty housle jako by mluvily: „Jako dva ptáci poletovali jsme spolu po stráni, když se radí o tom, z čeho by upletli sobě hnízdo, a ty, nenasytný chtíči společnosti, vynašels si klece, mu- sils mou družku chytiti, a já osiřel.“ A jako by mluvily dále: „Dvě srdce rostly jsme vedle sebe a jedno v druhé zapouštělo ko- řeny; já ta srdce pěstoval, že byla jako jedním, ale vy jste to jedno vyrvali, kořeny, které vy- trhli jste s ním, zůstavily rány a ty, které jste nevytrhli, bolí ještě více — vy to srdce máte,a já po něm osiřel!“ A pak mluvily: „My byli ta hrající sobě a popěvující příroda, my si stlali písně v spánek a písněmi se budili. Ale vy potřebovali jste u- mění, urazili jste přírodu a uražená příroda do- stavila se a volá tu mnou, že já jsem osiřel.“

vila se v něm. Dívala se do nebe a do hvězd. Pak odešla od okna a Veník slyšel, kterak sobě popěvuje písně a mezi nimi poznal mnohé ze strá- ně, od dutého stromu. Při tom trnul. Pak zase přišla k oknu, zase chvíli hleděla z něho k nebi a ku hvězdám a pak slyšel Veník, kterak sobě popěvuje polohlasem „Osiřelo dítě“ A tu se Veník zachvěl, jakoby mu byla zi- ma. Jest přece osiřelá, jest smutná? Vzpomíná si? Nestačí jí ten život skvělý, jaký vede nyní? Mohl k ní promluvit, mohl se jí zeptat, mohl se přihlásit, byl se vše dověděl a snad by se našli. Mohli se najít, našli se už skoro, a tu si zase Veník řekl, že jí nechce. A opět mu ta- nulo na mysli solo prvního houslisty, omdlévání, opona, úsměv při děkování, pak doprovázení, dů- věrnost, kočár, a k tomu všemu toto popěvování a „Osiřelo dítě“ — a z chaosu toho vyšlo opět jméno „Divadelní princezna“. Kdyby ji teď na- krásně chtěl znáti a volati jménem, nebyl by zvolal „Kristo!“ nýbrž „Divadelní princezno!“ A to bylo při něm výrazem opovržení. Když pak hlava Kristina opět zmizela od okna a když zpěv i dnešní den pro ni umlknul, ubíral se Veník odtamtud; dnes ne již tak krad- mo, aniž se vydal na bloudění. Dnes šel přímo do svého prozatímního bytu a cestou mu pouze bzučelo v hlavě „Osiřelo dítě“, jak je právě sly- šel popěvovati Kristou. Druhý den doptal se na ředitele orkestru, šel k němu a ohlásil se mu co houslista a žá-