Strana 2. Číslo 187

KATOLIUKÉ LISTY

Dne 10. července 1900.

mítnut nebo schválen, odpadly by prý na jeho zá- kladě výbuchy obstrukční a to tím spíše, poněvadž by oktroyovaný jednací sněmovní řád stál pod ochranou trestního zákona. Posléze žádá dr. Eben- hoch, aby vláda utvořila novou většinu a přimlouvaje se poznovu za německý jazyk sprostředkovací, praví: »Trvám zásadně na stanovisku jeho zavedení. Protože však sprostředkovací německý jazyk ve skutečnosti máme, na druhé straně však, jak souditi možno z různých projevů, pokládáno bylo by jeho uzákonění od národů neněmeckých za provo- kaci, mohli bychom tou dobou spokojiti se s jeho exi- stencí, jen abychom situaci ještě nestěžovali.« Z výroku toho lze souditi, že posl. dr. Ebenhoch počíná již poněkud jinak souditi o sprostředkovacím německém jazyku a že také poněkud jinak posuzuje poměry, nežli jak je posuzoval v poslední době. Blíží se dojista pravdě dnes daleko více, nežli dříve. Ale dr. Ebenhoch prokázal tvořivou svou neustálenost, ba svou vrtkavost v poslední době již tolikráte, že není lze spoléhati na jeho slova. Je proto za dosti možné, že zítra prohlásí za černé, co dnes prohlásil za bílé a naopak. Moravští Němci hotoví se k novému boji naproti vládním osnovám jazykovým. Včera konali přesedové německo-pokrokové a německo-lidové strany na Moravě v Brně za tím účelem velikou poradu. Výsledek její byl, že usnesli se, by obě jmenované strany uspořádaly proti zmíněným osnovám velikou protestní schůzi. Kromě toho bylo vysloveno politování že pamětní spisy, kteréž podaly obě strany proti oněm osnovám, nebyly uveřejněny a zároveň bylo usneseno, aby předsednictvo postaralo se o neprodlené uveřej- nění zmíněných pamětních spisů. Protestní opovězená schůze bude konati se v Brně a sice již v neděli, dne 15. t. m. Splynutí strany katolicko-lidové se stra- nou křesťansko-sociální jest pořád ještě před- mětem živé touhy některých katolických německých časopisů. Nejúsilovněji se ho domáhá štýrsko-hradecký »Volksblatt«, kterýž napsal právě m. j. toto: »Kato- lická strana lidová a křesťansko-sociální svazek sho- dují se úplně ve svých cílech, a proto nelze pocho- piti, proč se neprovádí důsledek této shody, proč se obě ony strany nesloučí v jednu politickou stranu. Zájmy rakouské i katolické by tím jen získaly; ješit- nost několika politiků, kteří chtějí mermomocí zůstati vůdci, nesmí býti překážkou mezi dvěma úplně stejno- rodými stranami, jichž sloučení poskytlo by záruku pro dosažení daleko větších úspěchů, než jakých do- saženo doposud. Heslo panovníkovo o spojených silách mělo by býti vodítkem dvěma stranám, které, jak samy s důrazem opakují, jsou ,černožluté“ až do kosti.« — Nechtějíce prozatím pronášeti žádného vlastního soudu o těchto výrocích, připomínáme pouze tolik, že splynutí obou jmenovaných stran vřele bychom uvítali, jenom kdybychom měli záruku, že více nežli kato- lictví jim nebude platiti německá národnost. Chováme aspoň v tom ohledu velmi silné podezření proti ně- kterým živlům strany křesťansko-sociální. Dolnorakouský místodržitel hr. Kiel- mansegg co nevidět prý odstoupí. Tvrdí tak aspoň vídeňský »Sonn- und Montagsztg«, dokládaje, že ná-

stupcem hr. Kielmansegga jmenován bude prý zemský president, kterýž až dosud se nalézá v činné službě. Okněžená hrabství Gorice a Gradiška k Rakousku přivtělena byla, jak známo, před 400 roky. Na paměť události této odhalen byl včera v obci Savogai na Goricku po slavných službách Božích pomník. Účastníci slavnosti zaslali císaři vřele psaný holdovací telegram. Císař Vilém poděkoval bavorskému princi- vladaři vlastnoručním listem z Wilhelmshavenu za vyslání prince Rupprechta ke křtu lodi »Wittels- bach«. Císař dotýká se v tomto svém listě také zmatků v Číně, a my-lí, že jedná ve smyslu všech německých knížat i německého národa, když ener- gicky vystupuje proti neslýchaným spáchaným ukrut- nostem. Dr. Vojtěch baron Falk, někdy ministr vyučování v Prusku, zemřel, jak nám telegram ozná- mil, ve městě Hammu, dosáhnuv 73 let věku svého. Byl jako ministr »kulturního boje« prvého řádu pravou rukou Bismarkovou v bojích proti katoli- ckému středu a tvůrcem pověstných »kulturních« zá- konů proti katolíkům. Stal se pruským ministrem osvěty roku 1872 a přejímal svůj obor s úkolem uhnísti katolickou církev pod výsostní práva pru- ského státu za každou cenu. Falk učinil t zv. »květ- novými zákony«, které se potkaly s nejzoufalejším od- porem katolického kněžstva. Zákonem o dozoru škol- ním vytlačil z obecných škol všechen vliv církve. Ruku v ruce s touto protikatolickou činností šlo jeho snažení protipolské. Pod záminkou, že katoličtí žáci škol se popolšťují, zahájil vyhlazovací politiku proti poddaným svého krále polského jazyka v Poznaňsku a západním Prusku. Ministroval do roku 1879, kdy vzdal se politické činnosti, uchýliv se do zátiší vrch- ního zemského soudu v Hammu, jehož presidentem byl do své smrti. Zůstal nesmířitelným odpůrcem ka- tolíkův i Poláků až do svého posledního vzdechu, a proto arcť odebral se na věčnost od nich neželen. Ti i oni přečkali vítězně všecky jeho úklady a síla jejich spíše vzrůstá, nežli aby jí ubývalo. Stvrdiloť se na nich poznovu, že pravda vítězí; někdy sice dost pozdě, ale vítězí přece. K obsazení ministerstva zahraničního na Rusi. »Barliner Tagblatt« dostává z Petrohradu zprávu, podle níž v malém, avšak rozhodujícím dvor- ním kruhu se činí pokus, aby ministrem zahraničních záležitostí byl jmenován hrabě Ignatěv. Připomí- nají prý se carovi veliké služby, které hr. Ignatěv Rusku r. 1859 a 1860 prokázal a v Pekingu prý prosadil smlouvu, kteráž Rusku přinesla veliké výhody. Spor francouzské vlády s generálním štábem nepřestává. Nejnověji pozbavil místa mi- nistr války plukovníka Rougona od 1. pluku kyrys- nického v Paříži. Všecky časopisy nyní do široka o tom se rozepisují. Některé mají za to, že Rougon byl potrestán proto, že se zdráhal podati ruku dů- stojníku, jenž byl přidělen kabinetu ministra války Andréa. Jiné listy praví zase, že Rougon pozbaven byl svého místa, že neoznámil důstojníkům svého pluku nařízení, jež vydal ministr války André. Pova- žuje se za to, že celá záležitost dostane se na přetřes ve sněmovně.

Italská sněmovna volila během posledního čtvrtstoletí neméně než třikrát své předsednictvo. Po- sledně zvolen byl, jak jsme ovšem také již oznámili, předsedou sněmovny Villa. Než pojednou nabyl plat- nosti nový jednací sněmovní řád, který zabezpečoval menšině zastoupení v předseduictvu. A sice přiřknuti byli oposici dva místopředsedové, čtyři zapisovatelé, jeden kvestor a třetina výboru rozpočtového. Násled- kem toho podalo celé předsednictvo svou demisi a nová volba vykonána byla pak docela hladce. Vý- sledek jest, že v předsednictvu zasedají nyní tři čle- nové nejkrajnější levice, a sice radikál Marcona jako místopředseda, radikál Pavia a socialista dr. Karinio jako zapisovatelé. Sultán přijal včera ve slyšení prince a prin- ceznu z Neapole.

Listy z Krakova. (Původní dopis »Katol. Listů«.) (Glosy slavnostní. — Agitace proti Čechům. — Rada městská a ministerstvo. — Socialisté v nemocenské pokladně. — Laciné byty pro dělníky. — Z křesť.- sociálního táboru.) L 33. Sluší přiznati, že národ polský oslavil 500leté trvání krakovské university okázale. Všechen národ byl vzhůru, nejen v Krakově a celé Haliči, leč i za hranicemi v ruském i pruském Polsku. V celé slavnosti nejzajímavějším byl representační průvod po náměstí krakovském. Lid vesnický — jádro národa, školy venkovské — naděje národa, školy městské, počínajíc od nejnižších až do nejvyšších — květ ná- roda, úřednictvo, profesorové, doktorové atd. — hrdost národa, všechno to bylo zastoupeno. Děti školní z ven- kova i města byli v průvodě prvními, po té rolníci z venkova v národních krojích na koních, deputace škol z pruského Slezska, deputace rozmanitých škol z Haliče, mládež gymnasiální v stejnokrojích (každé gymnasium se svojí hudební kapelou), školy vyšší odborné, mnoho spolků vědeckých z Krakova i Ha- liče, úřednictvo, deputace okresních výborů, student- stvo universitní z Krakova, Lvova, Praby a Vrati- slavi, deputace světových universit z Rakouska, Ně- mecka, Ruska, Francie, Španělska, Švédska, Nor- véžska, Holandska, Švýcar, Italie, Anglie, Amerikyi Australie. Posléze se ubírali doktorové, kteří vyšli z university krakovské, profesorové universitní a na- posled rektor hr. Tarnowski. Celý ten imposantní průvod překvapen byl na náměstí deputací krakovské měšťanstva, která odevzdala rektorovi pamětni spisa hold vzdala universitě ve jménu města. Po děkovací řeči rektora průvod celý — až na doktory a profe- sory universitní, kteří se odebrali do chrámu univer- sitního vyslechnout slavnostní řeči — hnul se na hrad královský a tam skládány věnce na hrobě krále Jagiella, zakladatele university. Město bylo večer krásně osvětleno a po několik dní — zvláště ná- městí — prapory ozdobeno. Slovem slavnost byla velkolepá a vydařila se znamenitě. Že i tu, jak všude najdou se chyby, jest na bíledni. Vytýká se přede- vším komitétu slavnostnímu, že se skládalo jen ze stančíků, že oni jen byli oslavováni za své peníze, že průvod měl málo nátěru bistorického pro samé cy- lindry a fraky, že kostel universitní zaméněn za slav-

Matka, jež daruje sirotčinci své děcko, již se s ním nikdy neshledá. Netouží po shledání. Je ráda, že zbavila se rodinného neštěstí, věštbou jí oznáme- ného. Klášterní sestry ukládají přinesená robátka do kolébek po dvou, nožičkama proti sobě. Bylo jich tenkrát tolik, že je bylo těžko rychle spočítati. Vět- šina jich byla dítka neduživá a mnohá již skonávala. Mateřské mléko, tu jedinou přirozenou stravu, nelze kojeňátkům ničím nahraditi; a proto vyživují je i v klášteře jen rýžovými koláčky, oslazenými cu- krem; a toto nedokonalé vyživování přečká jenom nepatrná část z malých neduživců. Dívky, které v Sikavejském sirotčinci odrostly a dočekaly se věku 16 let, provdávají se za Číňany katolíky. Poptávka po takových nevěstách je podle sdělení sestry Fernandy taková, že sirotčinec v Sika- veji ani nestačí křesťanské nevěsty vychovávati. »Po- mocnice ubohých duší« domnívají se, že budou míti v takových rodinách všecku podporu svých záměrů- V sirotčinci Sikavejském bývá ošetřováno na 300 osiřelých dívek. I mnohé osleplé ženy z okolí mají v sestrách Likavejských štědré dobrodějky a neodchá- zejí nikdy z prázdna. Podobné sirotčince křesťanské jsou zřízeny v Han keu, Kantoně, Hongkonku a j.« Tak Kořenský. A jako na kontrast popisuje Josef Kořenský po- dobný nalezinec, který zbudovala a spravuje ne kato- lická řehole nadšených sester »Pomocnic«, nýbrž který zbudovala a spravuje domácí vláda čínská. Ne- boť dekret císaře čínského z roku 1724 vyzývá vše- cky místokrále čínských provincií, aby zakládal v hlavních městech sirotčince a jiné dobročinné ústavy A tu píše Kořenský (str. 156):

»Dne 16. listopadu (1893) navštívil jsem v Kan- toně čínský nalezinec (státní). Již před svou zamý- šlenou pouť kolem země umínil jsem si poznati, jak vypadá starověká lidumilnost v dávnověké »říši středu«. Neboť někteří nadšení sinofilové a obdivo- vatelé čínské kultury, jež ozařovala daleký východ asijského světa mnohem dříve, nežli pyramidy egypt- ských faraonů pjaly se k blankytu éthiopského nebe, pokládají novověké ústavy křesťanské lidumilnosti z pouhý padělek původních idejí čínských. V Kantoně je několik humanitních (státních) ústavů. Ze své zkušenosti jmenuji pouze ústav pro slepce, pro malomocné, chorobinec a nalezinec. Ale ústavy pro slepce, které jsem prohlédl na své pouti v »říši středu«, jsou čínské humanitě jenom na po- směch.« (Str. 49.) Navštívil jsem nalezinec v Kantoně. Jest zbu- dován z cihel a skládal se z několika nízkých sta- vení přízemkových. Oken tam není. Světlo vniká do malých světniček toliko dveřmi, do kořán otevřenými, někde také střechou. Z každého kouta zeje nepořádek a nečistota. Všech čtyřicet pokojíků, vykázaných na- lezencům za obyt, podobá se spíše brlohům a pele- chům pro šelmy, nežli pro útlá nemluvňata, kterých se tam odchovává ode dne ke dni až ke třem stům. (Str. 150.) Některá z těch ubožátek čítají svého věku te- prve několik dní. Jsou to vesměs děvčátka. Ubohým stvořením nevede se v nalezinci valně; ošetřovatelky odkojují je jen zřídka vlastním mlékem, ale krmí je koláčky z rýžové mouky a cukru. Mléka kravského nebo kozího neužívá se nikdy v Číně k. odkojení Číňan se zvířecího mléka štítí. A proto většina no- vorozeňátek umírá již v prvvích dnech svého života

A z rozpočtu čínského (vládního) nalezince je zjevno, že se ročně vydává nejvíce za rakve, neboť umírá asi devět desetin všech dítek tam přinesených. Ale osud zemřelých je mnohdy lepší, nežli bu- doucnost, jaká připravuje se nalezencům, kteří trýzeň svého nejútlejšího mládí přečkali. »Víte, co se stává s nemluvňaty, když trochu povyrostla?« — píše dále Kořenský, stránka 160. II. dílu. »Ani nevím, mám-li slovům svého průvodčího, jenž mi otázku i odpověď dozorkyně na anglicko ztlumočil, věřiti. Ale, věřím tomu. Byly mi výroky takové i v Šangaji potvrzeny. Ve věrohodných zprávách, týkajících se čínských nalezinců, všudy se uvádějí: Nalezinci, kteří dožili se věku asi šesti měsíců, vystavují se ve veřejné síni ústavu jako zboží ke koupí. Za podívanou platí se dva keše, jichž asi šest jde na náš krejcar. Zalíbí-li se kupci některé z vystavených robátek, může je dostati asi za naše 3 koruny. A co dále? Tak i já ptal jsem se dozorkyně, jež nás po ústavě provázela. Odpověď nezněla veseleji, ale tím bolestněji dotkla se zkormouceného srdce. Kupci přicházejí na dětský trh čínského nale- zince z trojích příčin: buď aby z děvčátka vychovali služebnici do bohatých domů, anebo, aby ji provdali za syny chudých rodin, které jí užívají mezitím jako děvečky v domácnosti, anebo: aby si z ní vychovali veřejnou nevěstku, jež vyživuje potom z »vydělaných« peněz své »dobrodince-pěstouny«. Až na skrovné výminky dočkávají se bídného toho osudu všecky dívky, koupené z čínských na- lezinců.