#1
alto_textblock
#1
Číslo 199.
#3
alto_textblock
#3
Praze, dne 22. července 1900.
#4
alto_textblock
#4
Ročník IV.
#5
alto_textblock
#5
Rodakcs, administrace
epedice:
Praha, Půtrossova ulice,
číslo 200—II
Nefrankované dopisy ee
nopřijímají, rukopisy se
nevracejí
Hexapečetěné reklamace
jsou porta prosty.
Inserty účtujeme levně
a při častější inserci po-
skytujeme výhody.
Vycházejí denně o šesté
hodině ranní.
V pondělí a po svátk
vdy o dvanácté ho-
dině polední.
Jednotlivé číslo za 8 h.
Telefon redakce č. 1l26.
#6
alto_textblock
#6
KAIULILKt LI
#7
alto_textblock
#7
Přeáplatné pro
Prahu
s donáškou do
domu:
2.80
měsíčně. . . ..
čtvrtletně . . . K 8.40
8eloročně . . ..
K 83.60
Pro tuzemsko
poštou:
měsíčně. .. .. K 8.—
čtvrtletně ... K 9.—
celoročně.. . . K 86.—
Předplatné do cixozem-
ska: Německa a Srbaka:
čtvrtletně ... K 12.—
celoročně.... K 48.—
Předplatné do Ameriky.
Francie, Švýcarska, Ita-
lie, Belgie a Anglie:
čtvrtletně ... K 18.20
celoročně ... K 52.80
Telef. administrace 1126.
#8
alto_textblock
#8
Slunce vychází ve 4 hodiny 16 minut ráno.
Slunce zapadá v 7 hodin 56 minut večer.
#9
alto_textblock
#9
Neděle:
Sv. Maří Magdaleny.
#10
alto_textblock
#10
v chrámu Páně
Čtyřicetihodinná pobožnosť
u P. M. Sněžné u Františkánů od 20.—23. t. m.
#11
alto_textblock
#11
Dnešní číslo jest o 12 stranách.
Příští číslo vyjde v pondělí v obyčej-
nou hodinu polední.
#12
alto_textblock
#12
Slovanské rozhledy.
V Praze, 21. července.
Dokonávající století nazývá se věkem po-
kroku, ve skutečnosti však jest ve mnohé příčině
stoletím dekadence, úpadku. Veliký národ fran.
couzský to zažil na sobě hlavně od té doby, co
byla znovuzřízena republika po bitvě u Sedanu.
Kdyby nebylo tradice starodávné, pak Francouzové
přestali by býti národem světovým, jak tomu jest
u Italů, kteří rovněž v úpadku se nacházejí. Ne-
méně má tato pravda platnost o Angličanech, tomto
kramářském národě, který se honí jen po penězích,
jak vyznačuje jejich v praxi užívané heslo: Čs
jsou peníze. Hrdý Albion válčí již déle než půl
roku s nepatrným nárůdkem boerským, který vy-
niká zachovalostí, statečností a vlastimilovnostía
nechce projíti gaudijskými soutěskami, do kterých
je pyšní Britové chtějí zahnati.
Protože pozorujeme úpadek mezi národy na
všech stranách, jest na čase pomýšleti na to, komu
náleží budoucnost. Že velikost národa nikterak ne-
opravňuje k zabezpečení trvání, toho příklad máme
zejména na Římanech. Že ani vzdělanost není ne-
omylným prostředkem sebezáchrany, to vidíme na
Řecích, jejichž klassikové sice doposud jsou zdro-
jem vzdělání všech národů, kdežto národ sám upadl
v záhubu.
V Evropě jsou hlavně tři plemena národů,
totiž románské, které čítá 111 milionů lidí, ger-
mánské se 114 miliony a konečně slovanské se
122 miliony, jež tedy dlužno počítati k nejčetněj-
ším. V Evropě činí Slované dle této statistiky do-
brou třetinu veškerého obyvatel-
stva, neboť všeho se počítá 372 mil. lidí.
Avšak ještě jiná potěšitelná okolnost pro nás
nastala. Zaujímajíť Slované také největší roz-
lohu na naší zeměkouli v nejstarším díle světa,
totiž z 9.8 mil. čtver. kilometrů celých 6.1 mil.
čtver. kilom., kdežto románské a germánské plémě
jest rozšířeno na 1 a půl mil. čtv. kilometrů, což
jest zajisté nepatrná část veškerého území Rusko
jako středisko všeho Slovanstva má pak ještě na
východě v Asii 17.5 mil. km.“, tak že veškero úze-
#13
alto_textblock
#13
mí Slovany obývané rozkládá se od Jaderského či
Adriatického moře až k českým Smrčinám a na
východě až k Velikému či Tichému oceánu. Jsou
to v pravdě rozměry obrovské, totiž 23.6 mil km.“,
což činí skoro půltřetíkrát více nežli celá Evropa.
Z toho ovšem lví podíl připadá na Rusko,
totiž 23 mil. km.2, neboť ostatní Slované zaujímají
pouze 600.000 km.2. Veliký kolos ruský čítá 150
milionů obyvatel, kdežto ostatní státy evropské,
jako jest Francie, Italie a Německo mají po 4 až
600 000 km.2 a po 30—50 mil. obyvatel.
Komu bude náležeti budoucnost, lze vysti-
hnouti také z okolnosti, jak se různá plemena
evropská rozvíjejí a množí. Tak od roku 1887 až
1897, tedy za dvacet let, se Románi, t. j. Fran-
couzi, Italové a Španělé rozmnožili o 2/8 proc.,
Germáni, t. j. Angličané, Dánové, Němci, Švédové
o 9.1 proc, Slované však o celých dvace
procent, což činí v jediném roce u Románů
jednu čtvrtinu procent, u Germánů tři čtvrtiny
procenta, u Slovanů pak 2 proc. Když potrvají
normální poměry, zdvojnásobí se počet
Slovanů ve 40 letech, Germánů ve 100 le-
tech, Románů však teprvé ve 300 letech. Za 100
let možno udati přibližně, že stoupne síla román-
ského plemene na 148, germanského na 228a
slovanského na 336 milionů.
Mimoděk se tedy vnucuje závěrek naší stati, že
budoucnost náleží rozhodně plemeni
slovanskému a nikterak nechybuje jistý jiho-
slovanský list, když přichází k těmto důsledkům:
Budou-li se rozvíjeti věci šťastně, budeme
vládnouti jako nyní větší polovicí
Evropy a ještě k tomu celou Asií.
Za doby římské bylo světovým střediskem moře
Středozemní, nyní pak jest jím Atlautický oceán
za doby germánské, v budoucnosti se jím pak
stane oceán Tichý. A tak slovanské kultuře jest
tedy vymezeno, že obsáhne veškeru zemi. Nová
ruská dráha, která vede od krajního západu k po-
břeží Velikého oceánu a pacifická dráha v Ame-
rice uspíší důsledně tiché prodírání se Ruska v, Asii
proti tureckému, perskému, anglickému a čínskému
jhu se svými stonásobnými prostředky.
Vše to hovoří jasně, že Slovan svoji úlohu
zná a tuší svoji budoucnost a následuje za svým
cílem vážně.
Slovanská moc bude tak veliká, že takové n
#14
alto_textblock
#14
zemi ještě nebylo, avšak také slovanská vzděl ano st
se bude pohybovati v takových výšinách, že si
dnes toho dobře představiti nemůžeme.
U Římanů převládá mezi hlavními duševními
schopnostmi vůle; srdce neměli a také rozum se
nezaměstnával příliš mnoho s pěstěním věd a
uměn. Germán připojil k vůli, kterou měl Říman,
též práci rozumu, neboť žádného výroku Němci
tak rádi neopětují, nežli že jsou národem my-
slitelů, a skutečně toto vědomí vzbuzuje u nich
pýchu nejvíce. Nám Slovanům pak Prozřetelnost
udělila sílu, abychom s pevnou vůlí a bystrým
rozumem ještě třetí a nejlepší vlastnost spojovali,
totiž velkodušnost a tak ztělesnili velkolepě ideál
člověčenstva. Slovanská doba bude dosavadní doby
korunou, neboť převezme její dědictví a povede je
utěšeně k dalšímu blahodárnému rozvoji.
Budoucnost náleží Slovanům, toto
potěšitelné heslo nechť vede každého upřímného
Čecha a Slovana vůbec k dalším pracem a bo-
jům, jichž nadejde konečný výsledek pro nás do-
jista příznivý. Per aspera ad astra! Nepříznivými
poměry k nadhvězdným výšinám!
#15
alto_textblock
#15
Zprávy polhtické.
#16
alto_textblock
#16
V Praze, 21. července.
#17
alto_textblock
#17
K situaci. Ve Vídni konána bude dnes mini-
sterská rada, ve kteréž předseda ministerstva dr. šl.
Körber podá zprávu o výsledku svých dvou audiencí,
kteréž měl u císaře v Išlu. Zároveň učiněno bude
prý v této ministerské radě konečné usnesení o tom,
jak by počínati si měla vláda ve své akci, kterou
chystá za účelem zjednání pravidelných poměrů ve
vídeňském parlamentě.
Jinak není dnes žádných nových zpráv, o kte-
rých bylo by lze souditi vývoj vnitřně-politických
našich poměrů. Za to dlužno si povšímnouti hlasu,
jenž mimoděk z tábora německého ozval se proti
uzákonění němčiny jako státníko jazyka. Dokazuje
totiž v časopisu »Reichswehr« neznámý německý
říšský poslanec, že by to bylo věcí naprosto bez-
účelnou. Státní němčinou neprospělo by se Němcům
ani v ohledu politickém, ani v ohledu národním,
neboť po uzákonění státní němčiny vyvíjely se po-
měry v naší polovici říše zrovna tak, jako děje se
nyní. Pisatel článku poukazuje pak na úsilí, s jakým
pracují němečtí radikálové o uzákonění státní něm-
#18
alto_textblock
#18
FEUILLETON-
#19
alto_textblock
#19
Ž — Světová výstava v Paříži jest dnešního
dne cílem všech, kteří jsou uchváceni horečkou. Lé-
kaři rozeznávají takových nemilých chorob více, my
laikové pak k nim přidáváme ještě jinou, která jest
neméně nebezpečnou nežli ty pravé. Tato horečka se
nazývá cestovatelská. Jako každá choroba stojí mnoho
peněz, tak také cestovatelská se neobejde bez této
»conditio sine qua non«. A jako ostatní nemoci jsou
mezinárodní, tak také cestovní horečka se neohlíží na
to, zdali postihne Čecha, Němce, Francouze nebo An-
gličana. Kdybych měl vyřknouti svůj soud, tvrdil
bych, že se rozšířila nejvíce v Anglii, neboť na svých
cestách jsem všude hrdé syny Albionu potkal.
Také mně ubožáku sudičky vložily asi do vínku
tuto cestovatelskou horečku. Každého roku, jakmile
se otevře jaro, byl jsem vždy nepokojný, netrpělivý,
pohlížel jsem často ven do přírody na slunce i večer
na měsíc, nemluvil jsem, zadumčivost se mne zmoc-
ňovala, takže moji známí nade mnou kroutili hlavou:
»Brachu, tobě něco chybí. Jsi nemocen, a to ne-
málo !«
Tak! Tohle je pěkná nadělená, teď abych si
lehl do peřin, zavolal lékaře, pil hořké léky jako pe-
lyněk, nevycházel z pokoje, zkrátka z toho nekouká
nic jiného nežli domácí vězení. A zrovna v nejkrás-
nějším létě, kdy vše jen zdravím kypělo. Ulekl jsem
se tedy nemálo a vzpomínal jsem si, kde bych si tuto
nemoc utržil. Nevěděl jsem nic jiného, nežli že jsem
častěji se díval do peněženky a počítal. To přece není
žádná známka choroby.
Tak tomu bylo i letos! Komu není rady, tomu
není pomoci, zvolal jsem konečně po delší úvazea
#20
alto_textblock
#20
kráčím s tlukoucím srdcem k lékaři. Bylo tam pa-
cientů asi šest, nežli došla na mne řada, spořádal
jsem svoje myšlénky a vstoupil jsem. Bystré oko zku-
šeného lékaře na mně spočinulo, tak že jsem se za-
chvěl. Tedy přece to bude pravda, že ve mně vězí
nějaká choroba. Nastal výslech. Čeho jsem nevěděl.
nepověděl jsem. Lékař z toho asi nezmoudřel, nebot
nastala pak prohlídka plic a srdce, takže jsem za-
pomněl už — dýchati! Zrak můj tkvěl na každém
pohybu Aeskulapově, zvláště na ústech, neboť ta měla
vyřknouti nade mnou strašný ortel.
»Zdráv jako buk!« zvolal konečně s vyjasněnou
»Jak že, pane doktore?« Tatáž odpověď, jen že
trochu silnějším hlasem. Nevěřil jsem sluchu a proto
jsem se stal nevěřícím Tomášem. Pak jsem se vzchopii
a chtěl zavésti debatu, neboť jsem myslil, že jsem na
politické areně.
»Ale to přece není možno! Kdybych byl zdráv
jako buk, musil bych býti také jako buk vysoký, a
přece na mne pohlédněte, že jsem jako David a ni-
koli Goliáš!«
Syn Aeskulapův neměl chuti pouštěti se se
mnou do debaty, proto jsem odešel, nikoli uspokojen,
nýbrž ještě více znepokojen. I vyprávěl jsem svoje
nehody přátelům a ti mne z toho vyvedli. »K pro-
fesorovi, jiný vám neporadí!« Na jejich rtech po-
hrával šibalský úsměch, kterého jsem však ve své
úzkosti nepozoroval
Co jsem měl dělati? Vzpomněl jsem si na
svého kolegu, který se těšil, když ve škole dostal
pětku: Jedna vlašťovka jara nedělá, a byl veselé
mysli stále, až mu na konci roku radosť přešla.
Nemohl za to, že těch vlašťoviček přiletělo více.
#21
alto_textblock
#21
tváří.
#22
alto_textblock
#22
Vážný pan profesor s okuláry na očích a či-
bukem v ústech v pohovce rozložený, vzbuzoval ve
mně důvěru. To je přece rozumný člověk, který jistě
uhodne, co mi chybí
Jako bych byl na lavici obžalovaných, když
bylo po prohlídce! Křížové otázky následovaly za
sebou, jako bych se byl ocitl před Oličem. Byl jsem
již celý spocen, když pan profesor polo vážně, polo
žertovně otevřel ústa:
»Horečka v nejvyšším stupni!«
Nohy pode mnou klesly, tak že jsem se musil
zachytiti, abych nepadl. Tak se přece nemýlili moji
přátelé, když mi nemoc vnucovali. Cizí oko pro-
hlédne vše lépe nežli vlastní. Moje vážnost k panu
profesorovi stoupla nemálo, neboť jsem našel pra-
vého. Horečka v nejvyšším stupni, tanulo mi stále
na mysli a na jazyku, tak že jsem se domníval, že
skutečně mluvím jako v horečce. Zdá se mi, jako
bych byl v polosnu slyšel další slova lékařova.:
»Ta horečka vás bude státi mnoho peněz!« Ted
jsem věřil na slovo. Každá nemoc je drahá. Nepo-
chyboval jsem ani na okamžik.
»Pozoroval jsem, že máte trochu anglické krve,
a to je vaše neštěstí.« Já a anglická krev, kdo by
si to byl pomyslil! Modrou krev, to by snad bylo
možno, ale anglickou, vždyť moji předkové Anglie
ani neviděli. Než co naplat, panu profesorovi se
musí věřiti, vždyť má »od toho« studie.
»Žádný lékař zdejší vás nevyléčí, musíte jeti do
Paříže!«
»Do Paříže!« ozvalo se ve mně jako ozvěna.
Dušička moje byla v pravdě již malá, když jsem
vstupoval, ale nyní byla ještě menší.
»Ano, do Paříže!« opakoval můj soudce dů-