Číslo 103.

V Praze, dne 15. dubna 1902

Ročník VI

Bodakce, aáminisvrase erpodice: Praha, Pškrossova ulige, číslo 200—I. Nefrankované dopisy se nepřjímají. rukopisy so nevracejí fexapečetěnérsklamace jsou porta prosty Inserty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujeme výhody Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vždy o dvanácté p dině polední. Jednotlivé číslo xa 8 h. Telefon redakce č. 1125.

NAl

JCK

Úset o. k. peštovni spořitelny č. 880. 790.

lo

Předplatné pre Prahiw domu: s donáškou do K 2.80 měsíčně . . . .. čtvrtletně ... K 8.40 osloročně. .. . K 33.60. Pro tuzemsko poštou: měsíčně. .. .. 8.— čtvrtletně ... K 9.— seloročně.... K 36.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: čtvrtletně .. . K 12.— celoročně... . K 48.— Předplatné do Amnsriky, Francie, Švýcarska, Ita- ie, Belgie a Anglie: štvrtlotně . . X 18.2c celoročně ... K 52.80 Telef. administrace li26-

Slunce vychází v 5 hodin 11 minut ráno. Slunce zapadá v 6 hodin 51 minutu večer

Úterý

Sv. Theodora.

Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu P'áně u Úršulinek ve Ferdinandově tř. od 15.-18. t. m.

Sociální politika v Italii.

Sjednocená Italie všímala si dosud velice málo polltiky sociální, ač toho v Italil stejně jako jinde, ne-li dokonce více jest potřebí. Dálnictvo italské, za- plavující pracovní trh střední Evropy, jest toho do- kladem, že hospodářské poměry jeho vlasti jsou pro ně nejvýše nepříznivé a nutí je za hranicemi vlasti hledati sobě výžlvu. Ve sněmovně italské projednán byl právě zákon na ochranu pracujících žen (šestinedě- lek) a dítek. Podnětem k tomuto zákonu byly strašlivé přímo poměry, jaké vládnou zejména v sír- ných dolech na Sicilii. Ačkoliv na odstranění těchto a podobných nešvarů třeba vítati každý krok parla- mentu, přece dlužno konstatovati, že ochrana žena dítek pracujících s velikými sympatiemi v parlamentě se nepotkala. Zástupce liberálního manchesterského směru poslanec Gavazzi podniknul seč byl s to, aby se toho mnoho dělnictvu neposkytlo. Také mlnistr Baccelli neměl nic pilnějšího na starosti, než býti brzdařem všech důkladnějších reformních návrhů. Proto také nese jmenovaný návrh na sobě pečet libe- ralismu, má se pomoci dělnictvu, aniž by při tom byl dotknut všemocný kapitalismus. Pak mezi jiným zů- stala i na dále v platnosti noční práce žen a dětí, jen s některýml obmezeními. Také navrhovaná hra- nice stáří u mladých dělníků počínaje 15. rokem ne- byla prosazena, ale položena byla na 12. rok, pro práci pod zemí na 14. rok. Ale již to znamená přece jen pokrok proti do- savad platnému zákonu z roku 1886, kterýmž zaká- zána byla práca mladistvých dělníků pod 9. rok, pro ty. kdož pod zamí (v dolech) pracovali pod 10. rok stáří. Jen že nejnovější zákon platí pouze pro doly a lomy, nikoliv však pro ostatní průmysl, kdek nelidské vykořisťování mladistvých dělníků potrvá I na dále. Toto vykořisťování umožňuje také naprostý ne dostatek dozoru se strany vládních úřadů. Živnosten- ský dozor nade všemi průmyslovými závody Italie (mimo doly) mají pouze 2 inspektoři a i ti nemohou se tomuto dozoru nerušeně věnovati, majíce ještě celou řadu jiných povinností. Na tento nešvar uka- zuje také v nejnovějším svém spíse »Italie a Italové« bývalý podsekretář říšského úřadu poštovního Fischer, který praví: »Dozor státu zůstává následkem toho bezvýsledný, ač proti vzpírajícímu se průmyslu rát-

ného a trvalého zakročení jest potřebí. Zprávy, jež ministři Lucava a Miceli o působnosti zákona z roku 1886 podali, považují znalci italských poměrů za smutné doklady vládní málomocnosti vůči zájmům bohatých velkoprůmy- slníků.« Co tedy shora uvedeným zákonem vláda Italská podnikla, jest jen nepatrnou splátkou velikého dluhu, jejž statisícům dělného lidu dluží. Neučinila tak ovšem z nějakého vlastního popudu po spravedlnosti, nýbrž byvši k tomu donucena mocnými údery rostou- cího hnutí soclálního, ze strachu před těmi, kdož ne- mohou déle nésti nespravedlivé jho kapitalismu. A. to už dnes nejsou jen radikálové z povolání. Zmíněný již Fischer zmiňuje se o tom ve svém díle takto: »Nejen se strany radikálů, ale i v tisku stran kon- servativních ozývají se žaloby, v nichž výrazy často ostrými na nečinnost vlády a parlamentu se pouka- zuje; volání po důkladných reformách poměrů děl- nictva, zejména zemědělského, ozývá se stále dů- raznějl.« Dělnictvo italské nepožívá dosud zákonem zaru- čeného klidu nedělního, ano dosud trpí pod jhem systému trukového (majitel továrny nutí dělníky, aby u něho opatřovali sobě životní po- třeby) a sténá pod celou řadu jiných ještě břemen, jež liberalismus v době rozkvětu kapitalismu na bedra jeho uvalil. Úrazové pojištění zavedené v roce 1898 vyžaduje taktéž četných reform. Starobní pojištění taktéž dosud jest v plenkách. Již v roce 1858 vypra- coval sice Cavour návrh zákona o starobním pojl- štění, kterýžto také následujícího roku sardinským parlamentem byl přijat, ale ku provedení jeho ne- došlo, zůstal na papíře. Vůdcové politiky italské měli tehdáž jiné sta- rosti, než aby nějaký vážný krok ve prospěch děl- nictva podnikli. Teprve po 20 letech roku 1878 se zase otázky té chopili a zase plných — 20 let po- třebovali, než k nějakým výsledkům dospěli. Záko- nem z roku 1898 zavedeno starobní pojištování, ale jenom dobrovolné, nikoli obligatorní. Zkušenost zajisté povede k pojišťování nucenému, od něhož jedlně lze se něčeho nadíti. Ku konci s potěšením třeba zaznamenati, že ka- tolické hnutí s úspěchem snaží se získati porozumění pro reformy sociální v lidu italském a jak dle dosa- vadního stavu věcí lze souditi, korunována bude snaha

tato zajisté s dobrým výsledkem. Encyklika sv. Otce Lva XIII o dělnické otázce (1891) a o křesťanské demokracii (1900) přispěla k tomu měrou nemalou.

Zemská jednota českého duchovenstva.

Konečně po mnoholetém volání, aby i kněžstvo naše sestoupilo se v jeden šik k hájení svých práv, vstupuje do života jednota českého du- chovenst va. Více jak 1000 kněží ozvalo se tu a povzbuzo- valo se k jednotě; kéž by i zůstala vždy tím, co slovo to vyznačuje! Přehlížíme v duchu tu dlouhou, pro duchovenstvo strastnou dobu, v níž jednáno bylo o něm bez něho, ba I proti němu. Pod panstvím skoro čtyřicetiletém lžiliberalismu, bylo mu ve hmotném i mravním ohledě zakoušeti pravé martyrlum. Přede- vším hmotná stránka jeho existence byla ztenčena skoro až na minimum, k čemuž pak přistoupil po- věstný vleklý kulturní boj, jenž ducho- venstvo podrobil vlivu takměř všemohoucímu byro- kracle. Toho upokoření katolického kněžstva, jako v Rakousku, s přívlastkem katolickém, sotva lze nalézti na celém světě. Postačí na doklad uvésti, že kněz do dneška ještě je postaven pod dozor čet- níka, který má právo sledovati jej v kázáních, stopo- vati jej ve vší člnnosti pastorální a vůbec vyzvídati od kruhů naprosto nepovolaných jeho kondultu. Svrchovaně ponížujícím je též ustanovení čtyřnedělní quarantény při praesentaci na farní beneficlum. Autorita jedině kompetentní, totiž církevní, k šetření kvalifiksce kněze byla autoritě byrokracie podřízena. Pověstné »Kanzelparagrafy« byly svírajícími kleštěmi kněžské horlivostl. Povolání kněžské vyžaduje, aby kněz pravdu křesťanskou hájll slovem i písmem, tu však protl němu stál zákon o nedovolené kolportáži a mnoho kněží bylo pokutováno, že rozšiřovali katolické kalen- dáře, poučné splsy, modlitební knížky, zpěvníky atd. Každý kněz cítil a pociťuje do dneška kaudinské jho květnových zákonů, naproti čemúž jho absolu- tismu z doby Metternichovy bylo o mnoho snesitel- nější. Katolická církev v Rakousku a zejména kněžstvo, do dneška nalézá se ve vleklém kul- turním bojl. Ke všemu tomu přistoupila nikoliv svoboda, nýbrž nevázanost tisku, jenž na mnoze obral si za hlavní úkol pranýřování kněžstva. Kterak trapné po-

FEUILLETON.

Kapitální práce. Povídka ze života pravoslavného duchovenstva v Rusku. Napsal Al. Izmajlov. Přeložil A. G. Stín. (Pokračování.)

VI.

Zarputilý jáhen Ilja neobyčejně se podivil, když jednou pozdě večer kostelní hlídač Afanasij přin esl k němu, neznámo, za jakým účelem, velikánskou starou popisnou knihu. Hlídač nechtěl dát žádných vysvětlení a dodal jen, že sám arcikněz slíbil, že ráno promluví s jáhnem. Ilja se zarazil a byl zne- pokojen, dovtípiv se, že nastává doba, by zanechal vezdejších záležitostí a vzal do rukou meč, by hájíl sebe sama. Věděl o práci, již arcikněz vložil nao. Marka, i nebylo třeba přílišné prozíravosti, by po- chopil, za jakým účelem soupis mu byl odevzdán. Perspektiva spisovat kapitální práci neobjevila se starému jáhnovi tuze žádoucí, i otec Ilja odhodlal se, že do poslední krůpěje krve bude hájit své svobody. »Je vidět, že mě přinutí psát,« řekl ženě. »Ale vždyť píše Lotov!« »Inu, to znamená, že se naskytla nějaká pře- kážka . . . Ale mne tak snadno nepřinutí . . .« »Co pak uděláš?« »Hle, vezmu to — a nevezmu.« Jda spat, jáhen dlouho přemýšlel o řeči, jakou přednese zítra arclknězl, odvraceje od sebe nemilou věc. Ovšem, možno stát na svém »vzít i nevzít«. Ale arcikněz může věc tu ohlásit děkanovi, a pak »přl- jede komise«. Domněnka je tím pravdě podobnější, že arclkněz dávno brousí si zuby na Ilju, jenž, spo-

léhaje na své stáří, mluví k němu tuze otevřeně. Vzít pak na sebe psaní jest i hrozno, i obtížno: může vzniknout z toho zmatek, v němž se nevyznáš. Znaje povahu o. Ilji a očekávaje, že jáhen se bude vzpírat proti psaní soupisu se lví vzteklostí, arcikněz docela změnil taktiku, a setkav se s ním ráno, řekl mu kategoricky »Poslal jsem vám soupis . . . Lotov není způ- sobilý, by jej vedl, i vkládám na vás věc tu. Zvlášt- ních těžkostí nepředvídám.« »Ne, otče arciknězi, jsem na to stár, bych psal soupisy . . . Při složitosti mých povinností . . ., »Jaké pak máte povinnosti?« »A vezměme na příklad to, že přijímám zakázky na mše svaté . . . Věříte-li, zvonění za zvoněním! Ani ráno, ani večer nemám pokoje, celý den musím být v plné parádě . . . I žena je ztrápena. A každý zákazník leze na mne s projevy nespokojenostl.« »Co mi vykládáte pohádky! Zákazníci vám ne- překážejí . . .« »Nejrozumnější by bylo dát to zpět o. Markovi.« »O. Marek je obmezený člověk. Jemu nelze svěřit takové věcl.« »Měl byste hledat, o. Jevgrafe, někoho jiného, neboť já . . .« »A hle, vy tedy vyhledejte, pak i jednání skon- číme . . . V nejhorším případě můžeme mu z ko- stelního jmění nějakou odměnu dát . . . Inu, tak asl deset, patnáct rublů na měsíc . . . Je to vážná věc, postarejte se o nl, otče Iljo! Ach, opravdu, ten sou- pis! Omrzel mě — takhle! Skutečně, je to Achil- lesova pata! . . .« Odcházeje ze hřbitova, o. Ilja úsilovně přemýšlel kde by nalezl podlvína, který by vzal na sebe vy-

plnit tuto prácl, těžší než egyptské pyramidy! Ale nemohl nalézt potřebného člověka. Jáhen přicházel už k smutnému poznání, že musí sám spisovat, když najednou tesknící duch byl ozářen potěšitelnou my- šlénkou. Ilja vzpomněl sl, že je tu ještě Gobz.

VII.

Gobz náležel k typu lidí, jež se nazývají nepo- dařenci. Pravé jméno jeho bylo Anton Štěpányč Kru- čin, ale osud zařídil to tak, že pravé jméno jeho jaksi se ztratilo a místo něho přisvojili mu jakousi zvláštní a nic neznamenající přezdívku »Gobz«. Kručin pocházel ze stavu levitského i byl synem zámožného kněze v městě. Dny svého dětství a jinoš- ství strávil ve vědách, ale došed až do university. znepřátelil se s Minervou i vstoupil v podezřelé přá- telství s Bakchem. V třetím roce svého studentského života Anton Štěpányč nenadále projevil nejkrajnější lehkomyslnost, opustil universitu a vstoupil v nový způsob bezstarostného i veselého života. Od té doby místo Kručina objevila se ve světě nová bytost, již obyvatelé hřbltova nazvali Gobzem. Nacházeje pod- poru u otce, Gobz žil bez zvláštních nedostatků. Za- řídil se na nějakém místě, pořídll sl slušný oblek, dokonce nabyl několik podoblzen ruských duchovních hodnostářů, jež rozvěsil na stěnách, začal svým způ- sobem oddávati se rozkošem a — najednou upadl do proudu hýřívosti a opoustěl místo, namluviv trpkých věcí svým přednostům kanceláře a řiditelům. Došed do největší tísně, a vyměniv svůj nový oblek za ob- nošené šaty, učlnil návštěvu otcl, na jeho účet obsta- ral sl nevyhnutelný oblek a znovu začínal pohádku o bílém býčku.