Číslo 336

V Praze, dne 7. prosince 1900.

Ročník IV.

Redskce, admipistracsá expedice Praha. Pštrossova ulice. číslo 200—II. Kefrankovane dopisy ee nepřijímají, rukopisy se nevracejí Nezapečetěné reklamace jsou porta prosty Inserty účtujeme levně a při častější ineerci po- skytujeme výhody. Fycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vždy po dvanácté ho- dině polední Jednotlivé číslo za 8 h. Telefon redakce č. 1126

KAl

UILKt

Ll

Předplatne pro Praku s donáškou do demu: měsíčně. . . . . K 2.80 čtvrtletně ... K 8.40 celoročně.. . . K 83.60 Pro tuzemsko poštou: měsíčně : . . .. 8.— čtyrtlstné ... K 9.— celoročně.... K 36.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: čtvrtletně . .. 12.— celoročně.. .. K 48.— Do Ameriky, Franci«, Švýcarska, Italie, Bel- gle, Anglie a Ruska: čtyrtletně 13.20 celoročně ... K 52.80 Telefon redakce č. 1126.

Slunce vychází v 7 hodin 46 minut ráno. Slunce zapadá ve 3 hodiny 57 minut večer.

Pátek: Sv. Ambrože, biskupa.

Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně u sv. Jiljí u Dominikánů od 3.—7. t. m

Letošní cena ctnosti.

V Praze, 6. prosince. = Ubohému Krügrovi chce naše evropská lidumilnost pomoci — pohlédkami, a proto má stařičký Krüger denně dostati tisíce pohledek, které nebude jistě čísti, ač by lidu jeho bylo da- leko více pomoženo poštovními známkami, které se na nečtěné pohledky spotřebují. Bojujeme proti válce a stopujeme nejvíce dějiny válek a válečné hrdiny a tak nezbude nám čas na ostatní věci. Cesta Krügrova po Francii zajímá pozornost ce- lého světa a plní denně telegramy časopisů. Před cestou Krügrovou — dne 22. listopadu, v den sv. Cecilie — rozdávala francouzská Aka- demie ceny. Též náš katolický a český matematik Lerch, profesor frýburské university, byl vyzna- menán za své služby vědecké, avšak o ceně ctnosti, která téhož dne Akademií byla zadávána, nedočte se Evropan jen v listech našich. Tentokráte cena ctnosti dostala se třem uršulinkám francouzským na ostrově Tinos. Jules Lemaitre mluvil při té příležitosti. Velebil dárce Montyona, jenž dal Aka- demii k disposici kapitál, aby odměňovala krásnou literaturu, která prý bývá nejlepší přípravou do- brých skutků Pravil: »Ctnostný skutek jest dílo umělecké, jaké nemůže vykonati, kdo není toho druhu umělcem; on jest nejkrásnější básní, jaké každý může porozuměti. Pokladem tří sester uršu- linských, které před 30 lety vypravily se na ostrov Tinos, nebyl jejich intellekt, ale srdce, jež planulo láskou k lidstvu. Jejich touha byla pomáhati roz- ptýlenému katolickému obyvatelstvu. Přišly tam bez přátel, baz pomoci mateřince, bez uvítání kon- sula, nebo zámožné rodiny. Před časem metala se Francouzům ve tvář výčitka o nedostatku energie, tato výčitka nemůže se učiniti náboženským kon- gregacím.« Lemaitre líčil sestry jako hrdinky ve Francouzských koloniích, kterým se mohou přiro- vnati toliko cestující badatelé. O potížích života sester lze nám učiniti si představu jen z těžka, neboť neznámo jest nám okolí a život tamější. Ostrov Tinos z klasiků řeckých jest dle jména znám, však moderní Tinos, na němž žije hrstka katolíků uprostřed obyvatelstva schismatického, jest nám ještě méně znám než z klassiků. Obyvatelstvo katolické při vzbouření v letech

třicátých nebralo podílu a proto upadlo v nemilost obyvatelstva, které bojovalo za svou samostatnost. Schismatikové svými spisy učinili vše, aby rozší- řili zášť ke katolíkům. Stav duchovenstva řeckého jest na velmi nízkém stupni; odtud lze vysvětliti mnohou nesnášenlivost a surovost útoku. Zápasiti jim bylo s předsudkem a chudobou. Však svým chováním se překonali i všechny předsudky ortho- doxního duchovenstva. Zákon zakazuje přijímati do ústavu chovanky jiného vyznání, aby předešlo se proselytismu. Když ale po řadě let shledaly, že sestry nižádného proselytismu nedělají, mnohé ro- diny posílaly dítky své do jejich ústavů a vláda k tomu — svolila. Tento fakt snášenlivosti vytkl s důrazem Lemaitre ve své řeči. Pro jeho poslu- chačstvo to mělo jakýsi význam zvláštnosti, pro- tože jest plno předsudků o řeholích našich. Pro nás je to věc samozřejmá. Favier, biskup čínských missií, jehož jméno nyní tolikráte se vyskytá, ve své řeči dal důraz vždy větou: »Věřili byste, že ve školách našich Otců mezi 5000 školáky neměli jsme ani jediné konverse po dobu desíti let?« Naše sestry a kongregace nevycházejí na prosely- tářství. Jiní se chlubí, kolik konversí »způsobili«, naši ukazují jen snahy nepatrné, ale trvalý pokrok. Proč tedy dává akademie francouzská cenu ctnosti jim? Jest ovšem pohnutka poněkud nekalá. Trpěly sice a nenaříkaly, pracovaly a neumdlévaly, půso- bily dobré, ač byly pronásledovány, ale Lamaitre našel ještě jednu zásluhu, která má v očích aka- demie francouzské větší váhu než všecky daleko těžší ctnosti. Ony učily chovanky své francouzské řeči, učily je znáti historii Francie a její velikány a vštěpovaly jim lásku k Francii. »Šířiti znalost našeho jazyka, jest šířiti náš vliv a naší zemi.« Sestry pomáhají zachovati naše stopy na východě, jenž býval druhdy náš, a snad zachovávají mož- nost získati jej znovu. To vláda dobře ví. Vím, že vše co může učiniti »našim náboženským ústa- vům«, jest pomáhati a chrániti je, pomáhati jim při zařízení jejich škol a v jejich methodě a tak rozmnožiti jejich prostředky. To dokazuje, že po- kládá je za dobré Francouzy, muže i ženy, jejichž ústavy jsou kusem Francie a jsou pod ochranou vlajky francouzské. Slovem, vláda republiky neza- mítla politiku vlád předešlých.« Tak doprovázel Lemaitre cenu ctnosti sester

uršulinek v ústavě Lutra na ostrově řeckém Tinos. Co bude za dva neb tři dny následovati v parla- mentě neb jinde, kdož to může při těkavosti fran- couzské říci? Francie vyznamenává cenou ctnosti své ústavy a doma je okrádá svým zákonemo »dědictví«. Francie má 53 mil. hektarů půdy; z toho připadá na kongregace 40.000 hektarů, na nichž pracuje a se živí 160—170.000 členů kon- gregací a mimo to 2—300.009 sirotků, ne- mocných a starců. Rothschild má 180.000 hektarů půdy sám. Kolik sirotků živí, neumíme říci. Naše kongregace budí pozornost svou kolosální dobro- činností. Mračna ubožáků, která se u jich dveří stahují, budí domněnku, že musí míti obrovské jmění a proto — krást — krást — jak jen možno. Vyskytl se proto návrh ve Francii, dle něhož má býti zabrán majetek větší 10,000.000 franků, čímž má býti liberální kapitalistická strana zastrašena, malovati státní krádež na vrbu. Však ono není radno mnoho mluviti o konfiskaci majetku jakého- koliv. Stát francouzský právě se chystá exekučně vymáhati 3 mil. franků daně z »úmrtí« na kongre- gacích, které prý podporuje. Toť věru zasluhuje cenu lži i surovosti zároveň.

Zprávy politické.

V Praze, 6. prosince. K situaci. Nejinak nežli jako by levičáckým táborem rozletěla se z nenadání divoká saň, která za každou cenu usiluje o zardousení všeho politického a národního života českého lidu. Všechen jeho tisk leká se nadcházejícího zasedání sněmu království českého. Praví mu totiž jeho špatné svědomí, že je dosti příčin, aby čeští poslanci pozdvihli na něm svého hlasu proti vládě, jež opravdu v době po- slední nestarala se ani dost málo, aby si získala ne jejich přízně a náklonnosti, nýbrž aspoň jakés takés jejich klidné mysli. Naléhá proto levičácký tisk na předsedu minísterského, aby vystoupil proti národu českému zřejmě a potíral jeho snahy aspoň na poli adminisťrativy. Jinak řečeno: aby dal všecka důle- žitá úřednická místa v Čechách obsaditi spolehlivými a zřejmými stoupenci levice a dal jim povel, aby vykonávali svůj úřad ve smyslu českému národu ne- přátelském. Náhodou nemůže ani sám president mi- nisterstva sáhnouti ku všemu, ce by chtěl neho co

FEUILLETON.

Slepei Aventinští. Napsal Irenaeus Jančařík.

V Římě, v prosinci 1900.

Vyšel jsem si za slunného prosincového odpo- ledne na »Janiculus«, abych pokochal se zase jednou úchvatným, okouzlujícím pohledem na věčný Řím. — Kdo jen mohl, opustil dusná obydlí a spěchal na tato půvabná, bujnou tropickou květinou porostláa bohatou historií známá místa. Jestiť »Janiculus« po »Monte Pincio« Římanům tím, čím Pražanům »Letná« a Vídeňákům »Prater«. Rozsáhlé, různými drobnými pestrobarevnými kaménky poseté serpentinové cestičky oživily již veliké davy nejrozmanitějšího obecenstva. Vše v největším jásotu, proudu rozkoše a radosti. - Podél obou stran těchto oživených hodníčku postavila sobecká italská vláda, jakoby na zlost celému, ku nepřemožitelné skále Petrově Inoucímu katolickému světu, četná poprsí »zlořečené gardy Garibaldiho«. Uměleckým rukám vlaských sochařů podařilo se vy- tesati z balvanů sněhobílého mramoru věrné a přesné podoby všech těch abruzských a apeninských »ban- ditů«. Z jich jizlivého pohledu a divokých tahů tváře možno snadno čísti onu krutost, mstivost a bezbož- nost, již se byli tito přívrženci ničemného hříšníka Garibaldiho v roce 1870 oproti státu papežskému prohřešili. Mezi touto lupičskou, zvěčnělou bandou Gari- baldiovou pobíhala pod dozorem ošetřovatelek římská zhýčkaná mládež, bavíc se různými hrami; tam zase pod laškovnou, opěvovanou pinií zasedly

na delší lavičku dle všeho nějaké emancipační »doktorky« držíce v rukou několik učebných děl a rokujíce živě o časových záležitostech svého oboru — onde poskakoval za procházejícími se ošumělý osmáhlý hoch s havraními kadeřemi, pravý to typ třídy ple- bejské a žebral neodbytně o »un soldo« (peníz našich 5 hal.) V řadách vznešenějšího obecenstva naslouchali napjatě rozmluvě — mihající se »vendi- tori« (prodavači pohlednic) a poznavše po řeči ci- zince nabízeli o závod »Čartoline postali«, »Riccordo di Roma« a podobné maličkosti. S druhé strany uháněly kol pamětihodné, gran- diésní a vodopádu se podobající »Fontány di Paolo« nesčetné, přepychuplné »equipagie«, v nichž sí ho- věly vážné římské matrony. Projíždějící drožkáři zastavovali před každou osobou, držící v rukou plán, aneb nějakou »Quldudi Roma« aukazujíce na kočár, nabízeli se slovy » Eccellenza piaca? (Excellence je libo?) zn mírný poplatek k služ- bám. (Drožkáři a tak zvaní »Ciceronové«, prohnaní to taškáři, lichotí každému cizinci mnohdykráte vý- nosnou titulaturou: Eccellenza, Pozn. pisatele.) — Výše na smaragdovém koberci přírodním povaloval a ohříval se na Božím usměvavém sluníčku otrhaný, římský »dolce far niente« (pobuda) nestaraje se o celý ten hluk a ruch proudícího obecenstva . .. Nasytiv se toho pestrého obrazu, opustil jsem hlučný »Janiculus« a ubíral se na »Aventinus« — taktéž jeden z pahrbků věčného města. Přešel jsem prastarou čtvrt Říma »Trastevere« zvanou a dospěv k »Isole Tiberině« proběhl jsem Fa- briciův most »Ponte Quattro capi«, odtud zaměřil jsem podél věčně kalné Tibery k chrámu Vestině »Tem- pio di Vesta« a brzy docílil jsem úpatí staroby- lého »Aventina«; stoupal jsem pomalu do značně

příkrého kopce. Na jeho vrcholu objevilo se ve »Via Sabina« mým zrakům jakoby »vykouzleno« nově vy- stavěné, pevnosti podobné »Anselmianum«. Mínil jsem navštíviti bezodkladně toho velikána, než můj »Vůdce po Římě«, jehož jsem cestou k Aventinu četl, upozornil mne hned na počátku zmíněné ulice na sešlý již, avšak památný klášter, v němž dlel a působil po dlouhou dobu sv. Dominik. Prohlédl jsem si kvapně posvátná ta místaa spěchal 5ku předu. V bezprostředním sousedství sta- rého kláštera dominikánského vzbudila mou pozornost veliká, moderní budova s nápisem: »Istituto dei Cie- chi«. (Ústav slepců.) Byl jsem pohledem na tento dobročinný ústav mocně dojat. Touha po bližším po- znání vnitřního zařízení dodala mi odvahy. Nerozmýšlel jsem se tedy dlouho a — zazvonil. Brána se po chvíličce otevřela. Ptal jsem se vrátného zkomolenou vlaštinou po řiditeli ústavu. Na jeho po- kynutí vkročil jsem do prostranného, čtyřhrannéhoa čistě vydlážděného dvora. Poohlédnuv se, viděl jsem na levé straně vchodu část budovy, nad jejíž hlavními dveřmi stál nadpis: Scuola femminile (dívčí škola) Ze všech stran čtyř- hranné mohutné budovy zaznívala směs akkordů růz- ných hudebních nástrojů, zpěv a jiný hluk. — Zatím vkročil do čekací síně řiditel ústavu, kněz řádu PP. Alexiánů. — Upozornil mne s úsměvem na tu dis- harmonii hudební, jež se vždy víc a více vzmáhala a doložil, že chovanci a chovanky cvičí právě nové skladby. S největší ochotou a patřičnými poznámkami ukazoval mi laskavý p. řiditel napřed přízemní zají- mavější chodby s pamětnými mramorovýml deskami, v nichž zvěčněna rodinná jména zakladatelů a dobro- dinců. Četl jeem též mezi jinými známá příjmění naší