#1
alto_textblock
#1
zpráv o vědeckém prozkoumání Čech, úpravy
platů národních učitelů, odkazu Barrandovaa
jiných více. Uvedu pouze nejdůležitejší mo-
menty z jeho činnosti na zemském sněmu.
V r. 1868 podepsal památnou deklaraci;
téhož roku zasadil se s Rudolfem Skuherským
o zřízení samostatné české techniky, obhajoval
význam musea a když rokováno o stavbě mu-
sea nového v r. 1884, pronesl vlasteneckou
řeč, z které na doklad květnatosti jeho řeči
uvádím malou ukázku: »Palác musejní, vysta-
vený na vynikající výšině královského hlavního
města, bude co ušlechtilý chrám vědecký neje-
nom všechny v něm zaměztnané muže k nové
činnosti pobádati, nýbrž blahodárný účinek jeho
bude se jevití i na obyvatelstvu pražském, budet
působiti na veškeré příchozí syny vlasti, jež
do něho zavítají; Asi jako atthéňanům Pantheon,
tak nám všem bude z daleka zářícím palladiem
a povznášejícím znamením, že kráčíme na drá
hách, jež vedou k nejvyšším cílům pokolení
lidského, k všeobecné osvětě, k ušlechtění srdeh
a myslí lidských.« Krejčí byl mužem svobodo
myslným; ač přímým a otevřeným, nikdy z po
litického odpůrce nestal se osobním nepřítelem
Jest známo, že často rozcházel se v názorech
politických s Riegrem, přes to však přátelstv
jejich neutrpělo. Myslím, že nejvhodnější cha-
rakteristika jeho smýšlení obsažena jest v jeho
řeči, kterou měl co kandidát do rady říšské ve
Slaném 13. února 1881. V řeči té, představiv
se co nástupce přítele svého dra. Julia Grégra,
vykládá politický svůj program a klade sám
sobě otázku: »Namítne mnohý, že běží o při
znání barvy: zda-li jsem konservativec neb li
berál, aristokrat či demokrat? Na tuto interpel-
laci jsem s to odpověděti ihned bez rozpaků
že si žádného upřímného Čecha ani neumím po
mysliti jakožto ne-liberála.
Dle přesvědčení a vnitřního pudu jsem
pro každý pokrok svobodomyslný, spočívá-l
forma této liberálnosti na základech čistě hu-
manních.« To jest Krejčího konfiteor, jemuž po
celý život zůstal věren. Byv zvolen na radu
říšskou 22. dubna 1881 za města: Slaný
Louny a Rakovník, nesetrval dlouho v tomto
poslání. Již v r. 1883 dne 3. července dočí-
táme se v »Nár. Listech«, že Krejčí, nově zvo-
lený děkan filosofické fakulty, složil mandát
říšský, aby se mohl na dále výhradně věnovati
vědecké a učitelské činnosti. Přecházíme k učitel-
ské jeho činnosti a tu musíme vrátiti se na
zpět. Jest přes příliš známo, na kterých ústa-
vech působil, čemu vyučoval a v kterých
letech. Vypočítávání toto vedlo by daleko.
Dotknu se opětně jen nejvýznačnějšího a ne-
chybím, poukážu-li, že ani Krejčí v paedagogi
ckých snahách svých nebyl ušetřen zklamání
jež bylo by snad muže slabší povahy již v po-
čátcích na jasné dráze zarazilo. Míním jeho re-
formátorské snahy v Písku.
Bylo to v r. 1860, když Krejčí povolán
byl měšťany píseckými za ředitele zřízené tu
české reálky. Netrvalo ani dvě léta a již čtemo
v »Nár. Listech« ze dne 6. března r. 1862
v čelném místě zprávu, která objasní nejlépe,
co se událo: »Jan Krejčí dostatečně znám jest
po vlasti naší a tudíž nepovíme o něm nic no-
vého, vydávajíce svědectví, že nad jiné výborně
se hodí, aby stál v čele učiliště píseckého.
Krejčí není ještě dlouho v Písku a hle! vyšší
reálka velmi zdárně prospívá v každém ohledu —
avšak to nejsou ještě meze činnosti jeho; nebot
usmyslil si Krejčí, aby reálka písecká nebyla
školou, jako jiné toho druhu se všemi vadami
a nedostatky; Krejčí postaral se o to, že po-
vstala řádná škola průmyslová, že vedle reálky
zřízena dílna strojnická, on do života povolal
průmyslový závod, jemu děkovati jest, že zři-
zuje se v Písku ústav pro opuštěnou a nikým
nepodporovanou mládež.
Mělo by se mysliti, že Písek, tyto jihočeské
Athény in spe, všemi silami o to se zasadí, aby
si zachoval muže, jenž přinesl mu lepší dobu.
Co tomu řeknou česká města, že Písek neměl
dosti dobré vůle, aby si muže toho udržel?
Při nejmenším si pomyslí, že nejenom v Dán-
sku za času Hamletova, ale i nyní v slavném
Písku mnoho je hniloby. Vláda totiž nalehala,
aby Krejčí, jenž pro reálku píseckou byl za-
tímně ustanoven, stal se buďto trvale ředitelem
reálky v Písku, nebo vrátil se do Prahy k své
professuře na reálce, ze které dočasně jej do-
volila. Věc ta spočívala v rukou zastupitelstv
píseckého, »avšak několik pánů« — praví
»Nár. Listy« — »pokládalo za světější povinnost
býti poslušnějšími jistého pokynutí, než hájiti
prospěchu spoluobčanstva svého. Přihlížejíce
k Písku samotnému, netajíme, že se obáváme,
#2
alto_textblock
#2
že odchodem Krejčího sklesne reálka písecká
na obyčejnou reálku, jakož i že v nic se
rozplynou vznešené záměry Krejčího, které mo-
hly Písek někdy povznésti na výši nikdy netu
šenou.«
Jak se proroctví »Nár. Listů« vyplnilo.
necháváme čtenáři k posouzení. Nemůžeme ne
zmíniti se o článku »Odjezd ředitele Jana Krej
čího z Písku«, uveřejněném 10. března 1862
v »N. L.« Poskytuje obraz, kterak za krátkou
dobu dvouletého pobytu Krejčí byl oblíben
Líčí se v něm hostina na rozloučenou, řeč Edv
Grégra, poslance píseckého Havelky a pak
slavný odjezd Krejčího. Napřed jeli sedláci
z vůkolních vesnic na koních, pak řada 36 ko-
čárů, na žebřinových vozech studující reálky
Na dvě hodiny cesty doprovázel nepřehledný
dav Krejčího; při loučení vše plakalo. Professo
Lešetický s pláčem pronesl: »Pohled na tyto
řady kočárů, na věnce a slzy lidu přivádějí m
na mysl pohřeb slavného muže. Ano, drahý
mistře náš! My tě pochovali, ale nikoliv do
lůna země, my tě pochovali do srdcí našich,
do velkého srdce národa.«
Vrátiv se do Prahy, stal se Krejčí docen-
tem, později professorem na polytechnice a tu
dosáhl u studentstva takové oblíbenosti, že zván
»otcem studentů«. Musili bychom otiskovati
celé řeči, jež při různých sjezdech studentů
měl, abychom vystihnouti mohli jeho náklonnost
k mládeži. Jsou to hotové krasořeči, v níchž
Krejčí poučuje mládež o ideách pravdy, práva
a krásy. (Sjezd »Štítného« v Jindř. Hradci 1882.)
U Krejčího docházeli studenti vždy zastání, ale
kde mělo se dostaviti pokárání, i tam Krejčí
byl přímým. A přec tolik byl milován.
Ke konci zbývá mi na srdci jiný rs
ušlechtilé povahy Krejčího. Ač přesvědčen byl
Krejčí o pravdivosti svého vědeckého tvrzení
ve sporu s Jáchymem Barrandem, přece z do-
broty srdce svého raději své tvrzení odvolal,
aby starého kmeta ušetřil rozčilení. Zajisté
vzácný úkaz šlechetnosti duše. A ještě jeden,
čistotu karakteru osvětlující moment v životě
Krejčího. Neznal lásky k majetku pozemskému.
Zůstal po celý svůj život chudým. Nejen ze
studnice vědy, i z hmotných svých prostředků
poskytoval lačnícím. Ladislav Tůma.
#3
alto_textblock
#3
Vzpomínky.
#4
alto_textblock
#4
Vzpomínky na prof. J. Krejčího vyvolávají ve
mně vždy pocit příjemnosti. Jeho zjev byl mi vždy
sympatickým, tím více, čím déle jsem jej znal ja-
kožto posluchač na universitě. Mimo přednášku bý-
val málomluvný, poněkud zasmušilý, jakoby v hlu-
bokých myšlénkách pro sebe uzavřen; na pozdrav
děkoval jako by se to samo sebou rozumělo, alev
jeho na pohled lhostejné tváři zračila se vždy zvláštní
lahoda dobroty srdce. Ta byla mezi námi známa
Kdokoliv přišel a požádal jej slušně, aby mu odpu-
stil kolejné, tomu bez okolků napsal lístek na pro-
minutí kolejného, bez dlouhých řečí — nanejvýše se
zeptal, odkud člověk pochází. To jej podobně zají-
malo při výkladech hornin. Zmínil-li se někdo, že
podobné kamení jest v jeho rodišti, často se ptával:
»Odkud pak jste?« — a za chvilku byl v té krajině
jako doma. »Tam to okolí dobře znám«, říkával a
poukázal hned několika slovy na některou geologi-
ckou zvláštnost místa. Krejčí znal Čechy a takořka
každý kout jich velice důkladně. »Železné Ho-
ry« zajímaly ho velice. Pamatuji se, že říkával;
»To je velice pěkné pohoříčko, o kterém vlastně
se nic nevědělo, to jsem já vlastně odkry!«. Jeho
výklady zejmena o geologii Čech byly velice
poutavé, mluvil většinou jen k věci. Zde by se mělo
podotknouti, že dbal čistoty pojmenování míst. Ve-
lice se rozhorlil kdysi na jedno jmeno (tuším vrchu)
Riřuřec.
Nevím se již dobře pamatovat, kde a co to je.
ale zdá se mi, že v severn. Čechách, Prochá z ka
se na to snad bude pamatovat.
Tuším, že se smál a zároveň zlobil tehdy, že
prý Němcům, kteří tam pracovali o mapě gener. štábu,
nějaký osel, jak se tehdy vyjádřil, schválně to
slovo namluvil, aby si s tím lámali jazyk. Jedno-
tlivosti už nevím, ale Procházka se snad upamatuje.
o čem byla tehdy řeč.
Krejčí nám sliboval několikráte, že s námi udělá
někdy geolog. výlet, ale jakživo k tomu nedošlo.
Nemohl již delší cesty konat. Krejčí kouřil dvou-
krejcarové doutníky. Pamatuji se, že pět doutníků
toho druhu leželo z rána v papírovém obalu na
jeho stolku v pracovně. Někdy zastihnul jsem ho v
vinárně uzenáře Červeného na Karlově ná-
městí, kam dopoledne občas přišel a zde zasedl
ke stolu denních pantatínků pražských a hovoříval
s nimi o vodě a některých geologických
poměrech dle náhodných otázek jejich.
Se zvláštní zálibou přednášel krystallografii,
dle své zvláštní methody a s neúmornou pílí psal
celou hodinu vždy dlouhé formule a výpočty na ta-
buli (třeba i jen dvěma posluchačům, dokonce jed-
nou i Procházkovi samotnému). Při tom se nadchnul
pro věc tak, že býval ve tváři (na pyskách a na
nose) celý křídou pomazán, když končil, poněvadž
míval zvyk prst na nos a ústa přikládat při přemý-
šlení. Nemohl se takořka nikdo od této zajímavé před-
nášky odtrhnouti. S Procházkou jsem pilně chodil na
tento výklad. Já sám však jen více z piety ke Krejčímu za
jeho geologické výklady, které jsem psal velice
#5
alto_textblock
#5
pilně asi 3 léta a které jeden bývalý kollega
kolika let má vypůjčené ode mne. Prof. Počta vy-
pravoval kdysi rozmarnou historii o Krejčím. Krejčí
jel kdysi poštovním povozem někde s nějakou cizí
dámou, která měla psíka na klíně. Krejčí chtěl si na
dlouhé cestě zakouřit a tedy si zapálil, jak říkáme.
Ta dáma mu to však nechtěla dovolit a když Krejčí
přece kouřil, vytrhla prý mu doutník a vyhodila jej
oknem. Prof. Krejčí neřekl nic, ale popadl dámě
psíka a vyhodil ho také oknem. Na její povyk po-
dotkl: »Když se tu nesmí kouřit, tedy tu také nesmí
Dr. Edvin Bayer.
psi býti«.
#6
alto_textblock
#6
Náčrtek hlavních geologických změn,
jejichž konečným výsledkem jest nynější
podoba země české. (Ukázka ze studie J. Krej-
čího o horách Orlických v »Osvětě« r. 1883.)
V nejdávnějším pravěku, až kam domysl geolo-
gický, neopouštěje nynější skutečné skalní půdy, za-
sahovati může, jeví se země česká jako část středo-
evropské pevniny, kteráž již tenkráte měla celkem
ony čtyřúhelné obrysy, jimiž se země česká vyzna-
menává, kongruentní s oněmi obrysy prahorní celiny
čili prahorního massivu, v jehož středu se nacházejí
Čechy.
Jiná podobná, ač menší prahorní celina zaujímá
střední Francii; jiná je ve středních Alpách, jiná ve
Skandinavii a Čudsku, jiná se prostírá ve středu
krajin maloruských a kromě toho se jeví ještě ně-
kolik jiných takových částí evropského pevnozemí.
kteréž nižádným útvarem mořským pokryty nejsou,
na geologické mapě Evropy.
Tuto českou, neb abychom všeobecnějšího názvu
užili, tuto hercynskou pevninu, oblévalo širo-
širé moře, z něhož veliký chobot směrem od severo-
východu k jihozápadu daleko do ní zasahoval. Na
dně tohoto moře a tohoto chobotu usazovala se bah-
nitá a písčitá hmota, mohutnými řekami do moře
zanešená, z níž se vytvořily ony břidlice a křemito-
hlinité vrstvy, jež lemují okraje oné dávné pevniny
nebo pokrývají v dlouhých pruzích prahorní její půdu.
V dobách těch měla krajina hercynská podobu
čtyř velikých, nepochybně však málo nad hladinu
mořskou vynikajících ostrovů, z nichž první a nej-
větší zaujímal nynější českomoravskou vysočinu,
jakož i Šumavu a Rudohoří; druhý menší zaujímal
lužické a míšenské vrchy, třetí Jizerské a Krkonošské
hory, čtvrtý pak Orlické a kladské hory, jakož i po-
kračování jejich v moravských Sudetách. Hustnutím,
tuhnutím a stahováním se zeměkoule, jejíž původní
stav jako řídké mazma představiti si lze, v němž
pevná hmota s vodou byla smíšena, nastalo svra-
šťování a zborcení povrchní utvrdlé půdy zemské, a
povstaly tím dle směru nejmenšího odporu pukliny
a rozsedliny, podle nichž voda do velkých hloubek
vnikala a tam podzemním teplem, snad již ohrom
ným tlakem skalních vrstev způsobeným, na tak vy-
soký stupeň se rozehřála, že mohla v oboru svého
působení podzemní skály proměniti v měkkou těsto-
vitou hmotu, pod nesmírným tlakem přehřátých par
v hlubinách zemských se nabobtnávající.
Toto působení vody na vnitřek země mělo za
následek změknutí a nabobtnání kamenných látek
podzemních a přetvořování jich v těstovitou, silika-
tovou, ponenáhlu krystalisující hmotu, hlavně podle
rozsedlin skalních, tak že právě podél těch rozsedlin
jevil se při svrašťování povrchní půdy zemské nej-
menší odpor, a skalní plochy poděl nich proti sobě
se vzepřely, do výše vydmuly a první obrysy našich
hor vytvořily.
Tak povstaly první počátky hor a sprovázející
je první vyvřelé kamení, hlavně jisté žuly, zeleno-
kameny (diority) a jiné podobné horniny. V té míře,
v jaké jistá čásť pevniny do výše se dmula, snižo-
vala se jiná část a tak se prohloubil zejmena
chobot, břidlicemi naplněný, v němž v Čechách spo-
čívá útvar silurský, anoť odchylné uložení vrstev
tohoto útvaru na břidlicích starších zjevně ukazuje,
že před usazením jeho musila nastati značná dislo-
kace staré půdy, kteráž rozsáhlejší druhdy záliv
mořský stěsnala na užší pruh, v němž nyní zaujat
jest náš útvar silurský.
Ještě před ukončením silurské doby stalo se
nové vyvření ohromných spoust žulové a porfyrové
hmoty, ovšem nepochybně v cela jiné podobě, než
jakou nyní má, snad v podobě hmoty nynějších tra-
chytů, z níž teprve pozdější přeměnou a překrystali-
sováním nynější žula a silurský porfyr se vytvořily.
Z té doby zejmena pochází veliké středočeské žulové
pohoří, kteréž provází silur od Klatov až do Škvorce
u Ouval, a mohutný pruh porfyru, kterýž v Křivo-
klatsku a na Zbirovsku proráží staré břidlice a čá-
stečně i silur. Tolikéž lze do této doby klásti vyvření
oněch mohutných hmot žulového a porfyrového
kamení, kteréž jednak v Železných horách kolem
Nasavrk na den vystoupily, jednak jádro hor krkonoš-
ských a orlických, jakož i moravských Sudet za-
ujímají.
Tlak, jenž způsobil vydmutí a vyzdvižení starých
žulových a břidličných vrstev a vyvření oněch eru-
ptivních hmot, byl namířen od jihozápadu k severo-
východu, i vytvořil soustavu horských rozsedlin na
směr tlaku kolmý, tedy k jihovýchodu zabíhajících.
Jedna z těchto rozsedlin naznačuje jižní vyzdvižený
kraj Železných hor v Čáslavsku, druhá rozsedlina
však běží středem Krkonošských a Orlických hor.
Prohnutí a zpříčení se starých skalních vrstev ve
velkém prohybu synklinalním a antiklinalním způso-
bilo základní obrysy a směry Železných a Orlických
hor. Viděti z toho, že Železné hory náležejí vlastně
k soustavě Orlických hor, anyť jsou jižním vyzdvi-
žením kraje veliké a ploské synklinální pánve, v níž
nyní jest uložen křídový útvar Chrudimska a Hra-
decka, kdežto Orlické hory a souvislé s nimi Krko-
noše a moravské Šudety představují antiklinální,
ovšem mnohonásobně porušenou klenbu na severním
kraji oné pánve.
Česko-moravská prahorní vysočina jest však pro
sebe samostatný celek, jehož individuální ohraničení
starými horskými rozsedlinami je na severu údolí
říčky Doubravky; na jihu řečiště Dunaje mezi Lin-
cem a Kremží; na východě pak pruh permských
pískovcův u Rosic, Brna a Letovic.