Vychází každý den mimo v neděli a svátek o 3. bod. odpoledni.

Předplácí se v administraci v Ostrovní ulici číslo 1508—11.

v Praze:

poštou: 1 zl. 36 kr.

měsíčná .

. 1 zl. 10 kr. I

čtvrtletně

. 3 „ 30 „ !

půlletně .

- 6 „ 60 „

1 8 „ — „

celoročně

.13 „ 20 „

1 « „ - „

Jednotlivá čiela 5 kr. 6 nedělní prílohou 6 kr

DOPISY frankované a podepsané přijímá r e d. a, c e v Ostrovní ulici čís. 1508—H. Rukopieův nevracíme a nepodepsaných nedbáme.

REKLAMACE

apečetěné posýlány nefrankovány.

budtež

Inserátyjpoěitáme nejlevněji.

ČÍSLO 9.

Y Praze, y patek dne 12. ledna 1894.

Ročník XXVI.

Novoroční rozhledy. IV. V Praze, 11. ledna. Podali jsme minule velikolepé názory kardinála Manninga o kulturním a politi* t , r. ckém významu světové moci Anglie. My jeho 1 církve zmrzačují pravé anglickému patriotismu mnoho připouétime, j cara a od biskupů dolů

Trestí spisu jest: kommunistické vých tříd. násilím konečné je i stát. — Co křestanství. To má státi se panuji- by tedy jeité zbývalo?

jsou váak véci mnohé, jež v křiklavém jsou odporu s tím, co slavný anglický vlastenec velebí a to především strašný útisk Irčanů a t*^ bezcitně kramářská politika Angličanů, kteří vlasti ohromnou ostudu dělají v zámořských­ koloniích. V Austrálii je známé pořekadlo : — Jsme po obědě, je tam hezky, vyjděme­ si a zastřelíme si něco. — Shoot anything — znamená střílet divochy, asi jako u nás koroptve a křepelky. Děsná řež na ubohých Matabelích v Africe, již slavný Labouchére v parlamentě dle pravdy označil, zůstane na vždy skvrnou jména anglického. A což bychom měli říci o vraždění černošských katolíků v Ugandé Avšak přejděme již к soupeři hrdé Anglie — Rusku. Již dávno se věstí, že Rusko a Anglie jednou v epochálním boji utkati se musí. A boj ten vede se již, ačkoliv tajně. Obě největší velmoci štulcují se — pod stolem, anebo někde za rohem. Veřejně na světovém dějišti s vynaložením všech sil, se to dosud neděje, a dejž Bůb, aby nikdy se nedělo. Svět dosti veliký jest pro obě říše, kéž by jen obé svému providencielnímu posláni křesfanské civilisaci pohanů porozuměly. Kdo porozuměti chce Rusku dnešnímu, musí znáti hraběte T o 1 s t é h o V muži tom duše ruská jako by se vtělila. Z bohatýra stal se poustevník, jehož duše hloubá v mysticismu ! A má do sebe bohatýrský národ ruský něco mystického. Nic není dojemnějšího nad hlubokou nábožnost národa ruského. Jest to dosud dítě, jež nedospělo к úplnému uvě- domněni ohromných sil, jež v organismu jeho dosud spí. Na tomto spícím obru dosud ssaje úpír — ta pofrančtělá vyšší ruská společnost, kteráž vlastně neví, co si s tím obrem má počíti. A ta zkostnatělá ruská církev ! — Ona sice obra toho ošetřuje, ale nepro- bouzí jej a nepohání к epochální činnosti. Petr Veliký, tento polodivoch, obra toho ne pochopil. Chtělť jen šlechtice vtěsnati do francouzského fraku a mužíka do holandské kazajky s čapkou anglického námořníka. Nynější politika ruská více si hledí úspěchů hmotných na veoek, nežii křesfan- ekokulturuích doma. Pro nějakou novou stanici na Kavkaze a na pouštích turke stanských zanedbává doma zušlechťování lidu — ponechávajíc jej jeho osudu Avšak v té ruské duši něco se děje, — jakoby se v ní něco rojilo. A rojí se mystické­ sektářství, jež ji dusí a moří. Názorem, či výrazem toho je hrabě Tolstoj. A proto dime, kdo nezuá Tolstého, nezná ruskou duši. Jeho nejnovějším dílem jest : Krá­ lovství boží jest ve vás, v němž vyložil své názory o křestanství, o ruské cirkvi a přetvoření ruské společnosti.

cím Až dosud prý cíkev byla rušitelkouj pravého к restane kého učení. Všecka evropská kultura dle Tolstého jest záhubná, přímo osudná. Vnější formy učení Kristovo od až к popu.

FEUILLETON.

\ radnici na galerii. (Dodatečný referát o rospočtn,) Stojím na galerii zasedací síně staroměstské­ radnice. Přišel jsem se zas podívat na .rozpočet*­ a na tu .bandurskou“, jakou při tom dělávají páuové Storch a Březnovský, ale ta mladočeská muzika je už nějak .rozšte- movaná*, již to tak nehraje jako jiná léta. V loni tam přinesl pan Březnovský své ■cncavé holoubátko*, myslel jsem si, to mohlo za tento rok již bodně vyrůst a bude ho snad ted již pan dr. Podlipný honit. Ale tu máš on již sedí jinde a .kouká* e panem půlmistrem, ,co se z toho klube*, Já „koukám* taky. V tom tu vedle mně někdo vzkřikne : ,už bere, už bere,* ohlédnu se a ptám se úzkostlivé, kdo komu co bere ? Inu dejte pozor, zrovna to pan Lex» přednáší, že dr. Podlipný už bere těch 3000 il. To bude omyl, to nemůže býti, to pan dr. Podlipný tak nezahodí, aby si

vy­

še za

Pravé učení Kristovo — dle Tolstého — vrcholí ve větě : Neodporujte zlému. Snášejte všeliké násilí ^trpělivě. (Ruská to duše I) Spis jeho .Má víra* byl censurou skonfiskován, koluje však v tisícerých opi šech a litografiích. Tolstého velice zajímalo učení českých bratrů, jejichž spisy mu jeden profesor na pražské universitě zaslal. Největší pozornost v něm vzbudily spisy Chelčického, z něhož prý seznal,­ že jeho nynější mysticismus hlásal se v Čechách již v patnáctém století. — Sít víry stala se u Tolstého jakýmsi kriteriem pravé a falešné víry. — Neodpírejtě zlému I — to musí státi se základem nové společnosti lidské. Tolstoj rozeznává v dějinách lidské společnosti tři hlavní body. člověčenstvo prý utvářilo se: 1. v době pohanské na zájmech osobních, čili zviřecích. Vůle a zvůle jednotlivce platila všecko. V osobě Tyrana soustřeďoval se pohanský svět. 3. Avšak v republice římské suprema salus záležela ve společnosti Říma. Tyranem­ tím nebyla více jediná osobnost, nýbrž­ římská společnost. Stav tento byl sice již dokonalejší, ale dosud pohanský. Nadešla­ doba třetí universální : Království nebeské. Království boží má zde na zemi všecko všude opanovati. Až dosud byly by konsekvence Tolstého dosti důsledný, co však on z idey .Království­ božího* vyvozuje, jest socialismem druhu nejuebezpečnějšiho. — člověk — vyvozuje Tolstoj — nesmí­ žiti ani pro osobu, proto že by to bylo starověkým sobectvím, tyranií a dalším zotročováním člověčenstva ; však nesmí žiti ani' společností dle vzoru starořím ského, jelikož společnost v konečných důsledcích­ zvrhá se též v násilí a tyranii. Prazdrojem­ všeho dobra jest Bůh a proto člověk­ musí v sobě živiti výhradně lásku к náboženství­ a ji dobrými skutky osvědčovat! Celá společnost má splynout! čili rozply- nouti se v království boží. Individualita a socialita musí přeraěňovati se v království boží, v němž přestává všeliké násilí. Násilím je všeliký lidský zákon, násilím­ všeliká světská moc, nynější sociální řád, parlamenty, policie, branná povinnost vojska atd., to vše musí prestati a toliko království boží panovati. Všecko zlo přišlo na svět z té moci bud osobní anebo z moci veřejné (repu bliká). Království boží musí bydleti mezi námi dle Lukáše 17, 21. Násilím jest zhýralost boháčů, jakož komunismus anarchistů, násilím i každý majetek, všecky práva a privileje jednotil­

své vlastencování nechal platit, vždyť je to .nemrav*, jak říkával a tomu nemravu on se jaktěživ nepodloží, to já ho znám. Ale nemluvte. — vpadne mi do řeči jakýsi občanek, nž jim udělal dr. Podlipný něco zdarma ? Z levé strany slyším nějaké .šušňání*, poslouchám a tu praví jakýsi kanárčí hlásek­ : „ne, já nevím, jak se ti dva snesou, ten dr. Podlipný takovej .freimaur“, a pan Gregor je učiněná zbožnost. Ale dou, co pak nevědí, že dyž byl zvolenej, mluvil tady „požehnání* a ted prý dokonce podnikne křížovou cestu. Ale dou, v tejdle zimě a tolik štací? Voní myslej jako na Petříně, i to ne, ale půjde prý к panu místodržiteli prosit vo ůáký kříže pro naše pány, má přej dostat­ : pan Kopecký funftausendguldenor- den, pan Stárka řád sv. Floriana, patrona­ hasičů. Karlovský správec pan S o m-

A nyní křestanská duše uvaž, kdyby učeni takové do ruského lidu mělo se vžiti, jaké děsné následky by mělo. Zajisté censura ruská dobře brání, aby zásady ta kové do lidu se nedostávaly. Avšak ruská dnše mužíka již něco tuší a začíná se od dávati jakémus fatalistickému quietismu, čili buddhismu. Ruská vláda pro mužíka učinila dosud velmi málo a církev ještě méně. — Což kdyby to jednou, čemu Tolstoj­ jej dnes učí, v tom mužíku elementárně vzplanulo ! Fen dál. Píše Jan Sojka. II. Ovšem, že obdarovaný pozemky neb statky i na dále byl z vděčnosti к službám panovníkovi, leč pouze z vděčnosti a nikoli z nějaké zvláštní úmluvy, ba i stávalo se druhdy, že obdarovaný přestoupil na strana soupeře svého dobrodince a stal se mu nevěrným­ vlastně nevděčným. Naše šlechta — tak zvaná historická jest ve vlastnictví zboží neb statků allodních, zděděných po svých předcích, neb přiřknutých­ ze zvláštních úmluv (při sňatcích, dědictví­ a p.), nemůže se zváti tedy feudální — nýbrž allodní ; šlechta pak nehistorická totiž velkostatkáři, jichž rod není historickým,­ starým, která v novější době nabyla statků z rozličných důvodů — nikdy však darováním za příčinou rytířských služeb, nýbrž z pravidla koupí, nemůže se rovněž zváti feudální. Pakli by se toho názvu jí mělo destati právem — neb dle práva — bak by baron Hirsch, Rothschild a jiní museli se zváti tímtéž právem feudály — což jest neb by bylo v očích našich .feudálních liberálů směšným. Oni jen metají feudální před- zdívku na šlechtu historickou — protože jest — katolickou. Zavírá tedy slovo .feudál* v sobě, tak jak se ho dnes .zneužívá“, pouze opovržli vou narážku či urážku katolické šlechty, aniž by ten který utrhač si byl vědom, že neví, co mluví a že .feudál“ na tuto šlechtu nepadá. Jest pak tato přezdívka výronem prostého ignoraiitství. Proč pak se šlechtě katolické spílá v zednářských a s nimi za jeden provaz táhnoncích listech svobodomyslných — feu- dálů ? Jednoduše z toho důvodu, že historičtí feudálové, tak jak se jimi totiž darováním statků stali, za přízeň tu osvědčovali králi svému vděčnost — věrností. Za krále svého byli hotovi položití i život svůj a nezřídka vykrváceli za panovníka a při tom tedy í za vlast na bojišti. Krále neb císaře doprovázeli­ do války, králi sloužili při dvoře — a tato příchylnost к domu panovnickému se nikdy ještě nelíbila zednářům ani svobodo- myslnikům, hlásajícím bud otevřeně bořeni trůnů neb podrývajícím po způsobu krtka tajně oddanost к panovníkovi. A jelikož katolická šlechta — jako každý upřímný katolík, dává císaři, což jest císařovo,­ panovoiku svému jest oddána s tělem

slubuje vyznamenání. Pau P a r ů ž e к prý dostane řád „mláďátek*, proto že přej je na to ještě on moc mladej, a na vyšší vy znamenání přej by se moh místodržitel snad rozmejšlet. Vědí, já to mám z první ruky, mně to řekl Panbans a vědí, ten má vždy ouředoí zprávy. Pan půlmistr by se taky rád přimluvil za pana dra Podlípnýho, ale vědí, von se kříže bojí, a tu přej jako, aby se neurazil, tak přej to pro letošek vodpadne. Tu zas vedle jeden pán ze Starého města­ zcela nahlas praví к sousedovi : „Co, mistře, nezdá se vám, že pan Jech nějak oněměl, už ani nedutá.“ „Jo, holečku, to se nedivte,“ dodá druhý, on měl moc špatné nápady, jak ústa votevřel, už z toho koukala Jeho vůz pro šupáky

i duší — krále neb císaře do boje sprov&zí neb na dvoře královském jakési čestné úřady zastává, nazývá se dle dřívější doby „feudální“. Dle této však podobnosti byl by neb měl by každý šlechtic doprovázející panovníka­ do boje neb zastávající čestný jakýsi úřad zváti se feudálem — byť byl i židem­ neb protestantem — než na takové svobodomyslné listy onoho názvu nevztahují;­ dle této theorie měl by se každý dnešní rytíř (Ritter von), šlechtic (Edler von) neb baron jsoucí v císařské službě zváti feudálem; ano i každý císařský úradník­ timtéž právem by se mohl zváti feudálem,­ ano každý c. k. úradní sluha by byl feudálem, kdyby se hledělo na původní právní význam .feudála“, který obdržel od panovníka­ statky (plat), začež mu sloužil, což ovšem sami liberálové by popřeli a popříti museli, kdyby tímtéž právem měli nazývati sluhy císařské pro jich služby a věrnost také — feudály. Nebylo mým účelem poučovali ony, kteří slova „feudál“ v nedostatku znalosti užívají, nýbrž aby se každý přesvědčil, že svobodomyslnici mají v málo kterých věcech pravdu. Z dějinného názvosloví vybere se obyčejně­ libovolný výraz, kterým jako sukovicí kdekoliv ulomenou neb uříznutou se mlátí a buší jako v pomatenosti — ba věru jako v pomatenosti. Na původní význam slov& však se takový „učený* žurnalista nezmohl.­ Není tedy vlastne „feudál* v původním smyslu zcela nic urážlivého, naopak, ten kdo druhému spílá feudálů — dává mu tím jen vysvědčení věrnosti a příchylnosti к osobě panovníkově, a tak nevědomky staví na odiv své protidynastické smýšlení; není-li komu milou oddanost к dynastii císařské či královské, a spílá li pro tuto věrnou oddanost­ naproti osobě panovníkově komu — jest sám sebou velezrádce — aspoň za takového­ se vydává řečí svou; a že by tak mnohý „protifeudál* činil pouze z nevědomosti,­ co výraz „feudál* v sobě obsahuje, nelze předpokládat!, čte li kdo, řekněme jen n nás listy svobodomyslné a následky jejich čtení — v soudních síních za doby vými- nečného stavu v Praze, kde mnozí otráveni byvše antifeudálním obsahem některých listů, pro urážku Veličenstva, pro tupení členů panující rodiny, pro tupení náboženství a p., čekají na ortel soudní, aby ve vězení mohli rozjímat! o slově — „feudál®. Proto zajisté dosud žádnému kavalírovi nenapadlo, brániti se proti .feudálním* narážkám­ nevěreckýcb listů, protože slovo ono považuje se za hanbu a zneuctění, nýbrž čest, kterou se mu veřejně přiznává loyalní dynastické smýšlení a přesvědčení katolické. Má se to podobné jako s nadávkou na kněze tak často slýchanou neb tištěnou hlavně v německých listech liberálních. Jest to slovo: Pfaffe. V prvních dobách církve postavili věřící­ svému duchovnímu pastýři na hrob kříž s nápisom : P. f. a f. — pfaf ; neb byl nápis­ tento vryt do kamene náhrobního. Nápisem­ tun, kterým se dnes kněžstvu spílá,

mer řád .der unschuldingen Kindlein“,íarcha Noemova, patentní jeho vůz .£ x: i í-t j-L anj e njm nehnuli,

jest těžkej jako na smetí nebo von prý je při tom vyznamenání úplně stojí tak, jak nevinej, a von by bo ani nepřijal ale vono a co nadělal obci škody se svým návrhem, mu bylo na radnici řečeno, jen aby bo vzal, nezásobovati obecní dvory pící, to ani všici nebo dyž prý dovede úřadoík, jenž má děti, Mladočeši nezahospodaří obci do smrti ze svého služného tak pamatovat! na zadní Ted se ke mně nahýbá nějaký starší kola, to prý už musí něco nmět, a to za- občan a praví : Prosím, vážnosti, neráčejí

znát tamhle toho páoa ? — Já řku : Kterého­ ? — Inu, támhle toho ! Ale co pak ho neznáte, praví jiný, to je doktor — tentonoc, jak se jenom honem menuje, inu ten, co tu zastupuje půl vosma voliče a mluví dycky za celou Prahu. — Jen se podívejte na toho pana Klímu, věru, že měl ondyno pravdu, když zvolal: Jen se na sebe podívejme, jak vypadáme* ; jen se tedy na něj podívejte, .jak vypadá!“ Teď sahá si básník a obecní starší pan profesor Mejsnar spokojeně na hlavu. Aha, pravím, maká, má-li tam již ten svůj „věnec*.­ pro nějž si šel na radnici. Jo, jo, to jsou ti noví zastanci lidu 1 Ale, pánové tak fádní rozpočtové schůze tu ještě nebylo. Pan Štorch se ještě ani „neklátil“,­ pan Březnovský už taky nedělá takové­ tatrmánky, pan Klíma už taky nenka- pro obec škoda. ' zuje ty koně ,co jim teče z nosuV vůbec s tou svou koní historií nápadně utichl, co to ? — Půjde-li to tak dále, máte vy mladí páni .starší* brzy po slávě. Kdo by sem chodil, když se tu má jen nudit I Eh, pojďte domů, dyt do toho nic není. Tak jsme šli a .bylo po komedii*.