Ba oba lnt přadplácí ne: VBrnž v nslanlistrtr anl pa násia. . . . I 2.— pa AsTs roku. . K v.— V Brué o donáškom do comu dvakrál denně o 40 hal. maaěsíčvaě v íce V prodajmánl v Brné i na veukové mě- sičné bez douášky K 2. 00 Poštst s poržnou aásilaouae na mžake . . . . K ro.oo na Neri ruku . . K 7. 90 D dvoji zásilkou * 60 hai. na Baonic vice.

Za 8 hal

E

Ho

Za 8 hal.

VIi

V e

Velký kn . . . O hal Mntý na . . . B hal. v Praší na venkoviě. Jedem z obou lista zvlále nelze předplatiu Předplatné a insert splatny a žalovatelny jseu v Brně. Redakce, administrace, tiskárna a expedice: Rudelfova ulice čís. 4. Telefen: Redakce č. 12a, administrace č. 12b. Číslo účtu u poštovni spořitelny 60.750.

Ročník XI.

V Erně, v pátek dne 4. října 1912.

Čísla 273.

Dnešní číslo jest o 10 stranách.

Rakousko a Balkán. Už pči sjednávání berlínské smlouvy byto zřehno, že bude jen provisoriem, po kterém si přirozené poměry dříve či po- zději vynutí dennevní řešení balkánských problémů. Diploma ani neměli snahy zjetnat na Badkúně definitivní pořádeka snažili se výluradně o to, zajistit svým státům výhodnou poskci na Bakkáně pro řešení příšti. Bylo zřejmo, že Turecko nepostačí vývoji ostatních balkánských států a že nebude moci udržet trvale sdo- vanská úzerní, která mu zbyla po berlín- ské konferenci. Úprava hranic mezi bal- kánskými státy provedena u zeleného stolu tak, že z postižených nemohi být nikdo spokojen, protože všem balkán- ským státům mimo Turecko uzavřeny nejpřirozenější jejich vývojové možnosti a zejména Srbsko odsouzeno k živoření. Balkán také rok co rok protestoval proti rozhraničení, jež hovělo daleko lépe zišt- ným spekulacim samozvaných rozhodčí než pořebámí bakkánských národů a při- rozeným poměrům balkánským a velmoce nestačily hasit ohníčky, jež přeskakovažy po Balkáně každým příchodem jara. Ale přese všocky trampoty, které měla evrop- ská diplomacie s Balkánem od berlínské konference, vyhýbala se úzkostlivě jaké- mukoli pokusu o změny na Balkáněa diplomati všech velnocí při každé příle- žitosti obnovovali přísahu na status quo. Když se Buhharsko prohlásilo neodváslým. bylo možio nevidět v tom porušení dosa- vadního stavu, protože mladý tento stát zmohutněl v nemnoha letech vnitřně tak, že byl neodvislým dříve, než se jím pro- hlásil. Zásada udežení dosavadního stavu mohla zůstat dále heslem evropské diplo- macie a zůstaia jim. Každý nový otřes na Balkáně ukázal znovu, že každé posunutí mocenských poměrů rozvinulo by celý balkánský problem a že důsledky mohly by ohrozit cekou Evropu. Balkán stal se v mezinárodní politice bolognskou lahvi- čkou, která se rozsype po sebe menším rý pnutí. Rakousko rýplo do bolognské lahvi- čky annexí Bosny a Hercegoviny. Hralě Aehrenthal měl za to, že zavedení ústav- nosti v Tarecku je příkazem i příležitostí k jormálnmu zabrání území, jež mělo

Rakousko dokonale ve své moci a jehož mu nikdo neupíral. Stálo to těžké oběti, ale po Rakousku byla radost, že annexe byla provedena bez krve a že říši přibyla nová země. Nesdíleli jsme této radosti, protože jsme byli z těch, kdo budoucí ne- bezpečí, vyvolaná Aehrenthalovým kro- kem, pokládati za větší než nebezpečí pří- tomná. Kráte no annexi Bosny vypravila se Italie zabrat Tripolsko a vypověděla Turecku válku. Nebylo by turecko-italské války bez annexe Bosny. V těchto dnech zmobilisovaly balkánské státy své armá- dy a snad nejbližší hodiny přinesou na Balkáně válku všech proti jednomu. Achrenthal uvedl Balkán v pohyb, Balkán se tedy hýbe. Balkánské státy mají za to, že přišla jejich chvíle a že mohou s Tureckem súčtovat s bezpečným úspě- chem nyní, kdy je zaměstnáno válkous Italií. Ani této války by nebylo bez annexe Bosny. Rakouská diplomacie usilujes vervou o zachování míru. Zase s heslem statu quo. Ale dílo se nedaří, protože ten status quo v ústech rakouského ministra zahraničních věcí od annexe jaksi skřípe. Vojenská správa rakouská zatím upíná zrak k novopazarskému sandžaku a její pohledy nejsou nepozorovány. Velmoce svorně usilují o smír, ale víc než na před- mět svého úsilí dívají se navzájem po svých prstech. Dílo se nedaří, naopak, za mrakem, který je nad hlavami, objevují se na obzoru mraky nové, hrozivější ješrě než balkánská mobilisace. Toho všeho by nebyto, aspoň zatím by toho nebylo bez annexe. S takovým svědomím a za takových okolností pere oficiósní tisk rakouský do diplomatů trojdohody a zvláště do Ruska, přičítá jim zodpovědnost za vše, co se bude dít, a velebí ryzost a nezištnost ra- kouské balkánské politiky. Hrabě Berch- told dává oznamovat balkánským státům, že výsledek války v žádném případě ne- smí změnit jakkoli stav věcí na Balkáně a že tedy všecky oběti, které hodlají při- nést, budou marny. Všecko neštěstí způ- sobilo Rusko, Vídeň je čista jako liliea myje si ruce. Neue Freie Presse, hlavní mluvčí Berchtoldovy politiky, rozhořčeně žaluje, že se balkánské státy velmocí ne- ptaly, souhlasí-l čili nic, a že nyní Bal- kán náleží balkánským státům do té míry. že přestává všechen ohled na evropské potřeby. Tak mluví se suverenními bal- kánskými státy vídeňský oficiós. Jak zrůdná myšlenka, že by měl Balkán patřit

balkánským národům! Podle Presse patří a má patřit patrně vídeňským bursovním židům. Tak se politika čistých cílů a bez postranních úmyslů nehájí a více ještě než oportunitě příčí se vkusu, dát se hájit tak- to. Komu jde o mír a jen o mír, neprovo- kuje, nepodezírá a nenadává, protože ne- chce vášně rozpalovat, ale tišit. Provo- katér je vždycky nebezpečné individuum, provokatéři ve chvílích tak vzrušených, jakou je chvíle nynější, je paličem, pro kte- rého je každý trest malým. Takových pa- ličů je teď ve službách hraběte Berchtokda tolik, kolik šmoků v oficiósních listech ted provokuje balkánské státy a štve proti Rusku. V delegacích se předstihovali delegáti projevy důvěry k hraběti Berchtoldovi a k jeho balkánské politice. Všichni soustru- hovali všelijaké kulaté fráze o míru, ale všichni holdovali Berchtoldovi, který není andělem míru, třeba se tváří sebe andělště- ji. Nemá-li Rakousko opravdu dalších vý- bojných záměrů na Balkáně a smýšlí-li dobře s balkánskými národy, jež poskytují dosud Rakousku tak celkem poslední od- bytiště pro průmyslové výrobky, pak se smí jeho role v nynější době omezit jen na přátelské sprostředkování ve službě míru. V žádném případě však nemá hrabě Berch- told práva provokovat a vyhrožovat. Bal- kánské státy jsou státy suverenní, právě tak suverenní jako Rakousko a nelze-li jich odvrátit od sledování rakouského příkladu a nelze-li jich přesvědčit o nutnosti za- chování statu ouo, pak je na velmocích a zejména na Rakousku, které všecko, co se nyní děje, rozdmýchalo annexí, Starat se o lokalisování války, ale více nic. Všecko, co je nad to, je zásah do suverenity ci- zích států, to jest násilí. Vídeň zvykla dívat se na jistá území balkánská jako na sféru rakouského vlivu, Rakousku podřízenou a učinila tím Rakousko na Ealkáně dokonale nenáviděným. Rozmná diplomacie by v rozrušené nynější době hleděla napravo- vat, co se dosud pokazilo, diplomacie Berchtoldova posílá vídeňský tisk štvát a provokovat. To všecko měli delegáti mi- nistru zahraničních věcí jasně a lapidárně vyležit. především mu to měli znázornit delegáti čeští. Zatím dr. Kramář ujišťoval Berchtolda důvěrou a sympathiemi. Nebot je-li český positivní politik devotní a zba- bělý vždy, nejdevotnější a nejzbabělejší je, kdykoli se něco šustne za hranicemi.

Na prahu války. Memorandum odloženo. — Francie nepůjčí. — Nadšení pro válku. — První srážka? V balkánském napětí, do včerejšího dne stále stupňovaném, lze dnes poprve zjistit malé polevení. Ze všech poplašných zpráv včerejšího odpoledne se do 12. hod. noční žádná nepotvrdila a také se neudálo nic takového, co by znamenalo další zo- stření situace. V takové důležité chvíli, jako je nynější, dlužno vážit i to, co se ne- stalo a čerpat z toho naději, že příští dny přinesou snad přece obrat k lepšínm. Vše- cky státy spěchají s dokončováním nobili- sace, která jedině v Bulharsku pokračuje tak, jak to odpovídá řádné vojenské orga- nisaci. Ale i Bulharsko může mít svou ar- mádu úplně hotovou k boji teprve 10. října. Přirozeně, že v Srbsku a Řecku jdou práce mobilisační mnohem volněji před se a rov- něž tak v Turecku. V těchto nedokonče- ných přípravách lze vidět důvod k tomu, že obávané ulthmatum čtyř balkánskýchi států včera — jak se očekávalo — podáno nebylo. A nejen to. Nebude podáno ani dnes ani zítra, snad v neděli či pondělí. K tomu ke všemu pak — dle zpráv N. Fr. Presse — bude toto ultimatum, žádající autonomii pro Staré Srbsko, Macedonii a Krétu, sty- lisováno ve formě mnohem mírnější, než jak se původně zamýšlelo. Z této zprávy a z uzavřenosti paříž- ského trhu peněžního, který hrozí nepůjčit ani po válce, dají-li se k ní balkánské státy přece strhnout, lze čerpat novou posilu pro slábnoucí naději v udržení míru. Velmnoci evropské jsou v pilné činnosti. Ale bude jejich snaha korunována výsledkem? Mo- bilisovanou armádu lze těžko vracet do kasáren. zejména když vášně vrou tako- vým způsobem, jak se ze všech balkán- ských států oznamuje. Všude je nadšení pro válku. Budou vlády s to udržet boje- chtivý národ v mezích mírem diktova- ných? Jsou chvíle, kdy pušky a děla spou- štějí samv. Nepříznivé pro naději na mír jsou dvě zprávy: pověst o uzavření míru mezi Italií a Tureckem, jakož i pověst o divném cho- vání se Rumunska.

FEUILLETO.

Brněnský podzim. Ostrý podzimní den... Po chladné aoci všechny stromy jakoby si řekly, že odzbroj — shazují listi takřka o překot. Většina listí ani nečekala, až pořádně sežloutne a zčervená, list za listem ještě zelený poroučí se k zemi a uléhák mrivým. Čilý vátr zvedne je sice ještě na chvíli do výše a vesele s nimi zatočí, ale pak náhle váschno zase ztichmne, ulehne si, hustý déšť pouští se z oblak a kapka za kupkou padá, padá, padá... Koliště je opuštěno . .. Nechodival's tam zrovna rád, ale ted ke ti ho přece jenom lito. Bylo za lé a veselou tepnou bezstarostného jakéh s života, otiginelní kmematovrafické před- stavení, Za rozjásaných slunečních dnů bylo tu lze zříti barvy, světlo, život, ruch, úsměvy, bylo slyšet někdy zmatek lid- ských hlasů, výkřik tu a tam, ptačí ště- betání i dětský pláč a výskot, cítit, že Brno žije, čeho na podzim už málo cítiš — leda na zablácené promenádě nebov hospodě. Uvadá krása světa, veselé Ko- Eště zmizelo, lidé ztratili se do kaváren a do vytopených pokojů a jenom v hlavě deilluje vzpomínkou celá řada postava postaviček, jak jsi je vídal na lavičkách a na sedadlech, jak se sunuly kolem tebe, přešly a zniizely. Půl páté odpoledne... Tu přicházel vždycky pan tanemajstěr, pečlivě oholený, elegantně oblečený, záře na líci, ještě větší záře na vyleštěných střevicích. Jednou přešel, po druhé pře- el, sebral hrst vážných pozdravů, vytáh doutník, zapálil a usedl, vážnost sama.

Zahajoval jaksi oficielní korso každý den a oficielně jaksi je také ukončoval. Kde bylo snad nutno, se usmál, kde bylo zá- hadno, při pozdravu střevícem zašoupal. kde se doporučovalo, elegantně se uklonil. A pak seděl hodinu, půldruhé, dokouřil s nervosním nespěcháním doutníček, zanál! si cigaretu a šel... Kde pak teď sedá tato vtělená korektnost? A do jakých zábav chodí teď tichá. krásná patnáctiletá, jež s maminkou se- dala nedaleko? Přišly vždy také pomalý m krokem a pomalu s rozmyslem se usadily. Dceruška odložila na sedadlo svou knihu, maminka deštník — a pak tu seděly ho- dinu skoro jako sochy, vážné a bez hnutí. Dceruška jenom chvílemi otočila hlavu, pomalu se protáhla, jaké to byly krásné černé oči! A na krku stříbrný řetízek jako nejjemnější čárka diskretně podtrhoval opravdový půvab mladého obličeje. Tak sedůly tu hrdě a tíše, až konečně přišel ten, na něhož čekaly, mladý důstojníček s nakroucenými vousisky pod nosem. Sta- rá paní vážně podala ruku, stříbrný řeti- zek se jaksi nerad rozkýval a do bledých tváří nahrnulo se trochu krve... Na pěšině hrály si děti. Čistě obleče- ny nesměly se ovšem jinak bavit než čistým pískem. Vyhrabávaly ho, pěcho- valy lopatkou a když ho navršily menší kopeček, že už ani hezčí být nedovedl, po krátkém váhání — hup na něj! — a hra začínala zase od začátku. Nanejvýše že chůva koupila preclík a drobty krmili se vrabci, na chvíli zvedl se kolem jakýsi hluk a křik, ale nebylo v tom mnoho dět- ského. I kluci, kteří přešli mimo s míčem a hůlkou v ruce, měli nějak hrozně vážně otevřená ústa. Rodina vytáhla je, aby se šli světu představit, a proto chovali se zrovna vzorně, nechápajíce udiveným po- hledem, jak naproti tři bláznivé holky mo-

hou skákat přes provaz a při tom chvíle- mi výskat. A opodál stál tatínek a vrtěl sebou jako holub na báni, maminka vzdy- chala u jakési starší paní a po třetí již jí podávala ruku .. Opravdu vážný svět podával si tu na- vštívenky, na extravagance nebylo tu ani trochu pomyšlení. I strážník na konci pro- menády stával ztrnule ve slavnostní po- sici, jako by věděl, že na Kohišti vůbec k ničemu dojiti nemůže. Dvě coury se se- šmaťchanými střevíčky necítily se v tomto světě doma a sotva dvakrát přešly, již zašly stranou a už se neobjevily. Tři ele- gantní dámy objevily se místo nich, kaž- dá v šatě jiného střihu, ale byl v tom vkus. Imponovaly a věděly to. Šly vždy- cky se vztýčenou hlavon a s úsměvem na rtech, ukázaly své toalety a byly spo- kojeny. Unavovalo to chvílemi, bylo-li těch toalet najednou mnoho. A pak jednoho dne i ošklivé báby objevily se v nich a zajímaví lidé bavili tě více. Dva milenci. On, poněkud pohrbený. se zarostlým obličejem a ostrým skřip- cem na nose. Ona čistě oblečená, s jistou melancholií na tváři. Šli podle sebe, ne- mluvili spolu mnoho, ale vždycky za kaž- dou větou šel nahoru ke druhým očím významný, tichý pohled: Ja, verstehst du? Stará paní. Vždy sama a zvláštním způsobem zvědavá. U dětí se zastavila, u stromů se zastavila, na rozcestí jako by se rozmýšlela, pak se přece jenom vrátila a šla, kam šla. Nikdo ji nezdravil, nikdo s ní nepromhuvil. Na zařízení jejího po- koje byl bys mohl sázet: staré obrazy, staré skříně, starý nábytek, na zdi v kout- ku pověšená relikvie, na stole u okna starý román a na nejmenších maličkostech dečka vedle dečky. A při tom jistě všech- no čisté jako porculání

Na lavičce za tanemajstrem sedával starý pán. Také jeden z podivných lidí. Hodiny sedal sám a sám a díval se kolem a nedival. Podle sebe měl odložený klo- bouk. Na tváři šťastný klid. A nejšťast- nější býval jistě, když si nikdo nesedl vedle. Lidé jako by to byli tušili, nechávali ho s pokojem. Slepec s průvodčím. Každodenně mohl jsi je vidět, jak zvolna šli spolu a rozprá- věli. A průvodčí snad právě vlivem sle- pého měl takový zvláštní pohled, jako by o něčem nad oblaky vypravoval. A na tvářích bylo stále jakési napětí, aby vše- mu bylo rozumět. Slepý s nachý lenou hlavou šel stále jenom ku předu, ku pře- du... A pak tu byl chorý, který chodil tu se svou chorobou jako na výstavu. Tváře hluboko vpadlé, ovázaná hlava — musel tu být i on! Neboť chvílemi přece jenom zabouřil v té korektnosti a zajímavosti všední život trochu energičtěji a Koliště se zahýbalo. Studenti! Trochu zeskrom- něli, ale slyšel's jejich hlasy. Hádali se, kritisovali. Teď zaslechlis i jejich smích. »Rozhalenci« se objevili, košile u krku malebně rozepiaté, povýšenost na tváři. Dva fešácí za nimi přešli jako tělesná stráž. Venkovská krasavice s kočárkem. v němž sedí dítě ze všech nejmíň tiché, přejela nejistě okolo. Pan obrlajtnant v civilu se zalíbením chlédl se za ní a div že rukou nezakýval. Jsou všelijaké kra- savice na světě! Opuštěná vdova odhod- lala se ukázat všem dojemnost svého smutku, ale zakopla o kámen a již nepře- šla tolik sebevědomě. Přítelkyně, dlouhá s krátkou, vydaly se za dobrodružstvím. Než vešly na Koliště, div že se neroztan- čily, pak nezbylo než plaché čtveráctvív celé postavě. Pochybná krasavice se psem ukázala zatím na všech stranách