číslo23

ŽENSKÝ LIST.

Strana 3.

Agitační výbor žen opětuje jednou již na sjezdu přijatý návrh soudružky Touži- lové, by všude tam, kde strana naše súčast- ňuje se voleb do nemocenských pokladen, voleny byly také ženy co funkcionářky aby sobě znalost institucí těch osvojily. (Dokončení.)

Soudružky! Nezapomínejte př příleživostech, zábavách a schůz- kách na agitační fond.

FEUILLETON.

Na obchůzce

Z dělnického života.

Slunce sklánělo se již za hory, posílajíc po- slední pozdrav svých paprsků zemskému oby- vatelstvu. Příroda po celodenním chodu usínala v nerušeném klidu. Na blankytné obloze vyhoupla se luna v celé své kráse, ozařujíc vypráhlou zemi Byl to krásný podzimní večer .. Tak tiše, jako vše vůkol nás bylo, tak krá- čeli jsme mlčky já a můj přítel K .. . ský po silnici vedoucí z K. do C., každý zabrán ve svých myšlenkách. Okolí bylo dosti půvabné. Než, na to žádný z nás nemyslil, maje před sebou vy- tčen toho večera zcela jiný cíl. Nešli jsme daleko. Asi půl hodiny za městem vypíná se vysoký komín továrny na zápalky v níž pracuje asi 40 dělníků i dělnic. Nevešli jsme však do této budovy, kde všude cítíte od- porný zápach fosforu, ale stanuli jsme nedaleko ní, kde podél silnice nastavěny jsou dělnické domky, jež majitelé továrny dali postaviti, ovšem ne z lásky k dělnictvu, aby mělo laciné byty ale z čisté špekulace: aby tím snáze bylo při drženo v továrně, pod domněnkou, že má byty zdarma . Vešli jsme do jednoho z těchto domků, za- klepavše hned na první dvéře. Ze vnitř ozvalo se nám obvyklé »dále«. Sotva můj přítel otevřel dvéře, vyrazil proti nám takový proud odpor- ného zápachu, že nás to až zarazilo. S obvyklým »dobrý večer« stanuli jsme uprostřed tohoto děl- nického obydlí, vysvětlujíce svou neobvy klou návštěvu. Mladá žena nabízela nám ihned židle, než, omlouvajíce se, zůstalí jsme státi, ohlížejíce se na všecky strany. Když jsem se vzpamatoval z prvního dojmu, jaký učinilo na mne toto okolí. počal jsem bedlivě prohlížeti předměty i lídi. Byl to prapodivný dojem z tohoto jedinéhoa nevlastního obydlí proletáře. Z každého koutku

zírala bída. Rozviklaný stůl, asi čtyry židle, na nichž někdo již zkoušel svůj »kumšt«, roztrhaná pohovka s nesčíslnými záplatami a děrami, z nichž trčelo seno — okrasa to snad z lepších časů — dvě postele s tisíci červotočinami, šatník s ulo- menýma nohama a jakýsi starý kufr, toť celý nábytek této rodiny! Na posteli seděla hubená stařena se zavá- zanýma očima, takměř žlutá v obličeji. Při vchodu našem maně pozvedla hlavu, hledíc z pod šátku, jímž byla ovázána, svýma krví zalitýma očima na neobvyklé návštěvníky. Za stolem, na němž postaveny právě kouřící brambory, seděli dva muži; jeden as 60letý, druhý 34—36letý. Na zemi v prapodivné směsici různých věcí seděly tři dítky 2, 7 a 8leté. Nejmenší, jemuž od špíny sotva bylo lze obličej rozeznati, vyšpoulilo na nás své černé oči, zevlujíc s jednoho na druhého. Dva starší hoši občas jaksi nesměle si nás okukovali, klopíce při pohledu stydlivě oči. Před nimi ležela hromada škatulek na zápalky, jež právě zhotovovali. Matné světlo lampy dopadalo jim přímo na klín, na němž měli umístněno prkno — aby viděli na práci. »Pracujete ve zdejší sirkárně?« tázal jsem se mužů. »Ano, milostpane!« odvětil starší z nich, » už tam pracuju 6 let a tuhle můj zeť již na třetí rok.« »Jakou máte dobu pracovní a mzdu?« tázal jsem se dále. »To vědí, milostpane — — —« »Neříkejte nám tak,« vskočil mu do řeči K ... ský, »jsme rovněž dělníci . . . « »Tak tedy pracujeme od 6 do poledne a od jedné do sedmi, a té mzdy, prosím jich, mnoho není, protože ten byt už má člověk zadarmo. My mužští máme 60 kre carů denně a ženy, ty vydělají 2 zl. i 2 zl. 50 kr. týdně. Ale jeto tak, že se musí člověk zavázat, že všichni budem v továrně pracovat, vědí, to je skrze to, že člo- věk ten byt už jaksi má.« »Maminko, my už máme tísíc!« ohlašoval nejstarší hoch. »Nu dobře, dej je do sklípku pod kamna a pro dnes můžete už přestat,« nařizovala jim matka. »Prosím vás, kolik dostanete za tisíc takových škatulek?« tázal jsem se ženy. »Prosím jich, to za moc nestojí, pětadvacet krejcarů.« »Pětadvacet krejcarů za tisíe!« zvolal udiveně můj přítel, »to jest přímo neuvěřitelné.« »Nu a jak dlouho k tomu potřebujete?« vyzvídal jsem dále. »To mají tak: když to jde od ruky, tak i dva tisíce se udělají za den; já to všechno přichystám