Strana6.

ŽENSKÝ LIST.

46. číslo.

růže.

FEUILLETON.

Ve blahém snění. Napsal Gustav Wied. Sčeštil L. Z.

Seděli na pokraji svahu, pod přirozenou stře- chou ostružinových a hlohových křovin. Polozpuch- řelé, zvětralé prkno, spočívající na dvou nízkých kamenech, sloužilo jim za sedadlo, kdežto vyšší, z půdy vyčnívajicí kámen zastupoval místo lenochu. Jich pohledy bloudily přes nízký, hustý bukovýa jasanový lesík daleko po hladině moře, jehož vlny lámaly se bouřlivě o úpatí svahu. Byli zde na osamělém, tichém místečku, vzdá- leném všeho ruchu a hluku světa. Jdouce tudy na procházku, odkryli je zcela náhodou. Seděli a tu- lice se k sobě, pozorovali, jak stápí se koule slu- neční hlouběji a hlouběji v moře, i snili o šťastné budoucnosti. „Ano, postavíme sobě tady nahoře domek, pravil on. „Bude bělostný jak čerstvě napadlý sníh a bude míti doškovou střechu. Kol oken i dveří vinouti se bude divoké víno a pnouti se budou „Ano,“ vpadla mu ona do řeči, „a okna musí býti dle starého vzoru, docela malinká, se zelena- vými tabulkami, nade dveřmi trčeti musí parohy toho největšího jelena. Vlaštovičky budou sobě sta- věti hnízdečka pod řimsou a na hřebenu střechy u komina hnízditi musí každé léto dvojice čápů. „Není zde přece na blízku ani luk, ani bahni- šťat a čápi nenalezli by zde žádné potravy,“ namí- tal on. „Co na tom, musí zde hnízditi,“ odvětila roz- hodně. „Chci se dívati, jak vrací se večer do hní- zda a radovati se z mláďat, až počnou se potáceti a dlouhé, nemotorné nohy své cvičiti na střeše, bu- dou třepetati křídloma a nacházeti se každého oka- mžiku v nebezpečí, že skutálí se dolů. „Dobrá. Tedy dvojice čápů,“ povoloval on a políbil jeji malou, bilou ručku. „Děti ale nechci míti . .. Děti stojí mnoho peněz. Jen v jídelně bude seděti v kleci na bidélku zelený papoušek a volati každého rána, když přijdeme k snídani: „Dobré ji- tro, vy ospalci.“ „Ano, ano, chci míti papouška,“ přizvukovala ona, „ale také malé, docela malé děťátko.“ „lnu, pro mne a za mne,“ povoloval zasea hladil, usmivaje se, bohaté její vlásky. „Musí ale býti docela, tak docela malinké. „Inu ovšem, pouze takovéhle,“ a ona ukazovala velikost jeho na svém ukazovačku. Políbil ji a pokračoval: „Jidelna musí býti zeleně kostkovaná s řimsou, plnou starožitných, podivných džbánků a květináčů. Také stolice musí být zelené, s rovnými, vysokými lenochy, pomalované tmavočervenými květy a na zeleně natřeném stole státi musí staré bronzové sošky.“ „A staré, také zelené hodiny se závažími v dře- věném ohražení,“ dodala ona. „Hodiny se závažími, ovšem, a starobylá, čtyř- rohá, objemná kamna s Adamem a Evou, pádem prvních rodičů, Josefem a Putifarkou a také s Fa- raonem, jak se topí v rudém moři, na kachlíkách.“ A obydelná světnice ... Ta musí poskytovati se tři stran volný rozhled na moře.

„Ale tu budeme miti celé odpůldne slunečno.“ „Tomu se dá lehko odpomoci Necháme posta- viti široké, kryté pavlány, tak že nebude moci slu- néčko do světnice vnikati. Bude vrhati toliko dlouhé, zlaté pruhy na podlahu a nábytek. Doprostřed svět- nice postavíme okrouhlý stůl z ebenového dřeva s těžkými, soustruhovanými, kulatými nohami a ko- lem něho stolice též zebenového dřeva, měkce vy- polštářované. Doprostřed stolu postavíme vysoký květináč z tmavočervené terakoty s velkou, široko- listou palmou. A do rohu světnice piano. „A kam pak dáme můj šicí stolek?“ „Tvůj šicí stolek postavime ku prostřednímu oknu. Skla toho okna zadělána budou do olovaa pomalována obrazy tmavomodrými, rudě červenými a citronově žlutými, tak jako velebná okna kostelní. V okně státi budou květináče s kapradím a kaktusy, s kvetoucími, žlutými kosatci a vodními liliemi. Také tam postavíme jasně broušenou skleněnou nádobku s ladnými, zlatými rybkami... A také holuby bu- deme míti. Sněhobílé, šedomodré a rezavě hnědé, kteří budou houfně kol tebe obletovati, když vy- stoupíš mezi růže a vinné keře na verandu, budou ti sedati na hlavu i ramena, líbati růžové tvé rtíky a zobati zrnka s tvé dlaně. Oděna budeš v krátké, bělostné šatečky, obuta v bleděmodré punčošky a lakované střevíčky, kolem labutího krku tvého vi- nouti se budou červené korále.“ Položila rámě své kol jeho šíje, sklonila hlavu na jeho hruď a usmívala se blaženě. „A nyní, jak uspořádáme přístěnek a jak tvoji pracovnu? „Přístěnek musí se nacházeti na východ,“ po- kračoval. „Před téhož oknem státi musi mohutný kaštanový strom s tak velkou korunou, jako tisíci- letý cedr na hoře Libanonu. Ku stromu postavíme stolky a stolice a uvážeme na větve visací sítě. Pro hosty upraviti necháme místo pro croqueta lawn tennis. Umístíme zde také veliký dalekohled, abychom mohli pozorovati plovoucí po moři lodi.“ „A nábytek ve přístěnku? „Ten musíš určit ty, vždyť to bude pokoj tvůj.“ „Ne, ty dovedeš to lépe. „Nuže tedy,“ přikývl on. „Nábytek ten bude bílý, se štíhlými, vlnitými nohami a malými pozla- cenými ozdůbkami; potažený světlomodrým hedvá- bím, protkaným velikými květy. Na stěnách čalouny z temně žluté kůže, záclony v oknech a u dveří, jakož i povlak na nábytku téže barvy. Nad podlouh- lým, čtyřhranným stolem viseti bude skleněná ko- runa s hranoly, slzičkami a hvězdičkami.“ „A kamna. „Kamen zde vůbec nebude. Z jara a v létě bude zde tepla až nazbyt a podzim a zimu tráviti budeme ve městě.“ „Nyní chybí již jen tvoje pracovna a potom ložnice.“ „Já budu bydleti v podkrovní světničce na zá- pad, se širokým rozhledem po krajině, přes pahorky, údolí, lesy a jezera, která se budou purpurově od- rážeti v záři večerního slunka. Pokoj tento má míti toliko jediné, vysoké, gotické okno s těžkými, řas- natými záclonami. Podlaha musí býti pokryta vlčimi a medvědími kožišinami, nábytek pevný, dokonalý. z dubového dřeva. Stěny pokryty budou kobercí s obrazy obrněných rytířů, spanilých postav paní a panen v nádherném rouchu. Budou zde také tajné dvéře, které se budou, stiskneme-li knoflík za zá- clonou, tiše otevírati.“